Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Pollák (* 1930)

Volejbal posloužil jako propustka na Západ

  • narozen 14. února 1930 ve městě Trhové Sviny

  • člen skautského oddílu Vlčata, později Sokola

  • otec v roce 1938 povolán v rámci vyhlášení všeobecné mobilizace

  • po roce 1945 se začal opět angažovat ve Skautu

  • vyučen nástrojařem (1947)

  • účastník Všesokolského sletu 1948

  • roku 1948 začal pracovat v čakovickém podniku Avia

  • po roce 1950 členem volejbalového týmu Avia Čakovice

  • v roce 1957 se s volejbalem dostal do první národní ligy

  • po roce 1960 vstoupil do ROH, díky tomu vycestoval do Sovětského svazu

  • v roce 1989 se s volejbalem dostal až do Skotska

Jan Pollák je rodákem z města Trhové Sviny poblíž Českých Budějovic, nedaleko podhůří Novohradských a Slepičích hor. „Narodil jsem se do rodiny mistra nástrojáře, maminka byla švadlenka. S babičkou jsme bydleli na náměstí,“ říká Jan, narozený 14. února roku 1930. Babička měla na zmíněném náměstí malé železářství a Jan spolu s bratry vyrůstal právě zde na malém městě.

„Velmi dobře si pamatuji, jak místní skauti drželi tryznu za zemřelého prezidenta Masaryka, to bylo v roce 1937,“ vzpomíná. O pár měsíců později vstoupil do Vlčat, tedy do skautského oddílu pro mladé chlapce, o něco později pak začal chodit do Sokola.

Když byla v květnu roku 1938 vyhlášena mobilizace, bylo mu osm let. „Pamatuji velmi dobře, jak tatínek odchází, a když si nás postavil do pozoru, tak říkal: ,Kluci, budete poslouchat babičku a maminku.‘,“ vzpomíná dnes smutně Jan. Tatínek se vrátil zhruba v listopadu a lidé tehdy netušili, co se bude dít dál.

Podepsání Mnichovské dohody, která postupovala pohraniční území Československa Německu, nesl jeho otec v září 1938 velmi špatně. „To bylo smutné, špatně to nesl, pan továrník, v té době byl ve straně Národních socialistů a on byl vysloveně zastánce politiky pana Beneše,” vysvětluje.

Další smutný rok

A pak už se nevyhnutelně blížil rok 1939 a začátek druhé světové války. „Zničehonic jsme ve škole byli informováni: ,Tak mládenci, od zítřka chodíme vpravo, musíme jezdit vpravo, je to nařízený.‘ My jsme se na sebe dívali, co se vlastně děje,“ vypráví Jan.

Poté, co právě kvůli dohodě mezi Německem, Francií, Itálií a Velkou Británií abdikoval prezident Edvard Beneš, nastoupil do čela země také rodák z Trhových Svinů, doktor Emil Hácha. Situace občanů se změnila i ve své každodennosti, Jan například vzpomíná na zavedení potravinových lístků v roce 1939.

„Dopadlo to dost špatně. Dodnes si to pamatuju, na rohlíky, kostička na maso, málo cukru, málo masa, žádné máslo, nebylo to dobré,“ vzpomíná. Skaut i Sokol byly jako organizace zavřené a následoval rok 1942, kdy 27. května došlo v Praze k atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha.

„Následovalo velké prověřování. Pamatuji se, jak jsme museli zodpovídat otázku, zda jsme viděli tašku, kolo či balonový plášť. Později jsme se dozvěděli, že to měly být věci, které parašutisti zanechali na místě činu,“ říká Jan a vzpomíná i na to, jak gestapo odváželo lidi na výslechy. „Smutné bylo, když jsme poté za několik dnů slyšeli, že byli popraveni,“ říká a ještě dnes se mu třese hlas.

Za vajíčka pět kilo hřebíků

Když Jan v roce 1943 dokončil základní školu, měl jeho otec plán, že bude pokračovat na Střední průmyslové škole ve Strakonicích. Bohužel z toho ale sešlo a do učení jít nemohl, ačkoli se měl po vzoru svého dědy učit nožířem. Jenže v tu dobu byly nožířské závody pouze v Českých Budějovicích a Sedlčanech a také tady byli Němci. A právě proto tam Jan nenastoupil. 

Nakonec tatínek rozhodl, že půjde jako učeň nástrojař do továrny na výrobu například kovových knoflíků a k tomu navštěvoval pokračovací školu v Českých Budějovicích, kde Jan zažil také jeden z náletů. „Tak nám ten čas utíkal,“ říká dnes a zmiňuje například i poslech rádia Svobodná Evropa.

Z konce války si vzpomíná na velkou migraci německých žen a dětí, které prchaly před postupem Rudé armády a přicházely ze směru od Brna. „Tou dobou to bylo bídné s potravinami, sháněly se všelijak,“ říká Jan a s díky vzpomíná na babičku, která vyměňovala zboží ve svém nožířství. „Dostali jsme vajíčka a koupili si třeba pět kilo hřebíků,“ popisuje.

Tryzna za Edvarda Beneše

Už v červnu roku 1945 se Jan dostal k tomu, když se začaly uvolňovat skautské skupiny i Sokol. Ti starší hned po válce začali připravovat první skautský tábor. „Nikdo tomu nechtěl věřit,“ vzpomíná dnes Jan, který v té době také začal hrát úspěšně fotbal. Na dalším skautském setkání například plnili takzvané úkoly Tří orlích per a budovali komunitu. Dva roky po konci války se pak Jan oficiálně vyučil nástrojařem.

A pak přišel rok 1948. Když se Janův velice dobrý kamarád František Pišinger, pozdější profesor na konzervatoři, chystal na přijímací zkoušky na konzervatoř, využil Jan jeho cesty do Prahy a jel s ním. Při čekání v hlavním městě natrefil v Čakovicích na podnik Avia, kde už 16. srpna 1948 začal pracovat. O deset let později se do Čakovic přestěhoval a žil tam s rodinou.

Jen pár dnů na to, 3. září 1948, zemřel prezident Edvard Beneš. „To byla taky smutná záležitost. Celá Praha tehdy držela smuteční tryznu, všude bylo spoustu lidí. Já sám jsem stál na dnešní náplavce vedle Tančícího domu,“ popisuje Jan, jak tehdy lidé vyšli do ulic.

V podniku Avia přišel, jak sám říká, do dobrého kolektivu, povětšinou mezi mladé muže, jakým byl i on sám. A právě díky nim vstoupil do Tělovýchovné jednoty Sokol a nakonec odjel i na Všesokolský slet. Tady Jan vzpomíná, že první den byli účastníci ubytováni v Nuslích a dojížděli na Strahov. „Bylo to ohromné, dodnes si na to vzpomínám,“ říká s tím, že tehdy se cvičení účastnily tisíce mužů.

Cesta ke sportu

Šly dny a týdny, přišel rok 1949, kdy stále platily potravinové lístky a Jan se ve volném čase vydával na výlety po památkách. Díky svému kamarádovi Pišingerovi mohl chodit na představení a koncerty, přičemž viděl hrát například Wericha či Buriana.

Nejen působení ve Skautu a v Sokolu pěstovalo Janovu lásku ke sportu. Poté, co do podniku Avia zavítali v 50. letech noví zaměstnanci - inženýři, právníci, sekční šéfové kanceláří, kteří byli nuceni nastoupit do průmyslu, zformoval se z nich volejbalový tým, který se účastnil i soutěží a v roce 1958 dokonce i republikového přeboru. To vše se podle Jana podařilo právě díky lidem, kteří tehdy v Avii pracovali, například ředitelem tehdy už letecké továrny byl sice vyučený truhlář, ale nadto velký fanoušek sportu.

Sport sice v té době sloužil jako radost, celospolečenskou situaci ovlivněnou totalitním komunistickým režimem ale zakrýt nemohl. V době procesu s doktorkou Miladou Horákovou si Jan vzpomíná na část svých kolegů, kteří formou letáků vyjadřovali nesouhlas. Neúspěšně.

„Vyskytla se tam parta mladých kluků, kteří proti tomu nosili letáky. A ti dopadli špatně. Pak s nimi byl v jednom hangáru veřejný soud, dostali tresty. Ale bohužel, paní Horáková i přes protesty různých světových kapacit jako například Albert Einstein a další, milost nedostala a byla popravená spolu s dalšími,“ vypráví. 

Do zahraničí přes ROH i s volejbalem

V roce 1960 už Jan bydlel v pražských Čakovicích, kde ho oslovil jeden ze sousedů, jestli nechce vstoupit do odborů. Soused nebyl ve straně a právě účastí v závodním výboru ROH se snažil krýt. A Jan na to spolu s několika dalšími kývl.

„Odpracoval jsem tam funkční období. A předseda, protože jsme zasedali bez náhrady na odměnu, rozhodl, že koupí zájezd do Sovětského svazu,“ vypráví Jan a popisuje cestu, na kterou se se skupinou vydal a díky které viděl mimo jiné ukrajinský Lvov či Kyjev a následně ruská města Petrodvorce a v neposlední řadě Moskvu se všemi významnými pamětihodnostmi. Včetně mauzolea, které, jak připomíná, bylo povinné. „To byl zážitek,“ hodnotí dnes.

Díky volejbalu tak Jan za minulého režimu navštívil například Holandsko, Německo, se zájezdem se tým vypravil také do Belgie či Rakouska, kam je pozval vídeňský Sokol, a viděl i několik italských měst včetně Benátek či Padova. „Byli jsme dlouholetí účastníci druhé ligy. Měli jsme dobré a výkonné družstvo,“ hodnotí. Cesty do zahraničí, byť to se sportovní legendou bylo o něco snazší, se však i tak domlouvaly přes známosti na těch správných místech.

„Záleželo na tom, kdo jsme kde měli známého, aby nám byl zájezd přidělen. A tím jsme se dostali ven a hráli tam volejbal. Jinak bychom se ven nedostali, takhle jsme prošli,“ vysvětluje Jan.

Probuzení do invaze

V průběhu šedesátých let už jeho děti navštěvovaly střední školu, přičemž jeden ze synů toužil studovat zahraniční obchod a druhý se chtěl věnovat stavebnímu oboru. 

„Staršímu, to bylo v roce 1968, se to povedlo a dostal se do školy zahraničního obchodu v Resslově ulici. Ten mladší se poté dostal na stavební školu v Mělníce,“ vzpomíná Jan. V té době se mu také podařilo koupit auto Škoda 1000 MB a kamarádi z práce ho nakonec přesvědčili, aby se vydali na dovolenou do Bulharska. Po zařízení všech tehdy nutných formalit, tedy zejména povolení k výjezdu, se vydali přes Rakousko na cestu, ale do Bulharska nedojeli a parta výletníků nakonec zůstala u moře v Jugoslávii. 

Cesta zpátky vedla přes Budapešť. Ačkoli celá skupina chvíli bloudila, pomohl jim jeden muž, který mluvil docela dobře slovensky. Kromě rady na cestu jim ale také řekl: „Až přijedete, vezměte klacek a žeňte je.“

„Nevěděli jsme, o co jde,“ říká dnes Jan. V té době totiž probíhalo velké cvičení vojsk Varšavské smlouvy, přičemž poté, co se měly jednotky zase stáhnout zpátky, zůstala část armády, zejména ta spojovací, víceméně na místě. „A to jsme opravdu viděli, když jsme jeli, že se něco chystá,“ vzpomíná Jan na dobu krátce před invazí do Československa.

Divoký rok 1968

S rodinou pak strávil poklidný zbytek prázdnin a jeho syn se chystal na svou vůbec první chmelovou brigádu. Vyrazit na ni měl právě 21. srpna. To ráno bylo podle Jana stejné pouze v tom, že s manželkou tak jako každý den vstali o půl páté.

„Pustím rádio, rádio nehrálo. Tak si říkám, co s těmi baterkami zase je. Ale pořád jsme slyšeli takový hukot, nevěděli jsme, co se děje,“ vzpomíná s tím, že ruch a neklid byl v Čakovicích coby průmyslové zóně běžný. Před půl šestou se pak s ženou vydali do práce a tam už se z rádia, které začalo opět fungovat, dozvěděli, co se stalo. „To bylo zděšení,“ hodnotí Jan zpětně. Manželka se rozhodla vrátit domů a cestou vyzvedla nejstaršího syna, který se chystal na chmel, a ještě nakoupili potraviny. „A čekali jsme, co bude,“ vypráví.

„V práci to bylo dost špatné, protože i ti pravověrní komunisté byli hrozně zklamaní. Pamatuju si, jak jeden z velkých komunistů říkal: ,To nám neměli udělat.‘ Byl z toho smutný,“ popisuje Jan. 

Mimochodem - v té době se v jednom podnikovém středisku potkával s plukovníkem Pavlem Tauberem, válečným hrdinou a pilotem RAF ve Velké Británii. „Rok 1968 byl v podniku moc divoký. Ani se moc nepracovalo, více se povídalo. Ten rok nebyl jednoduchý,“ hodnotí.

Jediní z východního bloku

Počátkem roku 1989 se v Praze uskutečnila série demonstrací známá jako Palachův týden. Části z nich se účastnil i sám Jan, vzpomíná i na protesty za propuštění Václava Havla. Mezitím také připravoval zájezd do Velké Británie, opět s volejbalem. „Problém byl ten, že každý z nás musel požádat v zaměstnání o souhlas k vycestování, to ještě platilo,“ vysvětluje.

Ve skotském Perthu, kam tým v cestě pokračoval, byl Janův tým jako jediný z východního bloku. Před zahájením byli pozváni na slavnostní večeři, následující den bylo losování turnaje. A právě při banketu měl možnost promluvit s mužem, který působil jako instruktor české výsadkové jednotky ve výcviku parašutistů, kteří provedli atentát na Reinharda Heydricha. „Dal mi navštívenku, jmenoval se Peter McCormack,“ upřesňuje Jan.

Po roce 1989 se Jan zasadil o pokračování volejbalového týmu v Čakovicích. Tým spadl opět do druhé ligy a trénoval v hale v Praze Kunraticích, což i s ohledem na zaměstnání hráčů bylo složité z hlediska dojíždění. Tým se nakonec rozhodl, že bude hrát v pražském přeboru, kde zůstává dodnes. „Snažíme se i nadále držet volejbalový tým při životě,“ říká.

Na otázku, co by vzkázal dnešní generaci, pak Jan bez rozmýšlení odpovídá: „Aby si vážili všeho, co dneska mají.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Hana Mazancová)