Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Melanie Rybárová (* 1925  )

Zázrak milosti není pro lásku zázrakem

  • narozena 19. února 1925 v Praze jako Miloslava Beranová

  • během války vystudovala obchodní akademii

  • po válce začala pracovat na ministerstvu zahraničí jako sekretářka

  • na mírové konferenci v Paříži v roce 1946 potkala svého budoucího muže Ctibora Rybára

  • po válce krátce kandidátkou členství KSČ, manžel dlouhodobý člen KSČ

  • mezi roky 1948 a 1951 pracovala s manželem na velvyslanectví v Turecku

  • v roce 1952 manžel zatčen – jeho jméno zaznělo během výpovědi v procesu s Rudolfem Slánským, propuštěn po dvou měsících

  • v roce 1960 manžel zatčen podruhé, propuštěn po několika dnech

  • pracovala v obchodní komoře, v Československé tiskové kanceláři, v Technickém magazínu

  • manžel dlouholetý šéfredaktor nakladatelství Olympia

  • v roce 1980 odešla do penze, ještě patnáct let pracovala jako průvodkyně

  • chystá se vydat vzpomínkovou knihu

Melanie Rybárová se narodila 19. února 1925 v Praze jako Miloslava Beranová. Dětství strávila na Letné, posledních padesát let žije v Dlouhé třídě v Praze 1. Jméno Melanie používá od svých dvaceti let, kdy jí ho dal její tehdejší přítel. Pamětnice pochází z české rodiny, maminka Anna Míla Křikavová měla slavné předky z rodu Křikavových, tatínek Antonín Beran pocházel z Poříčí nad Sázavou. Maminka byla v domácnosti, za svobodna pracovala jako sekretářka Daňka von Esse, zakladatele tehdy ještě malé firmy, ze které později vyrostl slavný průmyslový koncern ČKD – Českomoravská-Kolben-Daněk. Tatínek byl řadovým úředníkem v zemském úřadě, pozdějším ministerstvu. Podle pamětnice byli jako rodina intelektuálně nad průměrem, ale finančně to nebyla žádná sláva. Maminka musela hodně šetřit, tatínek si přesto zvládl ze svého platu naspořit na malé auto, v létě chodil každý den hrát tenis a v zimě jezdil na lyže. Maminka byla silně duchovně založená – zajímala se například o jógu v době, kdy o ní v Československu ještě nikdo nic nevěděl. „Když jsem byla malá, tak byla momentálně evangelička, takže mě vzala do evangelického náboženství, a to je pro děti ideální. To by všechny děti měly tu výchovu mít, ta dnes tolik chybí! Když jsem byla teenager, tak už maminka byla zase katolička, takže já jsem asi třikrát křtěná!“

Melanie Rybárová se dodnes zajímá o různá náboženství, například o buddhismus. Sebe vnímá jako křesťanku, přičemž její vlastní víra se řídí poznatky duchovního proudu Křesťanská věda (Christian Science), který v 19. století založila ve Spojených státech amerických Mary Bakerová Eddyová. Způsob léčby a duchovní práce tohoto hnutí využívala pamětnice společně s maminkou například ve chvílích, kdy komunisté zatkli jejího manžela. Kromě duchovní výchovy kladla maminka u pamětnice důraz na výuku jazyků – naučila se německy, srbochorvatsky a anglicky. Srbochorvatštinu využila později jako průvodkyně do Jugoslávie, ostatní jazyky při práci na ministerstvu zahraničí.

Okupace a válka v Praze

Začátek války byl tak pozvolný, že ho pamětnice ani nezaznamenala. Po Mnichovu chtělo mnoho Čechů bojovat, ale Melanie Rybárová ani její maminka k nim kvůli svým mírumilovným a klidným povahám nepatřily. „Raději ustoupit než nasadit život. Myslím, že život se nemá tak lehko nasazovat, ani za dobrou věc ne.“ Když do Prahy v roce 1939 přišla německá vojska, zabrala i školu, kam pamětnice chodila. Na žádnou nenávist vůči německým vojákům si ale nevzpomíná. Praha za protektorátu kvetla, jenom se nesmělo tancovat, s výjimkou tanečních. Kina byla plná filmů včetně těch amerických. Jeden ze strýčků její kamarádky pracoval jako vysoce postavený produkční u filmu a díky němu se pamětnice například osobně setkala s tehdejší filmovou hvězdou Adinou Mandlovou.

Válka rodinu nijak nezasáhla, pouze bratrance pamětnice odvezli Němci kvůli účasti na studentské demonstraci 17. listopadu 1939, jak se tehdy říkalo, do reichu. V zimě roku 1945 se mu podařilo uprchnout a do konce války se potom skrýval v Praze. Chtěl se ukrýt i u rodiny pamětnice, ale maminka to rezolutně odmítla kvůli malému bytu. Melanie Rybárová si dodnes vyčítá svoji lhostejnost k tehdejšímu postavení Židů. Nebylo to ale nic výjimečného, většina lidí na tom podle ní byla stejně. Její nejlepší kamarádka Olga byla napůl Židovka a její babička zahynula v Osvětimi. Pocházela ze zámožnějších poměrů než Melanie Rybárová, a ta jí proto často ledacos záviděla. „Jednou jsem řekla její mamince: ,Milostpaní, já bych na tom jednou chtěla bejt tak jako vy!‘ A ona mi řekla: ,Podívej se, Mílo, ono to taky není jednoduchý, co ta moje maminka, která musela jet do toho Auschwitzu!‘ A já na to: ,No tak někam jela, no! A možná se tam ani nemá špatně. A ona už byla stará...‘“

Pamětnici vyděsil až samotný konec války, kdy se poprvé setkala se smrtí. Během Pražského povstání tatínek odešel na barikády a ona s maminkou spaly dvě nebo tři noci ve sklepě. Kolem 10. května šla Melanie Rybárová s kamarádem do centra, na náměstí Republiky. Kamarád se jí však ztratil v davu, a jak se ho snažila najít, objevil se jí před očima následující výjev: „Visel tam u jedné lucerny za nohu hlavou dolů někdo, ani nevím, jestli měl uniformu, to už se nepamatuju. Já jsem byla dvakrát v životě zhroucená a tohle bylo poprvé, když jsem pak přišla domů.“

Na ministerstvu zahraničí

Na ministerstvu zahraničních věcí začala Melanie Rybárová pracovat hned po skončení války, koncem května roku 1945. Nebyla to její první práce, ještě předtím pracovala ve Škodovce na patentovém oddělení. Na ministerstvo se dostala přes maminčina bratrance Křikavu, kapitána prvorepublikové armády, který se podílel na vyklízení úřadu od Němců a na jeho převzetí Čechy. Dělal si naděje, že tam získá práci pro sebe i své děti, ale nakonec v úřadu zůstala jen pamětnice díky svým jazykovým znalostem, administrativní praxi a maturitě z obchodní akademie. Začínala od píky jako „aktuárský adjunkt“, což byla nejnižší úřednická pozice pro lidi s maturitou. Zařadili ji do takzvaného mírového oddělení, které připravovalo podklady pro mírovou smlouvu do Paříže. V úřadě pamětnice poznala svého budoucího manžela Ctibora Rybára, který tam pracoval na tiskovém oddělení. Byl to slovenský Žid, původním jménem Tibor Fischer. Za války se skrýval v Maďarsku, aby nemusel do koncentračního tábora. Třikrát byl uvězněn – a třikrát utekl. Po válce si změnil jméno na Ctibor Rybár, protože nechtěl mít německé jméno. Melanie a Ctibor spolu začali chodit na mírové konferenci v Paříži v roce 1946. „To bylo nejšťastnější období mého života, byla jsem hezká mladá holka, všechno se kolem mě točilo, šikovná, každý mě chtěl i na práci.“

Pamětnice povýšila na sekretářku a často jezdila na mezinárodní konference – takto navštívila například Ženevu nebo Bělehrad. Dostala také nabídku pracovat pro československou ambasádu v Berlíně jako účetní. „Dokonce už mně nechali šít i uniformu, protože naši zaměstnanci tam museli chodit v uniformě. Měla jsem být podporučík.“ Právě tato nabídka nakonec přiměla jejího manžela, aby si ji vzal, protože měl strach, že o ni přijde. Její kamarádka se totiž právě během práce v Berlíně provdala za Američana. Místo Berlína tak byla svatba a po ní odjeli novomanželé Rybárovi pracovat na velvyslanectví do Turecka. Manžel byl silně komunisticky orientovaný, což bylo pro tehdejší Židy typické. Pamětnici politika příliš nezajímala, ale navzdory tomu vstoupila nedlouho po válce nakrátko do KSČ. „Potkala jsem jednou na ulici spolužáka a on na mě: ,Hele, já jsem v komunistický straně! Pojď taky!‘ A já, že na žádný schůze chodit nebudu. On: ,Nemusíš nikam chodit, stačí vyplnit přihlášku.‘ Den předtím, to ukazuje tu moji hloupost, jsem potkala Emila Ludwiga. On založil Klub přátel Spojených států amerických. ,Hele, vstup do toho!‘ ,Tak jo, klidně, máš přihlášku?‘ A představte si, že moje komunistická legitimace byla vystavená 1. apríla!“ Melanie Rybárová byla poté převedena mezi kandidáty na členství v KSČ až do prověrek, které začaly po únorovém převratu v roce 1949. Prověrkami, na které přijela z Turecka, neprošla, protože o komunistickém hnutí nic nevěděla. Nakonec se vše vyřešilo zkraje padesátých let tak, že na radu šéfa obchodní komory, kde tehdy pracovala, přestala platit členské příspěvky a byla z komunistické strany vyškrtnuta. Jinak by jí hrozilo vyloučení – jméno jejího muže totiž zaznělo během procesu s Rudolfem Slánským.

Proces se Slánským a manželovo zatčení

Na ambasádě v Turecku pracovali manželé Rybárovi v letech 1948 až 1951. Poté se museli vrátit, protože v Československu začaly komunistické procesy s „nepřáteli lidu“, a ten největší – s Rudolfem Slánským – se připravoval i na ministerstvu zahraničí. Po návratu do Československa v roce 1951 na ministerstvu zahraničí Rybárovi zjistili, že tam „nezůstal kámen na kameni“. Atmosféra byla tísnivá a lidé z ministerstva začali odcházet do výroby. Pamětnice se na ministerstvo už vrátit nemohla, a našla si proto práci v obchodní komoře. „Když došlo k procesu, tak to jakoby konečně prasklo, protože ono to bylo nabité a bylo zřejmé, že k něčemu dojde, taky ti lidé byli už pozatýkaní. Kdežto manžela zatkli až rok po procesu.“ Mezi zatčenými byli i přátelé a bývalí přímí nadřízení Rybárových, náměstci ministra zahraničí Vavro Hajdů a Artur London, a samozřejmě i samotný ministr zahraničí Vladimír Clementis. Proces sledovali manželé Rybárovi napjatě u rozhlasu a v jedné výpovědi zaznělo také jméno Rybár. To znamenalo okamžitý odchod manžela z úřadu. „Prohlásil, že nestudoval tři roky práva, aby teď nastoupil někam do výroby, kam ti lidé chodili jako ovce. Psala jsem mu curriculum vitae, asi pětadvacet jich bylo. Nakonec se uchytil ve státním výboru pro tělovýchovu a sport.“

Nakonec manžela přece jen zatkli, asi rok po procesu s Rudolfem Slánským, na podzim roku 1952. Předvolali ho k výslechu do Bartolomějské, ze kterého se už nevrátil. „Co oni dělali často, tak tenkrát byly ty telefony ve zdi, jak jste je nemohl vyndat ze zásuvky. Tak zvonil telefon a na té straně [předvádí, jak někdo přerývaně dýchá a vzdychá], což vzbudilo v člověku dojem, že tam někdo trpí, třeba ten Tibor. A já vždycky spustila: ,Neboj se, Tibore, neboj se, dobře to dopadne!‘“ Asi po dvou týdnech dostala pamětnice s maminkou od manžela dopis, že je živ a zdráv. Byl obviněn z velezrady kvůli tomu, že mu jeho žena pomáhala bez oprávnění dělat šifru. Nakonec byl Ctibor Rybár po dvou měsících bez soudu propuštěn, prokurátor totiž nepodepsal návrh na prodloužení vazby. Jednoho dne se prostě manžel objevil ve dveřích a řekl, že byl zázrakem propuštěn. Pamětnice je přesvědčena, že je to zásluha mentální práce, kterou manželovi ona i maminka pomáhaly. „Ta moje práce se skládá z určitých floskulí, jsou to i takové citace, a jedna ta citace je: ,Zázrak milosti není pro lásku zázrakem.‘ A tím se míní, že pro tu vesmírnou lásku milost jednomu, druhému nebo třetímu je samozřejmá. Ona jí neustále sálá, ta láska, ale my po tom neumíme sáhnout. A jestliže po tom umíme sáhnout, tak pro nás je to zázrak, ale pro tu lásku ne, ta tu milost vyzařuje furt.“ Manžel se vrátil do zaměstnání na státní výbor pro tělovýchovu a sport, kde působil jako šéfredaktor několika sportovních časopisů. Dokonce ho ani nevyloučili z komunistické strany, dostal pouze důtku. V tu dobu už měli manželé Rybárovi syna, dcera se jim narodila v roce 1960. Krátce poté zatkli manžela podruhé kvůli jeho stykům v Turecku. Někdo na něj při výslechu něco prozradil. Policisté si pro něj ráno přijeli až do domu. V tu dobu už byl Ctibor Rybár šéfredaktorem nakladatelství Olympia. Tentokrát byl propuštěn už po třech dnech – prokurátor mu opět odmítl podepsat prodloužení vazby. V roce 1984 ještě na manžela založila Státní bezpečnost spis, Melanie Rybárová má jeho kopii.

Okupace v roce 1968

Srpnová okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy zastihla manžele Rybárovy na dovolené v Itálii, kterou tam trávili s Arnoštem Lustigem a jeho ženou Věrou. Lustig okamžitě začal zařizovat odjezd do Izraele, protože jeho manželka tam měla sestru, a přemlouval Rybárovy, aby jeli s nimi. Ale Ctibor Rybár se místo toho rozhodl odjet do Vídně, kde měl kontakty. Manželé uvažovali o odjezdu do Německa, syna i dceru měli u sebe, včetně auta. V Československu zůstal pouze tatínek pamětnice. „To bylo podruhé v životě, co jsem se nervově zhroutila. Mám jít domů, nemám jít domů...? Já jsem tehdy pracovala ve Svazu výtvarných umělců a tomu šéfoval Adolf Hoffmeister. A já na vlastní uši slyšela z rakouského rozhlasu, že byl umučený. A to byla kachna.“ Nakonec se Rybárovi asi po týdnu rozhodli pro návrat do Prahy. Pamětnice žádné problémy po návratu neměla, na manžela jako na komunistu sice čekaly prověrky, ale naštěstí ho prověřoval člověk, kterého provázel v zahraničí po veletrzích, takže nakonec mohl zůstat na postu šéfredaktora Olympie.

Normalizace a další život

Léta normalizace prožila pamětnice poměrně v klidu. Občas sice kvůli manželovu pošramocenému kádrovému profilu musela změnit zaměstnání, ale na práci vzpomíná ráda. Pracovala třeba v časopisu Czechoslovak Foreign Trade, v článkové redakci Československé tiskové kanceláře nebo jako redaktorka Technického magazínu. Dodnes si vyčítá, že odmítla poskytnout svoje jméno jako pseudonym pro někoho, kdo chtěl psát pro Československý rozhlas, ale pod vlastním jménem nesměl publikovat. Nebylo to ze strachu kvůli politice, bála se, aby si je lidé nepletli. Chartu 77 Melanie Rybárová ani její manžel nepodepsali, ale pamětnici se dostala do rukou, takže věděla, že tam není nic politicky opravdu závadného.

V roce 1980 odešla do důchodu a ještě patnáct let pracovala jako průvodkyně. Události kolem listopadu 1989 prožívala doma, kde hlídala svou dvouletou vnučku, zatímco její děti v té době pracovaly pro zahraniční televizní štáby a i manžel slavil na Václavském náměstí. „Brala jsem to jako trest, ne že jsem nepodepsala Chartu, ale za to, že jsem se nijak proti tomu režimu neangažovala... Já si myslím, že to nestálo za to. Dokonce ani Pražské povstání nestálo za to. Já si to opravdu myslím.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Markéta Černá)