Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloš Rataj (* 1939)

Nemrzelo mě nic, snad jen to, že už nedokončím školu

  • narozen 13. července 1939 v Praze

  • vyrůstal na Slovensku v podhůří Bílých Karpat

  • v dětství byl členem spolku Modrý kříž, fungujícího v rámci luteránské církve

  • v roce 1959 byl odsouzen za členství v mládežnické náboženské organizaci

  • vyloučen ze studia veterinárního lékařství

  • vězněn v Příbrami na lágru Vojna

  • zařazen do stavebního komanda

  • roku 1960 propuštěn na amnestii

  • až do odchodu do důchodu pracoval ve stavebnictví

  • vyslán na pětiletou pracovní stáž na Kubu

  • po návratu z Kuby se přestěhoval do Nové Paky

Miloš Rataj se sice narodil v Praze, ale vyrůstal na Slovensku v podhůří Bílých Karpat a ještě v chlapeckých letech vstoupil do spolku Modrý kříž, fungujícího v rámci luteránské církve. Tato zkušenost na něj měla tak silný vliv, že po roce 1948, kdy byl Modrý kříž zrušen, se snažil najít podobné společenství. Během studií veterinárního lékařství v Košicích docházel do sboru, kde se v neděli dopoledne setkávalo přibližně čtyřiatřicet mladých lidí; v roce 1958, hned po druhé schůzce, však zasáhla Státní bezpečnost, činnost společenství byla ukončena a Miloš Rataj zatčen.

Z Košic pamětníka převezli na Pankrác, krátce pobyl také ve věznicích v Jihlavě, Olomouci či Bratislavě. Podle jeho svědectví se koncem padesátých let používaly metody méně násilné než v předchozím období, avšak o to sofistikovanější: v průběhu vyšetřování Miloše Rataje umístili na celu s jediným spoluvězněm, který veškeré informace o něm předával vyšetřovatelům; při výsleších tak pamětník nabyl dojmu, jako by jej tajná policie sledovala již mnoho let. Když chtěl vyšetřující důstojník ke spolupráci získat i jeho samého, přesvědčoval jej celé čtyři hodiny a jako odměnu mu nabídl možnost pokračování ve studiu.

Vězení jako škola života

Miloš Rataj však jakékoli donášení odmítl, a tak komunistické orgány znemožnily studovat nejen jemu, ale také jeho sestře. „Zavřeli mě na Silvestra 1958. Sestra měla v roce 1959 maturovat – nechali ji napsat maturitní písemky, ale pak dostala dopis, že se nemusí připravovat na ústní zkoušky, protože maturovat nebude, protože má bráchu zločince. Je zajímavé, že já jsem byl z fakulty vyloučen až po právoplatném vynesení rozsudku, kdežto u ní nečekali, až budu odsouzen, vyloučili ji a v učitelském věstníku na Slovensku vyšla zpráva, že nesmí maturovat na žádné střední škole na Slovensku.“

Po uzavření vyšetřování byl Miloš Rataj umístěn na celu s kapacitou čtyř osob. Ve vazbě strávil celkem devět měsíců, teprve pak byl odeslán do příbramského tábora Vojna; v rámci výkonu trestu se dostal do komanda, které mělo za úkol výstavbu bytových domů a kulturního zařízení.

Pamětník dnes líčí, že jediné, co ho v té době mrzelo, byla zmařená studia, příbramský lágr však chápal jako velkou školu života. Lítost, vztek a pocit zmaru překonal snad i díky tomu, že spoluvězni jej přijali přátelsky a byli vždy připraveni mu pomoct. „Protože jsem byl mladý, známost jsem neměl, žádné závazky jsem neměl, dluhy jsem neměl a život před sebou, už jsem si plánoval, co bych všechno mohl dělat. Jenom mě mrzelo, že už nedokončím školu, protože jsem studoval obor, o kterém jsem si myslel, že mě může jedině bavit. Když jsem přišel mezi vězně do výkonu trestu a viděl jsem, jaký řád a jaké vztahy tam panují, říkal jsem si: ,Tohle je úplně jiná škola, tady budeš studovat úplně jiný obor.‘“

Na sklonku padesátých let byli v Příbrami političtí vězni důsledně odděleni od vězňů kriminálních a v jedné místnosti spalo až čtrnáct lidí. Na Miloše Rataje silně působilo, že dvanáct ze třinácti mužů v jeho světnici si v roce 1959 odpykávalo již desátý či jedenáctý rok žaláře; než se však s nimi stačil blíže seznámit, musel se stěhovat do jiné ubikace. „Abychom se moc neskamarádili, jednou za dva tři měsíce byl vyhlášen nástup s osobními věcmi. To znamená, že jsme museli vzít do deky všechno z kavalce (deku, polštář), osobní věci (kartáček, mýdlo – velké zásoby jsem neměl)... a nástup! Četli celý seznam, baráky byly označené písmeny, světnice čísly. Například hlásili: ,Rataj z K3 na G6.‘ A už jsem se na světnici, kde jsem byl, nevrátil, šel jsem s úplně novými lidmi na G6. Znovu jsme se pak dávali dohromady, poznávali... To nebylo moc příjemné, ale jinak se kontakty udržovaly, protože na pracovišti jsem byl pořád se stejnými lidmi.“

Miloš Rataj měl to štěstí, že příbramský lágr opustil již v roce 1960, kdy byla vyhlášena amnestie. Nedostudovaný veterinář měl tehdy možnost pozorovat, co znamená svoboda pro trestance, kteří strávili za mřížemi osm či více let a nevěděli, zda se vůbec z vězení vrátí. Politických vězňů mělo být na amnestii propuštěno tolik, že se dozorci obávali nepokojů, a celý proces proto rozplánovali na tři dny.

Z vězně stavbyvedoucím

Jeho první kroky na svobodě překvapivě nevedly na Slovensko, ale na předměstí Prahy, kam se jeho rodina mezitím přestěhovala. „Poprvé jsme se o tom radili při návštěvě v kriminále; tehdy jsem ještě nevěděl, kdy půjdu domů. Maminka měla všechny sourozence v Čechách, takže chtěla, abychom se přesunuli tam. Pochopitelně jsem s tím přesunem souhlasil. Měli jsme jít do Mladé Boleslavi; pak začínala fungovat svépomocná bytová družstva, takže jsme přesídlili k Horním Počernicím, kde jsem se ještě stihl zúčastnit výstavby bytu.“

Protože Miloš Rataj nedostudoval vysokou školu a v Příbrami pracoval na stavbě, rozhodl se ve stavebnictví zůstat. Svou kriminální minulostí se před zaměstnavateli netajil, nové místo však získal poměrně snadno – zaměstnavatelé se o rozsudek naštěstí vůbec nezajímali. Při zaměstnání se pamětník vyučil tesařem a na průmyslové škole ve Zborovské ulici absolvoval tříletý večerní kurz. Díky dosaženému vzdělání později získal místo stavbyvedoucího a v této funkci působil až do odchodu do důchodu; jako stavbyvedoucí byl také vyslán na pětiletou pracovní stáž na Kubu.

Dávným přáním Miloše Rataje bylo přestěhovat se v důchodu na venkov a krátce po návratu z Kuby se jeho sen začal plnit; v roce 1993 si vyhlédl pozemek v Nové Pace a v roce 1994 zde začal stavět dům, ve kterém dodnes žije.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Vít Pokorný)