Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dana Reiterová (* 1966)

• narozena 12. února 1966 v Příbrami

• otec pracoval jako horník, v roce 1968 vystoupil z KSČ

• po maturitě na střední ekonomické škole pracovala v ČKD v Praze

• v letech 1986 – 1988 zaměstnána jako produkční v Paláci kultury

• vyslýchána StB za rozmnožování a šíření protikomunistických letáků

• od 1988 pracovala v Československém rozhlase v redakci pořadu Mikrofórum

• v letech 1988 - 1989 se účastnila protikomunistických demonstrací

• dění sametové revoluce zažila v redakci Mikrofóra

• dnes pracuje v knihovně Emanuela Bořického v Milíně

„Nezajímala mě politika, zajímala mě kultura, knihy, muzika. Ale žádné kvalitní knihy se nedaly sehnat, hudba, která by se mi líbila, se nesměla poslouchat, nesměla jsem cestovat, nesměla jsem říkat, co si myslím. Byla jsem sice v něčem vychovaná, ale v dospělosti si člověk udělá vlastní názor.“

Dana Reiterová, dívčím jménem Lebedová, se narodila 12. února 1966 v Příbrami, s rodiči a bratrem žila v Zalužanech. Tatínek byl členem KSČ a pracoval jako horník na uranových dolech v Příbrami, v roce 1968 ale ze strany vystoupil. Bratr měl kvůli tomu problémy s přijetím na střední školu. Dana vzpomíná na povinné prvomájové průvody a pochod Příbramí za mír, kde ji paní učitelka donutila nést vpředu velký transparent. „Zahodila jsem ho cestou někde do průjezdu.“ Ráda četla a také psala básně, doufala, že je otisknou v Československém spisovateli. „Když jsem to tam přinesla, redaktor mi to vrátil se slovy, že jsou moc depresivní a že bych měla psát něco veselého. Za komunismu prostě byla vize, že mladí musí být veselí a šťastní.“

 

Jiný svět

Dana Reiterová vystudovala v Příbrami střední ekonomickou školu a vzhledem k politické situaci v zemi neměla nejmenší ambici studovat komunistickou vysokou školu. Místo toho se po maturitě přestěhovala do Prahy, kde tušila větší kulturní dění, lepší informace, více pracovních příležitostí a větší šanci účastnit se protikomunistických akcí. Rychle vypozorovala, že ve městě se soustředí informace, na vsi je zase lepší zásobování. Nastoupila do továrny ČKD a bydlela na podnikové ubytovně. Začala se stýkat s lidmi, kteří měli přístup k zahraniční literatuře, chodila na koncerty, kde se o dění ve společnosti mluvilo trochu otevřeněji. Sepisovala letáky, vylepovala je v tramvajích nebo nechávala na zastávkách. Občas napsala krátký text do oficiálních tiskovin.

V roce 1986 ji přijali jako produkční do tehdy pár let fungujícího Paláce kultury. „Líbilo se mi tam. Pracovalo tam ohromné množství zaměstnanců, šly do toho strašné peníze. Byla tam nejmodernější technika, i na kopírování a rozmnožování věcí, v té době se také začínalo s videem. Zároveň byl ten dům prolezlý agenty Státní bezpečnosti, kteří všechno kontrolovali, hlídali, což jsem tehdy nevěděla. Naivní mladá holka.“ Dana začala využívat techniku a kopírovala protirežimní texty. Zároveň se účastnila různých menších demonstrací a protestních akcí. Netrvalo dlouho a dostala předvolání na oddělení Státní bezpečnosti přímo v Paláci kultury. „Zavolali mi, že mám prý hned přijít a nemám o tom nikomu říkat. Řekla jsem to alespoň kolegyni, kdybych se náhodou nevrátila. Bála jsem se, že mě zavřou. Vyslýchali mě dva chlápci v civilu a měli o mně docela dost informací. Snažili se ze mě dostat, kdo mě k protirežimní činnosti navádí, šlo jim o jména. Pak to sepsali a dali mi to přečíst, ale byly tam i věci, které jsem nikdy neřekla.“ Do měsíce jí oznámili, že se její pozice kvůli reorganizaci bez náhrady ruší. A pokud chce, aby jí nenapsali špatný posudek do dalšího zaměstnání, tak nesmí nikomu říct, proč ji vyhodili.

Dana Reiterová díky známému nastoupila zanedlouho do Československého rozhlasu, nejprve jako brigádnice, kdy přijímala telefonické dotazy diváků do vysílání, později jako produkční v pořadu pro mladé Mikrofórum. Ten trval asi hodinu a půl, střídala se hudba a pásmo krátkých reportáží z Prahy i z krajů. Dana Reiterová na tu práci vzpomíná jako na oázu svobody v nesvobodné zemi, pracovní dobu měli volnou, podmínkou bylo udělat práci, která byla třeba. Prověření museli být jen šéfredaktorové, kdo nemluvil přímo ve vysílání, v komunistické straně být nemusel. Zároveň existoval seznam lidí, které nesměli do vysílání zvát. Dana tak například načítala knihy na pokračování, zároveň se dál účastnila demonstrací, včetně té velké ke dvacátému výročí okupace země vojsky Varšavské smlouvy, na festivalu Folková Lipnice viděla v létě 1988 poprvé Václava Havla, aniž by tehdy tušila, o koho jde. Na sklonku 80. let také navštívila s kamarády koncert Jaroslava Hutky a Vlasty Třešňáka v Budapešti. „Maďarsko bylo tehdy trochu volnější, lépe zásobované. Koncert byl někde v soukromém sklepě, to, že se koná, se šířilo ústně, a přesto tam bylo narváno Čechy. Panovala veliká euforie, že je slyšíme naživo, oni nás podporovali v tom, ať demonstrujeme a proti komunistům něco děláme. Také tam byla spousta protirežimních tiskovin, které se různě pašovaly zpět do Československa, nebo se posílaly z fiktivních maďarských adres domů. Měla jsem tehdy u sebe lístek na pražskou MHD, tak jsem ho dala Hutkovi, aby nejel načerno, až se bude moci vrátit do republiky. Netušila jsem, že ho využije tak brzy.“

 

Nečekaný definitivní konec

Dana Reiterová se v té době účastnila většiny demonstrací, které se v Praze konaly, a chystala se jít do ulic i v lednu 1989 v době Palachova týdne. V rozhlase jí to ale zakázali s tím, že jestli tam půjde, z práce ji vyhodí. Věděli, že je protirežimně angažovaná a soukromě jí sdělili, že platnější bude v rozhlase než na demonstraci. Vzala si to k srdci a znovu do ulic vyšla až v listopadu 1989.

V pátek 17. listopadu jela Dana k rodičům do Zalužan, protože byla nastydlá, a o velké demonstraci na Národní třídě se dozvěděla z vysílání Svobodné Evropy. Všude panovala euforie, ale málokdo věřil tomu, že režim padne úplně. Spíše se čekalo, že strana povolí věci, které byly protiprávní. V neděli se vydala do Prahy, protože na Praze 4 hrála amatérské divadlo a měli mít druhý den představení. Přidali se ale ke stávce divadelníků a v pondělí se v sále místo hraní jen diskutovalo.

Ve studiu v rozhlase panovala euforie smíšená se strachem. V pondělí se sešli a čekali, zda přijde od vedení nějaký pokyn, ale žádný nepřišel. Dostali do studia zprávu, že se srocují Lidové milice a báli se, aby rozhlas neobsadily. „Ale vysílali jsme dál, pouštěli písničky Karla Kryla, začali jsme do vysílání dávat revoluční zprávy. Celé to bylo hodně spontánní, okamžitě se tam založilo Občanské fórum, hodně aktivní v tom byl Jan Rosák. Televize byla kontrolovanější než rozhlas, tady se komunistům vysílání úplně obsadit nepodařilo. Krátce nato jsem dole na vrátnici vítala Jaroslava Hutku, ještě měl ten můj lístek na MHD.“

Situace se postupně uvolňovala, do vysílání se začali zvát lidé, jejichž jména byla v rozhlase na indexu. Hodně se diskutovalo na úkor hudby, obyčejné reportáže šly stranou. Mnoho spolupracovníků se rekrutovalo z řad studentů, a tak se informace šířily velmi rychle.

Nedlouho po revoluci se ale původní redakce, ve které Dana Reiterová pracovala, rozpadla. Pamětnice brzy nastoupila na mateřskou dovolenou, po které už se do rozhlasu také nevrátila. Přestěhovala se do Milína a začala pracovat v knihovně Emanuela Bořického, kde je dosud a kde naplnila svoji celoživotní lásku k literatuře. Jak sama říká, socialismus mohl vyhovovat lidem, kteří měli rádi vedení a jistoty. Všechno bylo dané, po práci mohl mít člověk naprosto čistou hlavu a spoustu volného času. „Mně to tedy nevyhovovalo, jsem ráda, že máme svobodu a demokracii. Ale pokud bych si z éry totality měla odnést nějaké poučení, pak to, že se člověk nemá bát víc, než je nezbytně nutné, že se má snažit bojovat podle svých možností a že na historii nesmí zapomenout.“