Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Roman Ráček (* 1962)

• narozen 25. prosince 1962 v Brně

• během středoškolských studií spoluzaložil amatérské divadlo Vadidlo

• následně navázal styky s lidmi kolem HaDivadla a Divadla na provázku

• v roce 1987 spoluzakládal samizdatový studentský časopis Revue 88

• účastník Palachova týdne i demonstrace na Národní třídě v listopadu 1989

• bezprostředně po 17. listopadu se aktivně zapojil do revolučního dění v Brně

Tu příšernou zimu snad nikdo ani nevnímá. Jako by byli všichni naplno pohlceni atmosférou mnohatisícového průvodu. Kromě zimy se vzduchem táhne až překvapivě poklidná, přátelská a mírumilovná nálada. Svíčky, hesla, transparenty. Jenomže pak se to zvrtne. „Měli barety a strašně sprostě nadávali, to bylo zajímavé, to jsem vnímal. […] Měl jsem problém, abych nespadl, protože když by člověk spadl, tak by ho ušlapali. Nějak jsem to ustál, ale tihle borci nás mlátili a tlačili do podchodu, byl tam takový průchod, podloubí. A tam ten tlak byl enormní. Jak se člověk dostal do toho podloubí, tak se změnil i zvuk, protože ten hrozný řev se tam tak nějak mísil,“ vypráví Roman Ráček.

Komunisti to brali šmahem

Roman Ráček se narodil 25. prosince 1962 v Brně. Otec Josef pracoval jako redaktor, grafik a fotograf pro podnikový časopis ČSAD Dopravák, matka Jana na administrativních pozicích. Vyrůstal s mladší sestrou Martinou. „Měl jsem hezké dětství. Nebyli jsme majetní, ale měli jsme hezké vztahy. S tatínkem až do konce, s maminkou stále,“ otevírá své vyprávění Roman Ráček. Prarodiče z otcovy strany provozovali v Řečkovicích koloniál, o který během dvou totalit postupně dvakrát přišli. Dědeček Václav Ráček dle vyprávění za války pomáhal odbojářům se zásobováním. Jednoho dne si pro něj – údajně na udání sousedky – přišlo gestapo a odvleklo ho na výslech. „A on se z něho nevrátil a za dva dny ho našli v lomu. Jakože spadl sám, ale to se neví,“ vypráví jeho vnuk, který zná tuto rodinnou tragédii jen z vyprávění.

Nacisté koloniál zabavili krátce po dědečkově úmrtí. „Oproti komunistům bylo zajímavé, že se dochoval – tedy teď už se nedochoval, ale já jsem ho ještě viděl – takový několikastránkový seznam v němčině, kde bylo zapsané každé půlkilo mouky. Zaevidovali to všechno. Kdežto když přišli komunisti, tak prostě vyměnili zámek a babička se tam už nedostala. To byl rozdíl mezi těmi dvěma totalitami, že Němci to měli všechno perfektně do posledního puntíku, kdežto komunisti to brali šmahem,“ říká Roman Ráček. Zatímco babičce z otcovy strany, která už podruhé přišla o obchod, se komunistický režim příčil, prarodiče z matčiny strany s ním sympatizovali. Doma se proto o politice raději příliš nemluvilo. 

Dělali jsme 100 až 200 kusů

Mezi lety 1978 až 1982 absolvoval brněnské gymnázium Elgartova, na kterém spoluzaložil divadlo poezie Vadidlo. Se svými autorskými hrami založenými na scénickém čtení pak vystupovali na nejrůznějších přehlídkách a soutěžích a také například v kulturním středisku na brněnské Radnické ulici. Skrze své divadelní angažmá se Roman Ráček seznámil s lidmi kolem HaDivadla a Divadla na provázku, se kterými se později výrazně zapojil do sametového dění. Vadidlo fungovalo přibližně do roku 1985. V té době Roman Ráček studoval Filozofickou fakultu dnešní Masarykovy univerzity (tehdy Univerzity Jana Evangelisty Purkyně) a během vysokoškolských studií stál u založení samizdatového studentského časopisu Revue 88.

„Chtěli jsme, aby to byl samizdat, a zároveň, aby to byl co nejlegálnější samizdat, aby to studenti opravdu četli,“ vzpomíná na počátky Revue 88. U nich stál kromě Romana Ráčka například také současný (k roku 2025) předseda vlády Petr Fiala, dále Vladimír Vyskočil, Martin Pavelka, David Langar, Petr Plch nebo Jiří Voráč. Redakce z velké části pracovala u Ráčkových v obýváku, obsahově se časopis zabýval například ekologií nebo aktuálním společenským a kulturním děním. „Vydávání bylo na tehdejší dobu drahé,“ přibližuje Roman Ráček s tím, že časopis částečně financovali ze svého. Finanční podporu ale získali i od Charty 77 nebo dílčích dárců. „Dělali jsme 100 až 200 kusů a celé to vydání stálo třeba tři nebo čtyři tisíce,“ upřesňuje. Dodejme, že průměrná hrubá měsíční mzda v roce 1988 činila 3095 Kč.[1]

Nechceme být nečinnými svědky morálního rozkladu

Hned v úvodním slovu zkušebního čísla Revue 88 z května 1988 se redakční rada vymezuje vůči pozdně normalizačnímu husákovskému mainstreamu: „Svazácký tisk se nezabývá mnohými oblastmi, které leží mimo rámec svazáckých zájmů, přestože se bezprostředně dotýkají mladých lidí. Jsou to otázky víry a vyznání, mnohé kulturní aktivity jako např. rocková a alternativní hudba, amatérské divadlo, právo zakládat zájmové organizace a sdružení, otázky zkrácení vojenské základní služby, náhradní vojenské služby, možnosti neomezeného cestování do zahraničí, svobodného výběru a příjmu informací, přístupu ke vzdělání a mnoha dalších. Přesto je svazácký tisk jediný, který naše mládež má. Chtěli bychom ukázat, že na pozitivních společenských přeměnách se lze podílet i mimo centrálně řízené struktury.“[2]

Za dobu existence Revue 88 na přelomu let 1988 a 1989 vyšla dohromady čtyři čísla: Zkušební číslo; první číslo; vánoční příloha a májové číslo.[3] Netřeba zdůrazňovat, že časopis režimu příliš nevoněl. A ruku v ruce s tím neunikl ani zájmu Státní bezpečnosti (StB). V dochovaném svazku StB se signaturou AKR 36 se například lakonicky píše: „Jednotlivé články […] jsou silně a tendenčně protispolečensky zaměřeny.“[4] Vzrůstající tlak ze strany státu zachycuje i samotný obsah časopisu. V posledním vydaném čísle stojí: „Obracíme se na Vás formou otevřeného dopisu, protože jsme vyčerpali různé možnosti, jak legálně pokračovat v redakční práci na našem studentském časopise Revue 88 a svou další činností se vystavujeme riziku trestního stíhání a předčasného ukončení studia. […] Nechceme být nečinnými svědky morálního rozkladu naší společnosti. […] Situaci kolem Revue 88 nyní vyostřil krajský prokurátor, který redakci předvolal a ve své výstraze kvalifikoval naši činnost jako protistátní a protisocialistickou s tím, že dalším jejím pokračováním se vystavujeme riziku trestního stíhání. […] Obracíme se na Vás s žádostí o pomoc a podporu.“[5]

U výslechu skončil Roman Ráček dle vlastních slov dvakrát – nikdy však v přímé souvislosti s přispíváním do Revue 88. Poprvé se tak stalo v roce 1984 poté, co v listopadu 1983 navštívil přednášku v bytě Havlových. Podruhé se ocitl za zdmi výslechové místnosti po signaci petice za propuštění disidenta a křesťanského aktivisty Ivana Polanského. Jeho podpis byl společně s podpisy dalších dvaadevadesáti vydavatelů českých a slovenských samizdatů zveřejněn v samizdatovém Infochu (Informace o Chartě) 20/1988.[6]

Hrozný řev se tam jaksi mísil

Během revolučního devětaosmdesátého roku se Roman Ráček zúčastnil Palachova týdne a také pražské demonstrace 17. listopadu. Do Prahy tehdy vyrazil společně se spřátelenými divadelními soubory Provázkem a HaDivadlem, které měly 17. a 18. hostovat v žižkovském klubu Na Chmelnici. Domluva zněla, že pokud se na demonstraci bude dít „něco zajímavého“, Roman o tom večer Na Chmelnici veřejně zpraví divadelní publikum v rámci improvizované reportáže. V brzké odpoledne tedy dorazil na Albertov, aby mohl dění sledovat z první řady. Dodnes si živě vybavuje proslov Martina Klímy, který mluvil o masakru na pekingském náměstí Nebeského klidu, ke kterému došlo jen pár měsíců před 17. listopadem. S průvodem z Albertova se pak Roman Ráček dostal až na Národní. Po cestě chvíli nesl transparent s nápisem ,Ne násilí‘ – jeden z mnoha transparentů, které průvodem kolovaly. 

Před Národním divadlem se setkal s hercem Pavlem Novým: „Vyběhl, a protože hráli něco, kde hrál tenistu, tak byl v tenisovém oblečení. Měl kraťasy a to byl 17. listopad – strašná zima! Klesalo to více jak deset pod nulou. Fakt hodně velká zima. A on tam vyběhl a přidal se k nám,“ vybavuje si. Od divadla dav pokračoval dále po Národní. „A v dálce jsme po nějaké době uviděli štíty, jak se leskly.“ Dva tábory se přiblížily. „Na štítech a na pendrecích a na přilbách bylo vidět – firma Koho. To byla finská firma, která vyráběla hlavně vybavení pro hokejisty. Znali jsme to, protože hokejisté měli chrániče Koho,“ vykresluje Roman Ráček další z detailů. Poté, co bezpečnostní složky, respektive pohotovostní pluk VB, přehradil Národní a tím ucpal a zastavil kráčející dav, demonstrující si začali spontánně sedat na zem. „Mysleli jsme si, že si vysedíme svobodné Československo,“ pokračuje Roman Ráček ve vzpomínání. „Byla tam s námi paní, která říkala, že už je v důchodu, ale že byla vysokoškolská profesorka, která zažila třicátý devátý, takže se šla podívat, jak to bude teď.“ 

Krátce nato – po osmé hodině večerní – se ke slovu přihlásilo policejní násilí: „Pendreky začali mlátit ty sedící lidi po hlavě. Začala bitka, začal chaos, začal velký řev, protože ono to bolí. […] Různě nás tam mlátili a někteří lidé nemohli dýchat. No, bylo to hrozně nepříjemné – už jenom tím tlakem.“ Vzpomínky na zásah Odboru zvláštního určení pokračují: „Měli barety a strašně sprostě nadávali. To jsem vnímal. […] Tihle borci nás mlátili a tlačili do podchodu. Bylo to takové podloubí a ten tlak tam byl enormní. A jak se člověk dostal do toho podloubí, tak se změnil i zvuk, ten hrozný řev se tam jaksi mísil.“ 

Roztříštěný loket, naražená žebra. Ale to jsem v té chvíli ani nevnímal

S policejní brutalitou měl v té době Roman Ráček už jisté zkušenosti z předchozích demonstrací devětaosmdesátého roku, především z Palachova týdne. Tento „výcvik“ jej aspoň částečně připra

vil na vřavu na Národní – za krkem měl srolovaný froté ručník, v batohu polštář. Jednou rukou si kryl hlavu, druhou držel před svým hrudníkem, aby mohl ve zmáčknutém mnohatisícovém davu dýchat. Zdaleka ne všichni však před 17. listopadem prošli takovou průpravou. V jednu chvíli se Roman ocitl vedle nějaké slečny v bezvědomí a společně s dalším z demonstrujících ji začal odtahovat pryč z hlavního proudu v davu. Když se konečně dostali aspoň trochu do ústraní, znenadání se otevřely dveře jednoho z domů a kdosi je vtáhl dovnitř. Dostali se do neznámého bytu, kde se zraněným dostávalo základní pomoci. Ani Roman Ráček nevyvázl bez poranění: „Měl jsem roztříštěný konec lokte […], naražená žebra a nohy. Ale to jsem v té chvíli ani nevnímal.“

Už bylo po deváté hodině večerní a skrze domovní sklepy a dvory Roman opustil bezprostřední okolí Národní a zamířil si to rovnou Na Chmelnici za Provázkem a HaDivadlem. Tam se ve spolupráci s Petrem Oslzlým, Břetislavem Rychlíkem a Evou „Trudou“ Vidlařovou rozhodli uprostřed probíhajícího představení uskutečnit improvizovanou besedu, kdy Roman a Truda, která se také zúčastnila demonstrace, společně referovali o průběhu právě proběhlých událostí. Mělo jít o jeden z prvních, ne-li vůbec první report o násilném policejním zásahu na Národní před širší veřejností. Na druhý den, v sobotu 18. listopadu, měla obě hostující divadla opět hrát Na Chmelnici. Program však ve světle nadcházející revoluce prošel změnami a Roman Ráček na jevišti opět besedoval s publikem o událostech z předchozího dne. V neděli 19. listopadu se pak společně s divadelníky vrátil domů do Brna, vyzbrojen čerstvě sepsanými prohlášeními. Revoluce v Brně mohla začít.

Stále se to musí opečovávat

První brněnská sametová demonstrace proběhla na náměstí Svobody hned v pondělí 20. listopadu. Do její organizace se zapojil Roman Ráček ve spolupráci v Břetislavem Rychlíkem a Františkem Derflerem. Roman – tehdy ještě bez ozvučení – tam předčítal studentské prohlášení. Další shromáždění se uskutečnila v následujících dnech – v úterý už aspoň i s megafonem, ve středu pak s profesionálním ozvučením vypůjčeným z Provázku. „A tam už se začali valit všichni možní, co chtěli něco říct. Takže tím jsem já skončil s veřejnými [projevy].“ Namísto řečnění na pódiích pak Roman Ráček společně s Břetislavem Rychlíkem objížděl podniky a školy a vybízel zaměstnance k účasti na generální stávce vyhlášené na 27. listopad. „Někde jsme narazili. Třeba v ZKL a v Zetoru. […] Tam byl lidový milicionář se samopalem. Takže na Břéťu a na mě vyšel se samopalem,“ vzpomíná. Mimoto se angažoval v zinscenování Havlovy Vernisáže v divadle VáHa (Václava Havla), které ji stihlo nazkoušet ještě před samotnou revolucí.

Závěrem nutno dodat, že v brněnském revolučním dění opětovně sehrál svou roli i byt Ráčkových, který nedlouho předtím poskytoval útočiště redakci Revue 88. „Byl na místě, odkud bylo vidět celé náměstí Svobody. Tak v tom bytě byly během revoluce pořád otevřená okna. Všechny televize, od ORF po nějaké Američany, tam natáčely, z toho okna. A vypili nám všechnu kávu [smích]. Děcka chodily v zimních bundách, protože tam byla zima, ale bylo to potřeba a jsem rád, že to dopadlo. […] A bohužel, v dnešní době byl bych rád, kdyby to v nějaké podobě aspoň trošku pokračovalo dál a nevracelo se to k těmhle věcem, o kterých jsem si myslel, že už nikdy v životě řešit nebudeme. Ale nic není napořád. Je to tak jak na zahrádce, pořád se to musí opečovávat. Bohužel, i ta svoboda,“ uzavírá své vyprávění Roman Ráček.

 

 

[1] Zdroj: Český statistický úřad (ČSÚ). Převzato z webu Západočeské univerzity v Plzni. K 9. 9. 2025 dostupné zde. 

[2] K 9. 9. 2025 dostupné zde. 

[3] Skeny všech čtyř čísel Revue 88 jsou k dispozici online na stránkách wikipedie. K 9. 9. 2025 dostupné zde. 

[4] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný mezi dodatečnými materiály. 

[5] K 9. 9. 2025 dostupné zde.

[6] Sken Infochu 20/1988 k 9. 9. 2025 dostupný zde.