Jaroslav Roučka (* 1925)

Jaroslav Roučka (1925)

„Lidi se tam váleli v bezvědomí a koleje byly zkroucený nahoru jako saně.“

Jaroslav Roučka se narodil v roce 1925 v obci Čkyně nedaleko Vimperka. Jeho rodiče vlastnili středně velké hospodářství, ve kterém musel pomáhat již jako malé dítě. Svou rozlohou se nemohlo rovnat velkým statkům v okolí, ale dokázalo uživit celou rodinu a někdy zbylo i něco navíc. Když však na počátku třicátých zasáhla hospodářská krize i Evropu, musela se početná rodina vyrovnávat nejen s celkovým poklesem životní úrovně, ale také se smrtí tatínka, který hospodářství vedl. Na jeho místo musel nastoupit nejstarší syn.

Měšťanskou školu navštěvoval pan Roučka ve Vimperku, kde významnou část tamního obyvatelstva tvořili sudetští Němci. České děti s těmi německými moc dobře nevycházely a často se dostávaly do různých sporů. Jak pamětník vzpomíná, nebylo týdne, kdy by se nepopraly. Tehdy ještě netušil, jak přesně tyto šarvátky budou ilustrovat dobu, která měla brzy přejít v mezinárodní válečný konflikt. Blížil se totiž konec třicátých let a nálada mezi sudetským obyvatelstvem nabírala čím dál více protičeský charakter. Když potom německá vojska obsazovala naše pohraničí, pan Roučka s nelibým pocitem sledoval, jak Němci Vimperk přebírají: „To bylo radosti, to byste koukal! Hakenkreuzů všude a dubový ratolesti. (…) Na obec přišlo, že zaberou Vimperk, že se musí přestěhovat škola. Tam bylo půl Čechů a půl Němců, ale ty Češi tam zůstat nemohli. To bylo něco. Kdo tady měl takhle místo, tak ubytoval ty Vimperáky. A Vimperk se stal Třetí říší.“

           

Maminka v koncentráku

Když byl vyhlášen protektorát Čechy a Morava, bylo panu Roučkovi čtrnáct let. Dodnes si pamatuje pocit hořkosti a nejistoty z nastalé situace. Lidé se ještě nevzpamatovali z nařízení po podepsání mnichovské dohody a najednou tu byl definitivní konec všech nadějí. Okupace začala naplno. „Říkali nám, že to bude trvat jenom několik měsíců. Ale trvalo to pět let. Možná, že kdyby šla Francie, tak by se tohle nestalo. My jsme nemohli nic svést, to byla ohromná přesila. (…) Bránit se by bylo zbytečný prolití krve, to bysme se neubránili. Bylo jich moc a vyzbrojený taky byli.“

Někteří obyvatelé nově vzniklého protektorátu si v domnění, že za pár měsíců bude po všem a bude vše jako dřív, nevyzvedávali ani potravinové a šatní lístky, které německá okupační správa nově zavedla. Bohužel jim pak tyto příděly chyběly. Hospodářské restrikce se samozřejmě dotkly i rodinného hospodářství Roučků. Nejstarší bratr, který nyní řídil jeho chod, se musel potýkat s pravidelnými kontrolami stavu dobytka a zásob potravin. Vše vždy probíhalo hladce, ale jednoho dne německá kontrola objevila dvacet kilogramů obilí, které nebylo nikde evidováno. To byl velký problém. „Hned sebrali mamku a ještě souseda. V hospodě to sepsali a už je domů nepustili. Nebylo to ani dvacet kilo obilí a už byla zavřená osmnáct měsíců v Lipsku. A ten soused, to bylo psaný na jeho otce. Ten říkal, že by to otec nepřežil, tak to vzal na sebe. Otec přišel domů a syna odvezli do Dachau.“ Těžce zkoušené hospodářství se muselo vyrovnat i s touto ztrátou. Maminka však naštěstí věznění přežila a na konci války se vrátila domů.

           

Sestřelený bombardér

V roce 1943 se Jaroslav Roučka začal učit podkovářem. Kvůli obtížné situaci doma na statku musel nastoupit do učení o pár let později, možná také proto to zvládal velmi dobře. Tou dobou se na obloze začínala objevovat americká letadla a mezi lidmi se také šířily zprávy, že Němcům se na východní frontě nevede dobře. Přítomnost mohutných bombardovacích svazů na nebi dávala protektorátním obyvatelům naději, že válka brzy skončí. Během krátkého pobytu na území Moravy se pan Roučka stal svědkem události, díky které přišel poprvé do styku se smrtí. Paradoxně se smrtí těch, kteří ho o několik měsíců později měli osvobodit. Se smrtí amerických letců ze sestřeleného čtyřmotorového bombardéru. „On letěl, byl tam les a louka a ustříhnul ty vršky a zapíchnul se do louky. První motor byl metr pod zemí, druhej byl celej venku a ten zbytek byl rozházenej po louce. (…) Viděl jsem tam křížky a na těch visely jejich helmy, pohřbili je u kraje. Byla tam i bota, která se někomu z nich vyzula. Oni měli kanady jako pěšáci.“

Špatná situace německých vojsk byla později ještě patrnější. Spojenci otevřeli vyloděním svých jednotek v Normandii druhou frontu a osud Třetí říše se zdál být, i pro obyčejné obyvatele protektorátu, zpečetěn. Čím blíže se západní Spojenci probojovávali do vnitrozemí, tím více o sobě dávali vědět. Na začátku roku 1945 to však stále bylo patrné hlavně díky naprosté převaze ve vzduchu a intenzivní snaze ničit nepřátelské jednotky a techniku i na zemi. Protektorátní nebe brázdili divocí hloubkaři, kteří vyhledávali, zejména na železnicích, svou kořist. „Byli jsme nad Volyní a viděli jsme hloubkaře. (…) U nádraží byl vlak a najednou se ztratili. Pak hned zase přilítli a nad tou mašinou pustili bombu. Šel z toho černej mrak a ve vzduchu jsme viděli lítat klacky. Potom jsme šli dolů a to bylo něco! Byl tam vlak s uprchlíkama, asi Němci utíkali z Maďarska před Rudou armádou, a tam padla ta bomba. Tam bylo mrtvejch! Doktoři jako řezníci a odváželi to. Lidi se tam váleli v bezvědomí a koleje byly zakroucený takhle přímo nahoru jako saně.“

 

V odbojovém oddíle

Když se válka opravdu chýlila ke svému konci, přihlásil se Jaroslav Roučka na začátku květnového povstání do odbojové skupiny Šumava II. Cítil potřebu kontrolovat probíhající události a dohlížet také na to, aby se ustupující německé jednotky, které přes Čkyni procházely, nedopustily válečných zločinů. Jako u každé podobné skupiny odbojářů si zbraně opatřovali převážně od zajatých a odzbrojených Němců. Ještě během svého učení se pan Roučka zmocnil karabiny, kterou vzal v dubnu 1945 projíždějící německé hlídce, která zastavila, aby se zorientovala v terénu. Ve velké míře se ale mezi partyzány objevovaly převážně lovecké a sportovní zbraně, které se jim podařilo v průběhu války ukrýt doma.

Vzhledem k blízkosti západní fronty, která se v květnu 1945 nacházela jen několik málo kilometrů od Čkyně, ustupovalo touto oblastí velké množství Němců. Panovala mezi nimi značná nervozita a podráždění, protože se obávali, že padnou do zajetí Rudé armády, která je pronásledovala na každém kroku. Ústupové boje čas od času narušoval domácí odboj, ale převážně civilní obyvatelstvo se obávalo toho, že dojde ke zbytečnému krveprolití. Jak pan Roučka říká, neměl potřebu se mstít. Chtěl pouze, aby se Němci v jeho vesnici nezdržovali. Jeho slova ilustruje i příhoda s německou kolonou, která se snažila projet na západ Čkyní. „Tady ustupovali vojáci. Měli dvě polopásový auta a na korbě měli kulomety a pancéřový pěsti. A teď je naši chtěli odzbrojovat. Ty, když to viděli, tak seskákali dolů. Jeden s pancéřovou pěstí a druhej s kulometem a další s puškama. (…) Obsadili to tam a rozutekli se. A teď co. Tak přišel jeden četník a ten to s nima vyjednával. Vyjednal to tak, že je převede přes Čkyně na Kašperský Hory. Ty vojáci mu říkali, že jakmile padne rána, tak to odnese. Tak je vedl. On šel první a za ním takhle oni s puškama. Naštěstí nikdo nevystřelil, tak ho za Čkyněma pustili.“

           

Den osvobození

Ještě než vkročil první americký voják do vesnice, stala se odbojová skupina pana Roučky svědkem vzdálených bojů, které s Němci sváděla americká armáda. Během noční hlídky v noci na 6. května zuřila kdesi na temném obzoru divoká přestřelka. „To byla taková krásná noc a slyšeli jsme hukot tanků, jako kdyby to bylo blízko. On ten vzduch, když je bezvětří, tak to dobře nese. (…) Vždycky bylo slyšet jen takový lehký zvuk a pak jak to někde bouchlo. (…) To už jsme si říkali, že jsou tady blízko nás. Už jsme věděli, že to jsou Američani.“

Americká armáda vstoupila do Čkyně 6. května 1945 ráno a ukončila tak několikaletou německou okupaci. Frontové jednotky se ovšem dlouho nezdržely a pokračovaly dál směrem na severovýchod od Vimperka. Několik dní zde probíhal masivní přesun těžké techniky, zejména tanků. Jaroslav Roučka vzpomíná, že když se Američané dozvěděli, že Český rozhlas volá o pomoc, byli okamžitě připraveni vyjet. Kvůli předem daným politickým hranicím osvobozeného území to ale nebylo možné.

Americká armáda zůstala ve Čkyni až do pozdního léta roku 1945 a vystřídaly se zde celkem tři vojenské posádky. Ta první byla ryze americká a skládala se z ostřílených bojovníků, tzv. Rooseveltových ďáblů. Obsadila zámek nedaleko vesnice a pomáhala zabezpečovat zdejší prostor. Často se stávalo, že spolu s odbojovou skupinou Šumava II chodili tito vojáci na hlídky do okolních lesů a zajišťovali bezpečnost civilních obyvatel. V rámci jedné takové hlídky zatkli i příslušníka SS. „Měli jsme hlášení. Pobíhal tu nějakej Němec a Američani ho honili. Pak ho teda čapli a sundali mu blůzu. A měl tam SS, tady u prsou. Posadili ho na kapotu na motor a odvezli ho pryč. Tak to byl SS.“

Začátek léta se odehrával v již mírnějších podmínkách. Rooseveltovy ďábly vystřídala jiná posádka a v klidnějším duchu plnila povinnosti osvobozenecké armády. Američané i nadále hlídkovali po okolí a občas se zapojovali do života v obci. Byli oblíbenou atrakcí pro místní a předmětem obchodnických snah některých zdejších obyvatel. Lidé s nimi vyměňovali různé zboží, a někteří se dokonce snažili také o to, aby s nimi mohli odjet do Spojených států. To se podařilo jen několika místním dívkám.

 

Život po válce 

Poslední američtí vojáci opustili Čkyni v listopadu 1945. Krátce nato nastoupil Jaroslav Roučka na vojnu ke dragounům, kde k jejímu konci zažil únorový převrat. Když se z vojny vrátil domů, byl několikrát vyzván k tomu, aby vstoupil do strany. Vždy odmítl. Později mu to bylo sice několikrát vytýkáno, zejména v době, kdy hledal zaměstnání, ale dodnes toho nelituje a je rád, že se zlákat nenechal.

Protože měl z učňovských let a také z vojny velké zkušenosti s koňmi, živil se v průběhu padesátých let jako podkovář. Práce pro něho bylo dost a mohl se živit tím, k čemu měl již od dětství vztah. V této době poznal také svou současnou manželku.

Na přelomu padesátých a šedesátých let změnil své povolání a odešel pracovat do dřevařské společnosti u Vimperka, ve které zůstal až do osmdesátých let, kdy odešel do důchodu. Vlastníma rukama postavil rodinný dům, kde se jemu a jeho ženě narodily tři dcery. Dodnes zde Jaroslav Roučka žije.

 

 

Podle vyprávění Jaroslava Roučky sepsal Pavel Beránek.