Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jan Rabiňák (* 1960)

• narodil se 5. ledna 1960 v Praze

• otec byl číšníkem v mezinárodních jídelních vozech, odmítl spolupráci s rozvědkou

• 1968–1970 byl členem skautského oddílu

• od roku 1972 jezdil na prázdninové pobyty v rámci salesiánských chaloupek

• v letech 1974–1978 studoval gymnázium na Leninově třídě, později Nad Štolou

• 1978 začal studovat na ČVUT obor vodní stavby

• od roku 1978 působil v salesiánských chaloupkách jako vedoucí

• po škole nastoupil do Výzkumného ústavu vodohospodářského

• od konce 70. let studoval v bytových seminářích teologii

• v roce 1985 se oženil a vychoval čtyři děti

• studium teologie dokončil po roce 1989 již oficiálně v rámci dálkového studia teologické fakulty

• od roku 1994 vedl skautský oddíl vlčat na Břevnově

• ve skautingu byl jako vedoucí aktivní do roku 2020

„Cítím se tady nepatřičně, protože lidi, kteří vyprávějí své vzpomínky pro Paměť národa, jsem vždycky bral jako hrdiny, ke kterým jsem vzhlížel a obdivoval je. Já sám si jako hrdina nepřipadám, jsem jenom vděčný za to, co jsem měl možnost prožít,“ říká v rozhovoru pro Paměť národa Jan Rabiňák. Ve svých vzpomínkách se vrací do doby, kdy se navzdory hrozbě perzekuce podílel na vedení salesiánských prázdninových pobytů pro děti, takzvaných chaloupek, a přispíval tak ke křesťanské výchově dětí v době normalizace. 

Otec odmítl spolupráci s rozvědkou

Jan Rabiňák se narodil 5. ledna 1960 v Praze. Do dvou let žil s rodiči v Roztokách u Prahy, po smrti prarodičů z matčiny strany se rodina přestěhovala do Prahy na Petřiny. Dědečka s babičkou si tak Jan Rabiňák téměř nepamatuje, jen z vyprávění ví, že dědeček pracoval jako železničář. Matka Vlasta vystudovala gymnázium, kde maturovala roku 1942, takže neměla možnost jít studovat vysokou školu. Pracovala pro obchodní podnik Ferromet, který se zaměřoval na obchodování s hutními materiály. 

Otec Jana Rabiňáka byl sirotek. Jeho maminka zemřela při porodu, jeho otec musel krátce po synově narození narukovat do první světové války. „Zamkl chalupu s dvěma malými dětmi a odnesl klíče na obecní úřad: ‚Tak se tam o ně postarejte.‘“ Obě děti pak vychovávali příbuzní v Neveklově u Benešova. Vyrůstaly v nepříliš laskavém prostředí a ve čtrnácti letech příbuzní chlapce poslali do Prahy, učit se na číšníka. Od tohoto věku se tak už o sebe staral sám. Zřejmě pod vlivem tíživých sociálních poměrů se stal členem sociální demokracie. Ve straně zůstal i poté, co byla po nástupu komunistů k moci násilně sloučena s KSČ. 

Celý život pracoval jako číšník. Začátkem šedesátých let působil jako číšník v jídelních vozech Československých drah, jezdil na mezinárodních spojích do zemí sovětského bloku. „Později, okolo roku 1963, ho začala uhánět rozvědka se žádostmi o spolupráci,“ říká Jan Rabiňák. Jeho otec to rozhodně odmítl a dříve, než by dostal výpověď, raději sám z práce odešel. 

Později pracoval jako číšník v pražském hotelu International. „On měl etiketu v krvi, byl k hostům uctivý, zároveň měl prořízlou pusu a uměl udělat legraci, což bylo profesně jeho velké plus,“ poznamenává Jan Rabiňák. 

Složili skautský slib, pak už se sejít nesměli

Rodiče vychovávali Jana Rabiňáka i jeho staršího bratra v křesťanském duchu. „Byla to taková, řekněme, tradiční víra. Později jsem měl štěstí na spoustu dobrých lidí, díky nimž se ta tradiční víra mohla přerodit do svobodné, dospělé, zodpovědné víry, ke které se člověk rozhoduje sám,“ konstatuje pamětník. 

S rodiči chodil do kostela, asi dva roky navštěvoval i školní výuku náboženství, ale, jak sám říká, ve věcech víry mu více dala pozdější setkání se salesiány a lidmi z okruhu křesťanské mládeže. 

Jako osmiletý zažil Jan Rabiňák invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. „Tenkrát jsme byli s bratrem na podnikovém táboře od matky z práce v Rožmitálu pod Třemšínem. Velice dobře si pamatuji, že jsme ráno vylezli z postelí a viděli jsme nad táborem přelétat stíhačky a bombardéry, jedno letadlo za druhým. Nejprve jsme na to obdivně hleděli a říkali si, co se to děje? Ale záhy byl místo ranní rozcvičky nástup, vedoucí nám řekl, o co jde, a pak už všichni vedoucí poslouchali rádio a sledovali dění. Asi za dva dny nás pak přijeli vyzvednout rodiče.“ 

Daleko více však do života malého Jana Rabiňáka zasáhla jiná událost roku 1968, totiž obnova Junáka. V tomto roce nastoupil do oddílu vlčat v Liboci a do roku 1970, kdy byl skauting znovu zakázán, stihl zažít dva skautské tábory, na Želivce u Dolních Hněvkovic a na krušnohorské Moldavě. Velký vliv na něj měl skautský vedoucí František Hochmann, který své svěřence vystavoval náročným, ale nezapomenutelným zážitkům. Jan Rabiňák vzpomíná například na jeden z výletů na Moldavě: „Po celodenním výletě jsme se vraceli do tábora, měli jsme v nohách pětatřicet kilometrů. Bylo to už navečer. A Franta najednou řekl, že se půjdeme vykoupat do přehrady, která byla na druhou stranu od tábora. Takže za celý den jsme ušli asi 45 kilometrů. Do tábora jsme přišli v jedenáct večer, ostatní vedoucí nás už hledali po okolí.“ 

František Hochmann později nastoupil do kněžského semináře v Litoměřicích, ale v závěru studia podepsal Chartu 77, takže nedostal státní souhlas k výkonu kněžského povolání a do roku 1989 působil v podzemní církvi. Právě on zprostředkoval Janu Rabiňákovi první setkání se salesiánskými chaloupkami a stal se tak jednou z nejvlivnějších osobností v jeho životě. 

Janu Rabiňákovi bylo deset let, když skautskou činnost na prahu normalizace znovu postihl zákaz. „Rodiče mi nemuseli o režimu vlastně ani nic vysvětlovat, protože jsem to sám cítil jako hroznou křivdu,“ konstatuje pamětník. 

Rozloučení se skautingem ale provázel jedinečný zážitek. Poslední večer na táboře na Moldavě dostal Jan Rabiňák spolu s dalšími chlapci z řad starších vlčat možnost předčasně složit skautský slib. „Díky tomu jsem šel do života jako hotový skaut. A za to jsem velmi vděčný, protože mi to ulehčilo život, když jsem se o mnoho let později do skauta vrátil.“ 

Pionýrský slib nepřenesl přes srdce

V době zákazu skautingu chodil Jan Rabiňák do čtvrté třídy základní školy. Vzpomíná, že jejich třídní učitelka, aktivní komunistka, se jemu i dalším skautům tehdy posmívala: „Máme tady pár ubohejch Junáků…“ 

Jeho spolužákem na základní škole byl Jan Dobrovský, syn tehdejšího disidenta a pozdějšího diplomata Luboše Dobrovského. Vzpomíná, že Luboš Dobrovský se často ozýval na třídních schůzkách a rázně se zastával žáků při jejich drobných konfliktech s učitelkou. Jednou se to týkalo i Jana Rabiňáka, který začal již v šesté třídě nosit delší vlasy. „Soudružka učitelka vedla k rodičům kázání, jak je to špatné, ošklivé a ideologicky nepřípustné. ‚A kromě toho se mi to nelíbí,‘ dodala.“ V tu chvíli už to pan Dobrovský nevydržel, přihlásil se o slovo a prohlásil, že je to omezování osobní svobody a že na to nemá právo. „‚Mně se taky nelíbí drdol – a taky ho nikomu neberu,‘ dodal jedovatě na adresu učitelky.“ 

Mimo skauting provázely dětství Jana Rabiňáka i další zájmy. Byl velkým fanouškem závodů na plochodrážních motorkách, aktivně se věnoval vodáctví a ve třinácti letech se stal členem vodáckého oddílu ve Svazarmu. Nikdy nevstoupil do Pionýra: „Postupně jsem vystřídal dva pionýrské oddíly. A i když se mi tam někdy i líbilo, jakmile se začalo blížit šátkování, tedy pionýrský slib, nepřenesl jsem to přes srdce a odešel jsem.“ 

Prostřednictvím svého bývalého skautského vedoucího Františka Hochmanna se ve dvanácti letech poprvé dostal na prázdninový pobyt v takzvané salesiánské chaloupce. Šlo o tajné pobyty pořádané kongregací Salesiánů svatého Dona Boska, která se orientuje na práci s mládeží. Skupina dospívajících chlapců byla na dva týdny ubytována ve venkovské chalupě, kde se věnovali běžným prázdninovým aktivitám, ale i křesťanskému vzdělávání. První „chaloupku“ zažil roku 1972 v Chotusicích u Čáslavi, další pak roku 1974 na několika místech na severní Moravě. 

Jan Rabiňák podotýká, že matka měla ohledně pobytů se salesiány smíšené pocity. Svým synům říkala: „Já se hrozně bojím, že se vám něco stane, když jezdíte na ty akce, o kterých se nesmí mluvit. Ale já vás tam musím poslat, vy to potřebujete.“ 

Dospívání s písněmi Hutky a Karáska

V roce 1974 Jan Rabiňák končil osmou třídu základní školy. I když základní vzdělávání v té době bylo devítileté, v tomto roce žáci poprvé dostali možnost přihlásit se na střední školu již z osmé třídy. Jan Rabiňák toho využil a přijali ho na gymnázium na Leninově (dnešní Evropské) třídě. Po dvou letech se škola přesunula do budovy dnešního Gymnázia Nad Štolou na Letné. 

I zde měl pochopitelně problémy se svými dlouhými vlasy. Již první den mu vynadala jedna z učitelek, která ho zahlédla na schodech: „Ty frajere, ty vypadáš jako Ježíš Kristus ve třiatřiceti letech!“ Po celou dobu středoškolských studií se mu však dařilo vlasy uhájit, jen občas si je nechal na nátlak třídního učitele trochu zastřihnout. 

Více než rocková hudba ho v době dospívání oslovovali folkoví písničkáři, zejména Jaroslav Hutka a Sváťa Karásek. Poslouchal také zahraniční rozhlas, zejména Hlas Ameriky, a od roku 1977 se od Františka Hochmanna dozvídal o dění okolo Charty 77. 

„V té době jsem zvažoval cestu kněžství a před rodiči jsem se zmínil, že bych šel do semináře v Litoměřicích,“ konstatuje pamětník. Jeho otce to velmi rozčílilo, protože věděl, že kněží jsou často nuceni spolupracovat se Státní bezpečností: „Kdybys chtěl spolupracovat s StB, tak nesmíš přes práh našeho bytu,“ řekl tehdy synovi. 

Tajné dobrodružství salesiánských chaloupek

Roku 1978 Jan Rabiňák odmaturoval, a protože dosáhl plnoletosti, poprvé měl možnost účastnit se salesiánských chaloupek jako vedoucí. Prostřednictvím Františka Hochmanna se seznámil se salesiánem Karlem Herbstem, knězem, kterému v té době byl odňat státní souhlas a živil se jako čistič výkladních skříní. Právě on byl hlavním organizátorem salesiánských chaloupek. Spolu s ním absolvoval Jan Rabiňák pobyt v Nízkých Tatrách, ve srubu na horské louce několik kilometrů nad nejbližší vesnicí.  

„Vždy tam byl jeden vedoucí a dva jeho zástupci, potom dvě až tři starší holky, které vařily jídlo, a patnáct až dvacet kluků,“ popisuje Jan Rabiňák organizaci chaloupek. „Snažili jsme se, aby si to kluci užili v příjemné atmosféře: ranní budíčky s kytarou, večer předčítání knížek.“ 

Po snídani byla na programu duchovní témata, například povídání na téma biblických citátů. „To všechno připravoval Kája Herbst. Měl velký cit pro to, aby to pro kluky bylo zajímavé. Oni samozřejmě nebyli všichni svatí, takže někdy je to otravovalo. Ale já myslím, že ne zas tak moc.“ Odpoledne potom následoval sport nebo hry v přírodě. 

O nákupy a vůbec kontakt s vnějším světem se staraly pouze kuchařky. Šlo totiž o to, aby na sebe celá skupina příliš neupozorňovala, aby nevzbudili zájem místních obyvatel. Pobyty, a zejména jejich duchovní zaměření, totiž bylo nutno utajit před komunistickou mocí. „Základním tématem hned na začátku každého turnusu byla bezpečnost. Co se může, co se nemůže. Jak se budeme pohybovat po okolí. Pokud jsme pobývali někde v blízkosti civilizace, nemohli jsme chodit všichni najednou, ale jen po dvojicích nebo po trojicích, aby si někdo nevšiml, že v blízkosti je velká banda dětí.“ Chlapci byli poučeni i o tom, že o svém prázdninovém pobytu nesmějí mluvit mezi spolužáky, a co mají říkat, kdyby na ně udeřila Státní bezpečnost. V tom případě bylo jejich úkolem všechno zapřít: „Žádné modlení, nic křesťanského se tam neodehrávalo. Žádná mše se nekonala. A pokud tam byl kněz, vlastně jsme ani nevěděli, že to je kněz,“ popisuje Jan Rabiňák a dodává, že on takový výslech nikdy nezažil, ale někteří z jeho přátel ano. 

Význam salesiánských chaloupek měl podle Jana Rabiňák více vrstev: „Ti kluci to vnímali hlavně jako prázdninovou zábavu, dobrodružství, které prožívají ve svobodě. Rodiče je tam posílali proto, aby zažili partu věřících kamarádů a křesťanské prostředí, s nímž se ve škole nesetkávali. Pro nás vedoucí byl smysl hlavně v tom, aby se kluci upevnili ve víře. Aby víra byla jejich osobním rozhodnutím, ne něčím, do čeho je nutí rodiče. Aby mohli diskutovat o věcech, o kterých ve svém běžném prostředí mluvit nemohou. A aby se uměli přirozeně obracet k Bohu kdekoli, třeba právě v lese, v přírodě.“

Zároveň však dodává, že i sami vedoucí vnímali salesiánské pobyty jako krásný a zábavný způsob trávení času o prázdninách: „Nebylo to jenom nějaké páchání dobra, byla to i naše zábava, za kterou jsme byli vděční. Když se za tím dnes ohlížím, vidím, že člověk mohl i za komunistů žít svobodně. Hlavně když se jich moc neptal, co smí a co nesmí, a dělal, co uznal za vhodné.“  

S některými chlapci je Jan Rabiňák dodnes v kontaktu a ví, že i oni na salesiánské chaloupky vzpomínají jako na cennou zkušenost. Připomíná ale i dva případy chlapců, kteří se propadli do závislosti na drogách. „Když se člověk snaží o něco dobrého, není to vždy jenom selanka,“ konstatuje. 

Salesiánské chaloupky byly poměrně rozsáhlý projekt: v polovině osmdesátých let už jich po celé republice bylo více než šedesát, takže organizace se účastnily stovky lidí a salesiánské prázdniny zažilo každý rok více než tisíc chlapců. 

Hlavního organizátora Karla Herbsta přirovnává Jan Rabiňák ke svatému Janu Boskovi, zakladateli salesiánského řádu: „On byl přesně jako Don Bosco. Pro salesiány je kromě živé víry a osobního vztahu k Bohu důležitý taky osobní vztah k lidem, k mládeži. A přesně takový byl Kája. On si dokázal s těmi kluky povídat, ptal se jich, co prožívají. Dokázal s nimi mluvit o škole, o fotbale, o tom, co je trápí, co je pro ně těžké. A velmi přesně jim uměl pomoci. V tom byl pro mě velikým vzorem.“ 

Vojna, konec dlouhých vlasů

Po maturitě roku 1978 nastoupil Jan Rabiňák na obor vodních staveb na stavební fakultě ČVUT. Specializoval se hlavně na kanalizace a vodovody. 

Na vojenské katedře na vysoké škole se musel rozloučit se svými dlouhými vlasy: musel se ostříhat a později už mu vlasy vypadávaly, takže si je znova narůst nenechal. 

Jednoroční vojnu po skončení vysoké školy absolvoval zpočátku jako elektrikář u stíhaček v Líních u Plzně, později ho poslali k jinému útvaru jako vedoucího stavební čety. „Měl jsem na starosti skoro třicet vojáků základní služby. Já se na ty kluky zpětně nijak nezlobím, ale bylo mezi nimi poměrně dost trestaných a jednodušších typů. Prostě kluci, kterých se jiné útvary chtěly zbavit. Podle toho to tam vypadalo. Nebýt vojny, asi bych se s takovými lidmi nikdy nesetkal.“ 

Po vojně nastoupil do zaměstnání v pobočce Výzkumného ústavu vodohospodářského na Rohanském ostrově v Praze. 

Zodpovědnost za rodinu i za církev

Svou budoucí ženu Ivanu Tomanovou potkal Jan Rabiňák poprvé již roku 1978, v osmnácti letech, ve skupině křesťanské mládeže. „Společně jsme si četli Nový zákon, jezdili jsme na různá setkání se salesiány a během těch let jsme se sblížili.“ Postupem času se oba stali členy společenství salesiánských spolupracovníků, kteří se účastnili nejrůznějších křesťanských aktivit. 

V roce 1984 se začali připravovat na vstup do manželství a o rok později se vzali. „Cítili jsme jako svůj úkol, že když se vezmeme, poneseme zodpovědnost nejen za svou rodinu, ale i za církev kolem nás.“ 

Ivana Rabiňáková vystudovala Vysokou školu chemicko-technologickou a po absolutoriu krátce pracovala jako chemička v mlékárně Laktos. Protože Rabiňákovým se záhy narodily děti, poměrně dlouho byla v domácnosti a do práce se vrátila až po roce 1989, kdy začala vyučovat náboženství a pracovat na fortně břevnovského kláštera. 

K farnosti sv. Markéty v Břevnově měli manželé Rabiňákovi vztah již v době komunistického režimu, ovšem nikoli bez výhrad. Místní farář František Jedlička byl totiž členem organizace Pacem in terris, jež sdružovala kněží kolaborující s režimem, a stejně jako jeho nástupce Alois Kánský byl spolupracovníkem Státní bezpečnosti. „Já jako farník tyto lidi naprosto nechci hodnotit, natož odsuzovat,“ zdůrazňuje Jan Rabiňák. „My jsme věděli, že o některých našich aktivitách jim nesmíme říkat. Na druhou stranu, páter Jedlička se k nám choval velice hezky. A stejně tak i Alois Kánský, který udělal spoustu dobrých věcí. Ostatně za spolupráci s StB se veřejně omluvil.“ 

Jan a Ivana Rabiňákovi vychovali čtyři děti. Na otázku, zda se jim jako rodičům podařilo předat jim svou víru, odpovídá: „Snažili jsme se předávat jim své postoje k Pánu Bohu tak, aby to cítili jako nabídku, pro kterou se mohou svobodně rozhodnout. A s tím samozřejmě souvisí i to, že dítěti dáte možnost říci ne. Jsem vděčný za to, že tři děti si vzaly víru za svou. A jeden ze synů ne tak úplně,“ říká Jan Rabiňák a dodává: „Naše víra, to není jenom chození do kostela a modlení, ale třeba i můj vztah k manželce, zodpovědnost za rodinu a takovéhle hodnoty. I když jsou to přirozené lidské hodnoty, od víry se úplně oddělit nedají.“ 

Teologie na bytových seminářích

Již na přelomu 70. a 80. let se Jan Rabiňák začal účastnit studia teologie prostřednictvím bytových seminářů, organizovaných salesiány. „Nešlo mi o papír a titul, šlo mi o znalosti a ještě víc o prožívání a chápání víry na vyšší úrovni,“ vysvětluje. 

Ke knězi a matematikovi Josefu Šplíchalovi chodil na individuální hodiny filozofie. Učil se ze skript, která Josef Šplíchal sám vypracoval. 

K salesiánu Jaroslavu Kopeckému chodil na bytové semináře morální teologie. Lekce se konaly každé dva nebo tři týdny ve skupinkách osmi až deseti studentů. „Jeho skripta se jmenovala Umění žít. On bral křesťanský život opravdu jako umění, kterému nás chtěl naučit,“ podotýká Jan Rabiňák. 

Po základní vojenské službě zahájil studium dogmatické teologie na bytových seminářích Josefa Zvěřiny. Ten zakládal své učení teologie na pojmu agapé, vydávající lásky. Jan Rabiňák vzpomíná na první setkání studentů v jeho modřanském bytě, kdy jim Josef Zvěřina řekl: „Já vám rozbiju vaši víru a na té rozbité dětské víře vybudujeme víru dospělého člověka, zodpovědnou a pevnou.“ Jan Rabiňák na jeho semináře vzpomíná s láskou: „Byl to velký dar, který jsem dostal nezávisle na komunistech.“ Studium těsně před závěrem přerušil listopad 1989. Josef Zvěřina se záhy začal angažovat na teologické fakultě a v létě 1990 pak náhle zemřel. 

Jan Rabiňák svá studia dokončoval již oficiálně jako dálkový student teologické fakulty. „Diplom jsem nikdy nepotřeboval, studium jsem využíval pro prohloubení svého osobního náboženského života, pomáhalo mi i při mém pozdějším působení ve skautu.“ 

„Neberu to jako svou zásluhu, ale velký dar“

Jan Rabiňák se 15. listopadu 1989 účastnil ekologické demonstrace před Národním technickým muzeem, a tak o dva dny později na demonstraci na Albertově chyběl. Od úterý 21. listopadu se však již účastnil všech demonstrací: „To se lámaly dějiny, asi každý to tehdy bral jako životní událost,“ říká a pokračuje: „Začalo se to projevovat rychle: otevřené hranice, svoboda spolků, obnova skautingu, volnost církví, literatura, noviny, svoboda… Tehdy to začalo a pořád to trvá. Leccos možná mohlo být jinak, ale já jsem za tu svobodu dodneška nesmírně vděčný.“ 

V devadesátých letech, když jeho nejstarší syn Vojtěch začal chodit do školy, pro něj hledal křesťansky zaměřený skautský oddíl. Brzy zjistil, že chlapec by musel dojíždět přes celou Prahu, protože ve skautském oddílu na Břevnově tehdy neměli sekci vlčat. „Tehdy jsem si řekl, že bude nejjednodušší, když tu skupinu vlčat při břevnovském oddílu dám dohromady sám.“ Původně si představoval, že po roce vedení někomu přenechá, nakonec však skautským vedoucím zůstal až do roku 2020. „Mohl jsem využít všechno, co jsem načerpal od salesiánů, z chaloupek, od Káji Herbsta. Skauting mě fascinoval svým vztahem k přírodě i důrazem na kamarádství. A k tomu jsem přidával tu salesiánskou laskavost. To mi připadalo jako výborná kombinace,“ popisuje svůj přístup. Jako vedoucí se účastnil celkem osmadvaceti táborů, s chlapci často přespával venku i pod širákem, jindy je bral na návštěvu do salesiánského centra nebo ke Karlu Herbstovi do arcibiskupského paláce. „Děkuji Pánu Bohu, že jsem měl možnost to dělat,“ říká Jan Rabiňák. A se stejnou vděčností se obrací za celým svým životem: „Jsem nesmírně vděčný za společenství křesťanů, skauting, a abych nezapomněl, za svou manželku a rodinu. Nic z toho, co jsem měl možnost dělat, neberu jako svou zásluhu, ale ohromný dar, který jsem dostal.“