Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Prokop (* 1946  )

Udělal bych to znova

  • narodil se 18. srpna 1946 v Petrovicích v okrese Blansko
  • pocházel z rodiny živnostníka Bohuslava Prokopa
  • kvůli špatnému kádrovému profilu nesměl studovat gymnázium
  • studium si doplňoval dálkovou formou
  • v roce 1973 absolvoval Vysoké učení technické v Brně
  • v lednu 1990 pomáhal s útěkem přes hranice kubánské rodině Rolanda Saumella Acosty
  • šest let žil s manželkou Miriam v Izraeli, kde oba získali občanství
  • v roce 2020 vyučoval hebrejštinu v Uherském Brodě

Psal se 18. srpen 1946 a v Petrovicích u Blanska probíhaly dožínkové slavnosti. Bylo to v neděli a Marie Prokopová měla přivést na svět syna Jiřího. Prosila svého muže Bohuslava, ať dojde pro porodní bábu. Ta se však nechala slyšet, že je ještě dost času. Když se Bohuslav vrátil domů, zjistil, že Marie rodí. A protože měl pověst krejčího, který uměl během tří vteřin přišít knoflík, přestřihnout synovu pupeční šňůru bylo pro něj dílem okamžiku.

Rajtky pro schůzku s Hitlerem

Jiří Prokop vzpomíná na své rodiče jako na skromné lidi, kteří se potkali za Protektorátu a do jejich čerstvého manželství málem zasáhly probíhající válečné události. Tatínek Bohuslav Prokop prožil nástup nacistického režimu jako voják na Podkarpatské Rusi. V  března roku 1939 zde proběhla úspěšná maďarská invaze. Československé jednotky se stáhly domů a s nimi i Bohuslav Prokop. V té době  byl v oblasti i jeho bratr Josef, jehož návrat do Československa probíhal mnohem dramatičtěji. Josef pracoval v Užhorodě jako četník. „Z padesáti přežili jen dva. Měli bedničku granátů a probili se někde přes vinice,“ vypravuje pamětník. Ale Josef se konce války nedočkal. Na jejím samém konci ho při bombardování Brna zabila tlaková vlna.

Bohuslav Prokop během druhé světové války pracoval jako dělník při stavbě vyškovských kasáren a protože se i zde projevila jeho krejčovská zručnost, netrvalo dlouho a byl přeřazený do šicí dílny. Německý major, jemuž během tři čtvrtě hodiny dokázal ušít parádní rajtky pro schůzku s Adolfem Hitlerem, si Bohuslava oblíbil natolik, že jej chtěl vzít s sebou na Sicílii jako krejčího. Bohuslav hledal cestu, jak se tomu vyhnout a požádal muže, u něhož provizorně bydlel, o ruku jeho dcery Marie. „Tak se moji rodiče dali dohromady,“ říká pamětník.

Buď nám to dáš, nebo půjdeš na deset let do vězení

Po únoru 1948 a nástupu Komunistické strany k moci se kolektivizace zemědělství nevyhnula ani Javorníku u Svitav, kde mladá rodina Prokopových získala domek po německých vysídlencích. „Kolektivizace, to byl nejhorší zásah, kterej se udělal,“ říká Jiří Prokop a dále vzpomíná na velkostatkáře Pečínku, který Prokopovým líčil, jak to probíhalo u něj. Jednoho dne přijelo k jeho statku velké nákladní auto. Řekli mu, ať jde i s rodinou do domu, že si mezitím prohlédnou stáje. „Za chvilku jeden přišel a říkal: ,Tak podívej se. Tak jsme ti tam našli bedničku granátů, dva kulomety, pistole. Tak buď nám to (hospodářství) dáš, nebo půjdeš na deset let do vězení.´ On měl tři děti, tak co měl dělat. No tak takhle se to zakládalo,“ dodává pamětník. Jeho otec se v té době stále živil jako soukromý krejčí, ale i on vnímal neustále sílící tlak komunistické strany. „Tak po roce padesát osm šel tatínek do fabriky. Když přišlo JZD, rozorali meze. Náš soused traktorista, tatínek mu říkal: ,Co jste to udělali? Je to hloupost, voda to všechno splaví.´ ,My víme, že to je blbost, ale přišel rozkaz z okresu to udělat,´“ dostalo se mu v odpovědi.

Soudruhu řediteli, já neumím jezdit na kole

Na Základní školu Julia Fučíka ve Svitavách, do níž nastoupil v roce 1952 má Jiří Prokop úsměvnou vzpomínku. Spolu se starším bratrem jako jediní ze školy nechodili do Pionýru. Tehdejší ředitel byl prý velice prorežimně zapálený, a jednoho dne se rozhodl, že začne psát a tisknout vlastní noviny a distribuovat je obyvatelům Svitav. Zavolal si proto Jiřího s tím, že když už není v Pionýru, může alespoň na školním kole tyto noviny rozvážet. Jiří mu odpověděl: „Soudruhu řediteli, já neumím jezdit na kole.“ A tím to tehdy skončilo.

Přesto, že chtěl jít po základní škole studovat gymnázium, nastoupil do učení v TOSu Svitavy. Když se totiž předtím hlásil na střední školu jeho bratr, nedostal doporučení. Jiří se však myšlenky na studium nevzdal a během svých učňovských let se mu podařilo přihlásit se na gymnázium formou dálkové výuky. Ve fabrice v učení se mu dařilo, ve zbytku času se věnoval studiu. Po vyučení a zároveň po úspěšném dokončení dálkového studia se chtěl hlásit na Vysoké učení technické v Brně, ale opět jej pro špatný posudek z obce nepřijali. Nezbylo než nastoupit na povinnou vojenskou službu. Nejprve jej zařadili k pěchotní posádce do Tachova v západních Čechách, ale po chvíli byl z neznámého důvodu převelen do Plzně, kde prožil klidnou vojnu jako opravář tankových zbraní.

Po invazi v roce 1968 chtěl okamžitě emigrovat

V Plzni se rozhodl zůstat. Proto zde v červnu 1968 nastoupil do Škodovky jako technolog a přihlásil se k večernímu studiu na Strojní fakultě. O dva měsíce později jej tu zastihla invaze vojsk Varšavské smlouvy. Do práce chodil pěšky kolem Borské věznice a kasáren. „Tam stál tank na kolejích a teď byl takový zaprášený, já jsem si vůbec nevšiml, že mají jiný uniformy, já jsem si říkal co tady blbnou, je cvičení, já nevím prostě. Tak jsou ožralí nebo co a šel jsem normálně dál,“ vzpomíná na svoje první setkání s okupanty Jiří Prokop. Bezprostředně poté se rozhodl, že emigruje, ale nakonec se nechal přesvědčit jedním kamarádem, že bude lepší, když nejprve dostuduje. V Československu však již zůstal, neboť se mu v roce 1971 podařilo přestoupit na denní studium Vysokého učení technického v Brně. Politické prověrky a následná normalizace se jej nedotkly. Cvičil jógu a spíše než k politikaření tíhnul k duchovním naukám.

Osudová jízda autobusem

Zlom v jeho životě nastal až v roce 1978. Byl pátek a Jiří se chystal navštívit svoji maminku ve Svitavách. Na brněnském nádraží na poslední chvíli zrušili jeho vlak. Zvolil tedy cestu autobusem, kde si sedl na volné místo vedle pohledné dívky. Jmenovala se Marie Floriánová a o několik let později se stala jeho ženou.

Marie Floriánová (později Miriam Prokopová) pracovala v brněnském Zetoru, kde působila jako styčný člověk mezi skupinou kubánských zaměstnanců a úřady. Mladí Kubánci se do Československa dostali zvláštní cestou. Komunistický režim Fidela Castra jim slíbil, že když se zúčastní občanské války v Angole, kde šlo o to, pod čí kontrolou získá Angola nezávislost na Portugalsku, dostanou za odměnu práci v Československu a vydělají si peníze na to, aby si mohli koupit motorku, po které všichni toužili. Kubánci se tu nesměli oženit a celkově byli pod plnou kontrolou úřadů a kubánské tajné policie. Výjimku v ženění mělo jen několik málo předáků, kterým se říkalo skupináři a kteří byli v úzkém kontaktu právě s Marií Floriánovou. Jeden z nich se jmenoval Rolando Saumell. Dosud nikdo netušil, k čemu dojde v roce 1989 a co to bude pro Marii, Jiřího a Rolanda znamenat.

Přes ty tři pokoje estébáků se nedostanete

Když komunistický režim skutečně po Sametové revoluci padl, přišlo z Kuby nařízení, že se všichni zahraniční zaměstnanci musí vrátit domů. Rolando měl již tehdy v Československu rodinu a toužil svobodně odcestovat za strýcem na Floridu. Protože však nikdo z Kubánců nesměl u sebe mít cestovní pas a celá kubánská komunita byla i v době po převratu přísně hlídána svojí tajnou policí, neměl Rolando žádnou šanci se z Československa dostat jinam než právě na rodnou Kubu. Ale Marie s Jiřím se nabídli, že jim pomůžou.

Marie Floriánová se dobře znala s disidentem Ivanem Martinem Jirousem, který si v roce 1976 vzal za ženu její sestřenici Juliánu. Spolu s manželem tedy požádali Jirouse, zda by jim poradil, co s nastalou situací. Jirous se prý k ničemu neměl, a tak se rozhodli sami navštívit americké velvyslanectví ve Vídni. Dozvěděli se, že pokud pomůžou Rolanda a jeho rodinu dopravit do Rakouska, dál se o ně postará velvyslanectví. „V té době Vídeňáci udělali gesto, že jezdil vlak zdarma pro tyto lidi z Brna do Vídně, ale Rolando neměl pas, nemohl tím vlakem tedy jet,“ vysvětluje Jiří Prokop. Jeho další návštěva směřovala za disidentkou Danou Němcovou, která již v té době působila jako poslankyně Federálního shromáždění. A Němcová poradila, ať se případu udělá publicita přes americkou ambasádu.

Americká ambasáda byla v lednu 1990 doslova v obležení. Dostat se k velvyslankyni přes nekonečnou frontu lidí se zdálo nemožné. Jiří Prokop měl na sobě vatovaný kabát a přes rameno koženou kabelu. Na první pohled budil dojem údržbáře nebo řemeslníka, za něhož se také vydával. Ochranka jej vpustila dovnitř. Před kanceláří velvyslankyně stály ještě tři pokoje. Dvěma se Jiřímu podařilo projít bez většího povšimnutí, ale ve třetím jej znovu zastavila ochranka. „Tam jsem se nima začal dohadovat a ona to uslyšela a vyšla ven. Když jsem jí to všechno vylíčil, řekla: ,Kdybyste se mohli dostat ke mně, tak já už bych to nějak zařídila, ale přes ty tři pokoje těch estébáků se (s Rolandem) nedostanete.´“

Prosím vás, nestřílejte, jsou tady děti

Po tomto nevydařeném pokusu se Jiří rozhodl, že společně s Rolandem a jeho rodinou překročí státní hranici bez pasu. Sám zvažoval možnost cesty na podvozku vlakové soupravy anebo pořízení falešných dokladů pro Saumellovi. Obojí se ale zdálo příliš složité a nebezpečné. Nakonec zvítězila varianta přejít hranici nedaleko Valtic. Ostnatý drát měl být v té době již prostříhaný a signalizace s elektrickým proudem vypnuty. Tak se o tom psalo v novinách. Jiří však mluvil s dvěma známými, co se v té době zrovna vrátili z vojny a kteří byli u toho, když ministr zahraničí Jiří Dienstbier symbolicky stříhal dráty na hranicích s Rakouskem: „Jakmile odjel, tak jsme dostali rozkaz a za dvě hodiny jsme to museli dát zpátky a signalizace fungovala dál.“

Nastala noc, kdy mělo k přechodu dojít. Jiří si pro tu příležitost pořídil velké pákové nůžky. V Brně na nádraží na něj čekala Marie, Rolando s manželkou Sárou a dvouletým Lumírem. „Lumír řval celou cestu, světlomety tam lítaly, vždycky jsme se rozběhli a zase zalehli. Sára byla v pátém měsíci, musel jsem vystříhat velkou díru,“ vypravuje pamětník. Bezprostředně poté, co hranici překročili, se spustila bezpečnostní signalizace. Skupinka ležela skryta ve tmě a s obavou pozorovala, jak se blíží vojáci s rozsvícenými baterkami. „Prosím vás nestřílejte, jsou tady děti,“ řekl Jiří Prokop a postavil se.

Po zadržení se uprchlíci pokoušeli přesvědčit službu konajícího majora, aby je nechal projít. Nechal by, ale díky tomu, že na hranicích spustili signalizaci, už tom věděla brněnská Státní bezpečnost a její příslušníci se každou minutou blížili k Valticím. Po sepsání nezbytného protokolu mohli Jiří s Marií i Rolandovou rodinou svobodně odejít na vlak. Jejich cesta pokračovala do Prahy, rovnou do bytu Dany Němcové, která u sebe kubánskou rodinu nechala několik dní bydlet. Jako na poslankyni Federálního shromáždění se i na její dům vztahovala poslanecká imunita. Rolando, Sára a Lumír byli v bezpečí.

„Díky tomu, že jsme dali Němcové do ruky ten papír o zatčení, tak už měla něco v ruce. Nepřímo jsme tak trochu přispěli k vzniku azylového zákona,“ říká Jiří Prokop. Celá událost měla však ještě pokračování. Rolando s rodinou se nakonec dostali za hranice v autě s diplomatickou značkou, kterou pro tuto příležitost zapůjčil tehdejší ministr vnitra Richard Sacher. Po krátkém pobytu v Rakousku a Španělsku se Rolando Saumell skutečně dostal na Floridu, kde žil ještě v roce 2020.

Udělal bych to znovu

Jiří se s Marií oženil ještě téhož v prosinci téhož roku. Společně podnikli šestiletou cestu do Izraele a po návratu do České republiky se usadili v Prakšicích nedaleko Uherského Brodu. Jiří Prokop na otázku, zda by do podobné situace jako tehdy na hranicích v roce 1990 vstoupil ještě jednou, odpovídá: „Existuje kosmický zákon, který vám vrací vše dobré, co uděláte. Ano, dneska bych to udělal znova.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava