Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Věra Roubalová (* 1947  )

Žít v souladu se svědomím

  • narozena v roce 1947 v Praze v židovské rodině
  • 1950-1960 - otec vězněn v politickém procesu
  • 1968 - studentská aktivistka při invazi a stávce studentů
  • 1969 - pomoc při organizování pohřbu Jana Palacha
  • 1977 - s manželem P. Roubalem signatáři Charty 77
  • 1978 - manžel uvězněn na dva měsíce
  • život disidentské rodiny v Praze, na Kytlici a v Častrově
  • 1990 - smrt manžela Pavla Roubala
  • 1992 - poslední mluvčí Charty 77
  • práce s migranty a v psychoterapii
  • nositelka Ceny Paměti národa 2010

Paní Věra Roubalová Kostlánová byla v roce 2010 mezi prvními čtyřmi laureáty Ceny Paměti národa. Cenu tehdy přijala „zástupně, za poctivé a čestné lidi, kteří byli oporou disentu a odmítli se přizpůsobit totalitní moci“.[1] Ve svém děkovném projevu zmínila i nelehkou situaci, ve které se ocitají migranti, kteří v ČR hledají útočiště. S prací s „příchozími“ má paní Roubalová bohaté osobní zkušenosti – asi 15 let pracovala v nevládní organizaci Poradna pro uprchlíky. Práce s migranty také souvisí s dalším oborem, kterému se Věra Roubalová věnuje, totiž s psychoterapií. Velký cit pro solidaritu s uprchlíky a lidmi mimo většinovou společnost obecně snad vyplývá z jejích vlastních životních zkušeností – sama poznala a ocenila podporu a soudržnost přátel, především z disentu, v dobách, kdy hlavně jejího manžela Pavla Roubala, ale i ji opakovaně vyslýchala a sledovala StB. Ve své terapeutické praxi se Věra Roubalová mimo jiné věnuje lidem s traumatem holocaustu a jeho přenosu na další generace – i jí se dotkl osobně, sama pochází ze židovské rodiny a velká část jejích blízkých příbuzných válku nepřežila. Navíc poznala rozdělení rodiny v 50. letech, kdy byl její otec uvězněn na 6 let v politickém procesu. Kromě výchovy 4 dětí stihla spolu s manželem podepsat v lednu 1977 Chartu 77, pomáhat disentu především výrobou a šířením zakázaných knih, ustát šikanu StB i výzvy k emigraci. Později se musela vyrovnat se smrtí manžela v roce 1990 a za 2 roky na to jí spolu se dvěma dalšími posledními mluvčími (Květou Princovou a Evou Joachimovou) připadla úloha ohlásit konec činnosti Charty 77. 

O židovství se u nás doma nikdy nemluvilo

Paní Věra Roubalová Kostlánová se narodila v listopadu 1947 v Praze v rodině Lomských jako prostřední dítě. Oba její rodiče pocházeli ze židovských rodin, otec byl synem významného pražského hebraisty a historika, který stál u zrodu pražského Židovského muzea, dr. Salomona Huga Liebena (1881 – 1942).[2] Oba jeho synové, snad i v reakci na tradičně velmi ortodoxní prostředí rodiny Liebenovy, byli už od mládí levicově orientováni. Ačkoli se ještě před začátkem války mohl jejich otec Salomon Hugo Lieben vystěhovat do zahraničí, kam ho zvala jistá židovská organizace, této možnost nevyužil, ale do zahraničí poslal oba své syny. „Dědeček Lieben ´stihl´ zemřít na podzim 1942 na infarkt, unikl tím deportaci do koncentračního tábora, ale jeho žena, babička Sofie byla deportovaná do Terezína a byla zavražděna v Osvětimi.“

Synové Liebenovi, otec pamětnice Hanuš i jeho bratr Jan, válku strávili v Anglii – strýc vstoupil do armády a bojoval mimo jiné u Dunkerque, otec nenarukoval, ale pracoval v továrně a byl aktivní v komunistické mládežnické organizaci. V Anglii poznal svou budoucí ženu, která pocházela ze židovské rodiny obchodníka Kleina z Postoloprt, který obchodoval se vším „od chmele po piána.“ I rodina Kleinových byla pestře rozrůzněná: „Matka byla vyučená kloboučnice a předválečná členka KSČ, její bratr sionista, ten emigroval v roce 1934 do Palestiny. Do Izraele se později vystěhovala v roce 1949 i jeho sestra, moje teta, s matkou, mou babičkou, obě byly za války v Terezíně. Moje prababička z máminy strany byla v Terezíně zavražděná.“  

Rodiče Věry Roubalové se seznámili v Anglii při práci v továrně. Ještě v Anglii se narodil jejich nejstarší syn, po osvobození se vrátili do Prahy. Řada příbuzných z rodin Liebenových i Kleinových válku nepřežila, Věra Roubalová popisuje: „Byli jsme malá rodina, bez babiček a příbuzných. O židovství se u nás asi i kvůli válce nikdy nemluvilo, já jsem se například dozvěděla to, že jsem židovka, asi v 18 letech od bratrance.“ Po válce si oba bratři Liebenovi změnili příjmení na Lomský. „Kdybych byla muž, jistě bych se k původnímu jménu Lieben vrátila nebo o tom aspoň uvažovala, “ říká dnes Věra Roubalová.       

Strana hledala vnitřního nepřítele

Oba její rodiče byli přesvědčení předváleční komunisté. Věřili ideálům o spravedlivé beztřídní společnosti, které komunismus nabízel, snažili se sami příkladně pracovat a příkladně žít. Byli to poctiví lidé, idealisticky založení, kteří věřili komunistické ideologii. Pro Věru Roubalovu je komunismus jejích rodičů tématem na celý život: „Pro mě z toho plyne poučení – je to varování před jakýmkoli fanatismem, který je nebezpečný.“ Především otec Hanuš Lomský po válce, kdy se místo dokončení studia medicíny věnoval politické práci, udělal rychlý kariérní vzestup, následoval ale stejně strmý pád. V roce 1949 byl jmenován krajským tajemníkem KSČ v Plzni, v roce 1950 byl zatčen, souzen v procesu s Marií Švermovou a krajskými tajemníky[3] a uvězněn na 6 let. „Strana hledala vnitřního nepřítele a žida. Otec strávil 3 roky na cele v samovazbě, kde z něj dostali smyšlené přiznání. Potom byl odsouzen na 15 let, ale po šesti letech ho propustili.“

To, že se během krátké doby rodina prominentního funkcionáře změnila na rodinu politického vězně, nebylo v 50. letech nic nemožného.  Do velmi těžké situace se dostala také matka, která zůstala sama se 3 malými dětmi. „Nějakou dobu jsme žili v Plzni v částečně zapečetěném bytě, máma pracovala v prádelně v nemocnici, pak nás vzal k sobě asi na tři čtvrtě roku strýc, otcův bratr. Máma každý měsíc posílala tátovi do vězení stovku na chleba. Poté už nechtěla bydlet u švagra, chtěla se postavit na vlastní nohy, což bylo se třemi dětmi těžké. Starší bratr šel do internátní školy a já s mladším bratrem jsme strávili 3 roky, od mých 4 do 7, v dětském domově v Klánovicích.“ Vzpomínky na dobu strávenou v dětském domově Věra Roubalová „raději vytěsnila“, jak ale říká, možná právě z té doby v ní zůstalo vědomí nutnosti pomáhat slabším a povinnosti postarat se o ně, tak jako se starala v domově o mladšího bratra. Vzpomíná, jak někdy v první třídě, na horách, se jí ptala kuchařka: „´Kde máš tátu?´ A já, i když jsem už nebyla úplně malá, jsem jí odpověděla to, čemu jsem věřila, protože mi to řekla máma: ´Tátovi přejely nohu sáně a je v nemocnici.´ Dívala se na mě tehdy dost útrpně, ale já jsem tomu věřila.“   

Příjezd ruských tanků byl šok

Po otcově propuštění žila rodina zase společně. Ani otcovo věznění a odsouzení vlastními spolustraníky jeho ani matčino komunistické přesvědčení v principu nezměnilo. „Rodiče si mysleli, že se prostě někde stala chyba. Dál se stýkali s přáteli, s nimiž se většinou seznámili za války v Anglii, a vedli s nimi debaty v inverzi tabákového dýmu.“ V šedesátých letech, při postupném uvolňování zatuhlého systému, při nástupu Dubčeka a především pak při Pražském jaru 1968, byli plni naděje. „Rodiče nikdy nepřestali věřit ve správnost komunismu. Invaze v srpnu 68 je ranila. Po 68 roce byli opět vyloučeni ze strany. Kdyby svoje přesvědčení měli přehodnotit, pak by museli škrtnout celý svůj život.“ Matka zemřela v roce 1971 a otec o 12 let později. Věra Roubalová je přesvědčená, že život její maminky ukrátilo i zklamání z invaze v roce 1968.

Konec 60. let a hlavně nadějné Pražské jaro roku 1968 prožívala Věra Roubalová jako studentka strojní fakulty ČVUT. (Z politických důvodů se dostala pouze na střední průmyslovou školu.) Ačkoli sama chtěla studovat humanitní obor a inženýrkou se stala, jak říká, „omylem“, přesto „jediným výdobytkem strojní fakulty bylo seznámení s Pavlem “, jejím budoucím mužem. Na vysoké škole se spřátelila s aktivními studenty kolem Jiřího Müllera, vydávali školní časopis Buchar, společně se studenty aktivně prožívali srpnovou invazi: „Příjezd ruských tanků byl pro všechny naprostý šok. Vzpomínám si, jak mě máma v noci vzbudila s tím, že tu jsou Rusové, s tátou, který šel na městský výbor KSČ, se máma loučila tak, jako kdyby ho už nikdy neměla vidět.“ Zapojila se i do akcí, které měly ruským vojákům ztížit orientaci ve městě: „Sundávali jsme cedule, vyvěšovali jsme plakáty… Angažovali jsme se i ve škole, vylepovali jsme letáky a diskutovali jsme s ruskými vojáky. Byli většinou šikmoocí, vůbec nevěděli, kde jsou, byli zcela zpracovaní a vystresovaní z toho, že nepřítel je za každým rohem.“  Podle Věry Roubalové vznikl invazí jednoznačný nepřítel, „a je-li jasný nepřítel, je to velká výhoda, lidé drželi pospolu.“

Velmi dobře si Věra Roubalová vzpomíná na pohřeb Jana Palacha v lednu 1969. Byla tehdy mezi studentskými organizátory smutečního pochodu Prahou a pohřeb považuje za jedno z posledních vystoupení lidu před nastupující normalizací v 70. letech: „Uvědomuju si, jak byla Palachova smrt šokující. I lidé velmi charismatičtí tehdy vystupovali a varovali, aby nebyly další pochodně. Přesto ta síla lidí, ty davy studentů, které šly Prahou během pohřbu, byla ohromující, a to v době, kdy už to tady bylo potlačované. To byla velká síla a myslím si, že díky Palachovi to bylo poslední vzplanutí před normalizací, která bohužel přišla velmi rychle.“         

Charta přišla v pravý čas

Mladí manželé Roubalovi, kterým se během čtyř let narodili tři synové, k nimž později přibyla ještě dcera, podle slov Věry Roubalové až do Charty žili v podstatě spokojeným rodinným životem. Vyrušeni byli ze svého klidu zavřením Jiřího Müllera za rozšiřování letáků, které upozorňovaly na to, že je volební právo a ne volební povinnost. Tvrdí, že „Charta přišla v pravý čas, že bylo potřeba už reagovat na to mrtvolné ticho“.Rodinný klid narušila první psychotická ataka Pavla Roubala v roce 1975, kdy musel strávit dva měsíce v bohnické léčebně. Byl to první projev jeho psychické nemoci, později ho nemoc neomezovala, ale vrátila se na konci roku 1989 a v roce 1990, kdy Pavel Roubal dobrovolně ukončil svůj život.

Roubalovi byli mezi prvními signatáři Prohlášení Charty 77 v lednu 1977. S prohlášením se seznámili prostřednictvím kamaráda ze studií Jiřího Müllera, kterému vedení školy nepovolilo složit závěrečné zkoušky kvůli jeho občanské angažovanosti, a později byl odsouzen za šíření plakátů. Podle Věry Roubalové bylo podepsat prohlášení pro oba manžele naprosto samozřejmou věcí, o které nebylo pochyb: „Podpis Charty nebyl ničím výjimečným, jen nutností, i když jsme věděli, že každý, kdo podepíše, jde k výslechu.“  První výslech na sebe nenechal dlouho čekat: „Nejdřív vyslýchali Pavla, ale ten měl jedinou strategii – nikdy nic neřekl. Když jsem šla na první výslech kolem Charty, tak jsem byla připravená. Byla jsem velmi nervózní, obešla jsem několik lidí, abych se zeptala, jak se chovat, a pak jsem jim na výslechu prostě řekla, že mám z 50. let velice špatné zkušenosti s StB, že v té době přinutili mého otce, aby po dlouhé době samovazby mluvil to, co nebyla pravda, takže já jim nedůvěřuju a že se s nimi nebudu bavit. Oni to ještě párkrát zkusili, tam byl vždycky jeden zlý a jeden hodný, takže ten hodný to zkoušel přes děti: ´Máte sice ještě děti malé, ale budete chtít, aby šly na školu atd.´ Takže takové ty klasické metody, které měli nacvičené. Já jsem tam šla připravená, prostě jsem to odmítla a bylo to.“  Počátkem systematické represe režimu zaměřené proti signatářům Charty 77, jeho slovy „skupince ztroskotanců a samozvanců“, byly pro Věru Roubalovou události spojené s účastí na pohřbu filosofa Jana Patočky. 

Když jsme večer uložili děti, šli jsme na půdu vázat

Po podpisu Charty Roubalovy stihla obvyklá šikana vedená proti jejím signatářům – ztráta zaměstnání, výslechy, sledování… Věra Roubalová v té době připomíná solidaritu a soudržnost přátel z disentu a jejich morální podporu. Represe ze strany režimu vyvrcholila zatčením Pavla Roubala v létě 1978. Tehdy manžele Roubalovy někdo udal za to, že vázali knihy pro samizdat: „Vázali jsme samizdatové knížky, některé jsem i opisovala. Pavel byl technik, tedy nastudoval vše potřebné, potřebné instrumenty jsme měli na půdě, a když jsme večer uložili děti, šli jsme na půdu vázat.“ Udal je pravděpodobně člověk, který fungoval jako spojka. Po udání následovala domovní prohlídka a zatčení Pavla Roubala. Obviněn byl za vázání knih Jiřího Gruši, Jaroslava Seiferta a podobné. „Nevěděla jsem, na jak dlouho ho zavřou. Tehdy jsme čekali, že dostane tak 3 roky. Nakonec se vrátil z vězení za 2 měsíce, stejně tak, jako s ním zavřený Jiří Gruša.“ Paní Roubalová v této souvislosti kromě už zmiňované podpory přátel z disentu připomíná i roli vysílání Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy, které tehdy leckdo poslouchal: „To, že hlásili jména zatčených na Hlasu Ameriky, byla velká posila. Znamenalo to, že se za ním nezavřely vody. Byl to i signál pro režim, že už si nemůže dělat, co chce, jako tomu bylo v 50. letech.“  K propuštění Pavla Roubala (i Jiřího Gruši) přispěla mimo jiné aktivita Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) a mezinárodní solidarita.

Osobní zkušenost s vězením vedla Pavla Roubala ke vstupu do VONS a k aktivní práci v něm. Účastnil se schůzí výboru, navštěvoval soudy, pomáhal rodinám vězněných a informoval VONS. Členství Pavla Roubala ve VONSu pochopitelně aktivovalo šikanu ze strany StB. Věra Roubalová vzpomíná na tuto dobu jako na život v setrvalém strachu především z toho, že jako známější disidentská rodina ohrozí své přátele. Roubalovi byli „na ráně“ ještě víc, když se rozhodli, především kvůli zdravotnímu stavu dětí, odstěhovat se z Prahy. Rok strávili v pronajaté chalupě na Kytlici u České Lípy, později se odstěhovali do Častrova v pelhřimovském okrese. „Původně měl Pavel dostat práci v lese a bydlení v hájence Žirovnici, ale když dorazily naše kádrové materiály, sešlo z toho a zůstali jsme v bytovce v Častrově, kde jsme měli být jen přechodně. Ale důležité bylo, že jsme tam mohli zůstat, přece jen to už nebyla padesátá léta. Byli jsme tak spolu s Honzou Litomiským jediní chartisté v kraji.“

Žít v souladu se svědomím

Roubalovi, především Pavel, si „užili“ sledování, StB je přemlouvala i k odchodu do zahraničí, kde by měli klid. „K emigraci nás na výsleších přemlouvali několikrát. Nejdůležitější byla tehdy podpora přátel, mého otce a rodiny, pomáhala překonat nejistotu a strach, na koho si co StB vymyslí a na koho si zasednou, byl to pocit beznadějné nekonečnosti.“  K vázání knih se už Roubalovi nevrátili. Za „majstrštyk“ považuje paní Roubalová to, že se jim podařilo v roce 1981 úspěšně ukrýt Drahomíru Šinoglovou, tehdy celostátně hledanou, která nenastoupila do vězení za rozepisování Vaculíkových fejetonů, protože byla těhotná: „Pro případ domovní prohlídky jsme pro ni připravili akumulačky, ze kterých jsme vyndali cihly, kam by se Mirka v případě potřeby mohla schovat. Jednou ráno přišla StB na domovní prohlídku, sotva jsem stačila Mirku schovat do akumulaček. Prohlídka byla důkladná, našli samizdaty, Pavla ještě pochválili za to, jak to má pěkně srovnané. Na těch akumulačkách jeden z nich seděl, ptali se, proč v nich netopíme, my jsme říkali, že nám stačí kamna, že jsme ekologičtí…“ Drahomíru Šinoglovou tehdy naštěstí nenašli. Sledování rodiny Roubalovy pak vyvrcholilo při hospitalizaci dcery Marty v nemocnici v roce 1983, kdy StB nechtěla Věru Roubalovou nechat vyzvednout ani zprávu o lékařském zákroku, kterou StB považovala za nějakou tajnou „operační zprávu“ o aktivitě disidentů. Postoj některých lidí z Častrova k rodině shrnul jeden ze sousedů, který na schůzi KSČ prohlásil: „Jestli ten Roubal něco provedl, tak ať ho zavřou, jestli ne, tak ať ho nechaj.“          

V listopadu 1989 byli oba manželé Roubalovi, především Pavel, velmi aktivní, zapojili se do práce nově vzniklého Občanského fóra, přišla svoboda, po které tak dlouho toužili... Do Prahy se na začátku 90. let vrací Věra Roubalová jako vdova. V roce 1992 oficiálně ohlásila ukončení činnosti Charty 77 jako jedna z poslední trojice jejích mluvčí. Našla smysluplnou práci v Poradně pro uprchlíky. Postupně si doplnila vzdělání a pracuje jako psychoterapeutka. Dále neúnavně spolupracuje s neziskovými organizacemi, které se o migranty starají. Svými aktivitami tak naplňuje to, co sama považuje za nejdůležitější – žít v souladu se svědomím.  

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)