Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Rampich (* 1966  )

Punk byla revolta vůči všem, co jsou nad námi

  • narozen 30. května 1966 v Plzni
  • studoval střední dopravní průmyslovou školu v Plzni
  • vyznával punkový životní styl
  • maturitní obor nedokončil, nastoupil do práce v plzeňských ŽOS
  • byl častým vyšetřovancem StB
  • od druhé poloviny 80. let se jeho revolta projevovala také politicky
  • podepisoval nejrůznější petice, v roce 1986 podepsal Chartu 77, později Několik vět
  • distribuoval Infochy, samizdatový časopis Vokno, s přáteli tiskl časopis Pevná hráz
  • v roce 1989 byl za své aktivity trestně stíhán, ale díky revoluci neodsouzen
  • po Listopadu vystřídal několik zaměstnání, pracoval jako svářeč

Jan Rampich se narodil 30. května 1966 v Plzni, kde žije dodnes. Jeho otec pocházel ze Slovinska a do Československa se dostal na konci 50. let. Pracoval v železničních opravnách a strojírnách a také jako promítač v plzeňských kinech. Maminka se narodila v Sušici a byla telefonní operátorkou na Správě spojů. Bratr Erik je o devět let mladší.

Otcův původ

V rodinné historii je dle Honzy hodně bílých míst, rodinu z otcovy strany nepoznal. Z vyprávění ví, že jeho tatínek měl českého otce a slovinskou matku, ale ani jeden ho nevychovával – otec žil v Československu, matka od syna utekla do Ameriky, starala se o něj teta. Když dosáhl plnoletosti, dostal dva zvací dopisy: Jeden od otce do Československa, druhý od matky do USA. Rozhodl se pro Československo.

„Otcův táta žil tady v Plzni v Bolevci, v domku se zahrádkou, ale vztah asi nebyl nijak vřelý. Táta bydlel na ubytovně, z Jugoslávie byl vyučený promítačem a s mojí mámou se dali dohromady v kině, asi ji okouzlil jeho jižanský temperament. Vzali se v roce 1964,“ vypráví Honza.

Dětství s „klíčem na krku“

Vyrůstal v 70. letech za normalizace v družstevním bytě na plzeňských Slovanech. Otec měl dvě práce, matka pracovala na směny, syna vedli k samostatnosti.

„Měl jsem obyčejné dětství. Nejdůležitější pro rodiče bylo, abych se učil, dělal si úkoly. Chodil jsem do družiny. O víkendech jsme s rodiči jezdili na různé výlety po Čechách i na Slovensko a na režijku, kterou jsme měli díky tomu, že táta dělal u dráhy, jsme jezdili i do Maďarska nebo do NDR. Když mi bylo asi osm, poprvé jsme byli v Jugoslávii. Tohle všechno bylo v pořádku. Ale moc jsem nechápal, že jsem byl doma většinu času sám. Naši byli pořád v práci,“ říká Honza.

Jako malý kluk neměl vyhraněné zájmy. Četl mayovky, sbíral známky a nebavily ho kolektivní sporty. Škola mu obtíže nedělala, na základce měl většinou vyznamenání. V deseti začal hrát ping-pong a někdy v sedmé třídě přišlo na přetřes, že jeho otec v minulosti vystoupil z KSČ. Matčiny obavy, že by se kvůli tomu nemusel dostat na školu, ho přiměly k tomu, že raději vstoupil do Pionýra.

„U nás se o politice nemluvilo. Když jsem byl v sedmé třídě, zemřel dědeček Václav Švancara z matčiny strany. Byl v 50. letech zavřený přes šest let v Jáchymově, hodili na něj něco ohledně letáků, ale nic přesného nevím. Naše rodina byla trochu rozhádaná a o ničem se nemluvilo,“ vzpomíná Honza.

Základní devítiletou školu absolvoval v roce 1981 a pak se dostal na střední dopravní průmyslovku v Plzni, obor železniční doprava.

Zrod punkera

Ještě v patnácti ho rodiče jakžtakž udrželi zkrátka. Otec mu zakazoval vlasaté kamarády, Honzovi se občas podařilo utéct večer ven. Přechodem na střední školu se ale v jeho životě začalo hodně věcí měnit. Vztahy doma nebyly dobré, rodiče se rozváděli, kromě napětí doma začal Honza také ostřeji vnímat pokrytectví totalitního režimu.

„Nic se nesmělo, pořád nějaká nařízení, zákazy a nesmysly. Vadilo mi to. Viděl jsem rozdíly ze zahraničí – jezdili jsme aspoň do té Jugoslávie, kde to taky nebylo optimální, ale přece jen volnější. Samozřejmě jako dítěti se mi líbilo hlavně to, co všechno se tam dá koupit. Ale hlavně jsem byl ovlivněný tím, že jsem odmalička díky rodičům poslouchal rockovou muziku, prý jsem usnul, jen když byla nahlas puštěná muzika, a taky jsme chytali německou televizi,“ říká Honza.

Právě muzika ho oslovovala nejvíce. Byla to řeč, které rozuměl. Na střední škole začal měnit preference výběru, přitvrdil. Orientoval se na hard rock, heavy metal, punk. „To jsem ale ještě nevěděl, že to, co poslouchám, je punk, a co to vůbec je. Občas se punková muzika dala chytat na německé stanici. Že jde o punk a o jeho existenci vůbec, jsem se dověděl až z nějakého časopisu. Tenkrát to ale bylo popsané z hlediska socialistického smýšlení. Tak jako dříve se kritizovali hippies, tak v těch 80. letech se kritizoval punk,“ říká Honza.

Zájem o zahraniční kapely (nejen) punkového ražení, v Československu zapovězené, sbližoval fanoušky na nelegálních burzách s deskami či cestách do Maďarska, kde se daly pořídit nejrůznější punkové propriety, desky, a bylo tu také možné navštěvovat hudební akce. Výlety do maďarského, tzv. gulášového socialismu považovali fanoušci z československého undergroundu takřka za oázou nespoutané svobody.

Revolta vůči všem, co jsou nad námi

„Punk pro mě byl nejtvrdší hudební postoj vůči společnosti. Je to jedno k jaké. Je jedno, kdo vládne. Prostě je to revolta. Revolta vůči všem, co jsou nad námi. My jsme zažili komunisty, takže jsme to brali jako revoltu vůči režimu. Na Západě to bylo půl na půl. Půlka byla hodně levicová, půlka opravdu protest jako protest, a my jsme byli zase na druhé straně, svým způsobem. My jsme levicoví rozhodně nebyli,“ říká Honza.

Postupem času se vykašlal na ping-pong a zachutnalo mu pivo. Začal se scházet s plzeňskými punkery.

Vizuálně se punku po nějakou dobu nepřizpůsoboval. V šestnácti letech utekl na koncert Abraxasu, kde se seznámil s jejich tehdejším bedňákem a osvětlovačem Petrem Hoškem. „Abraxas byla moje srdcovka, Petr Hošek byl pak v Plexisu, udržovali jsme spolu kontakt, já za ním začal jezdit rovnou ze školy do Prahy. Tam to žilo už trochu jinak. Byly tam partičky a jejich hospody, vždycky nás chvíli někde trpěli, pak nás vyhodili, hospody se tedy měnily. Hodně se chodilo třeba ke Dvěma kočkám u Staromáku,“ vzpomíná Honza.

Na zábavách absolvoval první policejní kontroly, v sedmnácti měl za sebou první záznam a výslech, to když navštívil v Dolních Hbitech u Příbrami koncert kapely Bon Pari.

„Na té zábavě nás odchytávali po skupinkách. V tom nám dělali dobrou službu, protože my jsme se tak aspoň vzájemně seznamovali. Takže pak vždycky když jsem někam jel, měl jsem telefony na fůru známých, které jsem znal z nějakého zátahu. Tehdy u té Příbrami nás natáčeli na kameru. Každého zvlášť. Pak se nic nedělo a pak najednou pro mě přišli do školy z StB a já vůbec nevěděl proč. Vyptávali se mě, jak jsem se o té zábavě dověděl, něco jsem jim na to řekl, a oni, že přece dělám školu… začali mě lanařit, abych práskal, co si kdo povídá,“ říká Honza, pro kterého prý něco takového nepřipadalo v úvahu.

S čírem v občance

Ještě před maturitou si na hlavě udělal číro, s nápadnou vizáží měl ale ve škole problémy a houstly také výslechy.

„Jednou jsem vyrazil na festival ve Velkém Meziříčí. Měl jsem na hlavě už číro. Vypadalo to, že se mnou už nebude mluvit vůbec nikdo. Protože když jsem tam přijel, byl jsem pro všechny jak zjevení. Jen co jsme tam dorazili, přišli policajti, kontrola občanek, zaměřili se speciálně na mě. Na občance jsem si nebyl podobný, chtěli pokutu 50 Kčs, což byly moje jedné peníze,“ vypráví Honza.

Rozhodl se, že si nechá vyměnit občanku tak, aby si na ní byl podobný. Pořídil si fotku s čírem a přišel s ní na úřad. „Policajti kroutili hlavou, jestli to jako myslím vážně, nechtěli se se mnou bavit. Řekl jsem jim, že nebudu pořád platit pokuty. Že když to číro nosím, chci ho mít i v občance. Mám tam přece mít fotku, která odpovídá vzhledu. A tak mi tu občanku udělali. Byl jsem možná první, kdo měl číro na občance.“

Přes punk k samizdatu i Chartě 77

Škola ho nebavila, přestával do ní chodit. Na maturitu se vykašlal, doma už se skoro neukazoval.

Nastoupil jako dělník do železničních opraven a strojíren. Byl častým návštěvníkem Prahy, účastnil se punkových sešlostí a zábav a do práce si pro něj chodili pánové z SNB i dvakrát do měsíce.

Když měl v roce 1985 první svatbu, ta sama o sobě se stala jakýmsi punkovým happeningem. Sešly se desítky jeho známých mániček, pankáčů a během následujícího týdne pak StB zvala svatební hosty na výslechy. V ten rok ho také příslušníci Veřejné bezpečnosti násilím ostříhali nůžkami na nehty. Matka ho vypověděla z bytu bez náhrady a rok a půl byl v podstatě bezdomovcem. V roce 1986 se rozvedl.

Od druhé poloviny 80. let se Honzův ryze punkově hudební zájem začal stále více prolínat s politickými protesty, ačkoli se politikou nikdy cíleně zabývat nechtěl. Podepisoval nejrůznější petice, v roce 1986 podepsal Chartu 77. Distribuoval Infochy, samizdatový časopis Vokno, s kamarády založil a tiskl časopis Pevná hráz.

1987: přerušený mírový koncert v Plzni

V září 1987 se zúčastnil oficiálního Mírového koncertu Olofa Palmeho v Plzni. Na programu se po mnoha letech objevily skupiny ze Západu, které měly co říci českému undergroundu. Největším tahákem byla punkrocková skupina Die Toten Hosen či Einstürzende Neubauten. Vedle nich měli vystoupit například Michal David či Dalibor Janda.

„Ono by to ani nevadilo. Podle toho programu to mělo mít sestupnou tendenci. Nejdříve nějaký folk, pak popík, hard rock, pak Stromboli, pak konečně Die Toten Hosen a Einstürzende Neubauten, někde na konci. Jenže zničehonic to bylo tak proházené, že dali folk jako první, pak hned Die Toten Hosen. Na to se zvedla stovka pankáčů a začala pogovat před pódiem. Ale u nás na to nebyl nikdo zvyklý, tak to ten moderátor začal trochu komentovat, chtěl to nějak uklidňovat. Pamatuju, že ten zpěvák z Die Toten Hosen ho vzal za rameno, ať si skočí na pivo, on že zatím dohraje. Tak to tedy ještě nějak dohráli, ještě to bylo v klidu. Pak odzpíval Janda a pak nastoupil Michal David. To byl typický symbol režimu. Začalo to nenápadně, nejdříve kelímky, pak kamínky, ale pořád si hrál na ty svý klávesy. Až tam někdo hodil školní gumový granát. Přerušil hraní. Moderátor vzal ten granát a hodil ho do publika zpátky se slovy: ‚Tak tady to máte, vy mírotvorci ze Západu.‘ Nakonec tam naběhla zásahovka se psy, David ještě dohrál, a pak když začali hrát Stromboli, přišla hláška, že vzadu za pódiem jsou estébáci s kamerou. Když byla pauza, šli jsme tam, a tam už byla mela. Takže takhle proběhl a skončil mírový koncert,“ vzpomíná Honza, kterého prý tehdy výjimečně nezadrželi.

Žádost o vystěhování z republiky

V roce 1988 se však náhle, vyčerpán akcemi a neustálými výslechy, rozhodl nechat se vystěhovat z republiky.

„Už mě to tady opravdu štvalo. Takže jsem dal výpověď v práci, školu jsem nemusel doplácet, protože jsem žádnou neměl. Bylo to nejrychlejší úřední jednání. Všude se mě chtěli zbavit. Během jednoho dne jsem oběhl všechny úřady. Všude jsem dostal štempl, že tady nikomu chybět nebudu. Jediné, co jsem neměl, bylo potvrzení z nějakého jiného státu, že mě tam přijmou. To Rakousko dělalo. Ale během měsíce se mi to zase nějak rozleželo v hlavě. Byl to jediný měsíc, kdy jsem nebyl na žádném výslechu u StB, během pěti let,“ vypráví Honza. Na vystěhování měl měsíc, ale když lhůta vypršela, přijela si pro něj SNB.

„Chtěli to se mnou řešit a prodloužit lhůtu. Odvezli by mě i na jakékoli velvyslanectví i na hranice. Já ale řekl, že nikam nejedu. Tak že mě prý zavřou. Já jsem s tím počítal. Měl jsem kartáček, zubní pastu i toaletní papír. Sbalili mě,“ říká Honza. Nakonec s ním sepsali prohlášení, že se nestěhuje, a pustili ho.

Domovní prohlídka

Předvolání a výslechy se ovšem opět zintenzivněly, protože se účastnil kdejaké demonstrace.

V roce 1989 se podruhé oženil a dostal pas. Podepsal a rozdistribuoval Několik vět, odjeli s manželkou do Maďarska, před tím stihl s přáteli založit samizdatový časopis Pevná hráz, který v nákladu 100 výtisků tiskli také u něj v garsonce.

„Asi týden po návratu z Maďarska si pro mě jednou ráno, než jsem šel do práce, přijela StB domů a odvezla mě na výslech. Tam mě zajistili, a že si jdou něco vyřídit. Ten policajt, co tam zůstal, mi řekl, že šli sehnat podpis k domovní prohlídce od prokurátora. Tak jsem byl jasnej. Měl jsem doma celej časák rozepsanej, všechny ty blány a tiskoviny…“ Manželka se však od známých včas dověděla, že Honzu předvolali, a zajistila vyklizení bytu, než domovní prohlídka dorazila.

„Vešli jsme do mojí garsonky, tam byla moje manželka. Místnost byla absolutně prázdná. Úplně všechno vyklizený. StB vlezla i do nádržky od záchodu. Jeden policajt to zapisoval, kouknul do šuplíku ve stole, a to si pamatuju jako včera. Zbyl tam jeden Infoch, který tam žena zapomněla. Policajt na něj kouknul, nikdo na něj nekoukal, zavřel šuplík a napsal: ‚Stůl v pořádku.‘ Takže takhle se zachoval příslušník StB. Ten druhej to samý. Kouknul do skříně, taky tam byl nějakej papír. Hlásil, že je tam vše v pořádku, jen nějaký ponožky. Takže StB našla jen nějaký listy a brožurky ze zahraničí a dva papíry s prohlášením Několika vět, ale bez podpisu…“ Takhle tedy dopadla prohlídka.

Odsoudit ho nestihli

Jak Honza říká, v té době už proti němu běželo trestní řízení a hrozila mu sazba od jednoho roku do pěti let. S Jiřím Šaškem a Jindřichem Kolářem totiž 6. května 1989 v Plzni svolávali shromáždění k výročí osvobození americkou armádou. Shromáždění předem oznámili na národním výboru, ale tři dny před plánovaným termínem bylo zakázáno. Neposlechli. „Všechny nás odvezli, zavřeli na cely předběžného opatření, mě odvezli do Kralovic a potom do lesů, kde mě nechali. V ten samý den, 6. května, o mně vyšel článek v plzeňské Pravdě. Takže bylo jasný, že mě zavřou. Vyšetřovali mě na svobodě. Na ten článek, který o mně napsali, jsme podali s mým právníkem tiskovou žalobu a žádali omluvu. Tím jsem je samozřejmě ještě víc naštval. Údajně to byla první tisková žaloba od roku 1948 v Plzni proti komunistům,“ vysvětluje Jan Rampich.

Do listopadu 1989 ho odsoudit nestihli a pak už bylo všechno jinak, prokurátor údajně obžalobu stáhl.

Po revoluci 1989

V prosinci 1989 se Jan Rampich angažoval v Občanském fóru, ale potom o politiku ztratil zájem. Jakmile se otevřely hranice na Západ, začal cestovat po koncertech v zahraničí, aby dohnal, co mu za normalizace uteklo. Několikrát změnil práci, kolem roku 2012 žil rok a půl v Nizozemsku, pracoval tam jako svářeč. Jeho nespoutaná povaha částečně přispěla ke čtyřem rozvodům, ženatý je popáté, děti, o kterých by věděl, zatím nemá.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Plzeňský kraj