Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lukáš Pollert (* 1970)

Dnes vidím jen výhody, které sametová revoluce přinesla. Můžu si pracovat, jak chci, můžu i nepracovat. To tenkrát nešlo

  • narozen 24. března 1970 v Praze

  • vystudoval lékařskou fakultu

  • v roce 1989 účastník demonstrací – v rámci Palachova týdne, 17. listopadu na Národní třídě atd.

  • v 90. letech úspěšným sportovcem – 1992 zisk zlaté medaile ve vodním slalomu na Letních olympijských hrách v Barceloně, 1996 v Atlantě umístění na druhém místě, umístění na medailových pozicích i na mistrovstvích světa

  • nyní působí jako lékař a komunální politik

Lukáš Pollert, známý sportovec a lékař, se narodil 24. března 1970 v Praze. Jeho otec byl vědeckým pracovníkem, maminka laborantkou a podle slov Lukáše Pollerta to byli inteligentní a „normální“ lidé. Díky tomu se u Pollertů poslouchaly zakázané rozhlasové stanice Hlas Ameriky a Svobodná Evropa a četly režimem proskribované knihy. Ke zkušenosti s komunistickým režimem uvnitř své rodiny Lukáš Pollert říká: „Moje babička měla vilu v Dobřichovicích a po roce 1948, kdy se to komunistům zdálo moc velký pro dva lidi, tak jim to vzali. Nevzali jim to celé, ale měli tam jiné rodiny.“

Lukáš Pollert se rozhodl studovat medicínu, a to nejen kvůli tomu, že jeho rodiče pracovali v oboru: „Chtěl jsem si vybrat obor, kde nebude ten marxismus-leninismus tolik zasahovat, což jsou přírodní vědy.“ Komunistickému režimu oponoval svým způsobem: „Když vám je šestnáct, sedmnáct, tak chcete dělat věci, které jsou zakázané. Já jsem se už před listopadem 1989 zúčastnil pár undergroundových koncertů. Tenkrát to byl jistý druh kultury, který byl kontrolovaný, a byl to takový vzdor. Bylo to součástí postoje proti komunistické vládě.“

Přelomový rok 1989 zastihl tehdy devatenáctiletého Lukáše Pollerta ve druhém ročníku na lékařské fakultě. Již od ledna probíhaly v Československu občanské protesty, vyjadřující nespokojenost národa se stávajícím režimem. Sérii nejrůznějších protirežimních akcí odstartoval tzv. Palachův týden. V den dvacátého výročí sebeupálení Jana Palacha, tzn. 15. ledna 1989 byl nezávislými iniciativami svolán na Václavské náměstí pietní akt. Připravená Státní bezpečnost ale demonstranty od sochy sv. Václava odehnala, mnoho jich zatkla a vyvezla za Prahu. Ani v následujících dnech ale disidenti neustali ve snahách ovládnout Václavské náměstí. Palachova týdne, který byl ukončen  21. ledna zásahem Bezpečnosti proti „pouti“ do Všetat k Palachovu hrobu, se zúčastnil i student Pollert: „Zúčastnil jsem se Palachova týdne a různých demonstrací za propuštění Václava Havla a dalších politických vězňů.“

Od června 1989 se mezi lidmi začala šířit petice Několik vět, vypracovaná představiteli opozice a požadující propuštění politických vězňů, svobodu shromažďování, svobodnou činnost nezávislých iniciativ atd. StB ale petici považovala za nezákonný pamflet a jeho šíření a podepisování stíhala. „Několik vět“ šířili i studenti – např. Lukáš Pollert, za což mu hrozilo i vyloučení: „Šířil jsem na fakultě Několik vět a tam se to nějakým způsobem dozvěděli a jeden doktor na mě na chodbě křičel, že já rozhodně nedostuduju. Bylo to dobrodružství, protože třeba za účast na demonstracích mě mohli klidně vyhodit. Takže jsem samozřejmě strach trochu měl.“

Série protestů vyvrcholila studentskou demonstrací 17. listopadu. „17. listopadu jsme si s kamarádem vyrobili transparent s nápisem „Nechceme násilí“. Už na Albertově jsem byl překvapený počtem lidí a podle předchozích zkušeností z jiných demonstrací jsem věděl, že tohle bude hodně zajímavá demonstrace! Mělo se jít na Vyšehrad, ale my chtěli jít rovnou na Národní. Později se psalo, že tam byli nějací provokatéři, kteří chtěli ten průvod vést jinudy, než bylo dohodnuto – tak to jsem byl já...“ Později byli účastníci protestu zastaveni na Národní třídě bezpečnostními silami a surově zbiti.

V následujících dnech po tvrdém zásahu proti demonstrujícím na Národní třídě se na většině vysokých škol (a v dalších institucích) začaly vytvářet stávkové výbory a organizovat stávky. „Pak jsem byl členem stávkového výboru, párkrát jsem objel nějaká města, to tenkrát dělal každý, aby informoval v jiných městech o tom, co se dělo v Praze. Pak už to jelo samospádem.“

Na otázku, zda očekával změnu režimu právě v roce 1989, Lukáš Pollert odpovídá, že nikoliv: „Perestrojka tu nastartovala trochu jiný postoj, ale to taky mohlo trvat dalších čtyřicet let. To, že socialistický blok nemůže soupeřit se Západem a že to ekonomicky neutáhne, to jsem já předpovědět neuměl. Ale někteří určitě ano.“

Lukáš Pollert dnes vzpomíná na listopad 1989 jako na „pěkný čas se zvláštní atmosférou. Lidi se měli rádi, všichni se usmívali a byli spokojení. Byla to přeci změna režimu a uvolnění...“

Dvacetileté výročí Sametové revoluce vybízí k zamyšlení nad tím, jaké výhody či nevýhody listopadová změna přinesla: „Já vidím spíš ty výhody. Můžu si studovat, co chci, můžu pracovat, co chci, můžu i nepracovat. To tenkrát nešlo. . .“ Za nevýhodu Lukáš Pollert považuje stálou nedůvěru lidí v politiky. „Lidé zodpovědní za politické vraždy, a nejen za ně měli, být potrestaní hned. Pro potrestání viníků bylo uděláno málo.“

Medicínu tedy Lukáš Pollert dostudoval ve zcela jiné politické situaci. Dnes pracuje v Ústřední vojenské nemocnici ve Střešovicích a ve Fakultní nemocnici Motol. Do povědomí široké veřejnosti se zapsal také jako úspěšný sportovec. V roce 1992 získal zlatou medaili ve vodním slalomu na Letních olympijských hrách v Barceloně, o čtyři roky později v Atlantě si odnesl stříbro. Úspěchy zaznamenal i na mistrovstvích světa. Prostředí vrcholového sportu však opustil a dnes se naplno věnuje lékařské profesi. Kromě toho působí také v komunální politice, a to na své domovské Praze 6.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Portréty Pražanů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Portréty Pražanů (Anna Macourková)