Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jitka Režná (* 1954)

• narozena 2. června 1954 v Lounech

• její otec byl pilot Royal Air Force (RAF) František Fajtl

• během školní docházky zažila kvůli otci odměřený přístup ze strany učitelů i některých žáků

• 21. srpna 1968 prožila v Bulharsku

• během normalizace už nebyla rodina utlačovaná tak jako dřív

• vystudovala gymnázium s rozšířenou výukou jazyků a následně zahraniční obchod

• odmítla vstup do Komunistické strany Československa (KSČ)

• po sametové revoluci vedla přes dvacet let textilní firmu

• v roce 2023 žila v Praze

Ačkoliv oba její rodiče prožívali po nástupu komunistů strmý pád a nekonečný strach z toho, co bude, svým dcerám zajistili krásné dětství. Nehodlali připustit, aby i ony musely zažívat obavy. I sama Jitka Režná během svého života zažila mnoho změn v přístupu k ní a její rodině. Nejprve vnímala, že mnoho učitelů ve škole se k ní jako k dceři letce Royal Air Force (RAF) chová odměřeně a že některé děti se s ní proto radši nebaví. Během politického uvolnění v druhé polovině šedesátých let pak nastal pravý opak. Načež další léta přinesla jakýsi útlum – režim už její rodinu neperzekuoval, avšak otci nebyly přiznány žádné zásluhy. 

Seznámení rodičů bylo jako pohádkový příběh

Jitka Režná, rozená Fajtlová, se narodila 2. června 1954 v Lounech Haně a Františku Fajtlovým. Matka pocházela z lounské učitelské rodiny, babička byla nadšená členka ochotnického divadelního spolku, dědeček byl charismatický učitel a za první republiky sociální demokrat. Otcovu rodina Jitka Režná nepoznala do takové hloubky jako rodinu matky. „Babičku si pamatuju jako vážně nemocnou, moc jsem ji neznala,“ říká a dodává, že dědeček vlastnil v Doníně (dnes součást obce Toužetín) mlékárnu a byl na svou dobu velmi pokrokový.

O otci Jitky Režné generálporučíku Františku Fajtlovi bylo řečeno a napsáno mnoho. Ostatně jeho osud je většině české veřejnosti znám. Sám svůj dramatický a obdivuhodný životní příběh vyprávěl roku 2003 pro Paměť národa. Jitka Režná ho ovšem znala především jako otce a milujícího manžela. Jak vzpomíná, svou budoucí ženu Hanu Chládkovou poznal už jako novorozence – jeho učitelem totiž byl jeho budoucí tchán. „Táta byl o čtrnáct let starší. Jejich seznámení byl v podstatě pohádkový příběh. Táta jako velice známý pilot, charismatický letec, když se vrátil z války, tak jeho první kroky vedly ke svému oblíbenému učiteli, panu Čeňku Chládkovi, jinými slovy k mému dědovi. Máma tehdy přišla ze školy a tam na věšáku letecká čepice, říkala si, že ta voní cizinou,“ vypráví a pokračuje: „Tatínkova rodná ves uspořádala svému významnému rodákovi takovou slavnost a moje máma byla vybraná, aby tam v kroji národním recitovala.  A táta po ní začal pokukovat. Pak se sešli na sokolských šibřinkách a zanedlouho mamince přišel dopis, jestli by s ním nešla na operu Aida.“ Osudové setkání vyústilo ve svatbu, narození dvou dcer a spokojený společný život.

Jitka Režná se narodila v době, kdy už měli za sebou její rodiče těžké období, které však mělo ještě přetrvávat. Otec byl totiž po komunistickém převratu zatčen a bez soudu skoro jeden a půl roku vězněn v táboře nucených prací na Mírově společně s dalšími piloty RAF. „Ta perzekuce začala hned po převratu. Nejdřív nesměl být na válečný škole, takže byl archivář v muzeu technickým, ani tam pak nesměl být,“ popisuje. „Byly Vánoce a naše maminka jela do Loun po Štědrém dnu nějak mezi svátkama s tím, že táta za ní přijede, ale on nepřijel.“ Zatímco Hana Fajtlová se svou dcerou trávila čas u příbuzných, jejího muže 10. ledna 1950 zatkli. „Poslali dědečka Čeňka, aby se jel do Prahy podívat, co se děje, co Františka zdrželo. Děda našel ten jejich byt absolutně rozházenej, takže bylo jasný, že zkrátka tam se něco stalo. Ještě bylo zajímavý, že tam v popelníku byly nedopalky a táta nekouřil,“ dodává. Nakonec se do hlavního města na vlastní pěst vydala matka. Čekalo na ni nemilé překvapení. „Ve schránce už našla obsílku od úředníka, který měl na starosti bytový otázky. V té zásilce se psalo, že neoprávněně obývá sama s malou dcerou třípokojovej byt a že ho bude muset vyklidit,“ vypráví Jitka Režná.

Nikdo nevěděl, co bude dál

Matka se ocitla v situaci, kdy netušila, kde její manžel je, ani co se s ním děje. Pár místních z Loun řeklo jejím rodičům, že František Fajtl utekl za hranice. „Tomu máma ani chvíli nevěřila, věděla, že by tu svou dceru ani ji nenechal,“ říká Jitka Režná. Až když jí přišel od muže dopis z Mírova, zjistila, co se děje. Se svou malou dcerkou musela opustit byt v Praze a přestěhovala se k rodičům do Loun. Františka Fajtla degradovali na vojína a po 16 měsících se mohl vrátit domů. V následujících měsících měl potíž najít si zaměstnání. Nejprve začal pracovat jako nádeník u stavebního podniku Betona, odkud přešel do Sdruženého komunálního podniku Louny, kde pracoval ve funkci skladníka, pokladního, účetního a vedoucího účetní evidence. V roce 1964, tedy deset let po narození Jitky Režné, byl částečně rehabilitován. Byla mu nejen navrácena hodnost podplukovníka, ale dokonce byl povýšen na plukovníka. V rámci rehabilitace nastoupil roku 1965 u Státní letecké inspekce na místo samostatného inspektora pro vyšetřování leteckých nehod – tehdy se rodina přestěhovala z Loun do hlavního města. „Odejít z malého města do Prahy byl docela šok,“ přiznává Jitka Režná. Tehdy její otec navázal na svou publikační činnost. V roce 1968 se pak angažoval při pokusu o znovuobnovení Svazu letců RČS, jehož byl kdysi předsedou.

Během docházky na základní školu Jitka Režná vnímala jen trochu tlak režimu a společnosti na její osobu kvůli minulosti otce. „Pak už od pátý třídy, to už člověk cítil, že ty učitelky, který byly kovaný soudružky, tak vykazovaly lehký despekt. Ale musím říct, že se nikdo ke mně nechoval tak, abych já pocítila, že je něco špatně. A mám pocit, že to bylo i tím, že lidé znali máminy rodiče i ji samotnou, jaká je, jak studovala a tak. Byl tam ale trošku tlak, že není dobrý se se mnou kamarádit, když byl můj táta zápaďák,“ popisuje.

Když jí bylo čtrnáct let, prožila dramatické chvíle. V srpnu roku 1968 trávila s rodinou prázdniny v Rumunsku. Sestra Jana zůstala v Československu, protože vykonávala praxi v nemocnici. Ráno 21. srpna se měla s rodiči vydat na výlet do Bulharska. Den předem se ale matka zranila, a tak vyrazila Jitka Režná jen s otcem. Brzy po příjezdu se dozvěděli, že vojska Varšavské smlouvy okupují Československo. Rodina byla rozdělená a nikdo nevěděl, co bude. Naštěstí se otci s dcerou podařilo vrátit do Rumunska, kde se setkali s matkou. Jelikož se rumunská armáda okupace neúčastnila a generální tajemník Komunistické strany Rumunska Nicolae Ceaușescu akci odsoudil, byli mezi místními přijati. „Nechali nás tam o čtrnáct dní déle a pak nás poslali vlakem do Prahy,“ vybavuje si a dodává: „Táta byl úplně rozhozený, takhle to nečekal.“

Nakonec se Fajtlovi doma všichni v pořádku setkali. Otec byl ale za nedlouho vystaven nepříjemné situaci. „Někdo u nás ťukal a ukázalo se, že je Rus, který dělal na východní frontě otci technika. Přišel ho pozdravit. Pro otce to bylo samozřejmě těžké, protože ze spojence se stal někdo, kdo okupoval jeho zem,“ vzpomíná. „Nechtěl ho ale poslat pryč, tak ho pozval dál, ale po nějaké chvíli mu řekl, jak to cítí a že mu není příjemné ho hostit.“

Nechtěla jsem tu nechat rodiče

Režim postupně znovu utahoval šrouby a Fajtlovi se znovu propadali na společenském žebříčku. Jak ale Jitka Režná vzpomíná, během nastupující normalizace už nebyla rodina utlačovaná tak jako dřív. Ačkoliv se samozřejmě všichni s nastalou situací těžko smiřovali. Následující temná léta si Jitka Režná zpříjemňovala sportem, kterému se závodně věnovala. Po základní škole nastoupila na gymnázium s rozšířenou výukou jazyků a následně vystudovala zahraniční obchod. Na vysoké škole jí nabízeli vstup do Komunistické strany Československa (KSČ), což odmítla s tím, že komunisté otci ublížili. Žádné následky to ale nemělo.

V roce 1978 se provdala za Radima Režného, se kterým vychovala dvě děti – dceru Janu a syna Davida. Jak vzpomíná, s manželem zvažovali emigraci, avšak nechtěli tu nechat své rodiče, proto k tomu nikdy nedošlo. Ještě před mateřskou dovolenou působila v oddělení strunných nástrojů v Musicexportu. Po sametové revoluci spolupracovala s Američanem Richardem Woodem, který měl v Praze bankovní investiční společnost. Později ji seznámil se svou ženou Helenou Wood, která v Československu založila firmu fungující v oblasti anglických tkanin a tapet. Když se Woodovi rozváděli, Jitka Režná firmu odkoupila. Další roky se tak věnovala podnikání. Firmu vedla přes dvacet let.

Po pádu režimu znovu zájem o jejího otce vzrostl, mohlo se mluvit i o věcech, o kterých se dříve nemohlo. V roce 2007, rok po smrti otce, se potkala s britskou princeznou Annou – na jejich setkání, během něhož se bavily o svých rodičích, dodnes vzpomíná. S manželem a synem se také vydali do Francie po stopách Františka Fajtla. Chtěli navštívit místo, kde byl sestřelen. Kontaktovali historika, který je spojil s mužem, který se před desítkou let setkal s Františkem Fajtlem a po pádu letounu mu ukázal se svou matkou směr, kam má utíkat. Rodina Režných se ve Francii s mužem, jistým Marcem Van den Naabelem, seznámila a on je provedl po místech, kde se před mnoha lety tváří v tvář ocitl sestřelenému letci. Mimo jiné jim také dal kontakt na syna pilota, který otce sestřelil a se kterým se nakonec Jitka Režná také seznámila. V roce 2023 žila v Praze a stále se věnovala připomínce otcova odkazu.