Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Daniela Remenárová (* 1950)

Sametová revoluce začala v Teplicích

  • narozena 10. dubna 1950 v Krupce

  • její babička Sofie Langová byla Rakušanka

  • po válce babička nebyla odsunuta

  • Langovi přišli o majetek a museli se vystěhovat z bytu v Litvínově

  • vzpomíná na 50. léta v Krupce, kdy tam žilo mnoho německo-českých rodin

  • v letech 1966 – 1970 studovala střední zeměměřickou průmyslovku v Praze

  • v srpnu 1968 zažila příchod sovětských vojáků do Krupky

  • od roku 1970 pracovala v Teplicích na geodézii

  • po mateřské pracovala v bytovém podniku

  • 13. listopadu 1989 byla svědkem násilně potlačené demonstrace v Teplicích

Sebrali jim koloniál a rodinu vyhnali z bytu do sklepa

Daniela Remenárová, roz. Veselá, se narodila 10. dubna 1950 v Krupce v severočeském pohraničí. Maminka Inge, rozená Landová, prožila mládí a válku v Litvínově. Původ rodu z matčiny strany byl pro Danielu dlouho zahalen tajemstvím. Až po smrti babičky Sofie se z dokumentů dověděla, že babička nebyla Němka, jak se domnívala, ale pocházela z Rakouska, z Napplachu.

„Zůstala jsem tam v kontaktu s bratrancem, jehož rodina byla jako jediná z jejich příbuzenstva po válce odsunuta do Rakouska. Jemu byly tehdy tři roky. Vím, že v 50. letech tam žili velice bídně. Maminka jim posílala pro děti teplákové soupravy a holínky, byli za to ohromně vděční,“ vypráví Daniela.

Babičku Sofii Landovou neodsunuli. Byla provdaná za Čecha, jejich dcera Inge byla totálně nasazená v Chemopetrolu, po válce se vyučila fotografkou. V Litvínově jim po válce zabrali majetek a babičce koloniál a vystěhovali je do sklepa. V zoufalé situaci jim známý sehnal bydlení v Krupce, kde se pak Inge v roce 1948 provdala.

„Mí rodiče měli svatbu 17. července 1948 v kostele v Krupce a byla to poslední svatba, kdy svatebčané nemuseli na úřad. Já se pak narodila v Krupce, doma, a cítím se být místním patriotem,“ vypráví Daniela.

Vzpomíná, že v padesátých letech tam zůstalo hodně Němců, kteří žili ve smíšených manželstvích. „Nepamatuji si, že by byli někde jenom Němci a někde jenom Češi. Všichni žili pohromadě. Bylo to pro nás dobré, protože jsme se učili německy. Ve škole jsem nemohla chodit na němčinu, protože to bylo nevhodné, rodiče se báli,“ vypráví Daniela.

 

Borůvky v hraničním pásmu

Daniela navštěvovala základní školu v Krupce, v roce 1964 se omylem dostala s partou do blízkosti zakázaného pásma přísně střežených hranic. „Chodili jsme do lesa na borůvky a brusinky a najednou nás zastavila hlídka a mířila na nás, byli jsme vyděšení, měli jsme co vysvětlovat,“ vzpomíná dnes s úsměvem Daniela.

 

Sovětští důstojníci v Krupce si žili nad poměry

V letech 1966 – 1970 studovala v Praze zeměměřickou střední průmyslovku. Bydlela na internátě na náměstí Míru, každou sobotu jezdila domů do Krupky. V srpnu 1968, když státní hranice překročila vojska Varšavské smlouvy, se bála o maminku, která byla v západním Německu na dovolené. V Bohosudovském klášteře se usídlila sovětská armáda.

„Když si sovětští důstojníci přivedli do Čech rodiny, zřídili pro jejich děti v Krupce i sovětskou školu. Bydleli v jednom paneláku, ale žily tam třeba tři rodiny v jednom bytě a měly společnou kuchyň, i když s tím hygienik nesouhlasil. Pak jim postavili jiný panelák, a když se ten původní vyklízel, udělala to firma během jednoho dne, když byli lidi v práci, aby se nevědělo, jak žijí. Jinak si ale žili nad poměry. Dostávali třeba bony a jezdili nakupovat do Tuzexu. Takové výhody jsme my neměli, a tak jsem to brala jako nespravedlnost,“ vypráví Daniela.

 

Názor, který by mi prý poznamenal život

Normalizace ji osobně nepostihla. Po studiích nastoupila na geodézii v Teplicích a v roce 1970 prošla prověrkami. Až po revoluci 1989 se ze svých kádrových materiálů dověděla, co jí tehdy do posudků soudruzi napsali. „Říkala jsem jim, že se vstupem vojsk nesouhlasím a oni mi to rozmlouvali. Že to tam nemohou napsat a že by to poznamenalo můj život. Tak to tam tak hezky zaobalili ve smyslu, že jsem byla zdrcená, ale pak že mi to vysvětlili. No tak jsem to tedy podle nich ve dvaceti letech ‚pochopila‘. Ale nikdy jsem to nepochopila. Pro mě to byla vždycky újma. Veliká újma. Já jsem ty Sověty u nás nesnášela,“ vypráví Daniela.

 

Rodily se postižené děti

V letech 1981 a 1984 se jí narodila dcera Karolína a syn Filip. Po mateřské nastoupila do bytového podniku v Teplicích, kde se za normalizace a zejména v 80. letech vlivem těžkého průmyslu rapidně zhoršovalo životní prostředí. „Ty první exhalace začaly v 50. letech a upozorňovali na ně staří hajní a ti, kteří v přírodě žili. Nikdo tomu nevěnoval pozornost. Energetika byla pro stát nejpřednější. Můj názor je ten, že nás hodili do vody a dělejte, co umíte. Dostávali jsme na přilepšení na dovolenou 2000 korun ročně, ale my jsme tomu říkali ‚pohřebné‘. A bylo to stále horší. Když mnichovská televize natočila pro Západ nějaký pořad, kde se otevřeně mluvilo o tom, že se u nás rodí děti bez prstíků, srdeční a další vady, byl to poprask. Pak už se opravdu nedalo dýchat. V Teplicích jezdila městská hromadná doprava se žlutými praporky, když se nedalo dýchat a téměř v každé výkladní skříni jste si mohli přečíst, co dýcháte,“ vzpomíná Daniela.

 

Demonstrace v Teplicích 13. listopadu 1989

V listopadu roku 1989 nespokojenost se životním prostředím vyústila v první vlnu demonstrací. Pamětnice vzpomíná na pondělí 13. listopadu. Protože v ten den chystala oslavu dceřiných narozenin, pustila ji vedoucí z práce dříve domů. „Proto jsem také zřejmě tomu nátlaku a bití v průchodu unikla. Na vlastní oči jsem viděla, že lidé šli do ulic z továren a úřadů a hlavní třída byla plná lidí, nesli vlajky, transparenty. To bylo ve dvě ve tři hodiny. A lidi stále proudili, přicházeli z celého okresu, i pěšky. Večer to potom vyvrcholilo mezi 17. a 18. hodinou. Zřejmě tam byly nějaké proslovy na náměstí a pak pomocná stráž a policie ty lidi zbila,“ vypráví Daniela.

O čtyři dny později, 17. listopadu, se konala původně studentská demonstrace v Praze a po jejím brutálním potlačení nabraly věci spád. „Já přesto říkám, že sametová revoluce začala v Teplicích, i když pro nás byla zásadní ta ekologie. Tam se už opravdu nedalo dýchat. Když hygienická stanice vyhlásila vyšší stupeň, tak děti musely až na Komáří vížku, aby se nadýchaly čerstvého vzduchu. Údolí pod ní bylo plné smogu,“ říká Daniela.

 

Objevily se houby a rostlinky, které dřív nerostly

Po revoluci dále pracovala v bytovém podniku jako provozní. Pochvaluje si, že vznikaly soukromé stavební firmy, které odváděly kvalitnější práci, například při úpravách bytů. Vzpomíná na první zboží ze Západu, zejména potraviny, které se prodávaly přímo z dodávkových aut na ulici. Životní prostředí se začalo lepšit díky rušení továren a snížené produkci. „Začaly se objevovat třeba houby a rostlinky, které předtím dlouho nerostly,“ říká Daniela. Do penze odešla kolem roku 2008, ale naplňuje ji setkávání a práce s lidmi. Jakožto patriotka svého rodného města proto ještě pracuje v turistickém informačním centru města Krupky.

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Petra Verzichová)