Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Irma Rubaciová (* 1938)

• narodila se 5. září 1938

• patřila k české menšině v Polsku

• prožila druhou světovou válku

• její otec narukoval a padl krátce před koncem války

• s matkou a příbuznými byla odsunuta z Polska do Československa

• celý život prožila v pohraniční šumavské obci Tři Sekery

V roce 1938 celá Evropa procházela turbulentními změnami. Anšlus Rakouska, zářijový podpis mnichovské dohody a následné okleštění československých hranic. Do takového světa se narodila pamětnice Irma Rubaciová. 

Na svět přišla 5. září 1938, tedy pouhých pár týdnů před tím, než Československo muselo postoupit své hranice nacistickému Německu. To všechno ale rodina Jirmanových, do které se pamětnice narodila, sledovala z Dolního Slezska. Na polské území její předci odešli už v 18. století, patřili k českým evangelíkům, kterým se tehdy v českých zemích z náboženských důvodů nedařilo dobře. 

Otec musel narukovat

Irma Rubaciová se tak narodila v polské Vratislavi. S rodiči žila v obci asi 40 kilometrů odtud, v Horních Poděbradech. Podle knihy Patent zvaný toleranční[1] se obec pojmenovala po vzoru českého města, protože většina jejích osadníků skutečně pocházela z Poděbradska a východních Čech. A právě tam Irma Rubaciová prožívala první roky svého života. Neměla to jednoduché. Její maminka v době, kdy pamětnici čekala, onemocněla dětskou obrnou a po celý zbytek života byla upoutána na invalidní vozík. Tatínek se musel otáčet, aby práci na jejich malém hospodářství zastal. Za války jim byl ale přidělený pomocník. “Byli tam nějací francouzští zajatci, někde ve vesnici. A oni nám ho dali na práci. Jenže chudák o hospodářství nevěděl vůbec nic, byl někde z města. A pak jednou jel do Vratislavi k zubaři a už se nevrátil. Nevíme, co se stalo,” začíná Irma Rubaciová vyprávět o svém dětství. 

Ačkoliv maminka nemohla chodit, všechnu práci uvnitř domu zvládala. “Vozík hned neměla, takže se pohybovala s židlí a obstarala tak celou domácnost,” popisuje, jak náročné to muselo pro Bertu Jirmanovou být. Ještě těžší to bylo ve chvíli, kdy její manžel Alfréd Jirman obdržel povolávací rozkaz a musel narukovat. “To už bylo na jaře ve čtyřiačtyřicátém,” vybavuje si, že otec musel jít bojovat v době, kdy válka byla už skoro rozhodnutá. Pamětnice na to období nevzpomíná ráda. “Všechny ženské se bály, až půjde pošťák a přinese jim poštu. Nosil jen samá oznámení, že jejich manželé padli,” vysvětluje stručně. Malá Irma se svou maminkou Bertou o tatínkovi dlouho neměly žádné zprávy. Mezitím se fronta postupně posouvala a blížila se k polským Poděbradům. Maminka s malou dcerou se čím dál častěji musely schovávat před nálety. Šestiletá holčička si ale hrozící nebezpečí příliš neuvědomovala. “Člověk to viděl spíš jako dobrodružství. Bylo to nezvyklé, furt se něco dělo. Pořád mi říkali, ať nechodím ven, že se střílí. A já jsem říkala, že jsem malá a že se do mě netrefí,” vypráví pamětnice po letech. 

Přidělili nás do domu s Němci

Dobrodružství ale začalo získávat nebezpečné obrysy, když rodině ještě před koncem války shořel domek. “Chlív neshořel, zůstal stát. Tak se to umylo, dobytek už tam žádný nebyl. A byly jsme tam.” Irma Rubaciová v bývalém chlívku s maminkou strávila pár týdnů. Potom se přesunuly k sousedům, kteří bydleli kousek přes cestu. U nich zůstaly až do října 1945, kdy z Polska začaly odjíždět transporty s českou menšinou. S tatínkem už se pamětnice nikdy nesetkala. “Vůbec jsme nevěděly, že padl. Ale když přišli Rusové, tak měli velitele, který se moc pěkně choval. A ptal se maminky, kde má muže, a ona řekla, že musel narukovat,” vzpomíná na setkání se sovětskou armádou. Jejich velitel jim slíbil, že se Alfréda Jirmana pokusí najít. Vrátil se asi po měsíci, kdy si Berta Jirmanová myslela, že na pátrání po jejím muži dávno zapomněl. Bohužel jim přišel oznámit, že tatínek na konci války padl. “Ten velitel to vyhlásil mezi zajatci a přihlásil se mu nějaký, který řekl, že je ze Střelína, to bylo město dva kilometry od nás. A že prý byl s tatínkem, když padl. Bylo to 5. května, asi 30 nebo 40 kilometrů od našeho domu, hrozné,” popisuje pamětnice smutně, jak se o smrti svého otce dozvěděla. 

Ani s koncem války ale do rodiny nepřišel vytoužený klid. Území Dolního Slezska připadlo Polákům, kteří z české menšiny nebyli nadšení. Oblast, kde Češi se svými rodinami roky žili, navíc Poláci potřebovali osídlit lidmi, kteří museli opustit polský východ. Tam se hranice posouvala ve prospěch Sovětského svazu. V listopadu 1945 tak došlo k transportu Čechů zpátky na české území. Reemigranti osidlovali vesnice v Karlovarském a Plzeňském kraji, kde byl zase plánovaný odsun německého obyvatelstva.[2] “Transport probíhal vlakem, jely osobní vozy a pak nákladní. Někteří lidé si vezli nějaké zemědělské stroje, co jim zbyly a co mohli potřebovat. Ale my jsme toho moc neměli, hodně toho shořelo. Měli jsme hlavně prádlo a peřiny,” vysvětluje pamětnice, jak se jako sedmiletá dívka s maminkou, tatínkovou sestrou Emou a jejím manželem vydali do Československa. 

Nejdřív přijeli do Náchodu, kde si vyřídili potřebné povolení, a pak s ostatními polskými Čechy pokračovali dál přes Prahu až k Mariánským Lázním. “Někteří vystoupili u Plzně, u obce Pernarec, to je taková nížina. Tam bylo hodně statků, tak si mysleli, že budou hospodařit. Moc dlouho ne, přišel rok 1948 a už to zas bylo jiné,” hodnotí zpětně pamětnice. Ji a příbuzné odvezli až k hranicím s Německem, do obce Tři Sekery. Dostali přidělený domek, ve kterém ještě pořád žila německá rodina. “Odsun byl pak až v lednu. Nás dali do horního patra a oni bydleli dole. Moc jsme s nimi nemluvili,” hodnotí vzájemné vztahy. Když se německá rodina odstěhovala, Jirmanovi si zažádali o menší domeček. K tomu původnímu, který dostali, náležel chlív se sedmi kravami, o které se neměl kdo starat. “Maminka navíc říkala, že kdyby se po té velké kuchyni měla pohybovat, tak než přešoupe židli, bude večer.” Koncem února roku 1946 tak po Němcích koupili menší dům, ve kterém pamětnice bydlí dodnes (2025). Později se k nim z Polska přestěhoval ještě tatínkův otec, který zemřel v roce 1953. 

Pohraničníkům jsme říkali „šlapka“

Irma Rubaciová začala ve Třech Sekerách chodit do školy. “Česky jsme rozuměli všichni, protože se tak ve Slezsku mluvilo. Doma jsme německy nemluvili,” vysvětluje, že ačkoliv se jako malá přestěhovala do jiné země, jazykovou bariérou netrpěla. Tři Sekery a okolí navíc bylo dosídleno natolik, že malá Irma většinu dětí znala ještě z Polska. Poprvé se potkali ve škole ještě před Vánocemi 1945. “V té první třídě jsme byli čtyři. Ale pak se to rozeběhlo. A bylo to fajn. V Sekerách jsem vychodila celou devítiletku.“ Kromě toho pamětnice chodila s kamarády na hřiště i do Sokola. Občas si také hrávali v prázdných domech, kterých bylo v pohraničí po odchodu Němců hodně. “V těch, co byly na zbourání, jsme si hráli na rytíře a zloděje. Nikdy jsem tam ale nic nehledala ani nenašla,” přiznává, že jí opuštěné domy sloužily jako místo pro hru, a ne jako zdroj zapomenutých pokladů. 

Malá Irma ani její maminka politiku v nově vzniklém Československu moc neřešily. Ani jim ale nemohlo po roce 1948 uniknout, jak z lidově demokratického státu utíkají lidé. “Bylo to ošemetné. Hodně chodili, když ještě nebyly dráty. Pak dali dráty a už se nikdo moc nedostal nikam,” odkazuje pamětnice na období po roce 1952, kdy Československo nechalo na hranicích s Německem vybudovat plot. Žila kousek od hranic, vybavuje si i to, jak v okolí Tří Seker mívala hlídky Pohraniční stráž. “Nechodili v uniformě, ale v civilu, a měli hlídky i v noci. Tak jsme ani nezamykali, protože jsme si říkali, že tu šlapka chodí. Tak se jim přezdívalo,” prozrazuje Irma Rubaciová. Častokrát zažila i to, že se pohraničníci chodili ptát místních, jestli náhodou někoho neviděli. Ona ale jako malá holka nikdy žádného emigranta nepotkala, nebo si to aspoň nepamatuje. “My jsme se o to nestarali, nikam jsme nechodili. Do lesů jsme chodili akorát na borůvky a maliny,” přiznává. Kousek od jejího bydliště dokonce vznikla falešná hranice, kterou Státní bezpečnost vytvořila, aby dezertéry chytla. “Někoho asi museli chytit, protože před třemi lety tam vybudovali památník pro všechny, kteří chtěli přejít, a nepřešli,” dodává. 

Tank stál kousek od domu

Irma Rubaciová dokončila základní školu a poté místo studia na hospodářské škole, kam odešlo hodně jejích spolužaček, nastoupila do místní fabriky. “Jsem ráda, že jsem se nešla učit, nechtěla bych být žádná úřednice. Mám ráda takovou práci, která je vidět. Kolikrát si říkám, že je dobře, že to takhle dopadlo,” komentuje po letech. V sekerské fabrice se pracovalo se dřevem. Když tam Irma Rubaciová v roce 1953 nastoupila, vyráběla hračky. Pak se výroba stočila k muničním bednám a později se spoustu let věnovala domácímu nábytku. Po roce 1989 firma změnila majitele a její pracovníci už místo nábytku vyráběli jen dřevěné dýhy. Pamětnice zůstala podniku věrná celý život, odešla až do důchodu v roce 1994. Mezitím se stihla dvakrát vdát, poprvé už v 50. letech, za příslušníka Pohraniční stráže. Manželství ale trvalo jen krátce. “Kdybych bývala nebyla těhotná, tak jsem si ho nikdy nevzala,” hodnotí vztah zpětně. Podruhé se vdala v 60. letech. Její druhý manžel měl podobné kořeny jako ona. Nebyl to sice polský Čech, vyrostl naopak v Rumunsku. Jeho maminka byla Němka a otec Čech, do Československa přijel na počátku 60. let navštívit svoje prarodiče. “Strašně se mu tady líbilo, ale pak musel zase zpátky, tak napsal svému dědečkovi, že by chtěl natrvalo do Čech. A dědeček to začal v Praze zařizovat.” Jejího budoucího muže do Československa pustili, když mu bylo 20 let. “Byl hrozně rád, že je tady. Tam to bylo hrozné, krámy prázdné, nikde nic. Ale oni na to byli zvyklí, že jim to ani nepřipadalo divné,” popisuje, jak socialismus fungoval v zemích na východ od Československa. Irma Rubaciová si svého muže vzala v roce 1962 a prožili spolu 62 let. 

Zažili i okupaci Československa v roce 1968. “Tank stál na křižovatce asi 30 metrů od domu. Dcera tenkrát vylezla ze svého pokojíku oknem do zahrady a běžela za kamarádkou o dva baráky dál. Šly se na něj podívat.” Děvčatům se ale naštěstí nic nestalo. Jejich rodiče, kteří zažili válku, brali celou situaci samozřejmě vážněji. Okupanti si navíc rozbili tábor kousek od Tří Seker, v lese směrem k Mariánským Lázním. “Byla tam velká posádka, měli tam i stany, bylo jich hodně. Ani se tamtudy nesmělo jezdit do Mariánek, bylo to uzavřené,” vybavuje si. Normalizaci ale rodina prožila v šumavském pohraničí poklidně. A i když se pamětnice o politiku vůbec nezajímala, převrat v roce 1989 vítala. S manželem si v 90. letech ve Třech Sekerách otevřeli krámek se smíšeným zbožím, který jim vydržel 21 let. V době natáčení v roce 2025 si už užívala zaslouženého důchodu.

 

[1] MELMUKOVÁ, Eva. Patent zvaný toleranční. [s.l.]: Mladá fronta, 1999. ISBN 80-204-0741-3. S. 60.

[2] ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita. Stručně o pobělohorských exulantech. [s.l.]: Kalich, Praha, 2005. S. 86–87.