Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Pavel Preiss (* 1926  †︎ 2023)

• narozen 21. května 1926 v Praze do buržoazní rodiny

• během posledního roku studia gymnázia za války nuceně nasazen v jedné z pražských továren

• od roku 1945 studium dějin umění a klasické archeologie na Filozofické fakultě UK

• roku 1949 promoval jako jeden z nejrychlejších studentů

• v letech 1950–1954 sloužil u PTP

• poté působil v Národní kulturní komisi - katalogizace sbírkových předmětů českých zámků

• roku 1956 nastoupil do Národního muzea

• roku 1962 získal zaměstnání v Národní galerii

• v roce 1965 se podílel na přípravách výstavy českého baroka v Miláně

• v roce 1969 jmenován docentem, po své habilitaci krátce působil na FF UK

• v rámci normalizace musel fakutu opustit a vrátil se do Národní galerie

• roku 1992 jmenován profesorem

• mezi léty 1993 a 1994 působíl jako hostující profesor na vídeňské univerzitě

• zemřel 17. prosince 2023

Pavel Preiss se narodil roku 1926 v Praze. Pochází z buržoazní rodiny – jeho otcem byl státní úředník, syn spisovatelky Gabriely Preissové, a matka pocházela z rodiny obchodníka. Pavlova děda z matčiny strany zavedla práce přes Hamburk až do Guatemaly, kde se mu také narodila dcera. Děd v Jižní Americe nakonec i zemřel, a to zcela osamoceně. Ne však vinou rodiny. Jeho manželka i dcera, tehdy čtrnáctiletá, se vydaly na pravidelnou letní dovolenou do Evropy. Během ní však vypukla první světová válka a překazila plánovaný příjezd Pavlova dědečka, a rodina ho již nikdy nespatřila.

Pavlova babička se po válce rozhodla zůstat v Praze, Guatemala jí k srdci nepřirostla, a navždy tak zůstala Pražačkou z Nového Města. Zato Pavlova maminka Guatemalu milovala. Měla dvojí občanství, kterého se musela vzdát až s příchodem komunismu – cítila se vlastenkou českou i guatemalskou. Vycházela tedy z trilingvismu – doma se mluvilo česky, rodina se pohybovala v prostředí hamburských obchodníků mluvících dolnosaskou němčinou a v Guatemale se hovoří španělsky. Po celý život dovedla všechny tři řeči uplatňovat – a v třiapadesáti letech si k nim osvojila i znalost švédštiny.

Dětství a nejbližší příbuzní

Celý život bydlí Pavel Preiss v jednom domě na pražských Vinohradech. Udržel tím něco, co je pro dvacáté století zcela netypické, a sice jakousi stabilitas loci – život připoutaný k jedinému stavení.

V dětství byl Pavel Preiss obklopen především ženami. Díky své babičce, elegantní a pracovité dámě, která se mu plnou měrou věnovala, ovládl Pavel němčinu ještě před nástupem na gymnázium. Pravidelně mu četla německé knihy, především sebrané Mayovy spisy. Pavel se sice nikdy podle svých slov nenaučil solidně gramatiku, ale německy se naučil do té míry, že si byl později schopen sám koncipovat některé ze svých kunsthistorických textů.

Svou druhou babičku, spisovatelku Gabrielu Preissovou, označuje Pavel Preiss za „společenskou babičku“, za kterou se chodilo na návštěvy na Malou Stranu. Měli velmi hezké vztahy, Pavel byl jediný zdejší Gabrielin vnuk, neboť syn její dcery byl již rodilý Američan. Gabriela však byla velmi společensky aktivní, díky čemuž nemohla své rodině věnovat tolik času. Svého děda z otcovy strany Pavel nikdy nepoznal, neboť svou manželku věkově velmi převyšoval a zemřel dávno před jeho narozením.

Pavlův otec Dmitrij Preiss – jméno dostal po Dmitriji Karamazovi – byl státním úředníkem a téměř celý život strávil na ministerstvu, které se před válkou jmenovalo Ministerstvo průmyslu, obchodu a živnosti. Byl sekretářem ministrů a skončil s titulem ministerského rady. Za války však byl z ministerstva vyhozen a nucen účastnit se totálního nasazení v Ringhofferově továrně. Znal se však s jejím majitelem, díky čemuž se vyhnul nepříjemnostem. Po válce se do úřadu vrátil, avšak v roce 1948 mu nezbylo než odejít do penze dříve, než by byl vyhozen.

Počátek školní docházky a protektorátní léta na gymnáziu

Svou studijní kariéru zahájil Pavel Preiss v Základní škole v Kladské ulici a pokračoval studiem na Druhém státním Československém reálném gymnáziu na Královských Vinohradech, na takzvané Lobkowičárně. Jeho budova byla dostavěna v tomtéž roce, kdy měl nastoupit do primy. Dlouho v ní však nezůstali, neboť na novou budovu brzy dostali zálusk Němci a stal se z ní SS lazaret. Pavel a jeho spolužáci pak museli chodit na odpolední vyučování do jiných škol. Silnou vzpomínku má Pavel Preiss na protektorátní učebnice. Rozsáhlé části textu musely být začerňovány tuší, chyběly celé pasáže.

S obdivem vzpomíná Pavel Preiss na některé ze svých gymnaziálních profesorů. Měli povinnost zahajovat každou hodinu pozdravem Heil Hitler – různí profesoři se však k této povinnosti stavěli s nemalou mírou odvahy. Patřil mezi ně profesor Oldřich Fidrmutz, který se vyznačoval nepřehlédnutelnými semitskými rysy. Zřejmě si však opatřil důkazy, že pochází z árijské rodiny. Svou výuku zahajoval mávnutím rukou a povelem „Sednout“. Profesor Jan Opatrný, katolický kněz a školní katecheta, řešil tuto situaci velkým rozmachem ruky, který končil palcem na čele a volně přešel v pokřižování a zahajovací modlitbu.

Nenásledovala však žádná tragédie – krom osudu, který stihl Pavlovy židovské spolužáky. Z koncentračních táborů se nevrátil žádný. „Patřili mezi ně i bratři Schwarzovi, moji kamarádi. Byla to dvojčata, takoví Židé, kteří se dnes již nevyskytnou. Takoví ghettově plaší. Ti, co přežili, jsou stvořeni z jiné látky, jsou radikálnější – to byla vůbec podmínka přežití. Zato tito tomu podlehli jistě velice rychle a velice záhy.“ Popraven byl ještě profesor Benda, který byl tělocvikářem a vysokým sokolským činitelem.

Protektorátní léta byla velmi těžká. Především roky 1941 a 1942 – stísněná atmosféra panovala i u Preissů doma, neboť Pavlova rodina byla politikou velmi zaujatá. Otec a matka již dlouho před válkou tušili, co znamená vzestup Adolfa Hitlera a jeho ideologie, a předpovídali příchod války. „Vždycky mi běhal mráz po zádech, když jsem slyšel Englandlied.“ Byla to efektní a bojovná píseň německého vojáka, loučícího se a odcházejícího se bít do války o Anglii. Až když se karty obrátily a válka ztratila směr, který jí chtěli vtisknout Němci, zpíval Pavel Preiss se svými spolužáky tuto píseň s gustem – tehdy to byla již provokace. Mezi podobné akce patřilo trhání nacistických novin, které vydávalo německé kuratorium a distribuovalo je do všech škol.

Totální nasazení

I na tehdejší studenty čekala povinnost totálního nasazení. Člověk se mohl dostat k Luftschutzpolizei, což byli odklízeči mrtvol, či k Technische Nothilfe. Každý útvar měl svou uniformu – ve školách bylo možno potkat žáky právě takto oděné. Studium se jim kvůli nepravidelné docházce způsobené nasazením však zcela rozpadalo. Na začátku oktávy byli nasazeni všichni z Pavlovy třídy. Paradoxně však již nebylo co dělat – Pavel působil ve fabrice, jež byla předchůdkyní pozdější Tesly, kde měli pásově vyrábět vysílačky. Protože však již neměli žádné součástky, nemohli ve skutečnosti produkovat nic. Přesto se každé ráno museli povinně dostavit na pracoviště a strávit tam deset hodin – jinak by byli hledáni gestapem. Pavel si tedy nosil knížky malého formátu, aby je mohl snadno pronést přes kontrolu, a v každé volné chvíli četl.

Poslední válečná zima byla mírná a následující jaro krásné. Pavel a jeho vrstevníci se velmi těšili na tzv. plutokraty, americké letce. Ti tehdy létali nad Prahou a shazovali staniolové proužky na rušení radarů – byl na ně krásný pohled. Po zprávách o útoku na Drážďany však lidé začali tušit, co se tu také může stát. A ačkoliv to nepřišlo zdaleka v takové míře, je z hlasu Pavla Preisse cítit, že bombardování Prahy v něm stále vzbuzuje zlost – nemělo mnoho smyslu a padlo mu za oběť mnoho památek, například včetně Emauz.

Pražské povstání na Vinohradech

Pražské povstání na horních Vinohradech probíhalo poměrně mírumilovně. „Mělo to až operetní charakter,“ vzpomíná Pavel Preiss. Nacházelo se tam VVV – Velitelství Vinohrady Východ, kde se Pavel Preiss stal telefonistou. Najednou se okolo vyrojili záložní důstojníci se svými extrovkami a ve svátečních uniformách (včetně šavlí), které si doma schovali, což bylo poměrně riskantní. Ti se dostavili na zmíněné VVV a tím byl konec. „Jediná bojová akce, které jsem se zúčastnil, byla přeprava těžkého kulometu – něco strašně stařičkého – postavili jsme ho ke vchodu do Olšanských hřbitovů a stříleli na sídlo Němců. Samozřejmě, nic se nestalo, jen jsme postříleli fasádu... To až později museli přijet vlasovci,“ vypráví Pavel Preiss.

Posléze vyfasovali parádní uniformy Rommelovy armády a černé lodičky s trikolorou, v nichž začali chodit znovu do gymnázia. Tam je čekala krátká, tříměsíční oktáva, po které dostali vysvědčení, jež jim zaručovalo práva absolventa gymnázia. „Takže jsem vlastně člověk bez maturity,“ směje se Pavel Preiss.

Nástup na univerzitu

Ještě na podzim se mohli zapsat na vysoké školy. Většina z Pavlových spolužáků se vydala na medicínu, filozofickou fakultu si jich vybralo jen velmi málo. Touhu studovat dějiny umění deklaroval Pavel již jako čtrnáctiletý. Setkával se však se zděšenými reakcemi: „Preissi, čím se budete živit?“ Otázka to však nebyla nemístná, neboť pracovních míst pro umělecké historiky bylo velice málo. „Nakonec jsem se na dějiny umění dal – a pokládám to za životní štěstí. Byl to obor, který mi dal náplň, životní motivaci a naplnil mě spokojeností.“

Prostředí, v kterém se Pavel po nástupu na univerzitu ocitl, bylo ryze poválečně divoké. Ústav dějin umění byl tehdy spojen s německou univerzitou. Vedl ho Karl Meyer Svoboda, prominent, který však díky svému přátelství s profesorem Matějčkem nebyl určen do odsunu a odešel dobrovolně v roce 1946 do Vídně, kde obdržel profesuru. Počátky obnoveného ústavu však byly těžké – přihlásilo se na 300 studentů, nebylo kde se scházet, bylo zachováno velmi málo knih. Nakonec však u oboru mnoho studentů nevydrželo, ambicí některých z nich bylo zřejmě pouze získat titul. Tehdy neexistovaly žádné studijní plány či struktura studia a vše se dalo zvládnout během dvou až tří let, uměl-li člověk alespoň trochu psát. Na ústavu byl jediný docent, Oldřich Jakub Blažíček, který byl později nucen kvůli politickým poměrům ústav opustit.

Mnoho lidí se již tehdy výrazně profilovalo. Patřil mezi ně i Jaromír Neumann, kontroverzní postava českého dějepisu umění. Člověk mimořádně schopný, avšak velmi elastický. Výrazný byl i Jiří Kotalík, pozdější ředitel Národní galerie.

Růžena Vacková a Jindřich Čadík

Studijní léta Pavla Preisse byla provázána velkou osobností, která se vetkla hluboko do paměti národa. Byla jí Růžena Vacková, pozoruhodná žena, katolická konvertitka, hlasatelka obětování se – úkolu, který splnila do poslední nitky. V kriminále zůstala nejdelší možnou dobu, neboť odmítla veškeré formy žádosti o milost. „Dokud tu jsou jiní, nebudu se pokoušet dostat ven,“ prohlašovala. Pavla Preisse učila klasickou archeologii. Přednášela ji společně s profesorem Čadíkem, další osobností podobně tragickou. „Vítězně a triumfálně tragickou,“ poznamenává Pavel Preiss. Podobně jako Růžena Vacková byl dvakrát vězněn. Jednou za okupace a poté si to zopakoval během dalšího totalitního režimu.

Profesor Čadík nikdy neopustil svou milovanou Plzeň a úkoly s ní spojené. Tím bylo ředitelování v západočeském muzeu. Jeho láska k tomuto muzeu byla téměř zakladatelská, byť zakladatelem samozřejmě nebyl. Zasloužil se však velmi o jeho rozvoj. Jindřich Čadík byl velmi znalý antické keramiky. Také byl člověkem hluboce věřícím. Jeho přednášky byly vynikající, vždy hluboce procítěné.

Přednášky Růženy Vackové byly podobně strhující. Jejím oborem byly transpozice různých výtvarných forem do různých kulturních sfér římského impéria. Její teorie byly dle slov Pavla Preisse odvážné a idealistické – tento duch provázel i práce, která Růžena Vacková publikovala po návratu z pardubického vězení. Ty byly ovšem ovlivněny i nedostatkem odborné literatury.

Coby profesorka byla nesmírně obětavou a laskavou, vždy ochotná ke konzultaci. Projevovala velký zájem o cokoliv, s čím její studenti přišli. Každý čtvrtek pořádala ve svém bytě na Malé Straně tzv. jourfixy. Ty byly velmi oblíbené a frekventované. Duch tamních diskusí byl velmi odlišný od všech tendencí tehdejší doby, které byly nuceně a následně nastoleny. Pravidelní návštěvníci jejích večerních sezení byli tedy již předem odsouzeni k perzekuci režimem. Růžena Vacková ještě v době komunismu přednášela na téma „V čem se mýlí marxismus“ – a to i tehdy, kdy už byl marxismus jediným povoleným vyznáním. Tvrzení, že tou dobou je místo každého slušného člověka v kriminále, naplnila vrchovatou měrou.

Jiří Frel

Pavla Preisse od Růženy Vackové odcizovalo nadšení Jiřím Frelem, jejím následníkem ve funkci profesora klasické archeologie. „Já jsem ho prohlédl záhy a nazval jsem ho Mefistem z operety, čímž jsem ho smrtelně urazil a již jsme se ani nezdravili,“ vzpomíná Pavel Preiss. Jiří Frel se později oženil s dívkou, kterou Pavel Preiss znal, a nakonec ji zanechal s dvěma dětmi v komunistickém Československu, když sám emigroval. K tomu došlo i přesto, že byl velmi partajně angažován. V zahraničí proslul mnoha aférami – ať už dámskými avantýrami, či daňovými úniky. Ještě několikrát se oženil. Pavel Preiss nikdy neporozuměl nadšení, které nad ním projevovala Růžena Vacková. „Propadla zcela jeho šarmu, a považovala ho dokonce za vynikajícího odborníka.“

Promoce a převrat na fakultě

Pavel Preiss patřil k nejrychlejším studentům, promoval v pouhých třiadvaceti letech. Byl z nejmladších. „Cítil jsem již, jak se za mnou ozývá supění bolševického zubra, který mě chce nabrat na rohy.“ Tehdy, v roce 1949, ještě prošel komunistickou prověrkou, tenkrát ještě mírnou. Pracovala tehdy ještě s kritérii studijních výsledků a zájmu o obor. V oněch proslavených „trojkách“ však byli i lidé tvrdí a úderní. „Nechci je jmenovat, někteří pak změnili kabát a tvářnost – a někteří by dnes platili i za disidenty.“

Svou diplomovou práci dodělával Pavel Preiss již za nepříznivých podmínek. Myšlenkou byla prý průrazná, kvalita zpracování však kvůli podmínkám, které tu panovaly, tak podařená nebyla – téma vyžadovalo znalost Itálie, což nebylo možné, a literatura se zde také vyskytovala v míře spíše bídné.

„Politicky jsem se cítil ohrožen – buržoazní původ a tak dále,“ vzpomíná Pavel Preiss. „Nikdo mě sice přímo čelně nenapadal, ale to ohrožení jsem cítil. Snažil jsem se tomu tedy vyhnout, ale nevyhnul jsem se tomu zdaleka zcela. Čekala na mě další klec, kterou bolševik připravil. A sice PTP.“

Působení u PTP

Pavel Preiss byl odveden při nejbližším odvodu, dokonce mimo odvodní termín. Byl to téměř legendární termín, 5. září 1950. To je den, kdy se PTP zrodilo. „Jsem naplněn hrdostí, že jsem pétépák fundamentalista,“ směje se Pavel Preiss. Strávil u PTP celý čas, kdy PTP vůbec existovalo.

Stal se stavebním dělníkem. Byl zdráv a silný, spánek na kavalcích a podobná nepohodlí snášel celkem dobře. Neměl ani žádné závazky krom rodinných. Dostal se do tzv. Třiapadesátky. Tvořili ji převážně kněží, kteří se sem dostali po vlně rušení klášterů. Lidé to byli vesměs čestní, poctiví a přímočaří. Během svého působení u PTP vystřídal Pavel Preiss mnoho moravských měst – nejprve Libavou, pak Prostějov, Přerov, Kroměříž, Olomouc, Bruntál a Brno.

Jednoho dne jim oznámili, že jim službu prodloužili z dvou let až na dobu tříletou, tedy do roku 1953. Pavel Preiss sloužil od 5. března 1950 do 5. ledna 1954. „Já na to vzpomínám jako na dobu dobrého kamarádství a idiotských oficírů. Vidím ale převahu těch slušných lidí, s kterými jsem se tam setkal.“

Pavel Preiss působením u PTP netrpěl do té míry jako jeho ženatí kamarádi. U nich to často vedlo k velkým dramatům a leckdy i k rozpadu manželství. Jako oficíři u PTP působili mladí rotmistři z vládního vojska. Pak dostávali důstojnické hvězdičky, ale do penze odcházeli jako kapitáni či nadporučíci. „Tehdy ještě nebyla taková doba, kdy všichni byli podplukovníci. Říkalo se: Hoď do Dejvic kamenem a strefíš podplukovníka.“

V Třiapadesátce bylo možné potkat leckoho: krom jich zmíněných kněží se tam vyskytovaly i kriminální živly, ale i filozofové, právníci, inženýři a stavaři. Posledně zmínění se měli nejlépe, to byli opravdoví černí baroni: měli nejlepší uplatnění. Jednou k PTP nasadili dokonce i člověka, který byl po těžké obrně. Po nádvoří starých kasáren v Olomouci se klátil typickými křečovitými pohyby. „Bylo to vysloveně trapné,“ hodnotí Pavel Preiss. Nakonec však oficíři přišli k rozumu a postiženého propustili.

Vojenští lékaři

Pavel Preiss rád vzpomíná na vojenské lékaře. „Byli to lidé spojeneckého komplexu,“ vypráví. K armádě nastupovali v důstojnických funkcích – jako majoři či jako štábní kapitáni neboli capitain d´état. Podle jejich postavení se dalo rozeznat, který se zpěčoval a nepodepsal – ten dostal z obou zmíněných funkcí tu nižší. Zvláště milé setkání s jedním z nich Pavel Preiss zažil v Olomouci. Lékař, jenž tam působil, byl jako vystřižený ze Švejka: malý, husté obočí a nízké čelo. Vždycky nejprve křičel: „Kdo jsi, co se ti stalo?“ Ale hned potom se spiklenecky ptal: „Co jsi studoval?“ Vystudovaného člověka totiž bylo snadné poznat, neboť příslušníkům PTP, alespoň v 53. útvaru, byly ponechány akademické tituly. Nepříjemný byl však na vyšší šarže – na ty nízké byl milý.

Pavel Preiss během svého působení u PTP prodělal bolestivý výron v kotníku. Dlouhou dobu měl nohu v sádře a ani potom pro něj nebylo snadné se pohybovat. Pro oficíry bylo otázkou, co s ním – za každého vojína totiž dostávali prémie. Jeden oficír z Podkarpatské Rusi ho poslal zpět na přešetření – onen švejkovský doktor se však rozlítil a křičel, že si půjde stěžovat na ředitelství. Pavel Preiss byl tedy nasazen do prádelny. „V životě jsem toho nepřečetl tolik jako tam,“ vzpomíná. Mandl zvládl obsluhovat jeden člověk a druhý mohl ležet na hromadě prádla a odpočívat.

Domů se člověk nedostal skoro nikdy, maximálně jednou za půl roku. Na sobotu a neděli bylo možné podniknout alespoň cestu do blízkých měst, nejčastěji do Kroměříže. Podle vzpomínek pana Preisse tam působila velmi nepříjemná vojenská posádka, avšak jinak to byly výlety velmi příjemné. I přes to, že s bývalými kamarády bylo po návratu kvůli mnoha starostem těžké udržovat kontakt a vztahy se staly spíše volnými, je Pavel Preiss dodnes členem svazu bývalých pétépáků.

Piják Jarda Krída

Mezi nezapomenutelné postavy patřil restauratér Jarda Krída, notorický alkoholik, kterému stačilo nesmírně málo k tomu, aby se dostal do podroušeného stavu. Nikdy však nebyl útočný, jinak byl dokonce příjemný a milý. Avšak kamkoliv přišel, udělal nějakou ostudu a přivedla ho hlídka. Jednou potkal dva důstojníky a říkal jim: „Soudruzi, já vám zahraju!“ Oni odvětili: „Soudruhu, vy jste opilý!“ A dali ho odvézt. Jarda Krída byl téměř naměkko, jak mu svět křivdí: „Vždyť já nic nedělal, já jsem jim chtěl jen zahrát...“

Kvůli takovýmto aférkám neměl možnost vycházet ven. U útvaru byla dokonce zřízena speciální funkce „dozorce pro Krídu“. Pavel Preiss vzpomíná, jak jednoho horkého letního dne ležel na kavalci a četl knihu. A přišel Jarda Krída, opřel se o kavalec a povídá: „Víš, doktore, ono je to svinstvo. Ale člověk musí mít silnou vůli, umět si poručit, a i tu Alpu do sebe dostane!“

Národní kulturní komise

Po návratu od PTP čekala Pavla Preisse obtížná situace. Ponese pečeť PTP nějaké další negativní dopady? „Naštěstí ne, musím říct, že nikoliv. Dlužím to však faktu, že jsem z velkého města – na maloměstě či vesnici to trvalou pečeť obnášelo,“ hodnotí Pavel Preiss. Měsíc po návratu se Pavel Preiss zotavoval. Od února se objevila možnost nastoupit do jedné z odnoží Státní památkové správy, do Národní kulturní komise.

Ta spravovala Státní zámky – ne však po stránce stavební, nýbrž po stránce mobilií, sbírkových předmětů. Tímto se jako pověřenec zabýval docent Oldřich Jakub Blažíček, s kterým se Pavel Preiss znal již z fakulty. Blažíček byl nucen, byť habilitovaný docent, z fakulty odejít a uchytil se tedy na tomto místě. Byl to člověk nesmírně pilný. Později se stal vynikajícím odborníkem na barokní plastiku.

Tehdy probíhala rozsáhlá akce katalogizace sbírkových předmětů na státních zámcích. Do té doby existovaly pouze jakési inventurní knihy, které však nebyly dostatečně podrobné a navíc byly místy i chybné, neboť jejich autory byli laici. Pavel Preiss dostal možnost stát se členem pracovní skupiny, která se ujala úkolu katalogizace. Přijetím této nabídky se však nedostal do zaměstnaneckého poměru, což bylo jemu a jeho kolegům mnohokrát zdůrazňováno. Byli pouze odměňováni za vyplňování katalogových karet – a platby to byly velice nízké. Nedostali ani adekvátní vybavení v podobě nezbytného fotoaparátu.

NKK byla kritizována za zmatek, který způsobila ve sbírkových fondech. „Ta doba byla tak rozjitřená, že NKK omlouvám i po stránce jejích lapsů,“ tvrdí Pavel Preiss. Lapsy měly podobu vpádu na některý ze zámků, kdy se s jednotlivými sbírkovými předměty zacházelo velmi nekoncepčně. Práce v katalogizační komisi byla náročná – zastávat ji mohl jen mladý a zdravý člověk, avšak s dispozicí nadchnout se pro velký úkol. Byla to jedinečná příležitost dostat se k ohromnému množství materiálu, který byl absolutně nezpracovaný. „Když jsem byl v této atmosféře, v tom nadšení, řekl jsem si: Já se nedám, já se nenechám vyřadit z oboru, já se začnu projevovat!“ Pavel Preiss se tedy rozhodl zaměřit se kromě práce na zámcích i na další témata, na něž narazil během studia.

S nynějším profesorem Katolické teologické fakulty UK Jaroslavem Homolkou se dostali k práci v Horšovském Týně. Práce to byla radostná. Zámek byl velmi zajímavě vybaven, obdobně jako všechny zámky v dané oblasti. Pavel Preiss vypráví charakteristickou scénku, která ilustruje bohatost materiálu, s níž se v dané oblasti mohl setkat. Odehrála se na zámku v Blatné. „Zabýval jsem se, když jsme byli na zámku v Blatné, opět s Jaromírem Homolkou, tamním materiálem. Jednoho dne jsem za ním přišel, poněkud vykulen, a zřejmě na mně byl patrno, že jsem v jakémsi šoku. A on se na mě tak podívá a říká: ,Tak co jsi našel, Škrétu nebo Brandla?‘ A já povídám: ,Brandla.‘ Totiž, skutečně to nebyla fantazie a fantasmagorie, ale opravdu to byl nález pozoruhodného obrazu alexandrovského námětu, který tam byl zařazen jako svozový materiál bez bližšího určení. V první vlně jsem ho ani neurčil ikonograficky správně, za to se kaji, ale neměl jsem tehdy ještě možnost opřít se o ikonograficky relevantní literaturu. To je ukázka toho, co bylo možno tam nacházet.“

Nástup do Národního muzea

Takto Pavel Preiss pracoval dva roky, do roku 1956. Poté však bylo nutné začít dbát na to, aby se dostal tzv. „pod penzi“, neboť pro NKK stále pracoval bez zaměstnaneckého poměru. Naskytla se možnost pracovat v Národním muzeu, kam zamířil Pavel Preiss společně s již zmíněným Jaromírem Homolkou. Na své působení na tomto pracovišti nevzpomíná rád. K Národnímu muzeu patří i jistá mentalita, která tam, dle Pavla Preisse, panuje dodnes, byť teď již bez politického podbarvení. Poprvé se tam střetl s neblahými politickými poměry, které se promítaly i do pracovního života. „Například sobotní dopolední školení, to pro mě bylo něco úplně nového – a šokujícího.“

Rád však vypráví o tehdejším řediteli Dencksteinovi, s nímž se velmi spřátelil, a o některých dalších jednotlivých pracovnících. Atmosféra vlastní této instituci je však podle něj prazvláštní a trvá snad již od 19. století. Již velmi brzy po nástupu se Pavel Preiss začal poohlížet po jiném pracovním místě. Než se však otevřela možnost působit v Národní galerii, kam Pavel Preiss celou svou profesní drahou směřoval, trvalo to celých pět let. Po celou dobu působení v muzeu byl Pavel Preiss velmi publikačně činný. Mezi jeho témata patřily osobnosti českého barokního malíře Václava Vavřince Rainera a zakladatele českého dějepisu umění Jana Quirina Jahna.

Kandidatura věd

Kupodivu se Pavlu Preissovi podařilo bez morální úhony projít procesem vedoucím k získání titulu kandidáta věd. V době, kdy se tak stalo, bylo získání zmíněného titulu politickou záležitostí: s přihláškou k tomuto řízení předkládali člověku i přihlášku do strany. V Národním muzeu však vznikla situace, kdy bylo nutné, aby skupina zaměstnanců, ke které náležel i Pavel Preiss, získala pozici „vědecký pracovník bez vědecké hodnosti“. Tím se mu otevřela cesta k získání kandidatury i bez paktování s režimem: bylo však nezbytné absolvovat zkoušku z marxismu-leninismu a také zkoušku z ruštiny.

V Národní galerii

Do Národní galerie tedy Pavel Preiss přišel již jako kandidát věd. Dveře této instituce mu kvůli jistým osobním averzím ze strany některých pracovníků zůstávaly dlouho zavřené, v roce 1962 se však situace změnila. Politické ovzduší v NG bylo mnohem uvolněnější než v NM. Do galerie nastupoval Pavel Preiss jako nováček, ačkoliv byl již ve středním věku. Dostal se na místo referenta vývozu, což bylo povolání obnášející nutnost schvalovat, která umělecká díla mohou opustit republiku. Kvůli této práci musel často chodit na pochůzky – například do domácností občanů, jejichž příbuzní emigrovali a oni jim nyní zasílali například rodinnou fotografii. Ve schvalovacích předpisech bylo humorné pravidlo – za umělecké dílo bylo nutné považovat to, co bylo zarámované, zbytek nikoliv. Uměleckými díly se tak stávaly například fotografie domácích mazlíčků. Práce však s sebou nenesla velké časové vytížení a tak mohl Pavel Preiss trávit mnoho času v knihovně prací na vlastních tématech.

Štěstím, které Pavla Preisse potkalo, byl příchod Oldřicha Jakuba Blažíčka do Národní galerie. Tento starý profesor dostal místo referenta pro barokní plastiku a jako takový organizoval i různé mezinárodní výstavy. Pavlu Preissovi se díky němu naskytla možnost na nich spolupracovat a podívat se díky tomu například do Milána či Londýna. Postupem času se Pavel Preiss zbavoval nepříjemných úkolů pro začátečníky a v hierarchii zaměstnanců stoupal stále výše. Nakonec mu tehdejší ředitel Jiří Kotalík nabídl dokonce pozici vědeckého tajemníka – funkce, která bývala spjata s působením v partaji. Jejím přijetím na Pavla Preisse padlo podezření z kolaborace s komunistickým režimem. Toto nepříznivé světlo ho velmi trápilo, avšak nikdy ani nedostal nabídku do KSČ vstoupit. „Ani nevím, jak jsem tím procházel – strašně rád bych se stylizoval do role hrdiny, který jim přihlášku vmetl do tváře, roztrhal ji či pošlapal – ale nemohu, nikdy mi to nebylo ani nabídnuto.“

Nabídka spolupráce s StB

Přišla ale jiná nabídka – a sice nabídka spolupráce s StB, která ho dostihla v roce 1962. Jednou za ním do Národní galerie přišli dva pánové a začali si ho oťukávat. Celé to skončilo až v tzv. kachlíkárně, kde mu byla se stupňující se razancí nabízena spolupráce. Pavel Preiss vše odmítl. „Doteď to slyším, jak se od vedlejšího stolu ozval člověk, který vedl výslech, a řekl: ,Tak to spal. To jsem si myslel, že jste větší vlastenec!‘“

Krátce poté čekala Pavla Preisse jeho první cesta do zahraničí. Několik dnů předtím však v tramvaji potkal jednoho z příslušníků StB, který se něj usmál a povídá: „Tak vy prý jedete do Holandska, pane doktore...“ Pavel Preiss naštěstí brzy vystupoval a nemusel s oním estébákem vést konverzaci, ale byl si zcela jist, že nikam nepojede. Nic se však nestalo. A to ani nikdy v budoucnosti, dokonce ani po měsíc trvajícím pobytu v Itálii. Jeden ze známých pana Preisse se po revoluci dostal k jeho spisu u StB – tam je jako sledovaná osoba veden až od roku 1982, což je velmi zvláštní, neboť vše se odehrálo v roce 1962. Pavel Preiss se domnívá, že jde o úřední chybu či že jeho spis byl zničen.

Vlastní publikační činnost

Působení v Národní galerii skýtalo možnost pracovat i na vlastních publikacích. „Když dnes myslím na svoje publikace, mám pocit, jako bych se procházel jakýmsi hřbitovem. Všechno je dnes již překonáno...“ soudí Pavel Preiss. Mezi jeho publikace patří monografie českého barokního umělce Václava Vavřince Rainera, kniha o italských umělcích v Praze a také kniha o pražských palácích, na které spolupracoval se známým kunsthistorikem Emanuelem Pochem. Spolupráce to však, zdá se, nebylo růžová. Mezi stěžejní díla Pavla Preisse patří práce Panorama manýrismu, na kterou vzpomíná velmi pozitivně, až s něhou.

Obdobně rád vzpomíná Pavel Preiss i na předmluvu k Vasariho Životům. V dané publikaci je uveden i jako překladatel, kterým však není – přeložil je Jan Vladislav, který tou dobou již nemohl nic vydávat. Tento vynikající český překladatel byl jedním z nejbližších osobních přátel Pavla Preisse.

Proces habilitace

Pavlu Preissovi se podařilo habilitovat se i přes nepříznivou politickou situaci. Proces jeho habilitace však trval velice dlouho. Svou habilitační práci předložil již v roce 1965 – stalo se tak po pobídce jedné sekretářky na filozofické fakultě, jejíž srdce pro Pavla Preisse hořelo (byť bez jeho úsilí a vědomého přičinění). Nenechal se pobízet dlouho.

Jeho habilitační řízení však bylo zamítnuto. Pavel Preiss si šel stěžovat k tehdejšímu děkanovi Františku Mužíkovi. Audience u něho však probíhala velmi nepříjemně. Musel dvě hodiny čekat, než ho děkan přijal – mezitím přijímal mnoho mladičkých studentů, ale aspiranta na profesuru nechal stát na chodbě. „Pak došlo k památnému setkání, o němž jsem často někde vyprávěl,“ vzpomíná Pavel Preiss. „Syčel jsem na něho: ,Spectabilis, přišel jsem se zeptat, proč jste zamítl mou habilitaci?‘ A on odpověděl, že nejde o odmítnutí, ale o nutnost ještě prověřit mé politické a mravní rysy. Rozčílil jsem se a prohlásil jsem: ,Chápu, že je zapotřebí zjistit, jestli nemám pod koksem kulomet a jestli neznásilňuju nezletilé.‘ A poroučel jsem se.“

I přes tuto příhodu – snad díky uvolnění poměrů – nakonec habilitační řízení na fakultě proběhlo. K schválení nakonec bylo třeba ještě politického souhlasu tehdejšího ministra Vilibalda Bezdíčka. Tam se to zaseklo, neboť on podpis odepřel. V roce 1969 však byl ze své funkce odvolán a na poslední chvíli diplom podepsal. „Já mám vždycky taková podezřelá data, která na mě vrhají divné světlo – ale já si myslím, že se kvůli svému odvolání naštval a podepsal všechny dekrety, které mu tam ležely,“ vysvětluje si zvláštní událost Pavel Preiss.

Jako habilitovaný docent začal působit na filozofické fakultě. „Byl jsem tam tehdy jediný habilitovaný docent – všichni ostatní byli státně jmenovaní, a to i po revoluci.“ Po krátkém přednášení však byl z fakulty opět distancován a věnoval se dál svému povolání v Národní galerii, kde bylo téměř jedno, zda je docentem či nikoliv.

Sbírka starých kreseb a výstavní činnost v NG

V 80. letech se v NG osamostatnila sbírka staré kresby a byla přemístěna do Šternberského paláce. Tou dobou se zhoršily vztahy mezi Pavlem Preissem a ředitelem NG Jiřím Kotalíkem, který ho v souvislosti s tím chtěl zbavit funkce vědeckého tajemníka. Pavla Preisse to těšilo, neboť práce tajemníka ho nudila. Dohodli se tedy, že převezme onu nově vzniklou sbírku. Tato práce ho velice bavila a pustil se do ní se značným zápalem. Díky tomu bylo objeveno i mnoho nových kreseb významných českých umělců, dosud zařazených mezi anonymy.

Když Pavel Preiss dosáhl věku 67 let, došel k rozhodnutí odejít do penze. Do Národní galerie se však vrátil zadními dvířky coby organizátor nejrůznějších výstav. I toto působení ho těšilo a vzpomíná na ně s radostí. Nejvíce ho bavila výstava portrétní a kryptoportrétní činnosti Jana Petra Molitora, přímého následníka Václava Vavřince Rainera – umělce, který se Pavlu Preissovi stal celoživotním tématem. Dále to byla výstava Rainerových krajin či malá výstava v salcburském muzeu.

Porevoluční působení

Po revoluci, v dubnu 1992, byl Pavel Preiss jmenován profesorem. Dalšího stvrzení svých schopností došel roku 1995, kdy mu byla nabídnuta pozice hostujícího profesora ve Vídni. Po návratu začal vést seminář po profesoru Horynovi. „Jako penzista jsem se však již nikdy nestal profesorem Univerzity Karlovy – nejsem tedy profesor emeritus. Ten diplom zní na vysokoškolského profesora a nikde není uvedeno, pro jakou školu. V novém školském zákoně je prý uvedeno, že titul profesora je prý titulem funkčním, končí s výkonem funkce. Ale mně je to dnes již jedno – myslím na poslední věci člověka,“ uzavírá Pavel Preiss.

Dnes stále žije v domě na pomezí pražských Vinohrad a Vršovic. Bohužel mu již několik let neslouží zrak, a nemůže tedy dál pokračovat v aktivním životním stylu.