Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Razskazov (* 1957)

Zaplaťpánbůh, že se to v roce 1989 stalo

  • narodil se 7. července 1957 v Čáslavi, ale celý život žije v Pardubicích

  • studoval Střední školu stavební ve Vysokém Mýtě, obor vodohospodář

  • kvůli svým politickým názorům se nikdy nedostal na vysokou školu

  • v Praze se seznámil s Jaroslavem Hutkou

  • Hutka v jeho domě odehrál jeden ze svých posledních koncertů před emigrací

  • v listopadu 1989 pracoval v prodejně Supraphonu v Pardubicích

  • ve výloze vylepoval letáky a různá prohlášení

  • promítal zde film prezentující brutální potlačení pochodu studentů na Národní třídě

  • zapojil se do činnosti Občanského fóra

  • podnikal jako knihkupec a nakladatel

  • od 1992 do 2010 byl členem městského zastupitelstva

  • v Pardubicích vybudoval lanové centrum

  • prodal své knihkupectví Helios

  • stále pracuje jako nakladatel a vydává knihy s pardubickou tematikou

Jiří Razskazov se narodil 6. července 1957 v Čáslavi, ale celý život žije v Pardubicích. Otec byl stavební technik a matka zdravotní sestra. Má ještě jednu mladší sestru.

Děda Razskazov

Děda z otcovy strany pocházel z Ruska, byl stejně jako i jeho otec donský kozák. V roce 1919 byla část rodiny vyvražděna a Vasil Razskazov utekl do Československa. Zde se oženil a vystudoval hospodářskou školu. S vnukem se bavil o poměrech v SSSR, o bídě prostých mužiků. V roce 1968 navštívil rodnou vesnici a zjistil, že se zde za padesát let nic nezměnilo. Lidé stále bydleli v zemljankách, pouze na návsi stál velký kulturní dům.

Prarodiče z matčiny strany

Dědeček z matčiny strany byl právník u soudu v Kutné Hoře a v Českém Brodě. Po roce 1948 se nechtěl podřídit novým poměrům a musel odejít. Za několik let zemřel na infarkt. Jeho manželka byla z rodiny čáslavského živnostníka, majitele známé vinárny a obchodu se zvěřinou. Po komunistickém převratu byl majetek znárodněn, včetně rodinného domu. Po smrti svého muže pracovala jako učitelka, jenže si brzy uvědomila, že jako samoživitelka by z učitelského platu neuživila rodinu a našla si práci u podniku Restaurace a jídelny. Také si po nějaké době našla nového muže, jenž byl za druhé světové války ve vězení, podle pamětníka jen z toho důvodu, že v Kutné Hoře vlastnil továrnu s textilem. Propustili ho v roce 1944, protože byl nemocný s žaludečními vředy a podle všeho neměl šanci přežít. Nicméně se zotavil, aby ho následně po roce 1948 zavřel komunistický stát kvůli stejnému přečinu. Po roce a půl ho z vězení nechali odejít domů zemřít se stejnou nemocí, opět přežil. Zemřel stářím a v relativní pohodě až v roce 1974. Malému Jirkovi vyprávěl o nacistickém koncentráku, kde byl hlad a zima, ale chovali se tam k vězňům jako k lidem, i o komunistickém vězení, kde se k nim jako k lidem nechovali. Speciální vzpomínku měl na bachaře, který tuto práci dělal za protektorátu i za komunistů a ten byl prý horší než Němci. Nicméně pan továrník byl člověk s velkým nadhledem, věděl, kdo ho udal, kdo na něj donášel a dokázal jim odpustit. Pamětník díky všem těmto vlivům od raného dětství věděl, že komunismus není dobrá volba.

Skaut

Jirku na celý život ovlivnilo období trvající od jeho deseti do čtrnácti let, které strávil ve skautském oddíle Sedmička. Jako vedoucí tam působil spisovatel Miloš Zapletal, pokračovatel Jaroslava Foglara. Jirka prožil čtyři vodácké tábory a láska k vodě mu zůstala dodnes. Ve skautu se naučil postarat sám o sebe, pracovat s pilou a sekerou, rozdělat oheň, nebát se v lese či něco uvařit. Tato éra skončila se zákazem skautingu. V té době rodiče začali stavět rodinný dům v Pardubicích a Jiří také dva nebo tři roky musel pomáhat.

Střední škola

Nastoupil na stavební průmyslovku ve Vysokém Mýtě obor vodohospodář. Nepodařilo se mu dostat na gymnázium, odkud toužil jít na práva, a to kvůli politickým názorům celé rodiny. Oba rodiče se při prověrkách po roce 1968 nepokrytě negativně vyjadřovali o okupaci. Otec pracoval v Pozemních stavbách Pardubice, měl známé na stavební průmyslovce, a tak bylo o studiu rozhodnuto. Se střední školou nastal Jirkovi nový život. Poslouchal Okudžavu a Vysockého, ke kterým se dostal přes učitele ruštiny. Ve Vysokém Mýtě začal s kamarády a pod hlavičkou SSM pořádat diskotéky. Z výtěžku financovali třídní výlety, návštěvy sklípků apod. Pamětník do Svazu socialistické mládeže pragmaticky vstoupil, aby neměl problém s pořádáním akcí. Přesto problémy nastaly, protože se hrála zakázaná hudba, chodily sem máničky atp.

Nutnost vybrat si mezi vyhazovem a ostříháním

Jiří měl tehdy jako mnozí jiní chlapci dlouhé vlasy, jenže ředitel průmyslovky se rozhodl donutit všechny vlasaté, aby se dali ostříhat. Pamětník dlouho odolával, ale když mu dal ředitel vybrat mezi ostříháním a vyhazovem ze školy, zvolil setrvání ve škole. Bylo to pro něj obrovské ponížení, styděl se sám za sebe, že podlehl a nikdy to tomu člověku neodpustil. Ředitel byl tvrdý komunista a kvůli politice vyházel ze školy mnoho dobrých kantorů. Po úspěšném složení maturity zkusil pamětník zkoušky na práva na Univerzitě Karlově, i když dopředu věděl, že ho nevezmou. Nedostal doporučení ke studiu.

Vojna

Pak začal řešit, co bude s vojnou a opět díky otcovu známému řešení našel. V roce 1976 nastoupil k vojenským stavbám na závod Praha jako vodohospodář. Pokud někdo pracoval u vojenských staveb, měl vojnu pouze na pět měsíců, dalších devatenáct měsíců strávil jako civilní pracovník. Pět měsíců vojny strávil Jiří většinou na marodce, protože jeho kamarád zde pracoval jako lékař.

Praha a disent

Pamětník žil plným společenským životem, poznal mnohé pražské hospody a seznámil se s různými zajímavými osobnostmi, např. s Ondřejem Hejmou, Zuzanou Michnovou, Dášou Voňkovou, Vlastou Třešňákem, Ivanem Hlasem a dalšími, ale nejdůvěrněji se stýkal s Jaroslavem Hutkou. Když vznikla Charta 77, pamětník se stal spojkou Prahy a Pardubic a vozil nejrůznější materiály. Hutka mu doporučil, aby Chartu nepodepisoval, protože to mají dělat jen lidi, kteří jsou známí. Jemu by to přineslo jen vyhazov z práce. Ale aspoň půjčoval nedostatkovou či zakázanou literaturu po celých Pardubicích, jednalo se např. o Škvoreckého Listy, Tigridovo Svědectví apod.

Hutkův poslední koncert

Když byl Jaroslav Hutka v rámci akce Asanace donucen k odchodu z republiky, dohodli se spolu, že v restauraci U Vojtěchů v Pardubicích uspořádají poslední koncert. Na poslední chvíli je varoval kamarád, že na ně U Vojtěchů čeká policie. Koncert se ale přece jen uskutečnil, a to v domě Razskazovových Na Slovanech. Na tříhodinový koncert přišlo 70 lidí a vybralo se dost peněz, které Hutkovi přišly vhod. Během čtrnácti dnů emigroval.

Dvanáctihodinový výslech

Jaroslav Hutka odešel na podzim 1978, na jaře příštího roku pamětníka zřejmě někdo udal a následoval dvanáctihodinový výslech na StB. Pamětník říká, že v porovnání s tím, co zažili prarodiče, to nic nebylo. Nebili ho, jen křičeli a vyhrožovali, že rodiče vyhodí z práce a sestru ze školy. Nedali mu napít a nechtěli ho pustit na záchod, tak se jim v rohu vymočil. Všechny výhrůžky byly plané, rodiče ani sestra nebyli nijak postiženi. Ale pamětník nemohl cestovat do zahraničí, protože mu vzali pas.

Tábory pro děti

Pamětník si užíval svobodného života, ženitbě a rodině se vyhýbal s výmluvou, že nechce, aby jeho děti chodily ze školy a recitovaly básničky o Leninovi. Nicméně se v tomto smyslu realizoval na dětských táborech v Kytlici i jinde. Jelikož je organizoval v rámci ROH, musela se vždy najít nějaká úlitba režimu. Doma někdo vyrobil nástěnku s tématem československo-sovětského přátelství a tím bylo hotovo. Pak už si svobodně hráli foglarovky, dělali letní i zimní olympijské hry, pokračovali prostě ve skautském duchu.

Odchod z Prahy

Pět let života v Praze bylo velmi intenzivních a krásných, ale Jiří se sám sebe zeptal, jestli chce takhle dál pokračovat. A odpověděl si záporně. Odešel zpět do Pardubic a rok nepil, aby si všechno v hlavě srovnal a detoxikoval tělo. Našel práci u pardubických Vodovodů, kde mimo jiné zase začal pořádat tábory pro děti zaměstnanců.

Práce v Supraphonu a koncert Nohavici

V roce 1983 mu kamarád nabídl práci v Supraphonu v Chrudimi, kde byl tři roky, a pak se přesunul do prodejny v Pardubicích. Byla tu skvělá parta lidí s podobnými zájmy. Uspořádali například přes SSM koncert Jaromíra Nohavici ve sportovní hale v Chrudimi, když měl zrovna zákaz vystupovat. Zástěrkou byl jiný folkař, který odehrál tři písničky a zbytek koncertu odzpíval jeho „host“ Nohavica. Na besedu s Jaroslavem Foglarem přišlo asi tisíc lidí.

Literatura a hudba

Kontakty s Prahou měl stále, jezdil sem za muzikou, divadlem i kamarády. Jelikož měl v Supraphonu dost času, opisoval jinak nedostupnou literaturu, jako např. Hrabalovu knihu Obsluhoval jsem anglického krále či povídku Oty Pavla Proč nejsem komunistou. Přes známého v Norsku získával světovou rockovou hudbu, kterou nahrával na kazety a půjčoval širokému okruhu známých a kamarádů. Pamětníka obecně zajímal nejvíce bigbít, jeho láskou byli Jimmy Hendrix, Janis Joplin, Bob Dylan apod. Stejně tak vybranému obecenstvu promítal zakázané filmy, ke kterým se dostal přes kamaráda zvukaře. Demonstrací konce 80. let se sice neúčastnil, ale organizoval aspoň podpisové akce v Pardubicích.

Listopadové počátky

V listopadu 1989 byl zrovna v Želivu, s vodáky zavírali řeku Želivku. Až když se 19. listopadu vrátil, dozvěděl se, co se v Praze stalo. Druhý den bylo setkání v pardubickém divadle, kde se už tvořil zárodek Občanského fóra. Od prvního okamžiku v prodejně vylepoval nejrůznější prohlášení a dokumenty, které se mu dostaly do rukou. 22. listopadu jel pamětník do Prahy, kde se v divadle Supraphonu (dnes divadlo Radka Brzobohatého) diskutovalo o událostech a generální stávce. Byl zde přítomen emigrant Pavel Palas, jenž vydával desky Šafránu ve Švédsku, nebo herečka Věra Galatíková, která Jiřího pozvala na debatu do divadla ABC.

Promítání nahrávky ze zásahu ozbrojených složek na Národní třídě

23. listopadu mu kamarád donesl nahrávku ze zásahu ozbrojených složek proti studentům na Národní třídě. Promítali ji ve výloze, sice bez zvuku, ale přesto se venku srotil celý dav lidí. Zanedlouho přišli dva lidé z Městského národního výboru a nařídili mu, aby nahrávku vypnul a odstranil pobuřující plakáty z výlohy. Odmítl. Zavolali tedy Veřejnou bezpečnost, pod jejímž dohledem musel zamknout prodejnu, kterou pak zapečetili. Odvezli ho na služebnu k podání vysvětlení, ale byla to spíš diskuze o tom, jak to všechno dopadne. Po několika hodinách ho pustili a on to šel oslavit do divadla, kde v té době bylo centrum všeho dění. Druhý den pamětník přeřízl pečetě na prodejně a dál prodával a vylepoval dokumenty.

Občanské fórum

V Občanském fóru se pamětník angažoval hned od začátku, a to v Praze i v Pardubicích. V Praze se připravovalo odvolání generálního ředitele Supraphonu a 25. a 26. listopadu se už bavili o tom, co se bude vydávat ve svobodných poměrech. Ale pamětník se již brzy soustředil pouze na OF v Pardubicích. V Supraphonu skončil a stal se zaměstnancem OF. Kromě toho, že připravoval červnové volby, tu byla spousta jednání o tom, jak konkrétně přebírat moc, jací lidé budou kooptovaní do Federálního shromáždění apod. „Jak skončily volby, šel jsem na volnou nohu být svým pánem,“ s úsměvem vzpomíná pamětník. Založil své nakladatelství Helios a také byl zvolen do zastupitelstva.

Komunální politika

V letech 1990 až 2010 byl členem městského zastupitelstva v Pardubicích. Jeho doménou byla funkčnost města, kultura, sport a sociální záležitosti. V roce 1998 s dalšími politiky založil Sdružení pro Pardubice, ale zjistil, že nemají šanci proti Občanské demokratické straně, tak do ní pragmaticky vstoupil. Osm let pak pracoval jako náměstek primátora.

Spolupráce kamarádů s StB

Někteří z jeho známých a kamarádů podepsali spolupráci s StB. „Důležitý je, jestli ty lidi někomu ublížili nebo neublížili, jestli někoho napráskali, jestli to podepisovali, to není důležitý,“  dodává pamětník. Nesouhlasil proto s negativní kampaní na Jaromíra Nohavicu a další.

Podnikání

V březnu 1990 byl vyslán OF do Švýcarska, aby se prakticky naučil, jak se dělají volby. Zde se seznámil s Františkem Pojdlem, který mu ukázal Škutinovu knížku Ztracená léta: Příběh hokejového zločinu. A pamětník se rozhodl, že ji vydá ve svém nakladatelství, což se mu povedlo. Byl to jeho první nakladatelský počin. Další knihy se již týkaly spíše Pardubic a jejich dějin, reálií a událostí. Kromě nakladatelství Helios si pořídil několik knihkupectví v Pardubicích, a ještě s dalšími společníky knihkupectví Avalon v Chrudimi. Mezi lety 1992 až 1998 provozoval i obchod s herními automaty. Helios v roce 2015 prodal nakladatelství Kosmas, protože nebyl schopen konkurovat velkým korporacím. Přesto je stále nakladatelem, vydává jednu až dvě knihy ročně a pořád se soustředí na místní témata. V Pardubicích založil lanové centrum, které zároveň slouží jako příměstský tábor pro několik stovek dětí.

Rodina

V roce 1990 se oženil, narodil se mu syn Vojtěch. Tomu je knihkupectví vzdálené, vystudoval střední i vysokou hotelovou školu, je vášnivý rybář a kuchař. Pronajal si známý Hotel Evropa na Pernštejnském náměstí v Pardubicích.

Motto: „Chce to být pracovitý, a když si něco vezmete do hlavy, tak jít za tím. Poctivá práce se vyplácí. Být slušný, tak abych se mohl každému podívat do očí. Až umřu, aby lidi přišli na pohřeb a říkali, že to je škoda.“

 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Královehradecký kraj