Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. Ing., CSc. Jan Roček (* 1924  )

Všichni jsou schopni zvěrstev a každý se musí hodnotit jako individuum

  • narodil se jako Jan Robitschek 24. března 1924 v Praze
  • v rámci protižidovských opatření vyhozen z gymnázia, rekvalifikační chemický laborantský kurz
  • vzpomínky na život v ghettu Terezín
  • vězněn v koncentračním táboře Osvětim mezi 28. zářím a 27. říjnem 1944
  • pracoval v koncentračním táboře Meuselwitz
  • spolu s ostatními vězni evakuován do Kraslic, pochod smrti
  • studium chemie, aspirantura u Otto Wichterleho
  • emigrace rodiny v roce 1960 do Dánska
  • život a akademická kariéra ve Spojených státech amerických

Jan Roček se narodil jako Jan Robitschek 24. března 1924, příjmení si změnil po válce. Židovská sekularizovaná rodina bydlela v pražských Strašnicích. Tatínek Hugo Robitschek, důstojník ruských československých legií, provozoval malou továrnu na laky František Kristoph nástupce. Z židovské obce vystoupil po návratu z války v roce 1920. Pamětníka a o pět let mladší dceru Helgu vedl přísně k poctivosti, pravdomluvnosti a lásce k vlasti. Vychovával prý své děti ateisticky s přesvědčením, že až vyrostou, vyberou si podle sebe, čemu věřit, budou-li chtít. Po vítězství Adolfa Hitlera ve volbách v roce 1933 zakázal otec mluvit doma německy. To se dotklo především maminky. Bedřiška Robitschková, rozená Löblová, vyrostla v Jablonci nad Nisou a její mateřštinou byla němčina. Na škole ve Švýcarsku se naučila francouzsky, ale česky nikdy pořádně neuměla. S dětmi mluvila do manželova zákazu, který respektovala, německy. V češtině její komunikace se synem vázla a poznamenalo to podle Jana Ročka jejich vztah.

Radost ze studia

Rodina žila skromně, ale i v době hospodářské krize, kdy se rodinné firmě nedařilo, měla jídla dost a nestrádala. Pamětník studoval na gymnáziu na náměstí krále Jiřího a později se přestěhovali do nové budovy na náměstí Jiřího z Lobkovic. Podle svých slov se učil špatně. Výuka jej nebavila a doma si nejraději četl, pak se bál, když měl přinést domů špatné známky. Hugo Robitschek pozorně sledoval politickou situaci a stále věřil v udržení samostatnosti republiky a bezpečí své rodiny. Zabrání Sudet Německem bylo pro něho těžkou ranou. Pokusil se dostat do Anglie své děti, ale neuspěl.

Po okupaci zbytku republiky začala rodina pociťovat protižidovská opatření. Jan Roček vzpomíná, jak se mu v občanském průkazu objevilo velké „J“ a čekalo ho vyhození z kvinty. Chvilku pracoval v kanceláři rodinného podniku, prozatím vedeného pod dohledem dosazeného německého správce, než jej tatínek musel pod cenou prodat. Poté našel místo v zámečnické dílně a naučil se svařovat a pracovat s vrtačkou a soustruhem. Brzy se mu naskytla možnost navštěvovat přeškolovací chemický laborantský kurz, organizovaný pražskou židovskou obcí. Ten se stal zásadním bodem jeho života, který jej nasměroval k budoucí profesní kariéře. Vyučujícím kurzu se podařilo mladíka nadchnout. Zabral se do studia, k Vánocům dostal vysokoškolskou učebnici Votočkovy Anorganické chemie, a rázem patřil mezi nejlepší studenty. Radost ze studia, kterou do té doby nepoznal, však netrvala dlouho – asi po půl roce se musela laboratoř zrušit. Vystřídala ji barvírna ložního prádla pro lidi mířící do transportů. Mohli si prý vybrat hnědou, nebo modrou barvu. Pamětník zde pracoval, dokud nepřišla řada i na jeho rodinu.

V Terezíně

Robitschkovy čekal transport do terezínského ghetta v květnu 1942. Měli štěstí, bratranec, lékař Erich Klapp, odjel do ghetta v prvním transportu. Dostal se na významné místo v židovské samosprávě a rodinu chránil před dalším transportem na východ. Jan Roček s tatínkem spali v obrovské místnosti s asi 400 spolunocležníky v Sudetských kasárnách. Tatínek pracoval ve skladu dřeva a poté, co začal mít problémy s kýlou, velel jednotce pořádkové služby Ghettodienst. Maminčin zdravotní stav se od poloviny třicátých let neustále zhoršoval. Nedlouho po transportu prodělala mozkovou příhodu, a tak většinu času trávila v nemocnici. Sestra Helga pracovala v zemědělství, v době transportu jí bylo třináct let, a tak se záhy dostala do dívčí ubytovny.1 Pamětníka zařadili do jedné z takzvaných Hundertschaft, skupiny po stu mužích, které byly dle potřeby nasazovány na manuální práce. Záhy však dostal těžký zánět středního ucha. Hospitalizovali ho ve vrchlabské nemocnici a prodělal operaci. Po návratu do Terezína se chvíli zotavoval v domě pro mládež, kde ho také ubytovali, a pak dostal práci nosiče uhlí do kuchyně. Měl sice dostatek jídla, ale vynášet uhlí ze sklepa do druhého patra ho zmáhalo, a proto ho přeřadili na práce v zemědělství.

Šťastný laborant

Jan Roček vypráví, jak si našel v Terezíně cestu k milované chemii: „Jednoho dne jsem jel s trakařem, asi pro hnůj. Koukám do oken bývalé sokolovny a vidím tam takové láhve, co jsme měli ještě pomalované čísly z toho našeho chemického kurzu… To jsem poznal a pak jsem se tam vydal a mluvil s vedoucím laboratoře Adou Pollakem.2 Vyzkoušel si mě a dost jsem se mu líbil. Podal jsem žádost, abych tam mohl být přeřazený, ale oni řekli, že ne.“ Nenechal se však odradit a domluvil si, že může v laboratoři pracovat po skončení své směny. Zanedlouho přišla velká zásilka chemikálií, najednou bylo více práce a vedoucí dostal povolení přijmout dalšího zaměstnance. V terezínském ghettu pracovaly podle pamětníka tři chemické laboratoře, vodárenská, bakteriologická a analytická, do které Jan Roček nastoupil. V nich se prý věnovali rozboru všeho, co do ghetta přicházelo, zjišťovali pěnivost prášků, vlhkost stavebního dřeva, kolik nabudou nudle po uvaření, obsah tuku v paštice a mléce, rozbory půdy, výjimečně prováděli rozbory krve pro nemocnici a podobně. K tomu pamětník uvádí: „Nevím, kdo si to vymyslel a zařídil, že tam ta laboratoř byla. Vlastně nevím, k čemu to bylo, význam to mělo jistě minimální.“ Práce ho však bavila a umožňovala mu intenzivní studium a získávání praktických zkušeností.

Mládí v ghettu

O životě v Terezíně říká: „Na jedné straně to bylo hrozné, zvláště pro staré lidi. Ti bydleli v strašných podmínkách, neměli co jíst a masově umírali... Z různých míst se tam dostaly pohřební vozy a naložené těly je táhli a tlačili lidé. Každý den jsme je viděli naložené mrtvolami... Každou chvíli odjížděly transporty do Osvětimi, což se nevědělo, kde to je... Hlad jsme měli všichni. Čekával jsem u kuchyně po vydávání, jestli něco zbude. Na druhé straně, pro mladé lidi to bylo mnohem lepší. Já jsem bydlel na pokoji s jedenácti kluky. Pokoj jsme si přestavěli. Pořádali jsme přednášky, můj přítel Arnošt Reiser nám skvěle přednášel analytickou geometrii. Gustav Šorm k nám chodil a přednášel básně, filozofii a literaturu. V Terezíně se konaly veřejné přednášky, chodil jsem například na ty o umění 19. století. Kulturně to byl ohromně intenzivní život. Pořád se něco dělo.“ Jana Ročka zařadili do transportu 28. září 1944. Osvětim pro něho byla do té doby prý jen jméno, každopádně transport vyvolával strach. Před odjezdem si slíbil se svou budoucí paní Evou Porgesovou, se kterou se v Terezíně seznámil, že si po válce napíší a znovu se setkají. 

Měsíc v pekle

Jan Roček vzpomíná na svůj příjezd do Osvětimi. Vyhnání z dobytčích vagonů. Zmatek a řazení davu mlácením holemi. Selekce, kterou jako mladý a zdravý muž bez problémů prošel na správnou stranu. Vypráví o plamenech šlehajících z komínů, o kterých si myslel, že jsou od nějaké tovární výroby. Shluk nahých těl. Mohli si schovat pouze své boty, opasky a brýle. Holení a namazání pálivým přípravkem. Sprchy. Pamětník dostal kalhoty, košili, vestu, sako s červeným pruhem a čepici. Vyhnali je ven z baráku, kde se oblékli na mokrá těla. Byla mu zima. Stáli tam dlouho. A jak tam tak čekali, Jiří Wachtl začal vyprávět o českých dějinách.

Pamětník vypráví: „Pár dní po příjezdu nám někdo řekl, co jsou ty komíny, že to jsou krematoria, která spalují lidi zabité v plynových komorách. Nemohli jsme tomu uvěřit... Pak jsme to věděli, a nedalo se samozřejmě nic dělat...“ Asi na tisíc mužů čekalo ubytování v baráku, snad v bývalé stáji, bez kavalců a bez místa, kam by si lehli. V noci vyplnil prostor řetěz těl, seděli každý s roztaženýma nohama mezi nohama toho za ním a tak se mohli alespoň trochu vyspat. Pak je čekal barák s třípatrovými palandami. Na jednu jich připadalo příliš mnoho, vešli se vleže na boku. Když se otáčel jeden, musela se otočit celá řada. Jan Roček vzpomíná na strach z velitelů baráků: „Kápo byl obvykle profesionální zločinec s neomezenou mocí a byl ozbrojený holí. Většinou měl milence, nějakého malého kluka, sexuálního otroka. Ti kluci taky mohli dělat, co chtěli. Kdyby se mu opovážil někdo něco říct, tak ho ten kápo klidně zabil.“

Nejprve prý nepracovali, ale pak je vodili na nějakou manuální práci. Pamětník uvádí, že všechno bylo dělané s cílem vězně co nejvíce ponížit a degradovat: „K jídlu jsme měli polívku. Dali nám úmyslně takové oprýskané rozbité lavory a nočníky. Z toho mělo jíst několik lidí dohromady, a neměli jsme lžíce. Museli jsme chlemstat jako zvířata.“ Vzpomíná na jeden ze svých nejhorších zážitků: „Jednou, když jsme byli zavření v našem baráku, vedli okolo skupinu dětí. Malé, tak deseti- dvanáctileté děti, které tam už byly nějakou dobu. Vedli je do plynu a ony to věděly. Odhazovaly svoje lžíce, protože věděly, že už je nebudou potřebovat. Abychom si je alespoň my našli a mohli je použít...“ Na jednom nástupu, které také sloužily jako „otročí trh pro zástupce fabrik“, se pamětník přihlásil jako soustružník kovů. Byl zdravý, ale věděl, že namáhavou fyzickou práci nevydrží a jako dělník u stroje by mohl přežít. Ze zkušenosti z dílny „alespoň věděl, jak soustruh vypadá“. Odjel transportem směr Lipsko 27. října 1944.

Ve výrobě

Jan Roček vyfasoval spolu s ostatními na cestu z Osvětimi kabát s širokým červeným pásem přes záda a spodky sešité z modlitební šály.3 Při odjezdu se mu ulevilo. Nevěděl sice, kam jedou a jakou práci dostane, ale tušil, že hůř už nebude. Nemýlil se. V koncentračním táboře továrny v městečku Meuselwitz dostal vlastní kavalec se slamníkem a dvě tenké vojenské deky. Třípatrový kavalec sdílel s kamarádem a spolubydlícím z Terezína Vilémem Pollakem a Janem Sanderem. Protější kavalec obsadili kabaretní umělec4 Karel Švenk, herec Jiří Cajlais (Süssland)5 a jeho bratr Vilém. Měl svoji misku a lžíci, ale jídla mnoho nedostávali, ráno takzvanou kávu a k obědu malou veku chleba pro tři lidi a řídkou polévku.

Továrna vyráběla vojenský materiál. Pamětníka postavili k soustruhu a ukázali mu, co má dělat. Soustružil matrice na nábojnice. Dvanáctihodinová pracovní doba čistě mechanických postupů ho pomalu ubíjela. Aby si alespoň trochu ulevil od neustálého hladu, hlásil se mezi dobrovolníky vykopávající a likvidující nevybuchlé letecké pumy, kteří za to dostávali po krajíci chleba. Časté přelety bombardérů vězni vítali jako předzvěst vysvobození. Po vybombardování haly, kde Jan Roček pracoval, ho přeřadili do skladu dřeva. Přenášení těžkých klád a řeziva spojené s dlouhodobou podvýživou ho přivedlo na konec sil. Okolo poloviny dubna 1945 proběhla evakuace vězňů před přicházející frontou.

Pochod smrti

Vězně vyhnali na nádraží. Museli z přistaveného vlaku vyházet brikety a nastoupili místo nich. V otevřených vagonech nebylo k hnutí a jeli pět dní bez jídla. Pamětník za celou tu dobu snědl pouze pár tuřínů, které si ukradl z vagonu, vedle něhož jednou zastavili. Vlak odstavili na kraslickém nádraží. Nějakou dobu se nic nedělo. Pak za vojenským vlakem přilétli „hloubkaři“. Zásah dostal i vlak s vězni. Za dohledu stráží SS se proto vydali na pochod. Jan Roček si z cesty pamatuje jen zmatené, nesouvislé útržky. Vypráví: „Utekli jsme a šli jsme do nějaké vesnice. Tam nás chytila nějaká lokální stráž a zavřela nás do chlívku. Děti z nás měly ohromnou legraci, že jíme bramborové slupky.“

Pamětníka s jeho kamarády předali strážným SS. Zařadili je a spolu s dalšími vězni vodili prý jen tak bez cíle krajem mezi frontami. První noci spali venku na holé zemi. Pamětníkovi omrzly nohy. Zcela vyčerpaný nakonec již nemohl dál a zůstal ležet na cestě. Dělal mrtvého. Nezáleželo mu na tom, jestli ho odhalí a zastřelí. Nejprve to vypadalo, že ho strážní skutečně nechají ležet, ale pak mu nalili vodu do nosu a podle zakuckání poznali, že není mrtvý. Sehnali proto káru a pamětníka na ni spolu s několika dalšími vysílenými vězni položili. Ti, kteří mohli chodit, káru táhli a tlačili.

Jan Roček vzpomíná: „Pár dní nato Němci zmizeli a my jsme zůstali ležet uprostřed nějaké louky nebo pole. Viděli jsme nedaleko vesnici, ale neměli jsme energii tam dojít. Stál tam stoh, a tak jsme do něho vlezli a přespali tam. Ráno jeden z bratří Cajlaisových, který na tom byl nejlépe, došel do vesnice a potom pro nás přijela revoluční garda s nějakým otevřeným vozem.“ Bratři Cajlaisovi, Jan Sander a Jan Roček se dostali do žatecké nemocnice. Pamětníkovi amputovali palec na noze a omrzlý malíček mu upadl sám. Oba bratři Cajlaisovi zemřeli na zdravotní komplikace. Během rekonvalescence napsal Jan Roček bývalé tatínkově sekretářce a rodinné přítelkyni. Přijela za ním do nemocnice. Vypráví: „První slova, co řekla, byla: ‚Strýc se vrátil.‘ Tak jsem věděl, že rodiče nepřežili. Myslím, že jeli z Terezína posledním transportem do Osvětimi. Otec byl strašně starý, bylo mu padesát sedm, matce čtyřicet devět a sestra byla zase příliš mladá, té bylo patnáct. Šli všichni do plynu.“

Nový život

Se svojí dívkou Evou Porgesovou si v Terezíně slíbil, že si po válce napíšou na adresy svých árijských přátel. Když se dostal z nejhoršího, dopis napsal a ten se jeho milé dostal do rukou v den jejích narozenin, 29. května. Z nemocnice pamětníka propustili v září 1945. V Praze nastoupil do speciálního kurzu pro navrátilce z koncentračních táborů a vojáky a formálně si doplnil učivo od kvinty až po maturitu. Bydlel s několika přáteli v bytě Arnošta Reisera, kamaráda z chemického kurzu a z Terezína, a nezajímal se o navrácení rodinného majetku. V jarním semestru roku 1946 začal studovat na Fakultě chemie Českého vysokého učení technického v Praze. V roce 1947 se oženil se svou dívkou Evou Porgesovou-Trojanovou.

Zabral se plně do studia chemie. Zaujala ho osobnost a nepovinné přednášky reakčních mechanismů docenta Otto Wichterleho. Stal se jeho prvním aspirantem – doktorandem podporovaným stipendiem, po úspěšném obhájení s titulem CSc., kandidáta věd. Přestože zatajoval svůj buržoazní původ a tatínka uváděl jako technického pracovníka, a nikoli vlastníka továrny, a tudíž buržoazního vykořisťovatele lidu, nesměl prý dále působit jako asistent. Nakonec se dostal do Ústavu organické chemie a biochemie při Akademii věd, kde působil v letech 1953–1960. Díky Otto Wichterlemu se dostal jako stážista na University College v Londýně k Christopheru Ingoldovi.

Podle svých slov Jan Roček zastával levicové postoje, ale byl striktně protikomunistický. Ve Velké Británii prohlédl lži režimu o životě na Západě a dospěl k rozhodnutí emigrovat, žít bez lží a předstírání a zajistit budoucnost svých tehdy již dvou synů ve svobodné zemi. Začal zjišťovat možnosti útěku a došel k přesvědčení, že nejsnadnější cesta za svobodou povede lodí z východního Německa do Švédska nebo Dánska. Zaplatili si proto autozájezd Čedoku do východního Německa. Celá rodina včetně babičky kupodivu dostala výjezdní doložku a s rozhodnutím pokusit se emigrovat se k nim připojila i rodina Arnošta Reisera.

Skok do svobody

Po mnoha zoufalých snahách se dostali na palubu trajektu z Warnemünde do dánského přístavu Gedser. Ročkovým bylo jasné, že s jejich pasy je z paluby nepustí. Pamětník vypráví: „Když loď přistála, tak lidé vycházeli ven na jednu stranu a my jsme běželi na druhou stranu. Eva řekla: ‚Já nemůžu skočit, musíš mě tam strčit.‘ Vylezla na zábradlí s šestiletým Martinem, já jsem ji strčil a ona spadla do vody, já jsem vzal čtyřletého Tomáše a skočil. Eva byla chytrá a plavala jen okolo lodi. Byla neděle odpoledne a koukaly tam spousty lidí. Stál tam nějaký člověk a ona se ho anglicky zeptala: ‚Jste Dán?‘ A on, že je, a ona trochu komicky: ‚A jste si jistý, že jste Dán?‘ Pak mu podala kluka a pomohli jí ven.“ Do vody skočila i babička a z vody ji nakonec vytáhla loďka z přístavu. Jan Roček při skoku přišel o brýle a ve vodě se špatně orientoval. Plaval naznak napříč přístavištěm k schůdkům, které zahlédl, a jednou rukou držel syna. Z lodi spuštěný člun se vydal za pamětníkem a jeho synem Tomášem. Dohnali je téměř u přístavního mola. Jan Roček již prý jen čekal, kdy ho vyloví z vody a dopraví zpět na loď. Najednou uslyšel jen: „Also da kann man schon nichts mehr machen – Tady už se nedá nic dělat.“ Námořníci odpluli. Tak se i oni šťastně dostali na celní správu. Čekal je převoz do nemocnice na vyšetření, zájem novinářů a manželku s dětmi pokoj v penzionu naproti policejní stanici, kde v cele seděl zadržený Jan Roček. Rodině Reiserových se podařil stejný útěk o den později.

Ročkovým v začátcích pomohli příbuzní, přátelé i vědecké kontakty obou manželů ve Velké Británii a Spojených státech amerických. Pamětník dva roky pracoval ve výzkumné skupině Franka Westheimera na Harvardově univerzitě a poté získal místo na katolické univerzitě ve Washingtonu. Dvacet devět let, až do odchodu do důchodu v roce 1995,6 působil na chicagské pobočce Illinoiské univerzity.

Literatura:

1) až 6)

Luke T. Livni M. and Ch. Herrmann P. Roček J. and E. 2007. Pokoj 127. O. S. HUMR, Gymnázium Plzeň, Mikulášské nám. 23.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV