Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lubomíra Racková (* 1938)

• narozena 18. května 1938 v obci Tysmenycja v Polsku (dnešní oblast západní Ukrajiny)

• matka byla Češka, otec Ukrajinec

• v roce 1939 rodina utekla před Sověty do Protektorátu

• velkou část druhé světové války prožila v Českém Těšíně, kde byl otec totálně nasazen

• od roku 1944 žila v Hořelicích, kde prožila osvobození

• vystudovala Fakultu stavební ČVUT

• působila ve Státním ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů

• během normalizace se seznámila se socioložkou Jiřinou Šiklovou, které pomáhala roznášet protirežimní tiskoviny

• v druhé polovině 80. let se účastnila demonstrací

• v roce 2025 žila v Praze

Narodila se sice v Polsku, pocházela ale z česko-ukrajinské rodiny. Ze své rodné obce musela Lubomíra Racková se svými rodiči a sestrou prchnout. Se Sovětským svazem, který území tehdejšího Polska napadl, nechtěl mít už otec nic společného. V Nučicích u matčiny rodiny se však dlouho nezdrželi. Otec byl totálně nasazen a druhou světovou válku tak strávili v Českém Těšíně, který byl v područí Němců. Ještě před osvobozením se rodina opět stěhovala, tentokrát do těsné blízkosti Prahy. Neustálý přesun v raném dětství vytvořil v mysli Lubomíry Rackové pocit, že celý život někam utíkala. To byl jeden z důvodů, proč i přes nesouhlas s režimem neemigrovala. Zkrátka už nechtěla utíkat.

Nebyl Němec jako Němec

Lubomíra Racková, rozená Szypitková, se narodila 18. května 1938 v obci Tysmenycja v Polsku (dnešní oblast západní Ukrajiny) Anně a Theodoru Szypitkovým. Matka, rozená Mařánková, pocházela z Hořelic (dnes součást Rudné) západně od Prahy. Theodor Szypitka se narodil roku 1897 a byl Ukrajincem žijícím na tehdejším polském území. Během první světové války bojoval na straně Rakouska-Uherska proti Rusku. Byl raněn a léčil se v Brně. Bezprostředně po válce využil možnost stipendia pro slovanské zahraniční studenty a odešel studovat právo do Prahy. Během studia na Karlově univerzitě se roku 1918 seznámil s Annou Mařánkovou. Se svými spolužáky totiž trávil zkouškové období v bytě v Hořelicích, který jim pronajímala teta jeho budoucí ženy. Po svatbě matka Lubomíry Rackové následovala svého muže do jeho domoviny. Nejprve se usadili v obci Tlumač, kde přišla na svět jejich první dcera Jaroslava. Poté se přestěhovali do obce Tysmenycja, kde se narodila Lubomíra Racková.

Ve svém rodném městě pamětnice dlouho nepobyla. Otec, který měl v obci advokátní kancelář, se po sovětském napadení Polska v září 1939 rozhodl poslat rodinu do Čech, tehdy Protektorátu. „Otec měl velmi špatnou zkušenost s Rusy. Kvůli tomu věřil spíš Němcům. O Hitlerovi tehdy nic nevěděl. Bral to tak, že bezpečnější bylo před Sověty utéct,“ říká jeho dcera. „Poslal nejprve nás do Čech k maminčiným příbuzným a potom prodal tu usedlost, ve které jsme bydleli, a nechal si tam pouze polnosti.“

Ani v Hořelicích se Szypitkovi příliš neohřáli, otce totiž německé úřady totálně nasadily na práci. Měl ale štěstí a nemusel opustit rodinu a odejít pracovat stovky kilometrů do nuzných podmínek. „Nebyl Němec jako Němec. Tatínka posuzoval německý lékař, který prohlásil, že nemůže vykonávat fyzickou práci, a poslal ho do advokátní kanceláře do Českého Těšína,“ vzpomíná pamětnice. Navíc s ním mohla odejít i jeho rodina. Bydleli v dvojdomku, který patřil majiteli advokátní kanceláře. Velkou část války tedy prožili tam. Z tohoto období ovšem nemá Lubomíra Racková mnoho vzpomínek, byla přeci jen malé dítě. Vybavuje si ale nálety. „Na úřadě za naším domem byla instalovaná siréna ohlašující nálety. A vím, že to bylo hodně často, kdy – a to si taky pamatuju – kdy ta siréna ječela a my jsme měli jít do sklepa. Ale maminka do sklepa nechtěla jít, protože zřejmě se tam necítila dobře, takže nás schovala do peřin,“ vypráví.

Podezírám tatínka, že měl politický škraloup

Roku 1944 se rodina vrátila do Hořelic, kde prožili osvobození. Po něm se matka shledala se svou sestrou, která se svým mužem a dcerou strávila velkou část války v internačním táboře ve Svatobořicích. Tam byli shromažďováni především rodinní příslušníci osob, které uprchly před nacismem nebo bojovaly v zahraniční armádě – to byl případ i rodiny tety Lubomíry Rackové. Bratranec Jan Holeček, tetin syn, totiž odešel na počátku války do Velké Británie, kde sloužil jako tankista. Jeho rodinní příslušníci věznění přežili, avšak teta i strýc zemřeli předčasně.

Po válce se už otec ke své právní praxi nevrátil – pracoval nejprve jako účetní v deníku Lidová demokracie, později působil ve Státním nakladatelství (později Státní pedagogické nakladatelství). Matka, která byla do té doby v domácnosti, po roce 1948 pracovala jako uklízečka. Ani jeden z rodičů nebyl členem Komunistické strany Československa (KSČ), matka byla katolička, otec oddaný masarykovec a s režimem se neztotožňovali. Proč přesně už otec nikdy nemohl vykonávat zaměstnání, které vystudoval (navíc na československé univerzitě), Lubomíra Racková přesně neví. „Podezírám tatínka, že měl nějaký politický škraloup. O co ale přesně šlo, nevím, o takových věcech jsme se doma moc nebavili,“ vysvětluje. Theodor Szypitka musel dlouho čekat, než získal československé občanství, později pracoval v kanceláři státního statku a v důchodu si přivydělával na pozici vrátného v nučických dolech.

Lubomíra Racková navštěvovala základní školu v Rudné, načež nastoupila na jedenáctiletou střední školu v Praze (konkrétně na dnešní Vančurovo gymnázium). Maturovala roku 1956. „Nechtěli mi dát doporučení na vysokou školu, i když jsem se učila dobře. Podpořil mě ale místní šéf komunistů z Rudné,“ vysvětluje. Nakonec tedy mohla nastoupit na Fakultu stavební ČVUT. „Nechtěla jsem být stavebním inženýrem, ale zkrátka to tak nějak vyplynulo,“ dodává. Během studia nezažila na fakultě, díky technickému zaměření, nátlak režimu a bez problémů počátkem 60. let odpromovala. Ještě na škole se provdala za Jindřicha Racka, se kterým vychovala dvě děti – dceru Lucii (*1964) a syna Jindřicha (*1966).

Na nábřeží chodil chlapík se samopalem

Po absolvování dva roky pracovala ve sdružení cukrovarů. Po mateřské dovolené pak nastoupila do Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů, kde zůstala až do sametové revoluce. „Památkově jsem řešila hlavně Český Krumlov a Slavonice. Dělali jsme rekonstrukci jezuitské koleje. Vždycky jsme udělali zaměření a pak připravili návrh využití,“ vysvětluje. Podílela se také na památkové péči v Telči a dalších městech.

Pražské jaro vítala s nadšením, o to více ji pak zklamalo následné dění. S rodinou tehdy bydlela na nábřeží Bedřicha Engelse (dnešní Rašínovo nábřeží). Tam se také dozvěděla v srpnu 1968 o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. „Najednou se objevily tanky a chodil tam chlapík se samopalem. Proto jsme se přestěhovali k našemu švagrovi Jarkovi, který bydlel na Vinohradech. A vlastně jsme v tom dvoupokojovém nebo třípokojovém bytě bydleli my čtyři, tchán s tchyní a čtyřčlenná švagrova rodina. Po tu inkriminovanou dobu jsme se tam zdržovali,“ vzpomíná. Ačkoli ji události zasáhly, o emigraci neuvažovala. „Přišlo mi, že celý život utíkám. Nechtěla jsem utíkat znovu,“ vysvětluje. Lubomíru Rackovou překvapilo, jak rychle se lidé s nově nastalou situací smířili. Ona sama se s nastupující normalizací smiřovala jen těžko.

Během dalších let se jako většina společnosti její rodina stáhla stranou – pořídili si chalupu a volný čas trávili rodinným životem. Díky svým dětem se seznámila se socioložkou Jiřinou Šiklovou, jejíž děti docházely do stejného turistického klubu. „Jiřina mě pověřovala určitými věcmi – abych něco někam donesla. Byly to různé samizdaty a další věci. Byla to ale už doba, kdy komunisté moc neměli ambice něco proti tomu dělat,“ říká. Díky tomu tedy měla částečný kontakt s disentem a dostávala se k ní samizdatová literatura. Do styku se Státní bezpečností (StB) se osobně nedostala. Podle archivních materiálů ji ale StB v hledáčku měla. Vedli na ni svazek s registračním číslem 35903 MV, kategorie svazku Prověřovaná osoba (PO), pod krycím názvem „Libi“. Ten byl ovšem zničen v prosinci roku 1989.[1]

Sametovou revoluci samozřejmě přivítala s nadšením, protirežimních demonstrací se ovšem účastnila už dříve. „Za hranou bylo, když na nás vzali psy. Vodní děla mi přišla ještě normální, ale ti psi, to už bylo příliš,“ vzpomíná. Po pádu režimu působila na volné noze. Ukrajinu navštívila ve svých 80 letech – cestu dostala jako dárek k jubileu od svých dětí. V roce 2025 žila v Praze.

 

[1] Odpověď Archivu bezpečnostních složek ČR je k dispozici v sekci Dodatečné materiály.