Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Olga Porkertová (* 1933)

Jsme jen kapka v moři, ale proto nemusíme žít v žádném poddanství

  • narozena 24. srpna 1933 v Rychnově nad Kněžnou

  • v 50. letech se s manželem Josefem přestěhovali do Liberce-Pavlovic

  • roku 1956 se narodila jejich dcera Olga, o tři roky později syn Josef

  • v 60. letech pracovala na liberecké poliklinice jako laborantka krevních odběrů

  • manžel Josef čelil nesnázím se sháněním zaměstnání kvůli buržoaznímu původu

  • v rámci tzv. Zlaté akce za prezidenta Antonína Novotného byl Josef Porkert zatčen a na tři roky uvězněn

  • s nadějemi sledovali postupné uvolňování režimu v 60. letech

  • rok 1968 přišel jako šok a s ním i prověrky v zaměstnání

  • pracovní místo zachránil pamětnici její nadřízený

  • dodnes se věnuje tělovýchově, vyznává sokolské hodnoty a desatero

  • roku 2024 žila v Liberci-Pavlovicích

Olga Porkertová, rozená Čižková, prožila dvacáté století opravdu intenzivně. Dcera prvorepublikového provozního ředitele Východočeských elektráren má vzpomínky na druhou světovou válku i poválečný odsun německého obyvatelstva, nejtrpčeji se jí ale dotklo pronásledování tzv. „bývalých lidí“ během nástupu komunistického režimu. Její manžel pocházel z rodiny továrníků ze Sychrova v Orlických horách. Byl proto, stejně jako řada jeho příbuzných, politicky pronásledován a vězněn, jeho vlastní syn ho proto poznal až ve vězení. Během invaze „bratrských“ vojsk v roce 1968 bylo zase potřeba dopravit přes uzavřené hranice zpět domů dceru, která právě byla na jazykovém pobytu v Německu. Překonávat životní strasti paní Olze pomáhala mimo jiné vnitřní kázeň a pravidelné cvičení, jemuž se coby pravověrná sokolka věnovala od dětství.

Bratra vyhodili roku 1939 z vysoké školy

Olga Porkertová se narodila 24. srpna 1933 v Rychnově nad Kněžnou do rodiny Josefa Čížka, šéfa Východočeských elektráren. Měla dva starší sourozence, bratra a sestru, bydleli na kraji města, protože právě tam stála rychnovská elektrárna. „Hranice, ta byla na horách,“ vzpomíná Olga své dětství, kdy ještě do Rychnova na trh chodívali prodávat zboží mimo jiné i němečtí trhovci z orlického pohraničí. Kupci a prodejci se snažili spolu domluvit: „Němci se snažili mluvit mizerně česky, Češi zas mizerně německy a celkem si nepřekáželi.“ To bylo ale ještě před válkou.

Ve školním roce 1938/39 studoval Olžin bratr Vladimír v Praze na Vysoké škole chemicko-technologické (VŠCHT), bydlel na kolejích a zažil tam zátahy na studenty. Byl zatčen, odvezen do věznice v Ruzyni, ale záhy ho propustili. Do Rychnova se nad ránem vydal pěšky jak byl, jen v pyžamu, ve kterém ho zatýkali. Někdo se slitoval a dal mu peníze na vlak, proto když se Olga ráno probudila, právě přijel. Musel se ještě ten den nechat zaměstnat a na studia na dlouhou dobu zapomenout. „To byl pro mě začátek války,“ vzpomíná Olga Porkertová.

Přijde jaro, přijde…

Během války byl Sokol zakázán, Čížkovi ale i tak cvičili, tajně v kuchyni a pod dohledem matky. Organizace ale zůstávala „podzemně“ aktivní, předávaly se zprávy a výpomoc potřebným, na čemž se podílely i děti včetně Olgy. Pamatuje si, jak jezdívala sama do Prahy a nechávala potravinové balíčky před byty v činžovních domech, nejspíš šlo o rodiny politických vězňů. Smutek té doby pro paní Porkertovou symbolizuje zejména zatemnění a zákaz shromažďování, s výjimkou nedělních bohoslužeb. Obrat ve válce nastal po bojích u Stalingradu, české děti to pod taktovkou pana učitele Handla oslavily písní „Přijde jaro, přijde“. I když ještě byla veliká zima…

Na konci války bylo cítit napětí, elektrárna  sousedila s kasárny s německou posádkou. Ta se ale brzy vzdala, Vladimír Čížek byl mezi těmi ozbrojenci, kteří kasárna přebírali. Příjezd Rudé armády Olga neviděla, ale ví, že bratr přišel o hodinky. Ji samotnou ale ze všeho nejvíc zajímalo, kdy bude obnoven Sokol. Šlo to rychle, už v září 1945 zase pravidelně cvičili. Ani po válce ale nebylo všechno ideální. „Myslím, že válka nemůže skončit raz dva,“ hodnotí pamětnice. „Následky jsou vždycky ošklivé a dlouho přetrvávají…“

Stalo se, co se nemělo stát

Odsun Němců z hor viděla malá Olga v červenci 1945 na vlastní oči. „Šli. Taková velká skupina, kočárky, vozíky, staří lidi většinou nebo matky s dětma. Šli okolo elektrárny směrem na Náchod, tam byl sběrný tábor. Viděli, že jsme měli v elektrárně za plotem studnu. Přišla jedna paní a chtěla vodu. Vzala jsme si bandasku a pumpovali jsme a vylítnul jeden zaměstnanec, který se tím cítil dotčeným, že dáváme Němcům vodu. A vyšel můj táta, jako jeho šéf a řekl: ‚Buďte zticha! Je po válce. To jsou lidi, civilisti, podívejte se, samý starý nebo malé děti. A volal na mě: ‚Olga, pumpuj!‘ Takže jsme jim natočili vodu na cestu.“ Když potom jel otec s malou Olgou na inspekční cestu po elektrárnách ve zpustlých a poloprázdných někdejších německých obcích, řekl jí, co tehdy nahlas moc Čechů nepřiznávalo: „Dívej se, tohleto se nikdy nemělo stát. A už by se to nemělo opakovat.“

Z Prahy se přestěhovali za lepším do Liberce

S manželem Josefem Porkertem se Olga seznámila už na gymnáziu v Rychnově. Pocházel z významné továrnické rodiny, slévárna Porkert v Sychrově nad Bělou proslula zejména mlýnky na maso. Po roce 1948 továrna propadla státu a členové rodiny čelili politickému pronásledování – v souhrnu si v komunistických žalářích odseděli osmadvacet let. Novomanželé, kterým na svatbě na harmonium muzicíroval Jiří Šlitr, žili v miniaturním bytě v pražských Nuslích, který ale brzy vyměnili za velký v Liberci. Tam bylo stále bydlení výrazně dostupnější. Když manželé dorazili na motorce na první obhlídku nového bydlení, zjišťovali u náhodných kolemjdoucích, jak se dostat na náměstí Sovětské armády. „Göring Platz? Das ist dort!“ nasměroval je domorodec.

„Továrník“ Porkert a jeho syn

V noci z posledního února na prvního března proběhla tzv. Zlatá akce Antonína Novotného, zátah na ty občany, kterým byla kvůli jejich buržoaznímu původu vyměřena milionářská daň. Patřil mezi ně i Josef Porkert, ačkoli miliony už samozřejmě žádné neměl. Zatčen byl po domovní prohlídce, za záminku posloužilo vlastnictví tří zlatých holandských guldenů, zabavili mu i sbírku svatováclavských mincí, kterou dostal ke křtu. U soudu, na který Olgu pozvali, nebyl nikdo v publiku, soudce prý smrkal do taláru a říhal.

Manžel si odseděl tři roky, nejprve na pražské Pankráci, potom v Opavě. Olga ho ve vězení navštěvovala, i když to bylo časově a organizačně velmi náročné. Roku 1963 s sebou vzala i svého tříletého syna. „Jestlipak víš, kam jdu?“ ptal se syn příslušníka vězeňské ostrahy, který je do návštěvní místnosti doprovázel. „Jdu se seznámit s tatínkem. My se ještě neznáme!“

21. srpen 1968 strávili na česko-německé hranici

Manžel měl i po propuštění v Liberci problémy sehnat zaměstnání, Olga pracovala ve zdravotnictví jako laborantka či zdravotní sestra. Roku 1968 se ani jeden neangažovali, i když manžel na rozdíl od Olgy sledoval liberalizaci společnosti s optimismem. 21. srpna 1968 měli Porkertovi v Liberci u sebe německou holčičku takzvaně „na handlu“, zatímco jejich dcera byla na výměnu u německé rodiny. Za hranicí, která byla po vpádu vojsk zcela uzavřená.

„Nakonec jsme to udělali tak, že jsem zabalila, manžel si vzal motorku, posadil na ni dítě a vezl ji domů. Měla tetičku a strýčka v Bad Schandau, to nebylo daleko. Německá rodina už čekala se sbaleným našim dítětem na druhé straně,“ vypráví. „Manžel dovezl německou holčičku až před hranice. Pohraničníci řekli, že nemůže projet, že jsou obsazení vojskem. A bylo tam plno ruských vojáků. Manžel rusky moc neuměl, měl takovou halabala školní ruštinu, to nebylo na domluvu, ale narazil na ruského důstojníka, který uměl francouzsky, takže se domluvili. A ten vzal dítě do gazíku, přikryl ho plachtou, převezl přes hranice, tam už mu všichni pochopitelně salutovali, a vyměnil děti a přivezl dceru zpátky. To bylo opravdu štěstí.“

Obnova Sokola probíhala zprvu bez podpory státu

V roce 1989 už byla Olga Porkertová v důchodu. V revolučních událostech se neangažovala, nemá prý ráda organizované věci (jakkoli to u Sokolky, která s oblibou cvičila i na spartakiádách, může být s podivem). Neskrývá radost z toho, že „všemocná strana odpochodovala“. Pomáhala s obnovou sokolského hnutí po roce 1989, což se oproti poválečné obnově ukázalo jako komplikovaná záležitost. „Byla to občanská iniciativa bez podpory státu. Chyběla zkušenost s řízením, s ekonomikou. Hodně starých lidí už odešlo na věčnost a mladým chyběl drive,“ hodnotí Olga Porkertová. Sokolka každým coulem, které drive nechybí ani v desáté dekádě života.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť pohraničí

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť pohraničí (Jan Blažek)