Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Martina Samková (* 1964)

• narozena 26. července 1964 v Karlových Varech

• oba rodiče divadelní herci

• přijata na pražskou konzervatoř

• od roku 1984 hrála v olomouckém divadle

• přijata do angažmá v Divadle J. K. Tyla v Plzni

• po 17. listopadu 1989 šířila revoluční tiskoviny z Prahy do Plzně

• od 21. listopadu se účastnila demonstrací na plzeňském náměstí

• roku 1990 vyhozena z Divadla J. K. Tyla

• po mateřské dovolené zaměstnána jako redaktorka, dělnice a zaměstnankyně neziskové organizace Hewer

• po čase se vrátila k herecké profesi

• v současnosti (2018) se věnuje učitelství literárně-dramatického oboru v Horšovském Týně a ve Stodě

Martina Samková se narodila 26. července 1964 v Karlových Varech herci Jiřímu Samkovi a herečce Dagmar Neblechové. Zamilovali se do sebe při práci v tamním divadle během nácviku hry Williama Shakespeara Zkrocení zlé ženy. Otec Jiří Samek byl přitom ženatý a jeho manželka pracovala přímo v karlovarském městském divadle v účtárně.

Dcera slavných rodičů

Jiří Samek začínal svou hereckou dráhu v Opavě, následně působil v divadlech v Teplicích a v Karlových Varech. Potom nastoupil do plzeňské činohry a nějakou dobu působil i v operetě. Hrál také v Divadle ABC. Významné jsou jak jeho divadelní a filmové role, tak působení v dabingu. Na rozdíl od maminky pamětnice, Dagmar Neblechové, přitom vlastně neměl herecké vzdělání. V pozdějších dobách se angažoval i v politice.[1]

Maminka pamětnice pocházela z Plzně. Vystudovala obchodní akademii a potom nastoupila na DAMU. Ztvárnila celou řadu divadelních i filmových rolí. Zemřela při autonehodě pět dní před Štědrým dnem v roce 1990. Otce pak životem provázela Milada Paseková, operetní subreta.

Hořkosladká kočovná historie

Prarodiče pamětnice z matčiny strany byli ochotnickými herci. Druhá babička z otcovy strany k divadlu utekla už v patnácti letech. „Byla u kočovného divadla, u paní Červíčkové. Jednu dobu dělala i s panem Werichem. [...] Když jí bylo sedmnáct let, počala mého tatínka s panem Všelichou. Což je teď také známá filmová větev. Tuším, že dělají dokumentární filmy.“ Ten byl ženatý, neměl děti, ale jeho manželka se nechtěla rozvést. „A když svolila k rozvodu, tak ten můj dědeček zemřel v pouhých šestatřiceti letech na cirhózu jater. U těch kočovných herců to tak bývá, že když jim byla zima, tak ty panáky občas přeháněli.“

Potom si babička pamětnice našla trumpetistu, se kterým žila sedm let. Poté však zemřel na tuberkulózu. Jejím posledním partnerem byl Jaroslav Kouša, který prošel hned třemi koncentračními tábory. „Když jsem chodila na konzervatoř a nějakou dobu jsem u babičky ve Všenorech u Prahy bydlívala, tak babička měla takřka celou knihovnu složenou z knih o koncentračních táborech.“

Od dětství předurčena k herectví

Vzhledem k tomu, že měla pamětnice tolik předků u divadla, neměla vlastně „možnost se sama rozhodnout, čím chce v životě být, protože tam to víceméně bylo dané z obou stran“. K divadlu se přitom dostala už v útlém dětství. Narodila se totiž v červenci a divadelní sezona začínala v srpnu, takže nebyl čas na typickou mateřskou dovolenou. „Mě dali do tašky od luxu a koncem srpna jsem se ubytovala v tašce od luxu na jevišti, potažmo v portálech karlovarského divadla.“

Jak běžel čas, dočkala se Martina svého prvního představení, které se uskutečnilo v Plzni. Tam se rodiče přestěhovali za prací, když jí bylo pět let. Toto její první představení se jmenovalo Třetí zvonění a režírovala ho Lída Engelová. Pak následovaly další dětské role ve Strakonickém dudákovi a v Našich furiantech.

Chvilka slávy na nástěnce cti

V Plzni pamětnice navštěvovala 11. základní školu, kde se její jméno díky úspěchům v recitačních soutěžích ocitlo dokonce na tzv. nástěnce cti. Když ale potom přišla maminka, měla šok, že její dcera – trojkařka z matematiky – je zde zmíněná. „Takže mě museli odstranit z nástěnky cti, protože moje matka to zakázala, že tam nebude debil, který nezná Pythagorovu větu.“

Martina dodnes ráda vzpomíná na ředitelku školy, Miladu Brašeňovou, přestože byla přesvědčenou komunistkou a měla vysoké postavení na krajském výboru KSČ. „Ptala jsem se jí – protože jsem trpěla chronickou bronchitidou a potřebovala jsem nutně moře – proč nemůžeme odjet k moři, třeba do Jugoslávie. A ona mi velice blahosklonně vysvětlovala, že by nás tam uchvátili imperialisté, západní kapitalisté, a český národ by tak přišel o kvalitní umělce.“

Herečka, nebo kadeřnice?

Martinu čekaly přijímací zkoušky na pražskou konzervatoř. „Protože jsem byla drzý fracek, který vyhrával všechny Puškinovy památníky, a natlačili mě do různých soutěží, tak jsem ty zkoušky neudělala.“ Tehdy jim domů dokonce zavolal herec Bořivoj Navrátil, maminčin kamarád, aby jí oznámil, že její dcera nemá vůbec žádný talent. Zatímco maminka celé „herecké období“ své dcery považovala za pouhý pubertální výlev, dceru tato zpráva srazila na kolena. A protože tehdy existovaly jen samé „lukrativní“ učňovské obory typu automechanik nebo kadeřnice, vybrala si menší zlo a šla se vyučit na kadeřnici.

Za rok šla ale přece jen znovu zkusit přijímací zkoušky na konzervatoř, které tentokrát úspěšně složila s těmi nejlepšími výsledky. Samotné přijetí se však opět neobešlo bez komplikací. „Tehdy byla tzv. směrná čísla, to znamená, že pro kraj bylo třeba tří nebo pěti směrných čísel, ale bylo úplně jedno, jestli je to na tanec, na výtvarné umění, nebo na herectví. Prostě bylo pět čísel, ta se zaplnila a nazdar.“ Za pamětnici se tenkrát přimluvil další přítel jejích rodičů, Miloš Macourek, a na školu ji nakonec vzali.

Stará dobrá herecká garda

Do ročníku nastupovala spolu s dcerou Vladimíra Menšíka, Martinou Menšíkovou, dále se Sagvanem Tofim, Davidem Suchařípou či Václavem Koptou.[2] Tehdy je učila významná herečka a plzeňská rodačka Blanka Bohdanová, kamarádka maminky pamětnice. Významnou osobností na konzervatoři byl také Jaromír Kazda. S tím se studenti scházeli ve škole i za školou. „A tenhleten geniální pan profesor Kazda nelenil, vzal těžký magnetofon, přišel k hospodě U Sviní – dozvěděl se, kde je ta naše třída – tam jej pustil a rázem všichni ztichli. Tamější dělníci vůbec nechápali, o co jde. A tam nám pouštěl Sarah Bernhardt[3] ze zvukového záznamu.“

Martina tehdy navštěvovala i Národní divadlo. Z tamějších herců měla ráda především Josefa Kemra, protože oplýval jak obrovským talentem, tak nesmírnou pokorou. „Buď je tam ego, nebo je tam duše,“ konstatuje. Po představení se všichni scházeli v Divadelním klubu.

Roku 1984 si pamětnice ještě za studií zahrála v olomouckém divadle, které tehdy vedl Josef Srovnal. Hrála například titulní roli ve hře Oscara Wildea Vějíř lady Windermerové. Absolvovala už na plzeňské konzervatoři. V Plzni také u herce a režiséra Oty Ševčíka rovnou nastoupila do angažmá. Toho vystřídal Jan Burian, se kterým se tou dobou už znali a jehož vlastně do Plzně přivedla sama pamětnice. „Tenhleten pan režisér, šéf a potažmo ředitel, dělal nádherná představení, jenže pak se to nějak zvrtlo, když začal funkcionařit.“

Formování politických názorů 

Martina zčásti přisuzuje svoji pozdější angažovanost v sametové revoluci rodinnému odkazu z roku 1968. „Naši v tom srpnu byli v rozhlase. Mně byly tehdy čtyři roky. A mířil na ně dokonce tank, takže máme nějaké archiválie z té doby. A potom jsem tu takzvanou sametovou revoluci brala tak, že pro mě bylo v podstatě úplně přirozené naskočit do vlaku, protože jsem ten prapor z toho osmašedesátého vlastně převzala po rodičích.“ Často si o situaci v srpnu 1968 všichni v rodině povídali i s Františkem Juřičkou, signatářem Charty 77.

Pamětnice se také učila hrát na kytaru u jednoho z nejlepších kytaristů, Štěpána Raka. S tím si navíc často povídala o politickém dění a společenské situaci v Československu. Sama se na kytaru naučila hrát třeba písně Marty Kubišové a Karla Kryla. Toho už bohužel nezažila, ale s jeho bratrem Janem se potkala na stejném jevišti a nějakou dobu si pak i dopisovali. „Takže jsem znala všechny Krylovy písničky a všechny písničky Marty Kubišové. A naši mi vždycky říkali, ať zavírám okna, že nás jinak zastřelí.“

Šíření revoluce z Prahy do Plzně

V listopadu roku 1989 odjela pamětnice do tehdejšího Realistického divadla v Praze na představení. Právě zde se den po zásahu policie proti studentům na Národní třídě konala důležitá schůzka divadelníků. „Já jsem byla v divadle, když se odehrávaly ty demonstrace. A od té doby jsem přejížděla z vinohradského divadla do Disku, do dalších divadel, a to nepřetržitě až do neděle, kdy jsem se vrátila domů a měla jsem stohy a stohy a stohy papírů, protože tenkrát ta komunikace nebyla jednoduchá, protože byly jenom psací stroje. [...] A v neděli jsem přijela do Plzně, a tady se nedělo vůbec nic. Tady nikdo nic nevěděl,“ vzpomíná Martina Samková.

Když pak vyprávěla doma o tom, že v Praze vypukla revoluce, maminka jí nevěřila a měla z ní legraci. Potom jí ale na základě zpráv ze Svobodné Evropy přece jen uvěřila a celou neděli až do rána pak spolu přepisovaly texty přivezené z Prahy.

Vzhledem k tomu, že ani v pondělí se v Plzni o ničem nevědělo a nic se nedělo, pamětnice alespoň rozdávala náhodným chodcům nakopírované texty z Prahy. Někteří se báli, tak si texty ani nevzali, jiní je zmuchlali, další si je nechali. V úterý už se sešla s hrstkou dalších aktivistů na náměstí. „Tam jsme vylezli na nějaký květináč a někdo odněkud přinesl hlásnou troubu. Megafon. A vedle mě stál Přemek Kubišta, kolega z operety. A já říkám: ‚Ale Přemku, já s tím vůbec neumím.‘ Tak mi to vyrval z ruky a řekl: ‚No, herečka, bodejť bys uměla.‘ A vzal tu hlásnou troubu alias tlampač a začal tam vyřvávat.“

Partyzánská buňka mezi komunisty

V dalších dnech Martina Samková působila na tzv. generálním štábu, což byla sekce dramaturgie v Komorním divadle. „To byla partyzánská práce tehdy, to nebyla vůbec žádná sranda.“ Každý měl na starost něco jiného – od telefonování, výjezdových skupin až po šíření tiskovin. Jmenovitě tam působily například Johana Kudláčková, Mirka Štibicová či Inka Prendlová. „Ta místnost té dramaturgie… Nad ní se scházeli komunisti včetně nejmenovaných členů divadla. A úplně za rohem byl krajský výbor KSČ.“ Plzeňští kamarádi pamětnice, režiséři Juraj Šajmovič a Martin Froyda, tehdy jezdili pro materiály na pražskou FAMU. A dokonce si usmysleli, že půjdou natáčet přímo do té místnosti výboru KSČ. Ačkoliv to bylo velmi riskantní, zvládli to. Podle pamětnice má pořízené materiály ve vlastnictví Česká televize.

Martina tehdy stále přebíhala mezi epicentrem v Komorním divadle a náměstím, na kterém nadále společně burcovali lid s divadelním kolegou Přemyslem Kubištou. Ve vzpomínkách jí tak nejvíce uvízl všudypřítomný strach okolostojících lidí, který ale postupně opadával, a obzvlášť následná euforie, která vyvrcholila v den generální stávky 27. listopadu. „Nechtěli pustit dělníky ze Škodovky. A tuším, že ta stávka byla od dvanácti do dvou hodin. A my jsme furt čekali u těch mikrofonů. A bylo tam totálně narvané náměstí, přilehlé ulice, prostě špendlík by nepropadl. A teď já si furt říkám: ‚Pane Bože, pane Bože, dej, ať ti dělníci…‘ A tam byl Pepíno Bernard tenkrát, miláček. A vím, že to byl taky bojovník. Takový Marat, Robespierre, Dante a statečné Lví srdce dohromady. A on skutečně v té Škodovce… Ví Bůh, co tam dělal, protože já neměla čas ho sledovat. Já byla zase v jiné buňce, na jiné frontě, v jiné bojové linii. A říkám: ‚Pane Bože, dej tomu Pepíkovi sílu, ať vyvede ty ovečky za ty brány všech těch ocelí a matek.‘ No, a vypadalo to, že to prostě nedají. A najednou někdo přiběhl – mám úplně husí kůži, jenom o tom mluvím – a křičel: ‚Škodováci jdou!‘“ Nato se podle instrukcí pamětnice vytvořila v naprosto zaplněném náměstí ulička určená přesně k tomu, aby jí mohli škodováci projít. 

Nucený odchod z plzeňského divadla a další životní štace

Pamětnice se provdala ve stejném roce, kdy jí tragicky zemřela maminka, tedy v roce 1990. Brzy nato se jí ozvali z plzeňského divadla s nabídkou na zajímavou roli. Byla nadšená, jenže nadšení rázem vystřídalo zklamání. „Když byl asi týden před zkouškami, tak byla vyvolená, chudák, opět Máša Caltová, aby mi oznámila, že to nebudu hrát. Že to bude hrát Jana Matiášková a že vlastně už nikdy nebudu hrát v plzeňském Divadle J. K. Tyla.“

Po svém nuceném odchodu z plzeňského divadla Martina strávila osm let na mateřské dovolené. Roku 1992 se jí narodila první dcera Dora a v roce 1997 dcera Sára. „Vychovávala jsem je obě sama, oba tatínkové je opustili, každou, když jim byl rok. Takže jsem byla taková táta-máma.“ Stala se tedy matkou na plný úvazek, aby její děti nežily jako kdysi ona v kočovné „tašce od luxu“.  

Pamětnice sice měla právo vrátit se do divadla po mateřské dovolené, ale její hrdost jí to nedovolila. Po mateřské pracovala nějaký čas jako redaktorka pro Plzeňský deník a pak se na protest proti otcově začínající politické dráze nechala na dva roky zaměstnat v jedné z plzeňských fabrik. Potom působila v neziskové organizaci Hewer.[4] Později se však přece jen vrátila ke svému řemeslu, když ji ohledně spolupráce oslovil syn slavného herce, Jakub Zindulka, jehož otec se také přátelil se Samkovými. Jakub Zindulka tehdy napsal hru Od Silvestra do Silvestra, která se uváděla v plzeňském divadle Dialog. „Takže já jsem po dvaceti letech najednou byla v jeho komedii o čtyřech lidech.“ Pro pamětnici to tehdy bylo úžasné povzbuzení, protože zase stála před lidmi a viděla a slyšela, jak se smějí. V divadle Dialog pak odehrála i další role v divadelním spolku Spodina.[5]

Martina má za sebou vedle řady divadelních rolí také role filmové. Patří k nim například role ve studentském filmu Velká výprava (2015) či ve filmu Jdi dál (2012). V současné době se věnuje učitelství literárně-dramatického oboru v Horšovském Týně a ve Stodě.

Osobní život jí však přinesl mnoho strastí. Dcera Dora zemřela v pouhých dvaadvaceti letech na rakovinu. Druhá dcera Sára musela s její pomocí zvládat vážné depresivní stavy, k nimž měla dispozice a které se u ní dostavovaly i z důvodu několika předčasných úmrtí v rodině. Dne 6. září 2009 zemřel na rakovinu i otec pamětnice, Jiří Samek.

V hlavní roli srdce

Pamětnice se ohlíží za svým životem a kariérou s těmito slovy: „Je jedno, jestli jsem profesně herečka, anebo jeřábnice. Nezáleží na tom, co vykonáváte za práci, v životě záleží na tom, jaký člověk jste a co děláte pro lidi.“ To, jak vnímá svůj život a své poslání, pak nejlépe vystihuje její oblíbená báseň od rozhlasového redaktora, dramaturga, libretisty a scenáristy Ivo Fischera:

Pamatuj

Je svět hadů a svět ptáků
a v něm pravda nebo lež.
Vyslechni mě, dám ti radu,
jestli chceš.

Je čas jízdy bez otěží
a čas trávy na hrobě.
Kam chceš dojít,
to záleží na tobě.

Ať jdeš cestou, nebo hložím,
zastav se a utiš dech.
Já ti za to něco povím o lidech.

Jedni jsou hloupí,
druzí jsou chytří.
Ten prodá lacino, jiný dráž.

A pak jsou takoví,
co si tě koupí,
co si tě koupí,
když se dáš.

Jedni jsou špinaví,
druzí jsou čistí.
Země se točí divoce.

A ten, kdo zklame,
skončí jak listí.
Podzimní listí – ve stoce.

[1] Dne 8. června 1996 vstoupil do ČSSD, v letech 1994–1998 byl členem zastupitelstva města Plzeň, od roku 1998 místostarostou MO Plzeň 1. V roce 1997 se stal starostou MO Plzeň a členem MěVV.

[2] Jeho otec, Pavel Kopta, byl významný překladatel a textař.

[3] Francouzská herečka, zpěvačka a jedna z nejvýznamnějších divadelních osobností 19. a počátku 20. století (https://www.britannica.com/biography/Sarah-Bernhardt)

[4] Organizace zajišťující péči o seniory, zdravotně postižené a mentálně znevýhodněné v domácím prostředí.

[5] SPOlečnost DIvadelních NAdšenců (SPODINA) je zaměřena na texty moderní dramatické literatury a dále na texty klasické v konfrontaci s inscenační tradicí. (http://www.divadlodialog.cz/soubory/spodina/)