Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Růžička (* 1929)

• narodil se 26. července 1929 do selské rodiny

• jeho tatínek Václav pocházel z chalupy v Kluku u Poděbrad a vzal si do pronájmu velkostatek ve Slivenci

• Jiří Růžička zažil obsazování Československa Německem 15. března 1939

• velkostatek, kde rodina hospodařila, patřil židovskému majiteli, skončil v koncentráku, ale přežil

• v plynových komorách však zahynula jeho žena a dva synové

• po osvobození republiky v květnu 1945 řekl vojenský politruk Růžičkovým, že v Sovětském svazu nejsou hospodáři a buržuové a že nebudou ani v Československu

• v roce 1945 přešel velkostatek pod národní správu, Růžičkovi tam hospodařili dál

• po komunistickém převratu v roce 1948 přestali být Růžičkovi na statku hospodáři, na podzim roku 1949 se stali zaměstnanci

• na konci roku 1950 dostali výpovědi

• na vojnu narukoval Jiří Růžička v roce 1951 a jako politicky nespolehlivý sloužil tři roky u pomocných technických praporů

• po návratu z vojny obtížně sháněl práci, komunistický režim ho perzekvoval

• po roce 1989 působil ve funkci ředitele Ústředí lidové umělecké výroby

Měl špinavou bundošku bez výložek s hodností, brigadýrku, samopal a pistoli. Jmenoval se Anatol a na velkostatek ve Slivenci u Prahy ho dovezl šofér ve starém vojenském autě Opel. Bylo krátce po 9. květnu 1945, kdy Československo osvobodila od nacistické poroby Stalinova Rudá armáda. Statkáři Václavu Růžičkovi se Anatol chlubil, že u nich v Sovětském svazu už není žádný buržuj ani chazjájin – tedy soukromý zemědělský hospodář.

„Tatínkovi řekl, že ani u nás už brzy nebude žádný chazjájin a buržuj. Ani jsme přesně nevěděli, co je Anatol v Rudé armádě zač. Ale asi dělal politického důstojníka, politruka. Před válkou byl učitel,“ vzpomíná Jiří Růžička, tehdy patnáctiletý Václavův syn. „Chodil za ženskými na pole, kde okopávaly řípy, a vyptával se, jaký je tatínek hospodář. Ženské ho chválily, a nešlo mu do hlavy, že statkář může být dobrý.“

Na Anatolova slova o konci hospodářů v Československu rychle došlo. V únoru roku 1948 provedli komunisté převrat a jejich diktátorský režim velkostatek ve Slivenci zanedlouho zestátnil. Z Václava a Jiřího Růžičky se stali zaměstnanci. Na konci roku 1950 je Československé státní statky propustily a z jejich dlouholetého domova vystěhovaly.

Na Václavském náměstí potkal prezidenta na koni

Jiří Růžička se narodil 26. července 1929. Měl o pět let staršího bratra a o rok starší sestru. Tatínek Václav i maminka Anna pocházeli ze selských rodů a poznali se v Sokole. Otec pamětníka si pronajímal od židovského majitele velkostatek ve Slivenci u Prahy. Obsahoval 85 hektarů půdy, pět párů koní, čtyři páry volů a hlavně dojné krávy.

Za čas se ovšem pamětníkův otec zaměřil na chov prasat a po počátečních potížích s červenkou a dalšími nemocemi prosperoval. Z jejich masa se kromě jiného dělala legendární pražská šunka.

„V šesti letech mě vzal tatínek poprvé do Prahy, na Václaváku jsme nakupovali oblečení. A najednou jel od Národního muzea dolů pan prezident Masaryk na koni, za ním tak deset dvacet metrů jeden urostlý důstojník a jeden pán v buřince, bodyguardové,“ vzpomíná Jiří Růžička. „Lidi před panem prezidentem sundávali klobouky a čepice, tak velkou úctu k němu měli. Zažil jsem jedenáct prezidentů, a Masaryk byl Pan Někdo, velice morální člověk. Neslyšeli jste od něj žádné sprostoty.“

Pro guláš od okupantů chodili někteří s kýbly

V březnu 1939 okupovalo nacistické Německo okleštěnou Československou republiku. „Na patnáctého března 1939 si pamatuji dodnes. Naši dva psi od rána začali výt, Němci jeli od Ořecha do Řeporyjí,“ uvádí pamětník. „Druhý den před obecním úřadem postavili dva kotle a várnice, dělali tam eintopf, všechno možné v jednom kotli jako guláš. Nabízeli ho našim lidem, našlo se pár takových, co tam chodili s kýbly. A Němci fotili, jak krmí vyhládlé Čecháčky.“

Majitelem velkostatku ve Slivenci byl Žid. Podle Jiřího Růžičky ho nacisté odvezli do tábora na Hagiboru v Praze, kde čekal s ostatními na transporty do Terezína. „Jmenoval se František Neumann a domluvil se s tatínkem, že bude dělat na vlastním statku, aby přežil,“ tvrdí pamětník. „Němci zemědělce potřebovali, měli hladové Německo a vojáky na frontě. Tatínek se s nimi domluvil, že na Hagiboru vybere deset Židů pro práci na statku. Mysleli si, že se zachrání, jenže za půl roku se museli na Hagibor vrátit. Pan Neumann se po válce z koncentráku vrátil, ale v plynu zůstala jeho první žena a dva jejich kluci.“

Během války uvalili nacisté na velkostatek nucenou správu, poněvadž šlo o židovský majetek. „Správce se nám do hospodaření nevměšoval, jenom jsme mu posílali nájem. Němcům šlo o potraviny, a tak zemědělství podporovali,“ prohlašuje Jiří Růžička. „Když nám v roce 1943 zapálily děti slovenských dělníků stodoly, Němci je za dva měsíce obnovili.“

Sověti vletěli na statek a zastřelili prasata

Podle Jiřího Růžičky ukrýval otec za války v kůlně pod dřevem zbraně, které mu přenechal podplukovník Josef Mašín, hrdina protinacistického odboje, jeden ze tří členů zpravodajské skupiny Tři králové. Odvezl je z kasáren v Ruzyni těsně předtím, než je v březnu obsadili Němci. Pod dřevem ležely ve dvou bednách. „Pak tam najednou nebyly, asi si je Mašín dal někam jinam,“ uvádí pamětník.

Po osvobození Československa v květnu 1945 sloužil velkostatek k zásobování Rudé armády. „Národní výbor určil, že je naší povinností přispívat Rudé armádě na stravu. Ale ještě dřív k nám vojáci vlítli do chlíva, zastřelili dvě tři prasata, naložili je na vozejky a odjeli,“ prozrazuje pamětník. „Pak jsme jim museli věnovat vola jako poděkování za osvobození. Měli jsme takovýho volskýho mastodonta, říkali jsme podle barvy Červenej. Byl ze všech našich volů nejstarší a největší. Přišla tajemnice národního výboru a vybrala si pro Rusy právě jeho. Určitě se těšili na gulášek, ale Červenej měl tak tuhý maso, že ho snad museli sekat sekyrkama.“

Vítání osvoboditelů děvočky rychle omrzelo

Pamětník upozorňuje, že jednotky Rudé armády se hodně odlišovaly. Do Slivence dorazili nejen motorizovaní vojáci, ale i takzvaní ‚koníčkáři‘. „Byli zvyklí přebejvat někde ve stepích a chovali se podle toho, ve válce na cestě k nám k dobrým manýrům nepřišli,“ říká Jiří Růžička. „V obci už byla komunistická parta a ženské se těšily, jak osvoboditele přivítají. Oni sháněli hlavně děvočky a vodku. Naše děvočky to chvíli bavilo, ale vojáků bylo víc a pak si na ně stěžovaly i soudružky.“

Politruk Anatol prošel při bojích Německem a jednou u Růžičků řekl, že Němci jsou velmi kulturní národ. „My jsme tomu nebyli moc naklonění a maminka se ptala proč. Odpověděl, že Němci se mejou jinak než Rusové, že mají na rukou pytlík s mýdlem,“ podotýká pamětník. „Maminka mu řekla, že ho máme taky, a ukázala mu ho. Anatol otevřel ústa a pochválil nás, že jsme taky kulturní národ.“

Ředitelem školy se stal komunistický opilec

Po válce připadl velkostatek pod národní správu, Růžičkovi v něm nicméně hospodařili dál a odevzdávali republice nájem. Jiří Růžička studoval v Poděbradech vyšší hospodářskou školu, kde prožil v únoru 1948 komunistický převrat.

„Škola v Poděbradech byla dobrá do doby, než po únoru 1948 udělali ředitelem komunistu a ožralu, tajemníka KSČ v Poděbradech. Založil akční výbor Národní fronty a vzal do něj naše tři spolužáky, svazáky až na půdu,“ vzpomíná. „Jeden šel pak studovat do Moskvy a byl funkcionářem na Vysoké škole zemědělské. Druhý byl vojenský prokurátor, ale pak začal studovat teologii, asi aby měl u Božího soudu protekci. Třetí byl hrozný rabiják, zabral zahradnictví a začal tam pěstovat zeleninu jako kapitalista.“

Jiří Růžička maturoval v Poděbradech v roce 1949. Zkoušky složil výborně, ačkoliv patřil mezi jedenáct studentů navržených na ministerstvo, aby neodmaturovali. „Na škole byli slušní kantoři a u maturity nám pomohli,“ poznamenává. „Po maturitě jsem se hlásil na vysokou zemědělskou. Poslali mi odpověď, že jsem jako uchazeč neprojevil dostatečné znalosti. U zkoušky jsem dostal otázky, jestli jsem ve svazu mládeže a jestli jsem viděl film Vstanou noví bojovníci. Řekl jsem, že ne, což byly nedostatečné znalosti.“

Na statku nesměli zaměstnávat dělníky

Po únoru 1948 chtěli komunisté statkáře zlikvidovat a o rok později přišla řada na Růžičkovy. „Národní výbor nám zakázal mít zaměstnance, že nás jinak zavřou. Zůstali jsme bez lidí a museli jsme zasít a sklidit. Bratr sloužil na vojně v kasárnách na náměstí Republiky, kde byla konírna. Dělal pucfleka důstojníkovi Dobešovi, který jezdil dostihy, a staral se mu o koně. Dobeš mu napsal dovolenou na zemědělské práce, mně dali před maturitou volno tři týdny, tak jsme s bratrem všechno zaseli.“

Růžičkovi na jaře 1949 ještě nepadli a komunistický režim je chtěl zničit o žních. Na národním výboru zakázali práci na velkostatku muži obsluhujícímu parní mlátičku na obilí. Naštěstí měl pamětník zkoušky ze strojnictví na střední škole a mlátičku rozjel. „Při žních nám tajně pomáhali třeba Sokolové, i když jim vyhrožovali, že kvůli tomu přijdou o potravinové lístky. Jeden den jsme do deseti v noci posekali pole a druhý den byly na něm postavené panáky. Dělaly to holky ze Sokola nebo taky někdo, kdo šel kolem.“

Komunisti vám to chtějí vzít, tak jdu pomoct

Podle pamětníka tehdy Růžičkovi naposledy pocítili velkou solidaritu vesnice. „Jak jsme spustili mlátičku, nejednou se u nás v neděli objevil ve dveřích chlapík jak hora, ruce jak lopaty. A říkal: ‚Já jsem Modřanský z Chuchle a slyšel jsem, že vám to tady komunisti chtějí vzít a že jste evangelíci, tak vám jdu pomoct. Nic za to nechci, jen byt a jídlo,‘“ vzpomíná Jiří Růžička. „Tenkrát peníze ještě byly, takže dostal plat. Taky nás ještě na chvíli zachránil. Ale prvního října 1949 nám statek sebrali. Převzaly ho státní statky, ukradly stroje a nic za ně nezaplatily.“

Československé státní statky (ČSS) zaměstnaly Jiřího Růžičku jako adjunkta a jeho otce jako šafáře. Na konci roku 1950 obdrželi od ředitele a kádrováka hodinové výpovědi s odůvodněním, že zájmy ČSS nedovolují jejich další setrvání v pracovním poměru.

Na vás se žádné zákony nevztahují

„Vzal jsem si kabát a plnicí pero. Ředitel řekl: ‚Pero tady nechte, zestátňujeme vám ho.‘ Tatínek už měl rakovinu, napsal jsem jeho jménem krajské odborové radě stížnost, že dostal výpověď v době nemoci, že je to protizákonné,“ prohlašuje Jiří Růžička. „Odpověděli mu: ‚Vážený soudruhu, to není možné, případ prošetříme a dáme vám vědět.‘ Další dopis už přišel bez váženého soudruha. Bylo v něm: ‚Zjistili jsme okolnosti, kvůli kterým se na vás žádné zákony nevztahují.‘ A pro svoje čisté svědomí tatínkovi ještě vzali nemocenskou, důkaz, že je opravdu nemocný. Neměl nárok ani na důchod, maminka vůbec důchod nedostávala, i když si celou první republiku platili penzijní pojištění.“

Po výpovědi z práce oznámily ČSS Růžičkovým, že se musí okamžitě vystěhovat. „Vymysleli si, že nás strčí do starého ovčína s hliněnou podlahou bez oken a bez světla. Jenže tatínek se domluvil s panem Brejchou, sedlákem z vedlejší Holyně. Dal nám dvě místnosti, které používal jako špejchárek. Ale bylo to tam furt lepší než ovčín,“ dodává Jiří Růžička. „Upozornili nás, že musíme počkat se stěhováním, že přijde komise a zjistí, co si z našeho nábytku můžeme odnést. Ale v Holyni bylo pět sedláků, sebrali se, vzali valníky a potahy a během jednoho dne nás přestěhovali k panu Brejchovi. Zůstali jsme tam deset let.“

Jako pastejř bych se měl za komunismu líp

V roce 1951 narukoval Jiří Růžička jako politicky nespolehlivý k pomocným technickým praporům do pracovního tábora Svatá Dobrotivá. Do civilu se vrátil v roce 1954, ale obtížně hledal zaměstnání. Navzdory vystudované vyšší hospodářské škole prošel řadou dělnických profesí a komunistický režim ho dlouhodobě perzekvoval. Po roce 1989 pracoval jako ředitel Ústředí lidové umělecké výroby.

Při povídání o své rodině neopomene říci, že předci z maminčiny strany vzešli ze známého rodu Skaláků z podhůří Orlických hor, o nichž napsal Alois Jirásek stejnojmenný román. „Byli pastejři. Kdyby se drželi pastevectví, nestal by se ze mě syn kulaka a mohl jsem mít za komunistů lepší život,“ podotýká Jiří Růžička.