Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Rybka (* 1927  †︎ 2022)

• narodil se 7. června 1927 v Mukačevu na Podkarpatské Rusi

• dětství prožil ve slovenských Bojanovicích

• se vznikem Protektorátu se s rodiči uchýlili do Zlína

• ve Zlíně prožil v květnu 1945 i konec 2. sv. války

• stal se Baťovým mladým mužem a vyučil se ševcem

• sedmnáct let působil jako ředitel pobočky Státní banky československé v Gottwaldově

• byl členem výboru klubu Absolventů Baťovy školy práce

• zemřel v říjnu 2022

Do života Zdeňka Rybky zasáhlo hned několik klíčových událostí 20. století. Narodil se českým rodičům 7. června 1927 na Podkarpatské Rusi v Mukačevu, kam jeho otce, ruského legionáře, zavedla práce ve finanční správě. Ačkoliv tam žili jen krátce, k tamější krajině si v dospělosti vypěstoval láskyplný vztah. Mnohokrát se tam vydal, aby poznal místo svého rodiště a obyvatele země, která roku 1945 připadla Sovětskému svazu. Jak se sám později přesvědčil, lidé z Podkarpatské Rusi na dobu První republiky, kdy patřili k nově vzniklému Československu, vzpomínali rádi a s velkou nostalgií.

Hlinkovci, kteří pomáhali

Před Zdeňkovým nástupem do školy se ale rodina přestěhovala na Slovensko. V Prievidzi se pak narodil i jeho bratr Jaroslav, který se později stal uznávanou kapacitou v oblasti lékařství. Rodina žila v nedalekých Bojnicích. V Prievidzi získal otec zaměstnání a Zdeněk zde také vychodil obecnou školu a později nastoupil na gymnázium. Ministroval také v kostele a o sobě v té době hovoří jako spíše o Slovákovi než Čechovi. Ačkoliv doma se vždy mluvilo česky, trávil hodně času s vrstevníky a i ve škole se pochopitelně vyučovalo ve slovenštině. Takto vzpomíná na přechodnou dobu před vyhlášením Slovenského štátu: „ Jak jsem postupně dorůstal, začal jsem pomalu vnímat i politickou situaci. Vznikaly fašistické Hlinkovy gardy. Někteří Slováci začali bojovat za autonomii – přitom nevěděli, co to je. Ale byli zachváceni populistickou propagandou. Před domem nám chodili Hlinkovi gardisté, vytvářela se protičeská nálada. Přesto, že jsme tam do té doby, než se to s koncem republiky vyprovokovalo, žili v ohromně přátelském ovzduší... Na gymnáziu učili i čeští profesoři. Dokonce v jedné výjimce jsem slyšel, že učil i slovenštinu český profesor...“  Kvůli narůstající agresi a hrozbě otevřeného připojení se Slovenska k nacistickému Německu s rodiči nakonec v době mezi zabráním Sudet a vyhlášením Protektorátu ze Slovenska  uprchli. „Ty psychické štvanice na Čechy se pak skutečně vyhrotily. ... Utekli jsme v zaplombovaném autě přes hranice. Ale zaplombovávali nás tam lidé, kteří sami byli v [Hlinkově] gardě a i přesto se nám snažili pomoct,“ vypráví Zdeněk. S sebou si mohli vzít jen tolik, co se vešlo do stěhovacího auta, které jim poslala zlínská babička. „A ti funkcionáři v Bojnicích, hlinkovci, nás tam v autě ukryli a zapečetili ho a dali mamince glejt, že v autě nikdo a nic není, co by bylo třeba kontrolovat,“ dodává.

Amerika

Po příjezdu do Zlína čekaly bratry Rybkovy velké změny: „Pro nás děti, přestěhovat se v podstatě z vesničky, bylo něco úžasného  – jako bychom přijeli do Ameriky. Ten Zlín, to bylo něco jiného než v jiných městech v Československu. Vše nejmodernější. Co bylo ve světě nové, moderní, [to se ve Zlíně uplatnilo]. Také to už Tomáš Baťa říkal: ‚Jenom to nejlepší, co je ve světě, je pro nás dost dobré.‘ A tím spíš pro nás, když jsme přijeli z chudší oblasti... Když jsme vstoupili do obchodního domu, byly tam pohyblivé schody, elevátor. Na to jsme hleděli s otevřenýma pusama.“  
Zkraje žila rodina natěsnána v babiččině jednopokojovém bytě, ale brzy se povedlo zajistit od firmy Baťa bydlení v půl domku na Zálešné. Zde ochutnal Zdeněk plnými doušky, co to je vyrůstat jako Baťovo dítě. Nastoupil do tzv. Pokusné školy, která fungovala na základě tehdy velmi pokrokové vyučovací metody, kterou by bylo možné přirovnat k principům montessori pedagogiky. Děti se vzdělávaly bez rozdílu původu a pohlaví a pěstovala se v nich zdravá soutěživost a hlad po tom přicházet věcem na kloub. „U nás ve škole se nepoužívalo oslovení učitel. Jen jméno. Dokonce se nepoužívalo ani oslovení ředitelka. ... A každý měl pracovat, aby jeho jméno něco bylo, něco znamenalo, a ne nějaký titul...“

Zlín v době Protektorátu Čechy a Morava

„Okupace byla snad nejhorším obdobím mého života. Přestože jsem chodil do školy a přímo mne to nezasáhlo. Ale když si vzpomenu na tu dobu – na zatemnění a poslouchání cizího rozhlasu... Když jsme si pustili náš rozhlas – na mne to velmi působilo – tak jsme neslyšeli nic jiného, než koho gestapo zatklo a kdo všechno byl popravený. To byla hrozná atmosféra! Jen si představte, že zapnete rádio a slyšíte: Popraveni ti, ti, ti, za schvalování... Na rádiu byl také lístek: Poslouchání cizího rozhlasu se trestá smrtí. Tatínek mě posílal ven, bylo zatemnění, ať se jdu podívat, jestli někdo náhodou neposlouchá pod oknem. Nějaký donašeč nebo něco takového. Pronásledovalo mne to pak skoro celý život,“ vypráví Zdeněk a dodává: „vím, že nacistická okupace byla jinak řečeno vystřídána [další] totalitou. Jenomže ta nacistická byla přímo násilná a vedla do tmy a neexistence našeho národa. Zato ta druhá totalita nás pořád utěšovala a ukazovala k světlým zítřkům...“

Jako otřesný zážitek pak Zdeněk líčí zatčení svého učitele Pachla, které viděl na vlastní oči: „Pravděpodobně se účastnil odboje. My jako žáci jsme to nevěděli. Učil nás tělocvik, byl to sokol. Neznám podrobnosti, ale zkrátka si pro něho přijeli, začal utíkat, tak po něm stříleli. Přeskočil skleník, postřelili ho, dotáhli do auta a odjeli.“

Ve čtrnácti letech roku 1942 se Zdeněk začal učit ševcem a nastoupil do 4. družiny na internát. Tři roky pak prožil formován v duchu výchovné a pracovní metodiky Tomáše Bati. Zdeněk k tomu dokonce říká: „Musím říct, že nás Baťovy mladé muže a mladé ženy nevychovala rodina, ale firma Baťa. A říkám to s plným vědomím a odpovědností. A pokud jste se setkali s Baťovci, tak ti to mají do konce života.“ Přestože Zdeněk žil ve Zlíně, dostal se na návštěvu za rodiči jen v neděli odpoledne. Jen těžko hledal ve svém volném čase skulinku. Rodiče nesměli Baťovým učňům nic pořizovat. O všechno se museli mladí muži i ženy postarat a přičinit sami. Nesměly jim být ani posílány balíčky na přilepšenou. Museli se naučit vyjít se svou mzdou, ze které si platili ubytování, stravu, ošacení a v jednom období dokonce i své vzdělání. Roku 1944 se pak Zdeněk stal kapitánem 23. družiny.

V době probíhajícího Slovenského národního povstání Zdeněk uvažoval o tom, že by se s kamarádem z Prahy, se kterým se seznámil během studií, k povstání připojili. Nakonec z toho sešlo. Snažil se tedy alespoň sabotovat práci na hloubení zákopů.

V květnu se konečně ke Zlínu přiblížila fronta a nastaly poslední poziční boje mezi německou armádou a osvobozeneckými ruskými a rumunskými jednotkami. Rodiče se zabarikádovali ve sklepě jejich půl domku, ale syny se jim nepodařilo udržet doma. Nemohli si nechat ujít podívanou na prchající Němce, kteří se cestou zbavovali pancéřových pěstí, které se stávaly válečnou kořistí zlínských hochů. S jednou takovou pak Zdeněk s bratrem na kole brázdili Zlín a vyvolávali zděšení mezi jeho obyvateli, kteří když je zahlédli, hledali úkryt. Město se dokonce na krátký čas rozdělilo na dvě části. „U nás na Zálešné se ještě bojovalo. My se ale proplížili na náměstí. Tam už hrála muzika a chodilo se s československými vlajkami a jásalo se. Ale  u nás, kde jsme bydleli, tam se ještě bojovalo. Tak jsme chodili a rodičům doma ve sklepě vykládali: na náměstí už je svoboda a ruští vojáci.“

Postupné ukrajování z občanských práv a svobod

„Prosím vás, to si nikdo nemůže představovat jako schodek. Ani nacisté ani komunisté nezakázali a nespustili nějaký řemen jako schodek – najednou. Ani komunisté neřekli: ‚Ode dneška Sokol neexistuje.‘ Zahalili to do jednotné tělovýchovy a [dělali] to nejrůznějším způsobem. Světové režimy už v tom mají zkušenosti. Když potřebují přejít z demokracie do totality, tak to odsekávají pomaličku. Vysvětlují, získávají si lidi. A lidi jsou pitomí. Nedomyslí si a nedovedou myslet dopředu...“ vyslovuje pamětník své přesvědčení o změnách, které po únorovém komunistickém puči roku 1948 začaly probíhat ve společnosti. V té době si doplnil vzdělání maturitou na gymnáziu  a přihlásil se ke studiu historie na Masarykovu univerzitu v Brně. Jak sám říká, z malicherných důvodů nakonec ze studia sešlo. Díky maminčině přímluvě získal místo ve zlínské hospodářské záložně, kde na jatkách vyplácel řezníky. Z prostředí, kde byl svědkem krutého zacházení se zvířaty brzy odešel do Spořitelny. Ze zaměstnání ve zlínské Hospodářské záložně si však přinesl novou dovednost – naučil se mimo jiné briskně počítat peníze a od té chvíle se pak pohyboval po celý život ve světě financí.

„[Změny] byly cílevědomě řízeny z vrchu, ale člověk si to neuvědomoval. Postupně zanikaly malé ústavy, ty hospodářské záložny, a slučovalo se to do Státní banky československé a ta měl a jiné poslání než ostatní peněžní ústavy. Zvlášť teďka si to lidé neuvědomují. Tenkrát zůstala Spořitelna a vznikla ještě Investiční banka za socializmu, ale to byla jen odnož Státní banky. Všechno se to sloučilo do Státní banky a já tam sloužil dvacet let. A dneska si lidé neuvědomují, že vznikla spousta peněžních ústavů. Ty obchodují financemi, penězi. Navzájem a s veřejností, podniky obchodují. To si lidé neuvědomují. Státní banka byla na to, aby dělala kontrolu korunou. To je něco úplně jiného. A to jsme si ani neuvědomili. Některé věci si v plném rozsahu uvědomuji až nyní. “ říká pamětník a vysvětluje jak banky v tehdejší době obchodovaly a kontrolovaly tok peněz. Zřídila se Státní banka československá, která kontrolovala vše. Náplň práce pamětníka tak zahrnovala kontroly v podřízených ústavech – audity o jejich hospodaření. „Když jsem dostal úkol kontrolovat podnik, tak jsem kontroloval zásoby, obrátku zásob, aby to bylo podle jejich plánu. I stav zaměstnanců. Smlouvy s odběrateli. Jestli má podnik zajištěný odbyt. To dnes peněžní ústav nekontroluje...“  Stát tedy převzal dohled i nad zacházením s financemi. Moc režimu se soustředila do jedné banky a v každém okrese byla zřízena její pobočka. Do té se svážely peníze a vše se pak zpracovávalo v centrální bance – velmi důležitém kontrolním orgánu bdícím nad finanční situací občanů Československa. Pamětník na závěr úvahy, ve které porovnává dnešní a minulý systém, vznáší otázku: „Kdyby se tento ekonomický systém osvědčil, a že se neosvědčil, protože kapitalistický systém porazil komunismus, ale kdyby to ekonomicky šlo dál, tak jak se to například dnes vyvíjí v Číně, tak to je otazník. Jak bude [tamější] ekonomika na [jejich] nadstavbu působit a jak se podaří nějaké demokratické prvky ve společnosti prosadit?“

Po určité době byl Zdeněk pověřen dozorem nad zemědělskými podniky. Těžce nesl uštěpačné poznámky na jeho stranu, že věci nerozumí a je jen bankéř. Rozhodl se proto vystudovat vysokou zemědělskou školu, aby své kritiky umlčel. Mnoho let ale sledoval velký úpadek, který měla především na svědomí násilná kolektivizace venkova. I přesto se podle jeho slov nakonec československé zemědělství pozvedlo a v osmdesátých letech se do určité míry vrátila původní prosperita.

Roku 1962 pamětník přešel ze Státní banky československé do Ústavu pro vědeckou soustavu hospodaření jako ředitel oblastní stanice. Posláním ústavu bylo zavádět v zemědělských podnicích moderní, pokrokové formy řízení a nové technologické postupy. V té době se ve zvýšené míře věnoval studiu vědecké kandidatury, kterou obhájil na Vysoké škole ekonomické v Bratislavě roku 1967.

Litovali jsme je, ale oni vlastně zradili

„Rok šedesát osm jsem prožíval jako většina našeho obyvatelstva. Povolením cenzury byla ta vůně jara cítit, ale když přišla okupace, cítil jsem to jako celý národ.  V armádě jsem skončil v hodnosti kapitána. Kdyby nám řekli: ‚Pojďte, jdeme!‘ Byli jsme připraveni bránit republiku. Nejsem zaměřený vůči ruskému národu. Znám jejich kulturu a dějiny a musím vzít v úvahu také to, co světu přinesli. A musím respektovat jejich kulturu. Ale tenkrát bych si stejně jako všichni moji spolupracovníci vzal obrazně řečeno flintu a šel republiku bránit. Ale když pak naše představitele odvezli do Moskvy, jejich návrat byl strašný. A podlehl jsem davu – litovali jsme je, ale oni vlastně zradili. Ukázali se jako slaboši. Jedině Kriegel se ukázal jako chlap a zapomíná se na něj...“

 Po opojném jaru nastal šok a postupné vystřízlivění z ideálů reformovatelnosti komunistického režimu. Následná normalizace pak přinesla čistky na důležitých postech, prověrky postojů zaměstnanců a jejich loajálnosti systému. Pamětník se podle svých slov snažil v souladu se svým svědomím najít ve svých prohlášeních rovnováhu tak, aby na postu, který zastával, mohl setrvat. Ke svému členství v komunistické straně pak otevřeně říká toto: „Když jsme zastával vedoucí funkce, tak to nešlo, abych nebyl členem strany. A členem jsem nechtěl být. Nikdy jsme nebyla ani ve Svazu socialistické mládeže. V období, kdy vystoupil Chruščov se zdálo, že se ta věc trošku uvolní a k nám do banky přišly dělnické kádry. Tlak na vstup do strany byl veliký a z druhé strany projev Chruščova...  A spousta mých přátel říkala, ať tě nevyhodí, vždyť tam mezi nimi jsi platný. Tak jsem tedy do strany vstoupil a samozřejmě se po mně něco chtělo. A  když jsem někde něco řekl, tak nakonec stranické orgány říkaly: ‚Dejte na něho pozor.‘ Míval jsem různé návrhy...  Byl jsem vždy snaživým pracovníkem a  snažil jsem se prosazovat svoje vžité demokratické způsoby. Dělal jsem, co jsme mohl, ale musím otevřeně přiznat, že jsem nebyl žádný hrdina.“

V současné době se pamětník angažuje ve výboru Klubu absolventů baťovy školy práce. Je autorem publikací přibližujících systém řízení v Baťových podnicích a k tomu říká: „Dospěl jsem k závěru, že ve dvacátém století náš národ měl dva génie. Jeden byl Tomáš Garrique Masaryk a druhý Tomáš Baťa, zakladatel firmy. Jeho filosofie a všechno co z toho vyplývá. Bohužel jsme měli jen dva geniální muže a za nimi je jejich dílo. Republika československá a fabrika a ten její systém, který vymyslel a předvedl Tomáš Baťa. A obě ta díla jsme zničili. Republiku nemáme a takovou fabriku už také ne. Kdyby totiž nedošlo k válce, kdyby existovala předválečná republika, ta firma by se nezastavila...“

Zdeněk Rybka je i ve svém věku stále aktivní a o Baťově systému přednáší dokonce i na zlínské univerzitě.  
Když na závěr bilancuje, říká: „Nevím, jestli kdybych se znovu narodil a byl postaven před stejné problémy, jestli bych něco dělal jinak... “