Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Procházková (* 1936)

• narozena 11. ledna 1936 v Libavském Údolí u Chebu

• druhou světovou válku prožila v Bělé pod Bezdězem

• od roku 1944 do roku 1945 nemohla chodit do školy kvůli ubytovávání tzv. národních hostů

• vystudovala gymnázium v České Lípě a při práci si udělala ekonomickou nástavbu na střední škole v Liberci

• roku 1970 bratr Jiří Neuman tragicky zahynul při nehodě se sovětským vojákem

• v 90. letech zažila coby ekonomka v Tesle její privatizaci

• v roce 2023 žila v Praze

Na jaře roku 1945 Libuše Procházková s kamarádkou zakopala svoji učebnici němčiny pod okap, „aby pořádně shnila“. Bylo jí devět let, válka v ní zanechala nenávist vůči Němcům. Přesto si ale už tehdy uvědomovala, že není Němec jako Němec. To se jí potvrdilo, když v Zákupech nedaleko Bělé pod Bezdězem v tamním zámku vznikl roku 1942 lazaret pro příslušníky wehrmachtu[1]. Zranění vojáci byli častými návštěvníky její rodiny, otec jim pomáhal sehnat práci, aby zaměstnali hlavu a „nezbláznili se“. Tito Němci byli podle vzpomínek Libuše Procházkové slušní a pokorní.

Poslední válečný rok chodila namísto do školy na zámecké schody – každá třída zde měla vlastní schod, kde jim učitelky zadávaly práci na doma. Do budovy školy nemohli, stal se z ní improvizovaný uprchlický tábor pro tzv. národní hosty, tedy převážně pro etnické Němce z Rumunska, Maďarska, Slovenska či Slezska, kteří prchali před Rudou armádou.[2] Libuše Procházková vzpomíná, že se řady lidí, dřevěných vozů a dobytka táhly donekonečna. V lesích ležely uhynulé krávy, ve škarpách munice, se kterou si hrály místní děti. Němce příliš nelitovala. Celou válku měla hlad a bála se. „Když se podíváte na ty filmy z roku 1933, jak všichni šli za Hitlerem, když je vidíte, jak hajlovali, tak se vám dělá špatně,“ říká.

Němci přecházeli přes ulici, když viděli maminku

Libuše Procházková, rozená Neumanová, se narodila 11. ledna 1936 v Libavském Údolí mezi Chebem a Sokolovem. Její matka Alžběta Pilařová vyrůstala v bavorském Aušpurku, ačkoliv byla Češka. Její rodiče totiž do Bavorska odešli za prací. V Německu ovšem žili v četné československé komunitě, chodili do Sokola, slavili československé svátky. Její rodiče byli tkalci, kteří pracovali v místní továrně Noë Stross. V bytě měli splachovací záchod (luxus, na který české domácnosti teprve čekaly) a žilo se jim dobře. Pak ale přišel rok 1923 a s ním hospodářská krize a hyperinflace. Maminka mnohokrát Libuši Procházkové vyprávěla, jak pro chleba chodili s „nůší peněz“ a jak babička musela prodat rodinné zlato. Pilařovi přišli o všechno – o byt i o úspory. Firma Noë Stross měla naštěstí další výrobu také v Čechách, a tak se přestěhovali za prací do Libavského Údolí a začali od nuly.

V Libavském Údolí měli brzy mnoho přátel – jak mezi Čechy, tak mezi Němci. V té době se to tak nebralo, německy i česky uměl kdekdo. Chodili spolu na výlety, navštěvovali poutní místa a cvičili společně v Sokole. Ale najednou, téměř ze dne na den, přestali němečtí sousedé maminku zdravit a raději přecházeli na druhou stranu ulice. Měli strach.

Psal se rok 1938. Henleinova mládež, oblečená do uniforem ve stylu Hitlerjugend, začala pronásledovat lidi. „I někteří sudetští Němci se jich báli,“ vyprávěla maminka dceři a dodávala: „Není Němec jako Němec.“

Libavské Údolí opustili jako jedni z posledních Čechů. Libušin otec Engelbert Neuman ve vesnici ještě zůstal – pomáhal s posledními odjezdy. Maminka s malou Libuší tedy odjely samy. Ve vagonu dostaly přidělené místo, kam ze své domácnosti naskládaly jen to nejnutnější. Na nádraží v Praze přespaly u výpravčího v kanceláři. Tehdy byly Libuši Procházkové dva roky.

Válka ve mně zanechala skromnost

Dům v Bělé pod Bezdězem, kam se po odjezdu se Sudet uchýlili, postavili otec a dědeček Libuše Procházkové vlastníma rukama ještě před válkou. V roce 1938 zde našlo útočiště celkem pět rodin. Kromě Neumanových v domě bydlela teta s manželem, babička s dědou, prababička a rodina Melíšků, což byli úplně cizí lidé (manželé s dítětem), kteří neměli kam jít. Namačkaní na sobě zde žili společně až do konce války (Melíškovi odešli v roce 1944).

Život za války má Libuše Procházková spojený hlavně s nedostatkem, a to potravin i ošacení. Obchody byly zavřené, vše bylo na lístky. S kamarádkami si hrály na prodavačky a prodávaly si mezi sebou vrbové jehnědy. „To byly jako okurky,“ vzpomíná. Aby vůbec mohla chodit do školy, musela každou sobotu zajít za ševcem nechat si spravit své věčně rozbité boty. 

Rodiče se ze všeho nejvíc snažili zajistit, aby jejich děti neměly hlad – roku 1942 do rodiny přibyla druhá dcera. Na malé zahrádce za domem pěstovali brambory a kořenovou zeleninu. V králíkárně přešlapovalo několik králíků. A když bylo zle, mizely z domu cenné věci – tu hezké povlečení, tu vyšívané polštáře nebo obrázky. Otec je chodil měnit do deset kilometrů vzdálené vesnice, a to potají, v noci. Domů se vracel bez věcí, zato se sádlem, vejci nebo kouskem masa.

V roce 1943 postavili obyvatelé domu na zahradě jakési zemljanky, které měly sloužit jako útočiště v případě náletů. Byly to jámy, které byly maskované porostem dýní. Pro všechny případy je vybavili dekami, jídlem a svíčkami. Měli k tomu důvod. Jednou jim zastavilo esesácké auto přímo před domem, Libuše Procházková zatajila dech. Otec rychle zahnal děti od oken a poslal je schovat se do blízkého lesa. Auto chvíli stálo, pak se otočilo a odjelo. Esesáci si nejspíš jen spletli cestu. Člověk ale musel být opatrný. Hned za Bělou směrem na Doksy totiž začínaly Sudety.

Hlídač je nechával projít závorou za krabičku cigaret. Chodívali tam pro dřevo. „Pod hradem Bezdězem, jak jsou ty lesy, se nám jednou stalo, že najednou přišli dva tři muži – přesně si to nepamatuju, ale vím, že jich bylo víc než dva –, a to byli nějací partyzáni. Ale jestli byli ruští, nebo ukrajinští, to nevím. Nic po nás nechtěli, jen jídlo.“ S otcem jim dali, co měli, a partyzáni se zase bez hlesu vytratili.

Nedaleko Bělé, v Zákupech, se také nacházel tábor pro raněné bojovníky wehrmachtu. Dva vojáci z něj chodívali pravidelně k Neumanům domů – seděli v kuchyni, poslouchali západní rozhlas a nadávali na Hitlera. Během rehabilitace se nudili a chtěli pracovat, a tak jim otec, který uměl dobře německy, sjednal brigádu u místního sedláka. Libuše Procházková se celý život divila, že se otci, ačkoliv se stýkal s Němci, po válce nic nestalo. „Asi to bylo tím, že se na malém městě všichni znali,“ uvažuje. Vzpomíná si, že jako děti se sestrou věděly, co se kde v jaké rodině děje, ale nikdy nic neprozradily. „Věděly jsme fůru věcí, ale nepamatuju si, že bychom někde něco řekly. Člověk byl celou válku vystrašený, tak jsme asi jako děti chápaly, že tady něco není v pořádku a že rodiče musíme chránit.“

Do manželství vstoupil s holým zadkem

Po válce se Libuše Procházková osamostatnila. Neměla na výběr, oba rodiče byli totiž v invalidním důchodu, takže pokud chtěla studovat gymnázium, bylo třeba si na to vydělat. Roku 1946 se navíc manželům narodilo třetí dítě – syn Jiří Neuman. Volné chvíle proto trávila v práci. Na statku mlátila obilí, v papírnách házela starý papír do stroje na semletí. Nakonec se jí podařilo vystudovat gymnázium v České Lípě.

V Bělé se seznámila se svým budoucím manželem Ottou Procházkou. Ten pocházel ze šesti sourozenců. Jelikož byl nejstarší, vše, co si vydělal, musel věnovat na živobytí rodiny. Otta Procházka se chtěl osamostatnit, chtěl mít svůj život, proto se brzy vzali. „Šel do manželství s holým zadkem,“ směje se Libuše Procházková.

Dospívání manžela nebylo jednoduché. Jeho otec Julius Procházka, manžel sudetské Němky, musel v roce 1943 narukovat k wehrmachtu (v té době potřebovali každého bojeschopného muže) a doma o něm od té doby neměli žádné zprávy. Hned po skončení války se Otta procházka vydal hledat otce do Prahy s pár korunami v kapse. Obcházel nemocnice a po dlouhém hledání ho skutečně v jedné z nich objevil. Julius Procházka dezertoval k Američanům a při osvobozování Československa byl raněn.

Působení otce v německé armádě Ottu Procházkovi znepříjemnilo dospívání: potvrzení, že nepodléhá odsunu, dostal až v roce 1950, tedy pět let po konci války. Do té doby musel nosit na ruce bílou pásku určenou pro Němce a nemohl studovat. Až v 17 letech konečně nastoupil na obchodní akademii.

Žili jsme si svůj život a Sověti svůj

Komunistický převrat v roce 1948 Libuše Procházková příliš nevnímala. „Byli jsme rádi, že jsme žili. Jestli přišli komunisti? My jsme měli jiné starosti,“ říká. Ačkoliv ji přijali na několik vysokých škol, nakonec studovat nešla – rodiče ji totiž nemohli živit. Začala pracovat v kanceláři národního podniku Severka, celý život působila jako účetní. Aby měla lepší příjem, vystudovala při práci alespoň ekonomickou nástavbu na střední škole ekonomické v Liberci. V té době začal při práci studovat i její manžel (radiolokaci na ČVUT v Praze). Bylo to hektické období. Oba jezdili do školy několikrát za měsíc, a to už měli syna. Neušetřili prý ani korunu. „Někdy to bylo dost špatné. Já kolikrát ráno v půl šesté odcházela na vlak a manžel nebyl doma. Musela jsem všechno synovi připravit. To bylo dítě s klíčem na krku.“

Z Bělé se Procházkovi přestěhovali do Hradčan u Mimoně, kde manžel sloužil na vojenském letišti jako technik. Bezproblémové časy zhatila invaze vojsk Varšavské smlouvy. Dne 21. srpna 1968 si jejich syn Pavel zapsal do diáře jediné slovo: okupace. Sovětští vojáci zabrali letiště. Ottu Procházku převeleli do Hradce Králové. Libuše Procházková ale chtěla zůstat v Mimoni, dokud syn nedokončí základní školu. Na sídlišti v Hradčanech tedy žili ještě několik let spolu se Sověty. „Bydleli jsme v českém vchodě. Ale na dětském hřišti jsme se někdy chytli. Oni si jeli svůj život, to nebyly politické věci, ale spíše otázka způsobu života. Většinou byli hlučnější. A rybičky, to byla hrůza! Oni je sušili a smrdělo to. A také příliš neuklízeli na chodbách. Lidi se nemůžou změnit ze dne na den,“ vzpomíná. Právě na sídlišti u Mimoně se podle svých slov setkala s Vitalijem Kličkou, pozdějším starostou Kyjeva. Jeho otec totiž sloužil v okupační armádě.[3] Podle dostupných zdrojů ovšem Vitalij Kličko s bratrem a rodiči pobýval v Mimoni mezi lety 1980–1985, tedy v době, kdy už tam Libuše Procházková nežila.

V roce 1972 se Procházkovi přestěhovali do Prahy. Do Bělé, ačkoliv zde žila většina jejich příbuzných, se už vracet nechtěli. Práci měli jinde, zvykli si.

Každý se bál

Život za normalizace nebyl podle slov Libuše Procházkové snadný. Ve společnosti převládal strach a obavy, najednou jako by se vracela do období druhé světové války. Byla ovšem odhodlaná strachu nepodlehnout. „Nemohli jsme se pořád bát, a tak jsme se snažili žít normální život,“ podotýká. V roce 1970 navíc rodinu postihla rána – v nedožitých 24 letech tragicky zahynul bratr Jiří Neuman. „Bratr dostal předvolávací rozkaz, aby se dostavil na vojenskou správu do Mladé Boleslavi. Vzal si motorku a jel. Pak se zastavil u železničního přejezdu. Za ním přijelo ruské auto ze cvičení, údajně ten řidič usnul a srazil ho. Nebylo mu pomoci,“ popisuje a dodává: „Patří do skupiny lidí, co jsou evidovaní jako oběti invaze.“

Libuše Procházková neprošla po roce 1968 prověrkami a vyloučili ji z Komunistické strany Československa (KSČ). Odkdy ve straně působila, ovšem nezmiňuje. Manžel, který v armádě působil hlavně kvůli snazšímu získání bytu, ještě nějakou dobu pracoval na letišti v Kbelích. Později ho z armády propustili v rámci prověrek. Kromě vyhazovu z komunistické strany a armády manželům přitěžoval také fakt, že bratr Otty Procházky po invazi emigroval. Kvůli těmto skutečnostem měl syn později problém s přijetím na školu.

Až do sametové revoluce pracovala Libuše Procházková jako účetní v Tesle Vršovice. Změna režimu byla pro ni emotivní, ovšem vývoj země se jí ve všem nezamlouval. „Vždycky se něco dělá hrr. Byly jesle, školky, najednou se to ničilo. Teď se to zase staví. Já nevím, proč nemůžeme jít rozumnou cestou. Podívat se, co je dobré a co je špatné. To špatné napravit a dobré nechat.“

Byli nadšení, ale nevěděli, do čeho jdou

V roce 1989 pracovala Libuše Procházková v Tesle jako vedoucí informační soustavy a zažila z první ruky přerod společnosti ze socialistické na kapitalistickou. Nejprve měla na starosti delimitaci v Tesle v Hloubětíně a poté ve Vršovicích její privatizaci. „Byla to bezbřehá euforie,“ vzpomíná Libuše Procházková na atmosféru v odborech, kde měla na starosti pokladnu. „Lidi byli nadšení, ale nevěděli, do čeho jdou. Kolikrát jsem měla problém s něčím souhlasit, protože ti lidi dole byli naivní. Předseda napsal pamflet, jak budeme mít div ne komunistickou společnost. Že se o všechno budeme dělit. A víte, jak to dopadlo? Na schůzi se každý bál pro to nehlasovat. To tam radši nešel.“ Libuše Procházková sice hlasovala, ale myslela si, že privatizace není pro lidi, ale jen pro pár vyvolených. Měla pro to své důvody. „Říkalo se, že privatizovali papaláši. Ale víte co, spíš privatizovali takoví ti střední techničtí kádři, kteří něco věděli o výrobě a pak si k tomu přizvali někoho z ministerstva průmyslu. Kdo měl informace, toho vzali do party,“ popisuje. Přes její pokladnu prošel v Tesle každý halíř, a tak viděla, jak si noví majitelé odnášejí z podniku miliony.

Šlo to prý udělat vcelku jednoduše. Nejdříve bylo potřeba založit společnost s ručením omezeným, kde se základní vklad pohyboval v řádu desítek tisíc korun. Poté zajít na Fond národního majetku, který vyměřil odpisy a stanovil zůstatkovou hodnotu podniku – tu museli noví majitelé doplatit. „Z čeho myslíte, že to dopláceli? Oni to nedávali ze svých peněz, ale ze zisku. Dávali si vysoké platy, přerozdělovali si mezi sebou zisk, a ještě jim zbylo na splátky Fondu národního majetku. A když to splatili, tak výrobu zrušili, prodali celý areál, pozemek, stroje, všechno.“

Žádná důsledná kontrola ze strany státu prý neexistovala. „Já si dodnes pamatuju, jak na ministerstvu průmyslu nikdo nic nevěděl. Jednou jsem tam přišla v pátek v 11 hodin – všichni nakupovali na víkend barvy laky a měli to všude. O privatizaci se nezajímali. Prý to ještě nemají vyřešené, tak po nich nemůžeme nic chtít.“

Pamětnice s manželem si po sametové revoluci finančně pomohli. Otta Procházka uměl výborně německy a začal dělat tlumočníka. Libuše Procházková pracovala i nadále jako ekonomka, kterých v té době bylo málo, a tak práce měla tolik, že ji musela odmítat. Pracovala o víkendech. Do důchodu šla v 75 letech. 

Pamětnice si myslí, že to, jaká je, vychází z podstaty jejího života. „Proto vám těžko říkám o osmašedesátém, o devětaosmdesátém i o osmačtyřicátém, protože člověk by měl vždycky přemýšlet, odkud pochází, jaké má zázemí a co může dělat.“ V roce 2023 žila Libuše Procházková v Praze.

 

[1] Státní německá vyšší lesnická škola v Zákupech. Živá mapa: e-atlas [online]. [cit. 2023-11-10]. Dostupné z: https://historyofscience.cz/katalog/index.php?s=zaznam&id=215

[2] Protektorát Čechy a Morava. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2023, 2001-2023 [cit. 2023-11-10]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Protektor%C3%A1t_%C4%8Cechy_a_Morava

[3] Žvýkačky s obrázkem a husté lesy, vzpomíná Kličko na dětství v Mimoni. IRozhlas.cz [online]. 2014 [cit. 2023-11-10]. Dostupné z: https://www.irozhlas.cz/node/5915431