Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Božena Saláková (* 1930)

• narozena 12. listopadu 1930 v Kvášňovicích

• v březnu 1939 se stala svědkem německé okupace Československa

• počátkem května 1945 vítala americké vojáky v obci

• po válce vstoupila do Svazu české mládeže a následně do Československého svazu mládeže

• v roce 1952 vstoupila do Komunistické strany Československa

• v období let 1953 až 1957 pracovala u Obvodního oddělení Veřejné bezpečnosti Horažďovice jako písařka

• následně pracovala přes třicet let v Domově pionýrů a mládeže v Horažďovicích

• v roce 1968 se stala svědkem již druhé okupace Československa, tentokrát sovětské

• v letech 1978 až 1987 propůjčila místnosti vojenské kontrarozvědce

• Svaz českých divadelních ochotníků jí v roce 2016 udělil za celoživotní dílo v ochotnickém divadle Zlatý odznak J. K. Tyla

Božena Saláková se narodila do skromných poměrů na vesnici. Od dětství musela pomáhat na polích, tudíž po válce nemohla jít na studia. Oblíbila si však spolkový život, a tak vstoupila do Svazu české mládeže, odkud byl po roce 1948 velmi malý krůček ke vstupu do komunistické strany. O politiku se ale nikdy příliš nezajímala. Když tedy vstoupila do komunistické strany a později do Veřejné bezpečnosti, neuvědomovala si, kam všechno může směřovat. Až s odstupem času vycítila, za čím vším stojí režim. „Bylo to svinstvo,“ říká o politických monstrprocesech a sama dodává na adresu svého dřívějšího rozhodnutí: „Poučila jsem se“.

Pochmurný den

Božena Saláková se narodila 12. listopadu 1930 v západočeské obci Kvášňovice do rodiny hospodářů Anežce a Antonínu Salákovým. Byla jejich prvním potomkem, rodina se však postupně rozrostla o další sourozence. Přece jenom lidská síla byla tenkrát na vesnici nutná. A o to více potřebná, když měli malé hospodářství. „Dokud jsme byli malí, hráli jsme si. Když jsme však byli už starší, chodili jsme pomáhat rodičům na pole,“ vzpomíná. Bezesporu se tak nejednalo o jednoduché dětství, jak ale sama dodává: „Život tam byl hezký“. Jenže starý řád první republiky zasáhla v září 1938 první rána v podobě postoupení Sudet nacistickému Německu a o půl roku později to byla rána již definitivní.

Dne 15. března 1939 panovalo na celém území druhé republiky nevlídné počasí. „Tento den byla veliká sněhová vánice,“ přibližuje obecní kronika obce Kvášňovice. V západních Čechách padal těžký mokrý sníh, skrz který však postupovaly první jednotky wehrmachtu s úkolem obsadit zbytek republiky. Ve stejnou dobu bojovala se škaredým počasím na cestě do místní malotřídky také Božena Saláková. Když však dorazila do školy, paní učitelka jim řekla, co se právě odehrává za zdmi budovy. „Tak jsme všichni brečeli. Zpívali jsme české a slovenské písničky, abychom aspoň nebrečeli. Paní učitelka s námi alespoň to dopoledne přežila. Pak nás poslala domů,“ vzpomíná na osudový den pro masarykovskou republiku. Ta toho dne zanikla a následujícího dne podepsal Adolf Hitler na Pražském hradě Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava.

Když přijeli Američani, všichni zdrhali

Nedlouho poté, co byl zřízen protektorát, vypukla v Evropě druhá světová válka, která silně poznamenala hospodářství státu. Nejenom, že byl zaveden přídělový systém, ale zemědělci byli v rámci povinných dodávek potravin nuceni odevzdávat část vlastní produkce. „Museli jsme odevzdávat jak obilí, tak brambory. Vajíčka. Ze zabijačky maso, sádlo. Na to byl stanovený kontingent,“ vzpomíná na neblahá léta pod německým útlakem. Vzápětí ale dodává: „Žili jsme skromně, ale nikdy jsme neměli hlad.“

Roky pod protektorátní správou utíkaly, ovšem postupně bylo znát, že se blíží konec války. Předznamenával to především narůstající počet útoků tzv. hloubkařů, tedy stíhacích letadel útočící primárně na vlakovou a automobilovou dopravu. Rodná vesnice Boženy Salákové se nachází pouhé čtyři kilometry od vlakové stanice v Pačejově, která se v dubnu 1945 stala několikrát cílem náletu spojeneckých letadel. „Někomu se dokonce vysypalo sklo z oken. Byly to malé chaloupky a sklo nebylo k dostání,“ vypráví. Bohužel ale při opakovaných náletech na nádraží zemřel nešťastnou náhodou její spolužák Josef Švehla. „Seděla jsem s ním čtyři, pět let v jedné lavici, tak mi jej bylo líto. Ani na pohřeb jsme nemohli, protože nad průvodem lítali hloubkaři. Všichni jsme se báli.“

Postupující fronta však přinesla další aspekt hovořící o tom, že porážka Německa je neodvratná. Do obce již předtím dorazili první němečtí uprchlíci z východu, kteří utíkali před postupující Rudou armádou. Hovořilo se o nich jako o „národních hostech“, vzpomíná Božena Saláková. „Byli to jenom staří lidé a děti,“ vysvětluje, ale rázem nato dodává, že se s nimi dalo i domluvit. Vzpomíná především na dívku, se kterou se bavila. Jejích bratrů se ale obávala: „Hitlerjugend. Oblečený v těch uniformách. Měli ty dýky. Těch jsme se báli,“ vypráví. V obci ovšem dlouho nepobyli. Dle zápisu z obecní kroniky přebývali němečtí uprchlíci od 25. února ve zdejší škole a v obou hostincích. „Když však přijeli Američané, tak všichni zdrhali,“ říká Božena Saláková.

Jedou sem tanky a mají bílé hvězdy

V polovině dubna překročily první spojenecké jednotky západní hranice bývalého Československa. Postupně osvobodily města Aš, Cheb, Plzeň a jiná, až se 7. května 1945 jejich postup zastavil na demarkační linii. Téhož dne se osvobození dočkala také obec Kvášňovice. Patrně tak byla jednou z posledních vsí, kterou osvobodili američtí vojáci, jelikož dle Českého historického atlasu obec ležela pouhých několik kilometrů od výše uvedené linie vymezující operační prostor mezi americkou a sovětskou armádou. „Chodila jsem do kostela na takzvané Májové pobožnosti. Šlapala jsem varhany. Když se šlapou kostelní varhany, tak jste vždy hodně vysoko. A teď koukám z okna. Vidím, že se něco pohybuje. Nějaký tank a bílá hvězda. Přestala jsem šlapat a začala jsem říkat: ‚Jedou sem tanky a mají bílé hvězdy‘,“ vzpomíná Božena Saláková na šťastné okamžiky.

Do vsi následně dorazila posádka amerického dělostřelectva. Na stranách obecní kroniky se můžeme dočíst, jak místní reagovali: „Radostně na ně volali, ruce jim tiskli a nosili jim co měli doma dobrého.“ A vojáci na oplátku rozdávali ze svých potravinových dávek sladkosti, ke kterým většina dětí neměla v průběhu války vůbec přístup. „Dostali jsme žvýkačku, čokolády, a tak jsme byli spokojení,“ vypráví a vzápětí nadšeně dodává: „My jsme jim čistili ty děla.“ S menší mírou nadsázky lze tvrdit, že není divu, že si vojáci „upláceli“ malé pomocníky pro neoblíbenou činnost.

Najednou se ozvala střelba

Ačkoliv válka v Evropě krátce nato skončila kapitulací Německa, v okolí Kvášňovic se nadále toulali neodzbrojení němečtí vojáci. Často se ukrývali po lesích v krytech, které si zde vybudovali právě obyvatelé nedalekých stavení. Kronika četnické stanice z nedalekého Pačejova v jednom z hlášení ostatně popisuje situaci, kdy se zde němečtí vojáci ukrývali a jejich ranění scházeli dolů do vesnice se vzdát. A na podobnou událost si pamatuje také Božena Saláková. „Když ta první parta Američanů odjížděla, tak najednou se ozvala střelba. Byli jsme u fary, kde se všichni shromáždili s vozy. Najednou střelba. My jsme tam jako děti taky stály a pan farář na nás hned: ‚Jděte, jděte za tu zeď.‘ Plesklo tam pár výstřelů a Američani už je přiváděli,“ vzpomíná.

Tehdy se ale ve stejném prostoru nacházeli společně s Němci také příslušníci Vlasovovy armády, která byla složena ze sovětských zajatců a na konci války se aktivně zúčastnila bojů při pražském povstání na straně povstalců. Následně se její vojáci, tzv. vlasovci, snažili dostat do amerického zajetí, aby se při případném zajetí Rudou armádou vyhnuli návratu do Sovětského svazu, kde by je za dezerci a službu v německé armádě čekal trest smrti či odeslání do sibiřských gulagů. Jelikož však používali německou výstroj, byli de facto nerozpoznatelní od vojáka německého. K domněnce, že se tedy mohlo jednat o Rusy, svědčí nejenom výše uvedený report z pačejovské četnické stanice, který přímo zmiňuje vlasovce, ale i vyprávění Boženy Salákové: „Chtěli se dostat k Američanům a zřejmě chtěli pryč, ale odvezli je do toho sběrného tábora u Velkého Boru u Horažďovic,“ vzpomíná. Obdobně se ovšem mohli o zajetí snažit taktéž Němci, a tak se patrně již nikdy nedozvíme, o koho se jednalo.

Náš hlas neměl žádnou cenu

Válka skončila. Pro střední a vysoké školy jako i pro učňovská zařízení přestala platit protektorátní omezení a Božena Saláková právě v předchozím roce ukončila povinnou školní docházku. Jenže rodiče potřebovali pomoc s domácími pracemi, a tak nemohla dále studovat. Absolvovala pouze dva roky lidové školy zemědělské, kde se připravovala na praktickou činnost v hospodářství. Po komunistickém puči v roce 1948 však přišla na řadu kolektivizace zemědělství. „My jsme toho ale moc neměli. Dva hektary, jak se říkalo pachty, a pak jenom tak hektar pětašedesát. Stejně to byly pole plná písku a kamene. Jednu krávu. Tak jsme toho do JZD [Jednotné zemědělské družstvo] moc nedali,“ vypráví. Znárodnění se jich tak příliš nedotklo. Mezitím však vstoupila do Komunistické strany Československa.

Ačkoliv se o politiku nikdy příliš nezajímala, kroky k podání přihlášky do strany vedly již od vstupu do Svazu české mládeže, později převzatého komunistickou mocí a přejmenovaného na Československý svaz mládeže. „Vesměs všichni mladí, co jsme byli ve svazu mládeže, tak jsme byli ve straně,“ vysvětluje. „Nic jsme neštudovali. Mluvilo se jinak a dělalo se taky jinak. Prostě… Poučila jsem se,“ vzápětí doplňuje. Členství bylo tedy spíše formálního charakteru, než myšleno jako vážný vstup přesvědčené komunistky. Členkou se však stala v roce 1952, tedy v době vrcholících monstrprocesů. „Bylo to svinstvo, když si vzpomenu na [Miladu] Horákovou. Nelíbilo se mi to. S přibývajícími léty jsem si to dávala dohromady,“ dává najevo svůj postoj. „Člověk ale do toho nějak nemohl mluvit a stejně by na nás nedali. Náš hlas neměl žádnou cenu.“

V 50. letech se odehrála v jejím životě ale ještě jedna podstatná kapitola. V červnu 1953 vstoupila do Sboru národní bezpečnosti, kde působila jako písařka u Obvodního oddělení Veřejné bezpečnosti Horažďovice (ev. č. personální spisu 80/30). „Dělala jsem k tomu sport. Tak jsem byla spokojená. Projela jsem celou republiku,“ vypráví. Kvůli úmrtí bratra však po čtyřech letech rozvázala na vlastní žádost pracovní poměr, aby se postarala o matku, a tak odešla pracovat do Domova pionýrů a mládeže v Horažďovicích. „Jinak bych tam asi zůstala až do důchodu,“ dodává.

Hymna se nikdy nehrála o půlnoci

V šedesátých letech se situace v Československu začala pozvolna měnit. Společenské, politické a hospodářské uvolnění režimu kulminovalo v roce 1968, kdy reformní hnutí vedené Alexandrem Dubčekem přišlo s tezí socialismu s lidskou tváří, které bylo veřejností široce přijato. „Všichni jsme to vítali. Bylo fajn, že se to uvolnilo, protože jsme se pořád necítili volně,“ vzpomíná při porovnání s padesátými lety. Kreml měl však na reformy diametrálně odlišný názor. V noci ze dne 20. na 21. srpna byla zahájena operace Dunaj a do Československa vstoupila okupační armáda, která měla celý reformní proces zastavit. Tenkrát se Božena Saláková nacházela v Plzni na tělovýchovném kurzu. „Poslouchali jsme rádio a najednou začali hrát českou hymnu. Hymna se nikdy nehrála o půlnoci. A Rusáci byli na Saském místě,“ vzpomíná na druhou okupaci republiky, kterou zažila. Tentokrát ale z východu. „A potom to bylo takový, jaký to bylo,“ doplňuje směrem k nástupu normalizace.

Vyhodili by mě, když bych s tím nesouhlasila

Božena Saláková nebyla v následných prověrkách vyloučena ze strany. Proč se tak nestalo, si nedokáže vysvětlit. „Své úkoly jsem si splnila. Problémy jsem nedělala,“ vykládá patrný důvod. Mohla tak setrvat ve školství, které naopak muselo opustit značné množství „nepohodlných“ lidí. Následně pracovala jako ředitelka Domova pionýrů a mládeže v Horažďovicích, který si však vyhlídla vojenská kontrarozvědka s plánem vytvořit v budově konspirační místnost pro schůzky s agenty Státní bezpečnosti. Dle informací ze svazku (arch. č. A-50168 VKR), který lze nalézt pod následujícím odkazem, vyhodnotila vojenská kontrarozvědka Boženu Salákovou jako spolehlivou, a tak byla oslovena ke spolupráci. „Můj předchůdce [na postu ředitele] tam měl konspirační místnost. O tom jsem ale vůbec nevěděla. Řekl mi, abych o tom věděla. Copak jsem mohla něco udělat? Vyhodili by mě, když bych s tím nesouhlasila,“ vysvětluje. „Pouze jsem to převzala,“ dodává.

Podle archivních zdrojů (arch. č. A-50168 VKR) se však patrně jednalo o první využití objektu. Zároveň na post ředitelky nastoupila dle oficiální historie domova, k dispozici pod tímto odkazem, již tři roky před samotnou nabídkou ke spolupráci. Taktéž ve jmenné evidenci spolupracovníků vojenské kontrarozvědky se nenachází jméno bývalého ředitele. Nelze ovšem vyvrátit, že při podpisu vázacího aktu nebyl vyvinut nátlak, který následně nebyl uveden ve finální zprávě. Přesto vojenská kontrarozvědka údajně počítala i s možností odmítnutí, kdy měla být sepsána dohoda o mlčenlivosti a na celou záležitost mělo být zapomenuto.

V září 1978 přistoupila ke spolupráci a předala klíče od zadního vchodu vedoucí k vytipované místnosti v budově. Nutno upozornit, že Božena Saláková nikdy neposkytla žádné zprávy vojenské kontrarozvědce ani Státní bezpečnosti. Ani se nesetkala se žádným agentem. V roce 1987 byla spolupráce ukončena z důvodu rekonstrukce objektu. „Nikdy jsem nic  nedostala,“ odpovídá na dotaz, zda jí plynuly nějaké výhody z propůjčení části objektu, s čímž se také shodují nalezené archivní materiály (arch. č. A-50168 VKR).

Vždy mě to drželo nad vodou

Božena Saláková se po odchodu do důchodu v roce 1987 nadále zajímala o svoji největší zálibu – ochotnické divadlo. Poprvé hrála již ve svých šestnácti letech a od té doby odehrála přes dvě stě představení. „Dělala jsem to ráda a dělám to ráda do dneška. Vždy mě to drželo nad vodou,“ vypráví. Za svoje celoživotní zásluhy a rozvoj ochotnického hnutí tak obdržela od Svazu českých divadelních ochotníků v roce 2016 Zlatý odznak J. K. Tyla. V roce 2022 bydlí v Horažďovicích, nedaleko od rodné vesnice, kde si poprvé zahrála jednu z nespočtu rolí.