Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Puchová (* 1966)

• narozena 15. dubna 1966 v Ostravě, vyrůstala na sídlišti v Ostravě-Porubě

• vyučila se aranžérkou na učilišti ve Frýdku-Místku, kde také maturovala

• pracovala jako aranžérka v potravinách, později jako knihovnice

• poprvé vystavovala kresby na neoficiálních výstavách v Ostravě

• patřila k okruhu umělců kolem malíře Jiřího Surůvky a skupiny Přirození

• po pádu komunismu se dostala na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze

• v letech 1991-1997 školu absolvovala v ateliéru ilustrace a grafiky Jiřího Šalamouna

• po studiích nastoupila jako učitelka v církevní škole pro romské děti v Ostravě-Přívoze

• účastnila se desítek skupinových výstav, od roku 1995 začala vystavovat samostatně

• její doménou se stala malba zátiší a portrétů

• svou prací získala uznání jako výrazná osobnost české výtvarné scény

Hana Puchová se narodila 15. dubna 1966 v Ostravě. Otec pracoval jako automechanik, matka byla aranžérka a absolventka střední umělecké školy pro pracující. Vyrůstala na sídlišti v pátém obvodu Ostravy-Poruby. Z oken paneláku v Mongolské ulici viděla ohně z koksárenského provozu. Zároveň ji obklopovaly domky se zahradami a prostranství s loukami a stromy, které socialistická výstavba nepohltila. Blízko byla docela čistá řeka Opava, do které se chodila se svými vrstevníky v létě koupat. Dětí jejího věku bylo na mladém sídlišti spousta. „V jednom ročníku v naší škole bylo snad pět tříd po třiceti dětech.“

Lenin, strašně hodný pán se zmrzlinou

Rodiče nebyli komunisté, ale proti režimu se nevymezovali a snažili se dávat si pozor na pusu i před dětmi. „Jednou jsme šli kolem výloh obchodů, které byly plné obrázků Lenina. Asi bylo zrovna výročí Velké říjnové revoluce. Ptala jsem se táty, co je to za pána. Řekl mi, že je to hrozně hodný člověk, který dává dětem zadarmo zmrzlinu. Pamatuji si, že máma se na něj nějak blbě podívala. Po čase, když učitelka ve škole přinesla obrázek Lenina, hned jsem se přihlásila a chlubila se, že vím, že je to ten hodný pán, který je známý tím, že dává dětem zmrzlinu. Učitelka mě odbyla slovy: ‚Dobře, dobře. Sedni si.‘“

Brzy pochopila, že si z ní táta dělal legraci, a že jsou věci, které se ve škole neříkají. Někdy v pubertě, při tajném pátrání v rodinných písemnostech, našla staré noviny z roku 1968 a také otcův dopis, ve kterém oznamoval organizaci KSČ, že vystupuje ze strany.

Hana od dětství hodně četla a kreslila. Líbily se jí ilustrace v knihách a dokreslovala do nich i vlastní obrázky. Od dvanácti let chodila do výtvarného kroužku, kde si poprvé vyzkoušela práci s barvami a vytvořila první linoryty. Střední školu jí výchovní poradci, kteří tenkrát mluvili do budoucnosti dětí, nedoporučili. A tak se šla učit do Frýdku-Místku na aranžérku. Ve výtvarných předmětech vynikala a tamní učitel ji jako první povzbuzoval ke studiu na umělecké škole.

Politickou výzdobu nikdo nebral vážně

Střední odborné učiliště ukončila maturitou a pak nastoupila jako aranžérka v podniku Potraviny města Ostravy, pro který se vyučila. Měl pod sebou potravinářské prodejny v centru města. „Pracovalo tam asi patnáct aranžérek. Každá jsme měla svůj rajón s prodejnami, kde jsme se staraly o výlohy. Jednou za čtvrt roku bývalo dost práce. To se měnily polepy výloh podle ročního období. K tomu se naskládaly na stojany konzervy, paštiky, krevní tučnice a podobně. Napsaly se pěkně cenovky, ozdobilo se to nějakým hadrem. Čtvrt roku se to pak jen udržovalo, případně se upravovaly cenovky. A měnily se plakáty k politickým výročím,“ popisuje.

„Přestože jsem už věděla, že komunisté jsou špatní, vůbec jsem se nerozpakovala dávat do výloh plakáty s Leninem nebo Gottwaldem. Připadalo mi, že to nikdo nebere vážně, a že jen hrajeme tu divnou, chorou hru.“ Jako výhodu této práce vnímala, že neměla stálou pracovní dobu. Mnohdy chodívala domů už někdy po poledni. Bez aranžérky se za socialismu neobešla žádná prodejna. Podobně jako v propagacích všech možných podniků, šachet i kulturních domů, kde se ručně vyráběla hesla a psaly plakáty, to bylo tehdy přijatelné zaměstnání pro mnoho lidí s výtvarnými ambicemi.

Zásadní setkání s Jiřím Surůvkou

V době dospívání vnímala, že se její vrstevníci rozdělují na dvě hlavní skupiny. Veksláky a hašišáky neboli máničky. Hana tíhla ke druhé skupině a od šestnácti nebo sedmnácti let chodila na koncerty a vyhledávala hospody, kde se scházeli. V centru Ostravy to byla především pivnice IV. kategorie Na společenstvu, kde se potkávala i s příznivci nezávislého umění, a kam chodili také odpůrci režimu včetně místních chartistů. Součástí restaurace byl dvorek s letní zahrádkou a vyřazeným železničním vagonem, kde se sedělo i v zimě. „Ve Vagonu se topilo v kamnech a smrděly tam záchody. Moc se mi tam líbilo.“

Začala chodit také do lidové školy umění pro dospělé. Ve výtvarném kurzu, který vedla Alena Ovčáčková, se potkala s později známými výtvarníky Markem Pražákem nebo Jiřím Surůvkou. „Jiří Surůvka byl pro mě, a myslím si, že i pro Ostravu, strašně důležitý. Zprostředkoval setkání mnoha lidí. Jednou mi řekl, ať vezmu nějaké kresby, a že budeme mít výstavu na půdě u jeho kamarádů malířů Heleny a Pavla Šmídových. Seznámila jsem se tam také s Elli Tiliu a dalšími lidmi, se kterými jsem se pak přátelila.“

S partou kolem Surůvky, ze které vznikla v roce 1988 umělecká skupina Přirození, vystavovala i na dalších neoficiálních akcích. Jiné příležitosti, jak ukázat svou práci, většina z těchto mladých lidí neměla. Navíc režimem podporovaným, oficiálním uměním vesměs opovrhovali. Výstavy se konaly například na haldě Ema nebo v domě bakteriologa Vladislava Holce, který pak v devadesátých letech dělal kurátora v Antikvariátu Černý pavouk a v jiných galeriích.

Výstava, která se nelíbila StB

V květnu 1989 se Hana zúčastnila výstavy v podchodu pod Frýdlantskými mosty nazvané „Ahoj, lidi!“ K hlavním organizátorům patřil chartista Rostislav Němčík, který tehdy pracoval jako asistent v grafické dílně na pedagogické fakultě. Jeho kamarád František Dýmal zajistil povolení svazácké organizace. Státní bezpečnost ale stejně akci předčasně ukončila.

Do ponurého, špinavého podchodu, kterým se časně ráno valily davy lidí do práce, nainstalovali umělci a studenti obrazy, grafiky a objekty. Němčík roztáhl po zemi balicí papír s nápisem „Lidská práva“, který polil červenou barvou a nechal lidi, aby po tom šlapali. Tajní ho odtamtud odvezli k výslechu a přišel o místo na fakultě. Někteří studenti měli kvůli účasti na akci problémy ve škole.

Seznámení s bratry Balabánovými

Výstavě v podchodu předcházela schůzka v malé vinárně U sudu ve Stodolní ulici. Tam se Hana setkala například se spisovatelem Janem Balabánem, který později uváděl její výstavy a psal o její práci pochvalné recenze. „Korespondenčním lístkem mě na tuto schůzku pozval malíř Benda. Na pozvánce bylo napsáno: ‚Účast nutná!‘“

Na výstavě ji nejvíce upoutaly obrazy bratra Jana Balabána Daniela, tehdy už absolventa pražské výtvarné akademie. „Poprvé jsem viděla zblízka malíře, jehož prací jsem byla uchvácena. My ostatní jsme byli nezkušení amatéři.“ Sama přispěla sérií grafik a kresbami perem, které musela, stejně jako ostatní vystavující, docela rychle zase sundat. „Přišli tam nějací pánové, kterým se to nelíbilo. Spíše než jako výtvarný počin byla tato výstava důležitá jako akce. Nenapadlo mě ale, že by to mohlo mít pro někoho nějaké nepříznivé důsledky.“

Havel prezidentem, to bylo jako sen

Nedlouho poté podepsala petici Několik vět, kterou se disidenti v čele s Václavem Havlem dožadovali dodržování lidských práv a propuštění politických vězňů. Pak už přišel listopad 1989, který jí i dalším vystavujícím z podchodu otevřel cestu na prestižní výtvarné školy v Praze. Pád komunistického režimu prožívala v Ostravě, kde chodila denně na demonstrace. „Cítila jsem to velké vzepětí a spojenectví lidí. Byla jsem rozechvělá a šťastná, že se děje něco přelomového, a že je to něco dobrého. Když byl zvolen Václav Havel prezidentem, připadalo mi to celé jako sen.“

Odešla z aranžérského místa a dělala knihovnici v knihovně v centru města. S lidmi z okruhu skupiny Přirození se účastnila různých skupinových výstav, například na ostravském Salonu nezávislých. Řada z nich se opožděně hlásila na umělecké školy. Petr Pastrňák a Pavel Šmíd se dostali na pražskou akademii. Hana byla v roce 1991 přijata na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou do ateliéru ilustrace a grafiky Jiřího Šalamouna. Předtím pracovala asi půl roku jako pomocná síla na horské chatě v Klepáčově v Jeseníkách.

„Na škole jsem si zpočátku připadala nepatřičně stará. Bylo mi už dvacet pět. Ale nebyla jsem sama. Profesor Šalamoun říkal, že je to podobné, jako když se otevřely školy po válce. Ze začátku jsem měla také obavy, že budu podceňována kvůli ostravskému původu. Byl to ale jen můj problém a brzy mě to přešlo. Rozhodující byla práce.“ V roce 1996 strávila jeden semestr v Marseille ve Francii. Studium úspěšně ukončila v roce 1997. Stěžejní část její diplomové práce tvořil cyklus kvašových maleb z ostravských Vítkovických železáren.

Klid na práci v Ostravě

Základní poučení o vítkovických provozech dostala od Jana Balabána, který tam tehdy dělal tlumočníka z angličtiny. Domluvila si volný vstup do závodů, které ji zajímaly, a chodila tam s notýskem kreslit. V azbestovém obleku sledovala odpich surového železa ve vysoké peci. „Kreslila jsem také v aglomeraci, staré válcovně nebo koksovně. Moc se mi to líbilo. Bylo to úžasné divadlo. A měla jsem štěstí, že jsem to stihla, protože za dva roky už byly všechny tyto staré provozy zavřené.“

Po škole se vrátila do Ostravy. O tom, že by zůstala v Praze, nikdy neuvažovala. „Ostrava mi vyhovuje. Člověk má klid na práci, protože ho nerozptylují krásné věci jako v některých jiných městech.“ Našla si místo učitelky v církevní základní škole Přemysla Pitra v Přívoze specializované na znevýhodněné romské děti. Při zaměstnání dál kreslila a malovala. Žila a pracovala v miniaturní panelákové garsonce. Věnovala se také ilustraci. Obrázky doprovodila například knihy Jana Balabána nebo Petra Hrušky.

Reprezentovala současné výtvarné umění z Ostravska, na které v devadesátých letech významně upozornili kurátoři Jana a Jiří Ševčíkovi výstavou v pražském Mánesu, na mnoha skupinových výstavách v Česku i v zahraničí. Od roku 1995 vystavovala pravidelně samostatně. V roce 2017 měla reprezentativní výstavu v Galerii výtvarného umění v Ostravě nazvanou Zastavený čas. Představila na ní více než padesát maleb. Stěžejní byl rozsáhlý cyklus portrétů přátel. V roce 2018 získala Cenu Jantar pro umělce z moravskoslezského regionu.