Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Šafr (* 1967)

• narozen 24. října 1967 v Praze

• účastník protirežimních demonstrací druhé poloviny 80. let

• v revoluční době aktivní v Demokratické iniciativě

• od roku 1990 tajemníkem poslaneckého klubu KDS-LDS

• následně působil na vedoucích pozicích v celé řadě médií a periodik

• zakladatel zpravodajského serveru Forum 24

„Měl jsem za to, že to byl obrovskej průser,“ vzpomíná na policejní násilí na Národní. „A to, že to k něčemu dál povede, pro mne ještě nebylo tak úplně jednoznačný,“ dodává. Když pak ale o tři dny později, v pondělí 20. listopadu 1989, otisklo Svobodné slovo článek o proběhlých událostech, „to bylo úplně šokující! Ona tam byla napsaná pravda. Pro nás, co jsme žili v komunistickým režimu a byli zvyklí na ten informační smog, na bláboly a manipulace, to byl jeden z okamžiků, kdy člověk si říkal: ,Aha, tak teďka se ten režim opravdu hroutí,“ vypráví Pavel Šafr.

Fotografie transformátorů jsme měli všude

Pavel Šafr se narodil 24. října 1967 v Praze. Vyrůstal v Karlíně ve věřící a protikomunisticky smýšlející rodině Jaroslava a Ludmily Šafrových. Ke své protirežimní názorové orientaci měli oba rodiče pádné důvody – otce po roce 1948 vyhodili ze studií Vysoké školy ekonomické kvůli účasti na studentském pochodu na podporu Edvarda Beneše a on až do svého odchodu do důchodu – ačkoliv byl mimořádně jazykově nadaný – mohl zastávat pouze dělnické pozice. Začínal ve fabrice Aero, dlouhá léta pak pracoval jako galvanizér v Tesle Hloubětín. I matku Ludmilu komunisté vyhodili ze studií, v jejím případě gymnaziálních, a to kvůli nevhodnému třídnímu původu. 

„Byla dcerou takového středního továrníka z Horních Počernic. Dědeček Miroslav Bílý byl vynálezce v oblasti elektromontážních součástek. Vyvíjel spojnice – armatury mezi jedním a druhým drátem vysokého napětí. My doma v Karlíně, si pamatuju, že jsme všude po bytě – a byl to velký byt – měli fotografie vysokého napětí, a taky fotografie transformátorů, protože dědeček miloval všechno, co se týkalo elektrifikace,“ přibližuje jeho vnuk. Krátce po komunistickém puči Miroslav Bílý o svou továrnu přišel. Jeho dcera Ludmila nastoupila po vyhození z gymnázia do práce v karlínské Fabrice Aero, kde tou dobou pracoval Jaroslav Šafr. Díky této politicky motivované nepřízni osudu se Pavlovi rodiče seznámili. 

Mříže, zámky a vybraní soudruzi

Na první pokus se Pavel Šafr na gymnázium nedostal, a tak se po ukončení karlínské základky nejprve rok učil brašnářem – sedlářem. Napodruhé už sice uspěl, avšak pražské gymnázium Náměstí Lidových milicí nakonec nedostudoval a místo maturity nastoupil do práce coby skladník knihovny v Klementinu. V ní se nacházel i takzvaný zvláštní fond, pomyslné vězení pro knihy zakázaných autorů. „Jezdil jsem tam se svým vozíkem kolem. Tam byly mříže, zámky a jenom vybraní soudruzi mezi knihovníky tam směli občas [jít] pro nějakou knihu pro nějakýho vědeckýho pracovníka,“ vzpomíná. Dle vyprávění šlo o rozsáhlé depozitáře v horních patrech Klementina. „Nevím, jestli tam jsou ještě dneska. Myslím si, že většina těch knih už je někde jinde. Mělo to kouzlo. Bylo to tajemný,“ přibližuje Pavel Šafr.

Díky své práci v knihovně se dostal k výtiskům časopisu Tvář. Ten sice nespadal do zvláštního fondu, ale od konce 60. let už nová čísla nevycházela. „Duch časopisu Tvář mě nadchnul spojením kultury a nezávislosti myšlení. A zároveň mi velmi imponovalo, že ty lidi jsou mentálně nezávislí na Chartě,“ říká Pavel Šafr s tím, že se díky Tváři seznámil s Emanuelem Mandlerem a Bohumilem Doležalem, spoluautorům časopisu, a zároveň klíčovým postavám Demokratické iniciativy (DI). DI se proti Chartě přímo nevymezovala (koneckonců, například Bohumil Doležal – stejně jako řada dalších lidí kolem DI – patřil mezi signatáře), ale vůči Chartě (a po 17. listopadu vůči Občanskému foru) si udržovala určitý odstup. Pavel Šafr nastiňuje dva rozdílné pohledy – pohled Emanuela Mandlera a Václava Havla:

Při vší úctě k Havlovi...

„Duch nepolitický politiky absolutně převládal v Občanském fóru od jeho založení v listopadu 89. […] Skupina duchovně silně navázaná na Václava Havla pořád chtěla razit něco nového, co by nebylo tak svázané s představou klasických politických stran a klasického parlamentarismu. Oni sami dost dobře nevěděli, co chtějí, protože on to ten Havel vlastně nikdy nenapsal. Byla taková poměrně naivní představa.“ Naopak Emanuel Mandler – dle vyprávění Pavla Šafra – akcentoval institucionální ukotvení nově se rodící politiky. „Demokracie v naší zemi je slabá tím, že heslo ,Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny‘, vlastně vytvořilo už na samém začátku dojem, že strany jsou něco špinavého a slušní lidi se v nich nemají angažovat. Myslím si, že spousta celkem slušných lidí to vzala za své, takže se neangažovali v politických stranách, čímž se podařilo naplnit tezi, že strany jsou hnusný. Je to možná trošku hyperbola, ale to je to to, co vedlo k tomu, že strany nemají žádné členstvo. […] Stranictví je něco, co bych nazval velmi špatným odkazem chartistického prostředí kolem Václava Havla v české demokracii. Něco, co velmi těžce poškodilo ustavení parlamentarismu v naší zemi. A to při vší úctě k Havlovi,“ zamýšlí se Pavel Šafr.

V rámci svého angažmá v DI se Pavel Šafr účastnil pravidelných schůzek, rozmnožoval zpravodaj, psal články, a nakonec se stal i členem nejužšího výboru. Demokratická iniciativa a lidé kolem ní se pochopitelně stali soudruhům trnem v oku, o čemž svědčí i skutečnost, že Emanuel Mandler s Bohumilem Doležalem byli zatčeni ještě 19. listopadu 1989. Obavy tehdejšího režimu zachycují i dochované svazky Státní bezpečnosti. Například v záznamu z 25. srpna 1988 se dočteme, že: „Bývalí redaktoři časopisu „TVÁŘ“ a další pravicově zaměřené osoby z řad intelektuálů počátkem roku 1988[1] postupně zformovali paralelní strukturu s názvem „Demokratická iniciativa“ /DI/. Při organizování své nepřátelské činnosti a nátlakových akcí se zaměřují na poslance zastupitelských sborů, hromadné sdělovací prostředky a osoby z řad intelektuálů v celé ČSSR. Emigrantská a ideodiverzní centra v kapitalistických státech věnují „DI“ stále větší pozornost a snaží se propagovat její myšlenky. […] „DI“ představuje antisocialistické seskupení s politickým programem. Cílem je diskreditace KSČ a organizované působení k vytvoření početné „opoziční“ politické síly a destrukci socialistického zřízení. Zneužíváním přestavby socialistické společnosti, spekulativními postupy a taktikou legálního postupu se snaží o kompromitaci a znevažování stranických a státních orgánů.“[2] V tomtéž svazku dále stojí, že si StB dala za cíl infiltrovat své „prověřené TS [tajné spolupracovníky] do prostředí DI.“

Aha, tak teďka se ten režim opravdu hroutí

Kromě zapojení do chodu DI se Pavel Šafr účastnil protirežimních demonstrací druhé poloviny 80. let. Poprvé 10. prosince 1987. „Bylo to drsný tím, jak těch esenbáků bylo víc než nás demonstrujících. A pamatuju si, že to byli samí mladí lidi, kteří šli po Kampě směrem k francouzské ambasádě a k tý [Lennonově] zdi. A když jsme začali volat nějaký hesla, tak esenbáci nastartovali a chodili s obuškama, vlítli mezi nás a začali perlustrovat,“ vzpomíná. Následovaly další manifestace – 21. srpen 1988, Palachův týden nebo 17. listopad 1989 na Národní třídě, kde se stal přímým svědkem policejního násilí: „Byl jsem namáčknutej na vrata v podloubí pasáže Metro a trvalo to docela dlouho. Já nevím vlastně, kolik minut, protože člověk v takovou chvíli ztratí představu o tom, jak dlouho se to děje. Mně to přišlo hrozně dlouho a říkal jsem si: ,Tak my tady třeba jako můžeme umřít,‘“ vypráví. On sám nakonec z Národní vyvázl bez újmy, paradoxně jej zachránilo zranění jiného z demonstrujících, který po zásahu pohotovostního pluku zůstal ležet na zemi v bezvědomí. Když jej Pavel Šafr za pomoci dalších demonstrantů odnášel do bezpečí, těžkooděnci jim dle vyprávění uvolnili cestu.

O dva dny později, v pondělí 20. listopadu 1989, vyšel ve Svobodném slovu článek o průběhu demonstrace a brutálním zásahu na Národní. „To bylo úplně šokující!“ vzpomíná Pavel Šafr. „Ona tam byla napsaná pravda! Nebo takhle – z dnešního pohledu ten článek tehdy neobsahoval úplně plnou pravdu, ale pro nás tehdy, co jsme žili v komunistickým režimu a byli zvyklí na ten informační smog a na ty bláboly a manipulace, tak najednou bylo napsaný o tom, že ta demonstrace byla krvavě rozehnaná a že jsou lidi, který to odsuzují. Jo. A to byl jeden z okamžiků, kdy člověk si říkal: ,Aha, tak teďka se ten režim opravdu hroutí.‘“

Mrtví nebyli, květinami bych šetřil

Pod názvem Československá demokratická iniciativa (ČSDI) se původní DI stala oficiální registrovanou politickou stranou, která se posléze přejmenovala na Liberálně demokratickou stranu (LDS). Pavel Šafr se nadále zapojoval do jejího chodu a v letech 1990 až 1992 působil jako tajemník poslaneckého klubu KDS-LDS (Křesťansko-demokratická strana-Liberálně demokratická strana) ve Federálním shromáždění. Skrze tuto zkušenost se dostal k novinařině. Začínal jako parlamentní zpravodaj, pracoval pro Českou tiskovou agenturu a Český deník, kterému tehdy šéfoval Jan Patočka (syn profesora Patočky). Tímto definitivně skončilo jeho politické angažmá a sám k tomu říká: „Pro mě to bylo do určité míry vysvobození.“

V následujících letech působil v celé řadě českých periodik. Z pozice šéfredaktora vedl například Lidové noviny, MF Dnes, Hospodářské noviny, Reflex nebo Blesk. Je také autorem několika knižních titulů. V roce 2015 založil zpravodajský server Svobodné fórum, který od roku 2017 funguje pod názvem Forum 24 a ve kterém Pavel Šafr zastával k roku 2026 post ředitele. Ačkoliv pád komunismu a nadcházející 90. léta rychle odstartovala jeho úspěšnou novinářskou kariéru, na události 17. listopadu, kterých se sám aktivně účastnil, se dnes, po bezmála čtyřech dekádách, dívá zdrženlivě: „Dodneška je mi trošku divně, když je Národní třída tak obsypaná těma kytkama vždycky 17. listopadu. Třebaže tam spoustu lidí zmlátili, třebaže to bylo otřesný, třebaže já jsem se hrozně bál. Jo, nikdy v životě jsem asi neměl takovej strach jako tehdy, ale mrtví tam nebyli, tak možná, že bych s květinama šetřil. Ale je to nevinný, je to jejich věc. Ten symbol být musí,“ uzavírá své vyprávění Pavel Šafr.

 

 

 

[1] Ve skutečnosti se Demokratická iniciativa zformovala už o rok dříve, roku 1987.

[2] Zdroj: svazek AKR 36 i.j.1517. Převzato z Archivu bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný mezi dodatečnými materiály.