Vladimir Ivanovič (Владимир Иванович) Romanovskij (Романовский)

* 1941  

  • "'Pojď! Podíváme se do města. Dáme si někde dobrou kávičku.' Ona je tam znala všechny, kavárničky. Chodila tam pořád. Vzala mě do Dumského chrámu; všechno, jak má být. I tady je perestrojka. Vydala se za dalším cílem, dát si kávičku. Vešla do kavárny. Objednává kávu. Slyší, jak prodavačka říká: 'Ale navalilo se jich sem, těch Rusáků!' Moje matka zrudla a dobrou litevštinou odpověděla: 'Vy jste pořádná husa!' Přijela domů a říká: 'Ivane, odjíždíme!' Během měsíce prodávají byt a odjíždějí do Orši. První, co se naskytlo." Pozn. redakce: V ruském originálu je litevština, řeč je však o lotyšské Rize, takže spíše půjde o lotyštinu.

  • "Když ji ze Sachalinu přivezli do Magadanu, to už byla odsouzená, tak ji zavřeli do nějaké cely. Museli tam stát. Třicet lidí. Sednout si nešlo. Začali jsme zpívat. Dokonce vím, že to byla ona, kdo začal zpívat. Začala zpívat 'Utekl tulák ze Sachalinu'. A pak je dozorce vzal a všechny, kdo zpívali, včetně ní, odvedl do studené místnosti. Tam je nechali tři dny. Když odtamtud vycházeli, museli se držet zdí. 'Já vám ukážu, jak máte zpívat!' Taková situace..."

  • "A najednou povel: 'Celý tábor nástup!' Vězni stáli ve dvou řadách před branou. A vedou uprchlíka, celého zakrváceného. Přivedli ho před nastoupené řady a začali ho bít pažbami přímo před nimi. Jako pro ponaučení. Už si nevzpomínám, ostatní se asi také rozutekli. Já jsem běžel domů celý ubrečený, z nosu mi tekly nudle. Vyprávěl jsem to mamince a ona se rozplakala. Takové scény..."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Minsk, Bělorusko, 15.12.2020

    (audio)
    délka: 01:14:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Rozvoj historické paměti Běloruska
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Říkal jsem si, že až vyrostu, najdu ty strejce a tetky a pomstím se

Vladimír v dětství
Vladimír v dětství
zdroj: Archiv pamětníka

Vladimir Ivanovič Romanovskij se narodil 2. října 1941 v Gulagu (Glavnoe Upravlenie LAGerej, Hlavní správa táborů) u Magadanu. Jeho matka, mladá učitelka Valentina Nikolajevna Dobrova, si tam odpykávala trest za „protisovětské aktivity“. Otec Ivan Fedorovič Romanovskij byl od roku 1936 tři roky vyhnancem v dolech na Kolymě, bez práva na písemný styk. Vladimírova matka neměla oprávnění k výchově svého syna. Výchovu chlapce místo ní převzala teta, hlídačka v zemědělském podniku. Vladimír vyrůstal a žil ve stáji uprostřed dobytka. Po absolvování čtvrté třídy studoval na internátní škole ve vesnici Tauisk. Celý rok prožil v dětském domově, který byl pod jednou střechou s internátní školou. Z vesnice odešel po ukončení školní docházky a nastoupil do magadanské pobočky Polytechnického institutu. Poté se přestěhoval do Minsku a získal zaměstnání v Ústavu radiotechniky, v konstrukční kanceláři počítačových strojů. V Minsku potkal svoji budoucí ženu. Nyní je vedoucím komise pro rehabilitaci obětí politických represí v rámci Sjednocené občanské strany. Stále se zabývá studiem sovětských represí. Je vedoucím běloruské pobočky ruského hnutí Memorial. Žije v Minsku.