Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Potužil (* 1947)

• narodil se 25. srpna 1947 v Praze

• studoval průmyslovou školu v Ječné ulici a Divadelní fakultu Akademie múzických umění v Praze

• v roce 1969 založil a vedl nezávislý soubor Divadlo na okraji

• v letech 1971 až 1991 dramaturgem a vedoucím Uměleckého souboru mladých Rubín

• signatář tzv. Anticharty

• od roku 1977 do 1978 spolupracovník StB s krycím jménem „Bílý“

• v letech 1982 až 1983 kandidátem spolupráce s StB

• dramaturg a režisér zhruba pěti set pořadů převážně o poezii pro Československou televizi

• externí režisér Činoherního studia v Ústí nad Labem a městských divadel pražských

• umělecký šéf divadla Rokoko

Zdeněk Potužil se narodil 25. srpna 1947 v rodině doktora práv a filozofie Františka Potužila. Otec byl během druhé světové války členem a funkcionářem kolaborantské organizace Národní souručenství. Po osvobození bylo proti němu vedeno trestní stíhání. Soudní řízení však skončilo rozvázáním pracovního poměru. Poté, co František Potužil při přijímacím řízení před zaměstnavatelem zatajil svoji činnost za okupace, byl vydírán příslušníky MV a ze strachu před opětovnou ztrátou zaměstnání a společenskou dehonestací přistoupil ke spolupráci. Kontaktům s pracovníky StB se však vyhýbal a podle hodnocení neplnil dostatečně zadané úkoly. Po třech letech byl přeřazen do kategorie důvěrník a v roce 1963 byla spolupráce s otcem pamětníka kvůli nervovému zhroucení ukončena. Ve výňatku z archivních spisů je v charakteristice k jeho osobě uvedena cynická poznámka „bojácný, nechce nikomu ublížit“.

Studijní léta a nepřiznaná homosexualita

Zdeněk Potužil byl v dětství nadšeným radioamatérem. Po absolvování základní školy nastoupil na učební obor do Kovoslužby. Paralelně studoval na průmyslové škole v Ječné ulici. Po maturitě byl přijat na Divadelní fakultu Akademie múzických umění v Praze. Dospívání prožíval ve vnitřním rozporu nepřiznané homosexuality. „Nechtěl jsem si to přiznat. Chodil jsem s holkama a někde v křoví jsem pak kluky obdělával. Přiznal jsem si to ve dvaceti, kdy mne Mirek Kovářík sbalil na ulici a dal mi takový coming out. Řekl mi, že jsem takový, jaký jsem, a že z toho mohu mít výhody. Během dvou tří měsíců jsem byl s tím smířený, což je vlastně zázrak. Do té doby jsem z toho měl mindrák a chlastal jsem. Pak to všechno přestalo,“ vzpomíná.

Před smířením se svou sexuální orientací však trpěl psychickými problémy, se kterými krátce docházel na terapii do bohnické psychiatrické léčebny: „Měl jsem nějaký problém a dostal jsem se do Bohnic, kde byl nějaký Freund a doktorka Novotná. Freund byl chlap, který napsal knihu Homosexualita u muže. Já jsem tam šel s tím, že jsem homosexuál, mám s tím problém a co mám dělat. Oni mi řekli: ‚S tím nic dělat nemůžete. To nechte jednoduše být. Jediné, co pro vás můžeme udělat, je, že vám zařídíme modrou knížku.‘ Napsali, že uzavřený pobyt v mužském kolektivu je krajně nevhodný, a na prvním sezení jsem měl modrou.“

Partnerství a počátky divadelní tvorby

V druhé polovině šedesátých let se pamětník zamiloval do mladého, tehdy ještě nezletilého Miroslava Jelínka. Rodiče sexuální orientaci syna akceptovali a Jelínka, mimopražského studenta, ubytovali ve svém bytě ve Střešovicích. V té době byl homosexuální pohlavní styk s nezletilým trestným činem. Partnerský vztah Zdeněk Potužil netajil, nicméně komunistické represivní složky k postihu nepřistoupily. Politické uvolnění, pád cenzury či obecně tzv. Pražské jaro a následný vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa sledoval spíše zpovzdálí. „Byl jsem tehdy zamilovaný. Nikdy jsem neměl rád masové věci. Musím říci, že jsem se tomu trochu posmíval. Nebralo mne to, že bych trpěl, že můj stát je napadený cizí armádou. Byl jsem v Poděbradech. Pak jsme byli na Václaváku. Tam mně maminka poradila, abych si koupil šlehačku, že za komunistů nebude, což jsem udělal. Viděl jsem rozstřílené Muzeum. Měl jsem k tomu ale velký nadhled. K celým šedesátým létům,“ říká Zdeněk Potužil.

Ke scénické tvorbě se poprvé dostal již v roce 1967, když nastoupil jako technik a osvětlovač do litvínovského amatérského souboru Docela malé divadlo Miroslava Kováříka. Na DAMU se pak jeho umělecký zájem upínal především ke směru tzv. divadel malých forem. V roce 1969 společně s Miroslavem Jelínkem a Petrem Matějů založil vlastní soubor Divadlo na okraji. Na festivalu Wolkerův Prostějov v roce 1971 soubor získal cenu poroty a cenu diváka s představením Dvanáct ruského básníka Alexandra Bloka. Ve stejném roce nastoupil do nově vznikajícího Uměleckého souboru mladých Rubín při ÚV SSM. Díky jeho angažmá v klubu Rubín se původně amatérské Divadlo na okraji postupně stalo profesionálním souborem. Díky mimořádnému úspěchu dramatické tvorby a také práci v oficiálním divadle pod hlavičkou SSM mohl Zdeněk Potužil od roku 1969 pravidelně vyjíždět do západních zemí a účastnit se mezinárodních divadelních festivalů a workshopů. „Já jsem byl schizofrenický,“ vzpomíná. „Moji kamarádi Ivan Diviš, Karel Kryl, spisovatel Josef Jedlička emigrovali. Já jsem je miloval, adoroval, a zároveň jsem tady byl v klubu ÚV SSM. Těžká schizofrenie.“

Anticharta a spolupráce s StB

Na konci ledna 1977 byl Zdeněk Potužil známým ze svazu umělců vyzván, aby se celý soubor připojil k tzv. Antichartě. V souboru Divadla na okraji tehdy působila dcera jednoho z první signatářů Charty 77 Sergeje Machonina. Po vzájemné dohodě se nakonec k podpisu připojil celý soubor. „Vedli jsme debatu. Lenka Machoninová plakala, nechtěla to podepsat. Tatínek jí řekl, ať to podepíše. Příšerný paradox. Ráno v sedm nebo osm jsme šli na svaz, celé divadlo, a podepsali jsme to. Stydím se za to, ale je těžké rozlišovat, za co se člověk stydí, a za co ne. Konjunkturální důvody v tom byly. Tehdy bylo normální, že zakazovali představení. Zakazovali je třeba dokonce týden před premiérou. Šílená dřina. Před premiérou je člověk nadržený porodit divadelní kus, a oni to kvůli jednomu slovu stáhli. Bez diskuse,“ říká Zdeněk Potužil.

Krátce poté, dne 14. února 1977, kontaktoval pamětníka příslušník StB, podpraporčík Josef Mertl. Pracovník komunistické tajné policie se vyptával na kolegy z divadla, zejména na Lenku Machoninovou a na práci scenáristy a herce Jiřího Poláka, syna reformního komunistického ekonoma Oty Šika. Podle materiálů StB uvedl pamětník víceméně veřejně známé skutečnosti, nicméně vyjádřil ochotu s tajnou policií spolupracovat. Mertl, alias Forman, proto navrhl jeho prověrku zařazení do kategorie tzv. kandidáta tajné spolupráce. „Byl to [pprap. Mertl, pozn. ed.] takový tlustý strejda. Mladší než já. Nezajímavý, hloupý, obyčejný. Jasně, že na Havla a na Placáka nasazovali jiný estébáky než na mne. Já jsem byl malá ryba, navíc loajální. Jak si hráli na hodný, tak si mne nikdy nerozhněvali,“ vzpomíná Zdeněk Potužil. Po půl roce pravidelných schůzek pamětník za účasti svědků podepsal tzv. vázací akt a stal se spolupracovníkem StB s krycím jménem „Bílý“.

Ukončení spolupráce s tajnou policií

Tajné policii předával převážně ústní zprávy, a to z prostředí kolem divadla v Rubínu. Podle spisu byl tzv. vytěžován zejména k aktivitám Jiřího Poláka. Ten však záhy spolupráci s Rubínem ukončil a Zdeněk Potužil s ním ztratil kontakt. „Když jsem něco věděl, tak jsem to neřekl. Já jsem si hlídal, abych neměl informace. Jednou mě zavolali do Bartolomějský a ptali se, jestli neznám nějakého Morávka. Já odpověděl, že znám. On, že jsem s ním měl pohlavní styk, za což jsou tři roky nepodmíněně. Úplně jsem se z toho… hrůzou. Oni řekli, že to dají do šuplíku a ‚nic se nebojte‘. Od té doby mně dal ten estébák pokoj, protože jsem ho prý zklamal. Místo aby mne začal vydírat, nevím jak, ale bylo by to logické, dal mi jednoduše pokoj,“ říká Zdeněk Potužil.

V dochovaném archivním spisu je k tomu skutečně uvedeno, že v prosinci roku 1977 předal agent kriminální policie Mertlovi trestní materiály. Z těchto dokumentů mělo vyplývat, že pamětník pravidelně na Masarykově nádraží a na Václavském náměstí navazoval kontakty s homosexuály, přičemž někteří z nich byli nezletilí. Estébák Mertl pak dne 2. února 1978 opravdu navrhl nadřízeným spolupráci se Zdeňkem Potužilem ukončit. Trestní stíhání proti němu nakonec nebylo zahájeno.

V polovině sedmdesátých let požádal o členství v KSČ. Po uplynutí kandidátské lhůty však do strany přijat nebyl. „Měl jsem strach o divadlo, protože v něm nikdo nebyl straník. Oni mě však nechtěli, Jiřina Švorcová za mě orodovala někde na ÚV. Já byl divnej. Měl jsem dlouhé vlasy, nosil jsem tenisky,“ říká k tomuto Zdeněk Potužil.

Opět v zorném poli StB

Do bližšího styku s StB přišel nicméně ještě jednou, na konci roku 1982. Zájem pracovníků StB se tehdy soustředil na prostředí pracovníků Československé televize, kde pamětník toho času režíroval pořady o poezii. Kromě toho StB stále monitorovala aktivity Sergeje Machonina a sbírala informace k celé jeho rodině. Lence Machoninové se v roce 1980 narodil syn Ivan, přičemž otcem chlapce je pamětník. Podle materiálů StB se Zdeněk Potužil spolupráci nebránil, a byl proto opět zaregistrován jako tzv. kandidát spolupráce. Poté podal několik zpráv k práci Lenky Machoninové ve filmu Amadeus Miloše Formana a k osobním postojům vedoucího amatérského souboru Orfeus Rudolfa Vašinky. Zjara 1982 se dlouhodobě pohyboval mimo Prahu a schůzky s StB se konaly pouze sporadicky. Od března následujícího roku StB obnovila zájem o jeho aktivní spolupráci. Pamětník se měl podle dochovaných materiálů s policií nadále scházet, nicméně jím podávané zprávy nebyly patřičně využitelné. V celkovém hodnocení pracovník StB suše konstatoval, „že se [Potužil, pozn. ed.] během schůzkové činnosti neosvědčil a nesplnil předpokládané požadavky pro práci v agenturní síti“. Spis k pamětníkovi byl následně uzavřen a v roce 1985 odeslán do archivu.

V roce 1987 Zdeněk Potužil rozpustil Divadlo na okraji. Poté působil rovněž jako režisér v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, městských divadlech pražských a divadle Rokoko. Divadelní studio Rubín vedl až do roku 1991. O pět let později se stal uměleckým šéfem divadelní scény Rokoko. Kromě dramatické tvorby v Československé televizi připravil na pět set pořadů, zejména o poezii.