Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Preislerová (* 1941)

• narodila se 24. července 1941 v Praze

• otci byl znárodněn obchod, matčini sourozenci žili v USA, což přinášelo rodině stálé problémy

• v roce 1959 ukončila Střední zdravotnickou školu, obor dietní sestra

• do narození dcery v roce 1968 pracovala ve Vojenské zotavovně Slapy

• od roku 1970 byla zaměstnaná v Mezinárodní a Meziměstské telefonní ústředně Praha

Jaroslava Preislerová se narodila za druhé světové války. Ač byla malá, dobře si vzpomíná, jak museli být tehdy opatrní na to, co se kde říká nebo spíše neříká. Nepřítel byl jasný. Po krátkém nadechnutí ale, z jejího pohledu, přišla horší doba v tom, že ubližoval Čech Čechovi, lidé si přestali věřit. V dětství trávila mnoho času na Šumavě a pamatuje si, jak byli tvrdě trestáni ti, kteří chtěli utéct za hranice i ti, co jim pomáhali. Sama měla později možnost zůstat v USA, kde žili matčini sourozenci. Jaroslava se tehdy do Československa vrátila, nechtěla nikomu způsobit potíže a také nedokázala opustit rodiče. Dnes v USA žije její dcera s rodinou a obě si váží toho, že se mohou navštěvovat tak často, jak si přejí.

Matčini rodiče založili rodinu v Americe

Jaroslava Preislerová se narodila 24. července 1941 v Praze, kam oba rodiče odešli za prací. Tatínek pocházel z Písku, měl tři sourozence; prarodiče zemřeli dřív, než se malá Jaruška narodila. Otci Jaroslavu Bauerovi se podařilo otevřít si v Praze obchod, na který si pamětnice dobře pamatuje. Maminka Růžena, rozená Fidlerová pocházela z Vlachova Březí a příběh její rodiny by vydal na román. Její rodiče založili rodinu v Clevelandu v Ohiu, kde se jim dařilo dobře. Babička si ale přála vrátit se domů, i když už se schylovalo k první světové válce a všichni jim to rozmlouvali. Cesta nebyla jednoduchá. Dědečka zajali Francouzi a babička cestovala sama s pěti dětmi, kdy nejmladšímu bylo šest měsíců. Jen z Hamburku na Šumavu trvala cesta měsíc. Naštěstí jim pomáhal Červený kříž. Na nádražích, kde stály vozy s americkými vojáky se vždy vojáci podělili s dětmi o nějaké pamlsky nebo ovoce. Život po návratu nebyl vůbec jednoduchý a v dospělosti se všichni matčini sourozenci vrátili do USA, což bylo velmi usnadněno tím, že měli americké občanství. Jaroslavy maminka zůstala, cítila povinnost postarat se o babičku. Paradoxem se stalo, že babička po sedmdesátce za dětmi odjela a vrátila se až po deseti letech, což maminka nenesla lehce a komentovala to slovy:  „Já zůstala a babička si odjede.“

Učili jsme se, že nemůžeme vždycky říkat pravdu

U babičky na Šumavě pobývala rodina na konci druhé světové války. Jaroslava Preislerová si dobře vybavuje dobu, kdy se naučila, že o některých věcech mluvit nemůže. I když byla malá, maminka jí například vysvětlila, že o tom, že doma zabili prase se mluvit nesmí; „lhala“ potom vždy, když bylo třeba někoho ochránit. O tom, že život není někdy jednoznačný podle ní svědčí i příklady lidí, kteří se zdánlivě nezachovali za války správně, aby právě díky tomu někomu pomohli, tak jako třeba starosta vesnice, který se „přátelil“ s Němci. Dobře si také vzpomíná na osvobození Američany.

Po válce se zdálo, že přicházejí dobré časy. Tatínek vlastnil koloniál a malá Jaruška za ním často chodila. To ale nemělo trvat dlouho a po zabrání majetku rodina opět žila nějaký čas na Šumavě. „Po příchodu komunistů si lidé přestali věřit, báli se jeden druhého,“ vzpomíná pamětnice na další těžké období, „farář a slečna, která pomáhala na faře ve Vlachově Březí, schovávali lidi, kteří se chtěli dostat přes hranice. Později byli zatčeni, ona dostala devět let, pan děkan Nakládal dva roky. U soudu mu nemohli nic dokázat. Jedna z jeho prvních cest po propuštění vedla za maminkou slečny z fary, o kterou se postarali příbuzní. Byl to hodný člověk, ale ve Vlachově Březí nesměl zůstat.“ Takových příběhů se v šumavské vesnici odehrávalo více: „Když chtěl hoch přejít hranice, v bouřce zalezl do snopu, probudil se a vlčák vedle něj. Tak šel hned do kriminálu. Mnoho postižených jsem znala. Ve třetí třídě jsem si spočítala, že až mi bude třicet pět, půjde soused pan Matoušek z kriminálu. To byly velké postihy. Co Češi dokázali, to je hrůza.“

Začínalo se od nuly, muselo se šetřit a šetřit

Jaroslava Preislerová si vzpomíná i na další ránu, která přišla, když byla vyhlášena měnová reforma: „Zápotocký tenkrát řekl, že měnová reforma nebude. A vzápětí jsme poslouchaly s maminkou zprávy, kde hlásili, že je měnová reforma. To byl šok. Vím, že maminka začala plakat a říkala: ,Jaruško, teď už nemáme opravdu vůbec nic.‘ A začalo se znovu od nuly, zase šetřit, zase šetřit a zase šetřit.“ Otec nastoupil jako příručí u podniku Odkolek, krátce zastával i funkci vedoucího, ale brzy opět přišlo propuštění. Tehdy byla Jaroslava v 5. třídě a její učitelka jí dala kontakt na práci v galvanické dílně v Aerovce, kam tatínek skutečně nastoupil. Do práce jezdil hodinu a půl, vstával ve tři hodiny ráno, ale navzdory tomu chodil v košili a kravatě: „Ač se zlobil na režim, nestěžoval si. Bylo to místo, kde se sešla řada bývalých živnostníků.“

Jako stín ležel na rodině i fakt, že matčini sourozenci žili v Americe: „Tehdy byl tlak na lidi, aby se zřekli svých příbuzných v Americe. Že s tím nesouhlasí, protože jsou to kapitalisté a tak dále. Mamince přišel domů dopis z ministerstva zahraničí. A maminka, žena rázná, vyrazila na ministerstvo a pak vyprávěla: ,Já jsem jim řekla, že se zříkat nikoho nebudu, že jsou to lidé čestní, vystěhovali se, povolení dostali, pracují, starají se o rodiny, tak takových lidí já se zříkat nebudu.‘ A tímhle stylem to tam vyřídila.“ Žádný přímý postih tehdy nezažili, ale balíky od příbuzných začaly přicházet poškozené. Největším zklamáním se stalo, když v balíku na Vánoce našli otevřené potraviny, které zničily oblečení. Matka si šla opět stěžovat, takže příště dostali na oplátku tak velká cla, že nakonec museli balíky odmítnout, čímž se cítili strýcové a tety dotčeni a nemohli situaci pochopit.

Od práce zdravotní sestry do Mezinárodní telefonní ústředny

Jaroslava nikdy nechodila do pionýra, ale do SSM na střední zdravotní škole, kde studovala obor dietní sestra, byla zapsána automaticky: „Žádné schůze jsme ale neměli, nebyla žádná velká propagace, i když všichni učitelé ve straně byli. Ale ve straně byli i slušní lidé. Měli jsme štěstí.“ Po maturitě v roce 1959 dostala umístěnku do Vojenské zotavovny na Slapech, kde pracovala asi pět let. Byl zde samozřejmě stálý politický dohled, ale paradoxně nejdůležitější se zdálo, mít správně angažovanou nástěnku a oslovovat se „soudruhu, soudružko“, což se jí často nedařilo. V roce 1965 se pamětnice dostala za příbuznými do USA. Musela tehdy jet bez peněz jen s malým zavazadlem, ale bylo o ni výborně postaráno: „Čekalo se jen na to, že řeknu, že zůstanu…“ Podmínky včetně zaměstnání pro ni byly připraveny, ale nakonec se vrátila kvůli rodičům. Měla obavy, aby otce nezavřeli a také chtěla, aby se mohla později o rodiče postarat. Po návratu do Československa ji samozřejmě čekal politický pohovor na pracovišti: „Co jsem nechtěla, to jsem neřekla,“ dodává. Když se naopak příbuzní vypravili později k nim, naráželi nejen na nepříjemné chování, ale na zvláštní státní praktiky, kdy museli na mnoha místech, například za ubytování nebo vstupné, platit vysokou přirážku.

Dobu pražského jara prožívala Jaroslava radostně i v osobním životě, v červnu 1968 se jí narodila dcera. Ale i toto období klidu a naděje brzy skončilo. Bratranec, se kterým si byla blízká, ji chtěl odvézt mimo Prahu, ale zůstala. Bohužel první manželství netrvalo dlouho, Jaroslava zůstala bydlet s dcerkou u rodičů. Po mateřské dovolené se již nechtěla vrátit do zdravotnictví, kde by byla nejen práce na služby, ale hlavně malé platy. Dostala tehdy tip do Mezinárodní telefonní ústředny Praha s šestihodinovou pracovní dobou a přitom větším platem. Na tomto místě setrvala, i když pracovní prostředí pro ni bylo deprimující; vadilo jí hodně lidí ve velkém prostoru a hlavně špatné vztahy.

Později ale přišla nabídka z pracoviště pro mezinárodní hovory, kde byla práce mnohem zajímavější i lepší mezilidské vztahy: „Nezáleží odkud lidé jsou, ale jací jsou k sobě, někdy jsou vám lidé z velké dálky bližší než někdo, s kým bydlíte pod jednou střechou,“ říká. Spojovatelky pracovaly i na různých akcích, v tiskových střediscích, při návštěvách státních návštěv, přenosech apod. Byla i na školení ve Stockholmu, učily se na počítačích v angličtině. To s sebou samozřejmě neslo i stinné stránky – probíhaly kontroly hovorů i kádrování telefonistek. Pravidelně tak byla dotazována na příbuzné v zahraničí.

Lidé se musí naučit v demokracii žít

Po deseti letech se Jaroslava Preislerová podruhé vdala a rodinné zázemí spolu s přáteli jí pomáhalo žít v době lži a nesvobody: „Museli jste mít silnější pouta doma, aby to člověk nevnímal, nebyla to žádná legrace. S problémy si musí člověk poradit sám v sobě, v práci jsem vždycky nasadila úsměv a nedávala nic najevo,“ dodává. U bratrance na Šumavě pravidelně poslouchala Svobodnou Evropu: „Bylo dobré slyšet něco jiného, než co do vás pořád cpali.“ Když přišel 17. listopad 1989, manžel byl v průvodu se studenty. Informace měli tedy přímo z Národní třídy, i když do hlavního proudu se nedostal: „Další dny se čekalo, co bude, sledovaly se zprávy.“ I díky své práci byla Jaroslava Preislerová blízko všeho dění. Zpočátku dokonce pomáhala novinářům s prací na počítači, kterou spojovatelky musely už tehdy ovládat. A i když se doba změnila, zůstala ve stejném zaměstnání až do důchodu. Svou dceru vzala do USA již před sametovou revolucí a ta se tam později provdala a zůstala. Uskutečnila to, co babička a maminka kvůli totalitnímu režimu svým rodičů udělat nechtěly.

Jaroslava Preislerová je dnes stále vděčná, že můžeme žít ve svobodě a demokracii. A zároveň si uvědomuje, že to stále neumíme: „Lidé se musí naučit v demokracii žít. Dnes si myslí, že si mohou dělat, co chtějí, ale není to pravda. Jsou pravidla, která by se měla dodržovat. Lidé si necení volnosti, kterou mají. Mladí by si měli vážit, že mohou cestovat a studovat ve světě. A také se mohou vrátit a své znalosti uplatnit.“