Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vít Růžička (* 1965)

Skautské ideály jsme vyznávali tajně pod hlavičkou turistického oddílu

  • narozen 21. ledna 1965 v Praze

  • v dětství byl členem turistického oddílu v Praze – Malešicích

  • oddíl fungoval v duchu tehdy nelegálního skautského hnutí

  • na gymnáziu se začal vymezovat proti komunismu

  • podílel se na vedení turistického oddílu

  • vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy

  • sametovou revoluci prožil na vojně v Uherském Hradišti

  • stal se středoškolským učitelem biologie a matematiky

  • po roce 1989 se zapojil do obnovy skautského hnutí

Jeho rodiče byli v komunistické straně, ale doma na totalitní režim nadávali. Na veřejnosti však mlčeli. Ke stejnému způsobu života se snažili vést i jeho. Nepodařilo se. Byl totiž od dětství ovlivněn skautskými ideály. Přestože vyrůstal za socialismu, kdy byl skauting oficiálně zakázán, chodil do oddílu, který na skautských principech tajně fungoval.

Vít Růžička se narodil 21. ledna 1965 v Praze. Jeho rodiče Jiří a Jiřina Růžičkovi se živili jako zahradníci. Vyrůstal v domku v Malešicích, který si ve dvacátých letech pořídili jeho prarodiče. Z dětství si vybavuje, že jeho rodiče doma nadávali na komunistický režim, přestože oba byli zároveň členy KSČ. „Byl jsem vychován k tomu, že doma se mluví jinak než na veřejnosti,“ podotýká. Ze základní školy má následující vzpomínky: „Bylo dáno, že Sovětský svaz je náš přítel. Pořád se slavila nějaká výročí. Jako malý kluk jsem si říkal, že všechny ty nástěnky jsou hezké. Malovali jsme pořád tanky a vojáky. Do určité míry to byla zřetelná manipulace s dětmi. Škola měla jasnou linii. Učitelé se snažili nás děti, které jsme vůbec nic nevěděly, dotlačit k přesvědčení, že dějinné mezníky jako například říjnová revoluce, pro nás byly příznivé. Tehdy mě ještě vůbec nenapadlo, že existuje alternativa.“

 

Půda plná skautských časopisů

Významnou roli v jeho životě sehrál fakt, že jej bratr přivedl do oddílu TOM (Turistický oddíl mládeže) Malešice. Vedoucí oddílu vedli chlapce ke skautským idejím, přestože skautské hnutí bylo v době normalizace v sedmdesátých letech zakázáno. Mnohé skautské oddíly tehdy přešly pod jiné mládežnické organizace, které komunisté tolerovali. Vedoucí výchovu dětí ve skautském duchu provozovali tajně. „Když jsem začal do oddílu chodit, rodiče mě podporovali. Oni nechtěli, abychom s bratrem byli budovatelé socialismu, jen jim šlo o to, abychom byli opatrní a neměli průšvih. Protože to byl turistický oddíl mládeže, bylo to ideologicky neutrální a skauting se tam skrýval jen v náplni práce,“ vysvětluje.

Skautské hnutí ho začalo zajímat. Sháněl skautskou literaturu a staré časopisy Junák. „Určitý pohled na skauting jsme měli, ale ne přímý, protože knihy byly nedostupné. Informace jsme získávali od starších kamarádů a starých pánů skautů. S jedním jsem jel na jeho chalupu do Krkonoš. Strávil jsem tam dva dny na půdě, která byla plná starých skautských časopisů a knih. To mi dalo vhled a informace, které jsem do té doby nikde nenašel,“ vypráví.

 

Všichni víme, že režim je k ničemu

Vít začal v roce 1979 studovat gymnázium. Zároveň se podílel na vedení malešického turistického oddílu. Našel kamarády, kteří stejně jako on cítili potřebu vymezit se vůči komunistickému režimu. „Byli tam výrazní spolužáci, kteří začali být otevřeně opoziční. Člověk na to nebyl sám. Najednou nám docházelo, že všichni víme, že režim je k ničemu. Do určité míry jsme byli opatrní, ale vůči sobě jsme měli jasno. Měli jsme rádi folkovou hudbu, tak jsme do školy zvali zpěváky, například Petra Lutku a Vladimíra Mertu. Ti za socialismu nebyli zakázáni, ale byli na hraně ilegality. Režim je nepodporoval. Nazývali jsme to akcemi SSM. Bylo to legrační. V rámci akce Socialistického svazu mládeže zpívali takoví poloilegální zpěváci,“ vysvětluje. Velkou roli v jeho vnímání světa sehrálo jeho členství v evangelickém sboru v Praze-Vršovicích.

Kvůli nátlaku otce Vít vstoupil do Socialistického svazu mládeže (SSM). „Táta říkal, že je kvůli mně v komunistické straně, a proto bych měl být v SSM. Tvrdil, že jinak se nedostanu na vysokou školu. Já mu říkal, že to nedělá kvůli mně, ale kvůli sobě. Nakonec jsem nátlaku podlehl a do svazu mládeže jsem formálně vstoupil. Na vysokou školu jsem se dostal na druhý pokus,“ vypráví. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, obor biologie a matematika se zaměřením na pedagogiku. Práce s dětmi ho bavila, chtěl se stát učitelem. Zároveň stále vedl turistický oddíl.

Po ukončení vysoké školy absolvoval roční povinnou vojenskou službu. V kasárnách v Uherském Hradišti prožil revoluční dny v listopadu 1989. Vzpomíná na to, jak pozoroval měnící se chování důstojníků. Mnozí podle něj měli ze společenských změn strach a snažili se vojákům namluvit, že studentské demonstrace jsou pro společnost špatné. Když se s kolegy vysokoškoláky snažil řadovým vojákům vysvětlovat, o co ve skutečnosti na pražských demonstracích šlo, důstojníci mu hrozili trestním stíháním.

 

Hlásit se k tradici, ale nebýt sešněrovaní

Vít začal po návratu z vojny působit jako středoškolský profesor. Souběžně se zapojil do obnovy skautského hnutí. Byl rád, že skauting vyšel z ilegality. „Těšil jsem se, že konečně budeme skauti, ale narazili jsme. My jsme měli představy, jak se má skauting dělat, jen z mála zdrojů. Po roce 1990 se začaly objevovat názory, že to děláme špatně. Ty názory spočívaly v tom, že nejdůležitější je mít kroj a vyžehlené košile. Já měl představu liberálního přístupu. Roky jsme pak bojovali za to, aby skauting nezamrzl ve čtyřicátých nebo šedesátých letech. Nechtěl jsem, aby kluci chodili v nažehlených krojích a tvářili se jako Mirkové Dušínové. Chtěli jsme se hlásit k tradici, ale nebýt sešněrovaní,“ vysvětluje. Zároveň podotýká, že si nejstarší generace skautů velmi váží, protože je mezi nimi mnoho těch, kteří za své názory zaplatili lety vězení.

Vzpomíná, jak se v devadesátých letech setkával s lidmi, kteří o skautingu nic nevěděli a po letech života v komunismu ani nebyli schopni pochopit, co je svobodné rozhodování. „Dělal jsem ve školách nábor do skautského oddílu. Jedna paní učitelka říkala, že tedy dětem přikáže, aby tam šli povinně. Já jsem jí vysvětloval, že to je přesně to, co nechci. Ona byla zvyklá, že děti bývaly povinně v Pionýru, tak to brala tak, že pak budou povinně ve Skautu,“ říká.

Je přesvědčen, že skautské hnutí má stále velký význam ve společnosti a váží si toho, jak pozitivně ovlivnilo jeho život. „Skauting mi v dětství ukázal cestu k duchovním pramenům. Bez něj bych na tom byl hůř, protože bych více tápal,“ vysvětluje.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Scarlett Wilková)