Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Richard Polák (* 1951)

• narozen 3. dubna 1951 v Českých Velenicích

• dětství strávil v těsné blízkosti železné opony

• otec Jiří Polák byl vědeckým pracovníkem

• v roce 1961 byl pamětník svědkem pokusu o útěk přes hranici

• absolvoval průmyslovku v Písku

• na průmyslovku se vrátili učitelé vyhození v 50. letech

• léto 1969 strávil v západním Německu

• vystudoval ČVUT v Praze

• v roce 1975 nastoupil do plzeňské Škodovky

• v roce 1980 dostal dvouletý zákaz vycestovat

• listopadové události 1989 prožil v n. p. Škoda

• v roce 1991 založil soukromou firmu

• v roce 2019 financoval stavbu školy v africkém Kamerunu

Málokteré místo v Čechách poznamenaly události 20. století tak jako jihočeské České Velenice. Samotné město vzniklo vlastně až v roce 1920 připojením části Vitorazska k ČSR a sloučením několika osad u rakouského Gmündu. Většina obyvatel zde nalezla obživu v železničních dílnách a na samotném nádraží, které bylo i důležitým železničním uzlem a hraničním přechodem. První velkou ránu mladému městu zasadila nacistická okupace. Velenicko bylo obsazeno už v říjnu 1938 jako historická část Rakouska, bez ohledu na fakt, že zde většina lidí mluvila česky. 

Město bylo značně poškozeno spojeneckým náletem na nádraží a železniční opravny v březnu 1945, při kterém zahynuly stovky lidí a při kterém bylo i město samotné značně poškozeno. Následoval odsun osob považovaných za Němce a dosídlování a po roce 1948 zřízení hraničního pásma. Během pár let se Velenice ocitly ze tří stran ohrazené plotem z ostnatého drátu. Panoval zde úplně jiný režim než ve vnitrozemí. Na houby do lesa musel každý popojet pár kilometrů za město. Každá rodinná návštěva musela být hlášena a prošla několikerou kontrolou. Těm, kteří zde tehdy vyrůstali, zpočátku nepřišlo, že by zde měl být život jiný než jinde. Na železnou oponu, pohraničníky, kontroly a noční poplachy byli zvyklí od malička. Někteří na dobu svého mládí v Českých Velenicích vzpomínají i s určitou nostalgií – ve městě nebyl téměř žádný provoz aut, nebyli tu žádní cizí lidé, tancovačky byly plné mladých fešných vojáků… Ti, kteří ale byli schopni nějakého širšího rozhledu, si už v době dospívání začali uvědomovat absurditu celého totalitního režimu a jeho „péče“ o izolaci a neprostupnost státních hranic. Jedním z takových velenických rodáků je i Richard Polák, který se dodnes do Českých Velenic vrací.

Klukovská léta u železné opony

Richardův tatínek Jiří Polák byl lesním inženýrem a vědeckým pracovníkem. Většinu svého profesního života věnoval lesnické biometrii: „Zkoumal například, jak hustý má být les, aby dal co nejvíc dřeva.“ Vystudovat mohl až po druhé světové válce. Ještě během ní se při nuceném pracovním nasazení seznámil s Richardovou maminkou Marií Ledererovou, rodačkou z Českých Velenic. Právě tam se po druhé světové válce usadili. Pracoviště měl až v Brandýse nad Labem a domů za rodinou přijížděl jen o víkendech. Richard s mladší sestrou Irenou si tak v dětství otce příliš neužili a každá chvíle s ním byla jakýmsi svátkem. Někdy ale otec v rámci své profese prováděl měření i v lesích kolem Českých Velenic a potřeboval pomocníky. Tehdy s ním mohl Richard trávit více času, i když jeho samotného to později profesně k lesu netáhlo.

Narodil se v Českých Velenicích 3. dubna 1951, tedy v roce, kdy se začínala budovat železná opona, a tak doslova vyrůstal spolu s ní. Ostatně z okna rodného domu, který stojí asi dvě stě metrů od hraniční řeky Lužnice, na ni měl pěkný výhled. Alespoň dalekohledem tak bylo možné se podívat do Rakouska. Všude byly tabulky se zákazem vstupu do hraničního pásma. S úsměvem vzpomíná na dětské vylomeniny: „Jako kluci jsme to ignorovali, říkali jsme si: Co se nám dětem může stát...? V zimě jsme vběhli za tabulku do lesa a dělali jsme ve sněhu osmičky kolem stromů, aby se psovodi, pokud za námi poběží, proběhli.“

V pohraničních obcích byly v rámci klasických pionýrských oddílů organizovány i tzv. oddíly mladých strážců hranic, stejně tak v Českých Velenicích. Oddíly měli často na starosti přímo vojáci základní služby, pro které funkce vedoucích představovala vítané zpestření služby. V době, kdy Richard Polák navštěvoval velenickou základní školu, byl daleko populárnější tělovýchovný oddíl, kterému všichni říkali Sokol. Díky aktivním cvičitelům, kteří s dětmi pěstovali atletiku a nejrůznější míčové hry, byl o členství v „Sokole“ mezi kluky velký zájem: „Když někdo dělal vylomeniny a vedoucí mu řekl, aby už příště nechodil, tak to byl pro dotyčného obrovský trest.“ Jednou velkou velenickou zvláštností bylo městské koupaliště, které bylo u řeky přímo na státní hranici, a to až za železnou oponou – ostnatými dráty – a navíc ještě obehnané vysokým plotem. Přístup na koupaliště kontrolovali a pobyt střežili pohraničníci, ale jak Richard Polák vzpomíná, někdy ne zcela úspěšně: „Byl tam případ, že tam někdo přišel v době, kdy bylo koupaliště otevřený, někde se tam schoval v křoví, a když vojáci odešli a zamkli, tak měl celou noc na to, aby se prostřihal plotem do Rakouska.“ Podle archivních dokumentů takovým způsobem v prostoru velenického koupaliště překonali úspěšně státní hranici například Ludvík Kolouch společně s Karlem Peškem z Českých Budějovic dne 13. července 1968.

Fotograf zadržený v kanále

Veleničtí občané byli v denním kontaktu s pohraničníky, a když někdy došlo k „narušení“ hranice nebo k nějakému zadržení „narušitele“, často se informace o události rychle dostala na veřejnost. Velký rozruch způsobilo proražení hraničních závor autojeřábem v dubnu 1969. Tehdy šlo o úspěšný útěk vojáka základní služby Zdeňka Pecháčka. Dlouho se také mluvilo o střelbě pohraničníků v prostoru velenické celnice 13. srpna 1967. Ten den se podařilo utéct rodině Karla Šindara, kromě jeho dvanáctiletého syna Ctibora, který byl zadržen, ale po nějaké době na nátlak ze zahraničí vydán rodičům do Rakouska. Richard Polák vzpomíná na zážitek ze školních let, kdy ve velenické škole proběhlo třídní focení: „Ten fotograf nás fotil ve škole a druhý den byl zadrženej. Pokusil se dostat do Rakouska městskou kanalizací. Ta kanalizace ústila do řeky za plotem. Jenže na konci byla mříž a on se nedostal ven, takže ho tam potom zadrželi. Ve škole nám pak soudružky učitelky vyprávěly, co to bylo za špatného člověka, že nás fotil, a potom chtěl do Rakouska! Ono to těm lidem ani nepřišlo, že je tady něco zvráceného.“ Vzpomínka se podle archivních materiálů týká případu Jana Strnada, zaměstnance n. p. Fotografia, který byl v Českých Velenicích zadržen 13. března 1961 po upozornění pomocnice PS Horové, že je před prodejnou, kde pracuje, nadzvednuta mříž kanálu.

Po základní škole nastoupil Richard Polák na Střední průmyslovou školu v Písku. Tehdy se na průmyslovku vraceli profesoři, kteří v padesátých a počátkem šedesátých let nesměli učit. Středoškoláci tak nyní měli možnost učit se i západní jazyky – angličtinu, němčinu, francouzštinu. Při cestách ze školy domů do Českých Velenic musel pamětník pokaždé absolvovat kontrolu pohraničníky ve vlaku i v samotném městě. Když za ním přijela jeho přítelkyně, měla vojenský doprovod až do domu. „Voják zazvonil a povídá: ‚Tady ta paní by s váma ráda…‘ – ,Jo, tu já znám…‘“ V Českých Velenicích prožil během středoškolských prázdnin i srpen 1968: „Nad Velenicema proletělo pár sovětských letadel až nad Rakousko.“ Také tady byl na pár dnů otevřen hraniční přechod, kdy zde neprobíhaly pohraniční kontroly. V té době existoval ve městě skautský oddíl, který byl zrušen hned počátkem normalizace: „Zástupci města jim spálili vlajku. Na skauty se dívali jako na nějaký vyvrhele.“

Po prázdninách v západním Německu na ČVUT

Na písecké průmyslovce byl mezi vyučujícími výraznou osobností Ing. Josef Kučera. Ten na konci šedesátých let dostal nápad, aby se studenti podívali za hranice a získali tam zkušenosti, jak jinde fungují výrobní a stavební podniky. Podařilo se mu zorganizovat letní prázdninovou brigádu v západním Německu. Tak strávil Richard Polák s třemi dalšími spolužáky letní prázdniny 1969 na stavbě v Mnichově: „Byla to obrovská škola života. Bydleli jsme sice na svobodárně, ale viděli jsme velmi efektivní organizaci práce a pěkně jsme si při tom i vydělali. Za ty dva měsíce si kolega vydělal na ojetého fiata. Přivezli jsme ho přes Rakousko do Českých Velenic, ale na hranicích byl problém, protože neměl dovozní povolení. Domluvili jsme se s jistým panem Swobodou v Gmündu, který měl těsně u hranic hospodu, že necháme auto u něj v průjezdu. Za čtrnáct dní, když měl kolega vyřízené dovozní povolení, tak tam šel. Ale pohraničníci ho do Rakouska nepustili, ale šli a vytlačili auto ven a až na naší straně ho do něj pustili.“ Počátkem normalizace měl Josef Kučera ve škole potíže. Bylo mu předhazováno, že někteří studenti poslechli jeho rady, aby se podívali na kapitalistický západ. Nikdo z nich přitom za hranicemi nezůstal, všichni byli přesvědčení, že okupace ČSR je jen dočasná a všechno se zase změní. Josef Kučera nakonec raději emigroval.

Po maturitě Richard Polák nastoupil na ČVUT v Praze. Tehdy se teprve rozjížděla normalizace a jen pozvolna byla pociťována i na univerzitě. Byl zde založen Svaz socialistické mládeže, a kdo se do něj přihlásil, měl ve studiu určité úlevy, bez kterých se však pamětník raději obešel: „Pikantní na tom bylo, že předseda organizace patřil mezi ty méně nadané. Jeden kantor ověřoval znalosti formou testu. Říkalo se tomu Koblížkův didaktický test. Výsledky vynášel do grafu a dole měl „práh blbosti“, jak on říkal. No a ten předseda svazácké organizace se dostal pod něj. Výsledkem bylo, že panu docentovi zakázali tenhle test dělat, protože prý není objektivní.“ V posledním ročníku studia pamětník absolvoval roční vojenskou přípravu, kdy jednou za čtrnáct dní studenti docházeli na vojenskou katedru. Kvůli zdravotním potížím nakonec obdržel modrou knížku, a v roce 1975 tak mohl hned po studiích nastoupit do svého prvního zaměstnání. Volba padla na Škodu Plzeň, kde jako mladý elektroinženýr nastoupil do závodu turbín na oddělení technické kontroly.

Do západního světa jako technik Škodovky

V té době se pamětník ve Škodovce ještě setkal s techniky, kteří zde pracovali už za první republiky: „Ne všichni byli inženýři, ale před jejich technickými znalostmi klobouk dolů. Všichni byli velice pečliví, disciplinovaní, ochotní, kultivovaní… Byla radost s nimi spolupracovat.“ 

Technické oddělení plzeňské Škodovky bylo takovým státem ve státě. Ponechalo si systém organizace práce ještě z meziválečné doby. Exportní závod navíc vyžadoval časté služební cesty do zahraničí, samozřejmě i do západních států, do kterých se podnik i v době socialismu snažil své turbíny prodávat. První takové služební cesty vedly pamětníka do východních států, na Západ se poprvé podíval zhruba po pěti letech. Do Finska a Dánska tehdy Škodovka dodávala své výrobky: „Pro toho, kdo tam ještě nebyl, to byl obrovský kontrast. Jeli jsme vlakem přes NDR, ráno byl vlak v Dánsku. Nějaká paní otevřela okno a povídá: ,No to je ale rozdíl…‘ a kolega povídá: ,No to víte, to bude tím, že tady mají královnu a my máme generálního tajemníka. Ježíšmarjá, neslyšel mě někdo?‘“ Technici Škodovky si během služebních cest všichni uvědomovali civilizační přibrzdění socialistického bloku, kterému doslova ujíždí vlak. O emigraci během těchto cest Richard Polák neuvažoval, protože v ČSSR už měl rodinu. První syn se narodil v roce 1979 a druhý roku 1983. Stále si říkal, že se poměry v Československu přece musí změnit, vždyť ten prohlubující se rozdíl mezi námi a Západem museli vidět i vedoucí pohlaváři.

Výjezdní doložky pro služební cesty zajišťoval technikům podnik. Byl to dlouhý proces, kdy žádost procházela přes tzv. zvláštní oddělení, napojené na Státní bezpečnost. Jen někteří zaměstnanci, kteří byli členy KSČ a ještě měli nějaké osobní konexe, měli trvalé výjezdní doložky. Občas některý ze zaměstnanců dostal na cestování zákaz. Například kolega Ing. Jan Kopeček za publikování odborného technického článku v Německu, kterým podle režimu zřejmě vyzradil „strategické informace“. Paradoxně Škodovka měla důležitou experimentální základnu, kterou naopak řídil straník bez valných odborných znalostí. Ten ostatním technikům každé pondělí předčítal vybrané pasáže z Rudého práva. Richarda Poláka postihl zákaz zahraničních cest v roce 1980. Tehdy dostal za úkol doprovázet zaměstnance firmy Philips, která spolupracovala na uvádění do provozu elektrárny v Mělníku. Z legrace pamětník zástupce zahraniční firmy vyfotil při převlékání u auta a fotku mu později poslal. Dopis s fotkou byl ale zachycen Státní bezpečností, která ihned na Richarda Poláka zavedla pozorovací svazek „Filip“, protože udržuje kontakt se západoněmeckým soudruhem. Důvod zákazu zahraničních cest mu ani nikdo neprozradil. Po asi dvou letech pro něj vedení podniku vymohlo zrušení zákazu. Dnes s úsměvem vzpomíná: „Manželka byla ráda, že jsem doma. Podezříval jsem ji dokonce, jestli v tom nemá prsty.“ Až po sametové revoluci se dozvěděl, proč vlastně k zákazu došlo.

Vlastní firma a stavba škol v Africe

Když v listopadu 1989 prosákly první informace o událostech v Praze, svolal vedoucí pamětníkova oddělení ve Škodovce schůzi a tvrdil, že zaměstnanci nemají věřit nepodloženým informacím a že zásah proti studentům v Praze proběhl jinak, než se říká. Jeden ze starších kolegů se však ozval: „Láďo, to, cos nám tady řekl, je blábol od A až po Z. Já dávám hlasovat, že ty studenty podporujeme.“ Nato všichni zvedli ruce, včetně straníků. V tu chvíli si Richard Polák uvědomil, že opravdu přichází změna. Další průběh sametové revoluce v plzeňské Škodovce byl poklidný, ale poznamenala ji jedna tragédie. Bylo zrušeno již zmíněné zvláštní oddělení, které v osmdesátých letech vedla Marta Náhlíková: „Nikdo ji nevyhazoval, jen ji převedli do knihovny. Škodovka měla velkou technickou knihovnu. A tam se po pár týdnech oběsila. Ta se s tím nedokázala smířit a viděla v tom konec světa.“ Někteří pak tvrdili, že byla k sebevraždě dohnána, jiní, že se zkrátka se změnou režimu nedokázala srovnat.

Už v roce 1991 se Richard Polák osamostatnil a s jedním kolegou založil vlastní soukromou firmu, která je v oboru energetiky dodnes úspěšná: „Začátky byly zvláštní, dnes bych měl víc obav. Tenkrát jsme o podnikání nic nevěděli. Co znamená společnost s ručením omezením, jsme se učili za pochodu.“ Se Škodovkou i nadále spolupracovali jako externí dodavatel a později partner. Synové ve šlépějích svého otce ale nešli. Nejstarší syn Richard se vydal na dráhu katolického duchovního. Právě on jednoho dne přišel za otcem s nápadem postavit školu v africkém Kamerunu: „Vždycky, když si někdo u nás stěžuje, že tady máme spálenou zemi, tak povídám: ,Jděte se podívat do Afriky, jaká je tam bída. A ty lidi jsou tam veselí. Tady máme zdravotní péči, o které se jim ani nesní, jeden člověk tam musí vyjít s jedním dolarem na den.“ Stavba začala v roce 2019 a celou ji financovala pamětníkova rodina. Na průběh stavby dohlížel místní kamerunský biskup. Všechen materiál včetně cihel se vyráběl přímo na místě svépomocí. Škola – internátní lyceum – byla do provozu uvedena už po roce. Každý rok jí projde třicet žáků. Zájem je vysoký, absolventi pomáhají evangelizaci Afriky a jsou v afrických státech velmi žádaní, působí v různých oborech.

V současné době Polákova rodina participuje na výstavbě další školy v africkém Beninu. Richard Polák vzpomíná, že synův nápad se mu líbil od prvního okamžiku: „Té zemi je třeba dát naději, beznaděj je motorem migrace. Přece se nemůže celá Afrika přestěhovat do Evropy...“ Pro současnou mladou generaci má pamětník jasný vzkaz: „Lamentování není program. Je třeba se nebát a pustit se i do věcí, o kterých si třeba myslím, že se nemusí povést. Dnes nám chybí vizionáři, jako byli Baťa, Škoda nebo Kolben a Daněk. Jsou věci, které se nedají naučit ve škole, musí to být v lidech. Věřím, že se v mladé generaci takoví lidé začnou objevovat.“