Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Procházka (* 1964)

• narozen 26. března 1964 v Hradci Králové

• trénoval rychlostní kanoistiku v oddíle TJ Dynamo Pardubice pod vedením Josefa Doktora

• v letech 1982–1984 absolvoval vojenskou službu v Dukle Praha

• roku 1985 vyhrál poprvé mistrovství Československa v rychlostní kanoistice

• roku 1988 se účastnil olympijských her v Soulu

• roku 2000 se účastnil olympijských her v Sydney

• roku 2006 vyhrál mistrovství světa v maďarském Szegedu

• vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu v Praze

• v roce 2025 žil v Račicích

Petr Procházka zasvětil svůj život vodě. Nejprve se věnoval plavání, opravdových úspěchů ale dosáhl až v rychlostní kanoistice. Pod vedením trenéra Josefa Doktora vyhrál mistrovství světa a zúčastnil se dvojích olympijských her. 

Trénink zocelí i v běžném životě

Narodil se 26. března 1964 v Hradci Králové, kde vyrůstal do svých devíti let. Oba rodiče hodně pracovali, většinu času tedy trávil s kamarády venku nebo u babičky. Pak se rodina přestěhovala do Pardubic, kde ho kamarádi ze školy přivedli do oddílu rychlostní kanoistiky v TJ Dynamo Pardubice. „Zúčastnili se tehdy náborového programu, kde prošli na zkoušku všemi sporty, které Dynamo nabízelo. Pak si vybrali kanoistiku a já jsem začal chodit s nimi,“ vzpomíná Petr Procházka. 

Začal nepopulární zimní přípravou a na loď se dostal až v březnu. Hned v květnu ale jel s kamarádem svůj první závod na deblkánoi a slavili třetí místo. To je povzbudilo do další práce a pamětník už lodě neopustil. Tvrdé tréninky pod vedením Josefa Doktora, otce pozdějšího olympijského vítěze Martina Doktora, byly nejen dobrou sportovní přípravou, ale i zocelením do normálního života. „Nehroutil jsem se pak z nějakých zkoušek nebo nezdarů, v tom vám vrcholový sport pomůže,“ říká Petr Procházka.

Za hranicemi vlasti prožil šok

Rychlostní kanoistika je fyzicky velmi náročný sport a za totality byl soustředěn především ve východním bloku. Pardubická tělovýchovná jednota měla družbu s dalšími oddíly například v Polsku nebo východním Německu a trenér Josef Doktor navíc dokázal získat vybavení i ze zahraničí. Pořád to ale bylo z východního bloku, takže kvalita zdaleka nedosahovala toho, na čem se běžně jezdilo na Západě. 

O komunistické vládě neměl Petr Procházka nikdy iluze, když se ale poprvé podíval za hranice Československa, prožil šok. Na tradiční závody do Litvy jel oddíl vlakem, takže měl možnost vidět, jak to vypadá v Sovětském svazu. „Bylo to hodně rozdílné od toho, co nám říkali ve škole. V sedmnácti letech jsem se ale dostal na Západ, a to jsem teprve koukal. Čisté ulice, všude pořádek, spousta aut, která vypadala, že jsou všechna nová, motorky… To, na co kluk v tomhle věku nejvíc kouká,“ popisuje realitu pamětník. 

Aby měl dostatek času na trénink, vyučil se nejprve automechanikem a až později si dálkově dodělal gymnázium. Trenér Josef Doktor své svěřence nešetřil, ale zároveň jim kladl na srdce, že vzdělání je základ. „Vždycky chtěl, abychom chodili do školy, do tanečních, abychom studovali,“ říká Petr Procházka. 

Oproti Západu jsme byli ušláplí

Na vlastní žádost nastoupil v osmnácti letech o rok dříve na vojnu do Dukly Praha, kde pokračoval v kanoistice. Aby mohl závodit, musel se podřizovat tomu, co nařídila vláda a komunistická strana. Platilo to v normálním životě a na vojně dvojnásob. Kdo se režimu postavil, měl potíže. „I těm, kteří žádné problémy nedělali, čas od času naznačili, aby byli hodní, jinak by taky mohli se sportem skončit. Všichni jsme třeba byli zařazení v programu rozšířené regenerace, to znamená, že jsme museli užívat různé medikamenty, které nám dali. A kamarád řekl, že to užívat nechce, tak musel skončit v reprezentaci a tím pádem za rok nato i v Dukle. Nebo druhý kamarád se seznámil se západní Němkou a oni mu řekli, že u nás je dost hezkých holek, tak ať si najde jinou. Ona za ním měsíc nato přijela – a za čtyřicet osm hodin byl z Dukly, protože oni to hned věděli, že překročila hranice, a z té Dukly ho vyhodili. Takže já jsem až takové problémy neměl, ale ty kompromisy jsme museli dělat všichni.“

V roce 1984 Petr Procházka skončil vojenskou službu a už o rok později se zúčastnil svého prvního mistrovství Československa, kde získal hned tři zlaté medaile. Další úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. V roce 1987 vybojoval na mistrovství světa stříbrnou medaili na singlu a bronzovou na deblkánoi a od té doby se pravidelně umisťoval na předních příčkách domácích i mezinárodních soutěží. 

Když jako malý chlapec s kanoistikou začínal, vedl si deník, kde si na pokyn trenéra zapisoval nejen tréninky, ale i cíle, kterých by chtěl dosáhnout. Jedním z nich byla účast na olympijských hrách. Tehdy ho upozornili, že by si měl dávat reálné cíle, ale Petr Procházka se na olympijské hry nakonec podíval, a to dokonce dvakrát. Poprvé reprezentoval Československo v roce 1988 na olympiádě v Soulu, v Jižní Koreji, podruhé už nastupoval za samostatnou Českou republiku na olympiádě v Sydney v roce 2000. Rozdíl mezi oběma olympiádami nevnímá ani tak ve výsledcích jako spíše v atmosféře naší výpravy. „Když jsme jeli ještě za totality do Koreje, jel s námi estébák, který to celé řídil seshora, byť na nás byli hodní a celkem žádné tlaky nebyly, ale věděli jsme o něm. A málokdo uměl anglicky, byli jsme takoví přišláplí, takoví prostě připosraní trochu. Kdežto o těch dvanáct let později drtivá většina výpravy, to je přes sto lidí, anglicky mluvila. Hned jsme tam měli daleko širší okruh přátel, daleko lépe se tam člověk cítí a najednou byly i mnohem lepší výsledky,“ srovnává pamětník.

Zlato ve dvaačtyřiceti letech

Svoji poslední medaili, zlatou, vyhrál Petr Procházka v roce 2006 na mistrovství světa v maďarském Szegedu, v tradiční baště kanoistiky, kam na závody chodilo několik tisíc lidí. Tehdy už nezávodil za Duklu, ze které ho vyhodili, a přípravu si musel obstarat sám. 

Vzal si také k srdci doporučení svého trenéra z mládí Josefa Doktora, že důležitý je trénink, ale také vzdělání. Na Fakultě tělesné výchovy a sportu v Praze vystudoval trenéřinu a v domovských Račicích se věnuje přípravě mládeže, především na dračích lodích, na kterých začal jezdit po konci kariéry. Dodnes trénuje, aby se udržel v kondici, s mládeží se dostane i na vodu. Po mnoha letech tvrdého tréninku má konečně čas i na svou rodinu a koníčky, kterým se nikdy dřív věnovat nemohl. V roce 2024 žil Petr Procházka v Račicích.