Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hrabě Jan Podstatzky-Lichtenstein (* 1937)

Historii nemůžeme opravit, ale musíme vědět, co chceme do budoucna

  • narodil se 13. srpna 1937 v Janovicích u Rýmařova

  • od roku 1937 do roku 1948 vyrůstal s dalšími dvěma sourozenci na zámku Velké Meziříčí

  • jeho otec působil v době druhé světové války v protinacistickém odboji

  • po únoru 1948 byl rodině zkonfiskován veškerý majetek

  • v březnu 1948 se matce podařilo s dětmi vycestovat z Československa ve vagonu se skotem

  • otec se za rodinou dostal až po pár měsících na falešnou identitu

  • v 50. letech našla rodina azyl v Itálii u svého příbuzného, posléze se usídlila v Chile v Jižní Americe

  • v 60. letech se pamětník i s rodiči vrátil do Evropy

  • v letech 1962 až 1969 pracoval pro Ottu Habsburského, který usiloval o sjednocení Evropy na křesťanských základech

  • po svatbě v 70. letech odešel do Španělska

  • v 90. letech byl jeho rodině vrácen zámek Velké Meziříčí a další majetek

  • pamětník se vrátil do České republiky, žije ve Velkém Meziříčí

„Jsem Moravan,“ říká o sobě Jan Podstatzky-Lichtenstein. Za svůj domov dnes považuje zámek ve Velkém Meziříčí, kde žil jako dítě a kam se jeho rodina vrátila v devadesátých letech. Mezitím však procestoval velký kus světa: pobýval mimo jiné v Itálii, v Chile, v Německu a ve Španělsku. 

Jan Podstatzky-Lichtenstein, celým jménem Johann Nepomuk Anna Maria Hypolit, se narodil 13. srpna 1937 v Janovicích u Rýmařova. Jeho otec Alois Podstatzky-Lichtenstein pocházel ze šlechtického rodu, který v 18. století získal hraběcí titul. Matka Josefa pocházela z moravského šlechtického rodu Harrachů. 

Dědeček František Maria Harrach jako blízký spolupracovník habsburského následníka trůnu byl přímým svědkem sarajevského atentátu, když Františka Ferdinanda d’Este doprovázel do Sarajeva na vojenské manévry. Po vzniku Československé republiky přijal českou národnost, přestože pozemková reforma z roku 1919 citelně zasáhla jeho rodový majetek: přišel o dva tisíce hektarů půdy a navíc musel zaplatit závratně vysokou daň. 

K dalším významným předkům patřil dómský děkan hrabě Leopold Antonín Podstatzky z Prussinowitz (1717–1776), který roku 1767 nabídl ve svém olomouckém paláci útočiště jedenáctiletému Wolfgangu Amadeu Mozartovi, když ve Vídni vypukla epidemie planých neštovic. Malý Mozart se však již mezitím nakazil a z nemoci se zotavoval právě u Podstatzkých. 

Na očích veřejnosti i schovaní před světem

Matka Josefa zdědila po svém otci zámek ve Velkém Meziříčí, kam se rodina přestěhovala krátce po Janově narození. Zde vyrůstal s bratrem Františkem Karlem a sestrou Marií Leopoldinou. Rodiče je vychovávali především vlastním příkladem: „Nikdy nám neříkali ‚tohle dělej, tohle nedělej‘. Viděli jsme u nich, jak se chovají, a dělali jsme to automaticky podle nich.“ Výchovný účinek však mělo i to, že děti z aristokratické rodiny vyrůstaly na očích veřejnosti: „Každý nás znal, takže jsem nemohl zlobit jako ostatní kluci,“ říká pamětník.

V září roku 1938, v době ohrožení Československa hitlerovským Německem, zástupci české šlechty předali prezidentu Benešovi deklaraci, v níž vyslovili loajalitu k Československu a podpořili nenarušitelnost jeho hranic. Pamětníkův otec tuto deklaraci nepodepsal, domníval se, že by to ničemu nepomohlo. Jan Podstatzky-Lichtenstein nicméně kriticky hodnotí tehdejší jednání prezidenta Beneše a zejména jeho odchod do exilu: „Když jako šéf státu podepíše Mnichov a potom nechá tu zemi být a odejde do ciziny, to trošku ukazuje charakter toho pána.“ 

Alois Podstatzky-Lichtenstein se za války přihlásil k německé národnosti, ale zapojil se ve Velkém Meziříčí do odboje: „Tatínek nám nikdy neřekl, co dělal v odboji. Ani jsme netušili, že někam v noci chodí. Dozvěděli jsme se to až po návratu z emigrace od místních lidí.“ 

Jan a jeho dva sourozenci se za války vzdělávali doma se soukromou učitelkou, pouze na zkoušky jezdili do Brna do německé školy. Jeho sestra zde jednou zažila šok, když viděla, jak všechny dívky ve třídě zvedají pravici a křičí „Heil Hitler“. „My jsme byli na zámku tak schovaní před světem, že jsme skoro nevěděli, co se děje,“ komentuje to Jan Podstatzky-Lichtenstein. 

Na konci války zažila jeho rodina bombardování Vekého Meziříčí sovětskými letadly, které poškodilo i věž zámku. Matka Josefa s dětmi se poslední tři dny války ukrývala v podzemním bunkru v zámecké oboře, zatímco otec se účastnil protiněmeckého povstání. Když rodina z bunkru vyšla, uviděla přijíždět vozidla Rudé armády. Sovětští vojáci podle slov pamětníka pojídali zvířata z brněnské zoo: „Měli takový hlad, že zabili ty zebry a všechny ty chudáky zvířata, aby měli maso. Zabili i našeho psa čau-čau, taky ho snědli, zůstala jenom kůže.“ 

Do zámku se nicméně vojáci nedostali, zaměstnankyně jménem Berta Němcová jim odmítla otevřít bránu. Jan Podstatzky-Lichtenstein s úsměvem vzpomíná také na zámeckého nočního hlídače pana Švece, který chtěl jít s puškou střílet na německé vojáky, ale jeho manželka ho zamkla doma. 

Za hranice v dobytčím vagónu

Po válce se rodina Podstatzkých-Lichtensteinových dostala do problémů. Vzhledem k tomu, že otec se přihlásil k německé národnosti, jim měl být na základě Benešových dekretů zkonfiskován zámek a veškeré pozemky. Otci se ale u soudu podařilo prokázat, že byl v odboji, takže konfiskace byla zrušena. 

Rodina ovšem o majetek přišla po únorovém převratu roku 1948, kdy se k moci dostali komunisté. Janův starší bratr zažil v té době na gymnáziu šikanu ze strany spolužáků, kteří na něj útočili kvůli jeho aristokratickému původu. 

Přesídlili tedy z Velkého Meziříčí do Prahy, kde bydleli v hotelu Esplanade. Jan byl svědkem toho, jak přímo před hotelem otci zabavili jeho osobní automobil. „To byl ten moment, kdy už jsem rozuměl, že se něco stane,“ konstatuje Jan Podstatzky-Lichtenstein. 

Jeho rodiče se rozhodli pro odchod z Československa. Matka v té době měla víza, na základě kterých předtím cestovala do Francie na návštěvu za sestrou. Rodiče se tedy domluvili, že Josefa s dětmi odcestuje ihned a Alois se k nim později připojí. 

Vyjeli z Prahy večerním vlakem, který mířil do Rakouska. Na hranicích při pasové kontrole jim ale pohraničníci příkázali vystoupit z vlaku. Děti čekaly v oddělené místnosti, zatímco matku vedle vyslýchali. „Maminka nám potom řekla, že se musela celá svléknout, aby u sebe neschovávala nějaké věci,“ říká Jan Podstatzky-Lichtenstein. Okradli ji o zlaté hodinky a další cennosti s falešným příslibem, že věci budou vráceny po návratu do Československa. 

Beznadějná situace se změnila okolo druhé hodiny ráno, když se na hranici vystřídaly směny. Pohraničník, který právě nastoupil, pocházel z Telče a znal rodové jméno Podstatzkých-Lichtensteinů. Nechal rodinu nastoupit do dobytčího vagónu ve vlaku, který přes Rakousko mířil do Jugoslávie. Slíbil, že zatelefonuje kolegovi v Rakousku, aby jim v zastávce vagón otevřel. 

Když se vlak rozjel, rodina se ocitla v úplné tmě. Jen tušili, že v druhé polovině vagónu cestují krávy. „Maminka říkala: ‚Ten vlak má jet do Jugoslávie. Jestli nám ten Rakušák neotevře, budeme na tom ještě hůř.‘“ Ale když po čase vlak zastavil, dveře se otevřely a pozdravil je rakouský železničář: „Grüss Gott, jste v Rakousku.“ 

Asi o dva měsíce později za nimi přicestoval i otec, který se dostal ze země na falešné doklady. 

Útěk před komunismem na druhou stranu planety

Rodina projela Rakouskem a Švýcarskem a na tři týdny zakotvila v italském hotelu u jezera Como. Zde jim došly peníze a matka požádala o pomoc svého bratrance, hraběte Fedrigottiho. Podstatzští-Lichtensteinovi u něj zůstali devět měsíců. „Nešli jsme do školy, protože jsme vůbec neuměli italsky. Bylo to pro nás jako dlouhé prázdniny. Vždycky jsme na to rádi se sourozenci vzpomínali,“ říká Jan Podstatzky-Lichtenstein. 

Odchod z Československa brali rodiče jako zcela definitivní. „Odteď budeme mluvit německy, češtinu už nikdy v životě nebudeme potřebovat,“ řekla dětem matka, když překročili rakouské hranice. Dokonce ani nesměli psát dopisy svým kamarádům v Československu, aby jim nezpůsobili problémy.

Rodiče měli velké obavy z narůstajícího vlivu komunismu. Ten se neomezoval jenom na země východního bloku, komunistická strana byla silná také v Itálii či ve Francii. Proto se rozhodli odejít z Evropy: „Maminka chtěla do jižní Afriky, tatínek chtěl jet do Kanady.“ Nakonec padla volba na Chile, kde měla rodina další příbuzné. 

Oba rodiče museli v Chile pracovat. Matka nějakou dobu vedla penzion, otec pracoval v továrně na koberce. Později oba pracovali v měděných dolech v poušti daleko na sever od Santiaga de Chile, zatímco Jan studoval v hlavním městě. Škola mu zpočátku dělala velké problémy, protože neuměl španělsky. Nakonec odmaturoval, udělal si bankovní kurz a nastoupil v pojišťovně, kde pracoval na prvních počítačích značky Remington Rand. Jeho úkolem bylo třídit děrné štítky a podobně. 

Rodiče se v roce 1960 vrátili do Evropy. Jan Podstatzky-Lichtenstein ještě v Chile zůstal, jeho návrat však uspíšil těžký úraz, který utrpěl při nehodě na mopedu. Sledoval dění podél silnice a nevšiml si, že auto před ním zastavilo, takže do něj naboural. Dva dny strávil v bezvědomí, měl těžce zraněnou nohu i hlavu. „Šest měsíců trvalo, než jsem mohl aspoň trošku chodit,“ konstatuje. Nejprve se mu dostalo ošetření v nemocnici vlastněné pojišťovnou, kde by zaměstnaný. Poté se ale rozhodl odjet do Evropy za rodiči, kde podstoupil další léčbu. 

Ve službách Otty von Habsburg

Po uzdravení pracoval pro německou firmu Linde. Roku 1962 dostal lákavou pracovní nabídku od Otty von Habsburg. Bývalý následník rakousko-uherského trůnu se angažoval v evropské politice a založil organizaci podporující evropskou vzájemnost na základě společných křesťanských kořenů. Jan Podstatzky-Lichtenstein ho popisuje jako laskavého a nesmírně pracovitého člověka s fenomenální pamětí. On sám působil jako technický sekretář jeho organizace, podílel se na organizačním zajištění různých setkání. 

Prostřednictvím svého zaměstnavatele se také potkal se svou budoucí ženou Anitou de Lorgeril, jejíž francouzská rodina měla ve Španělsku dům u moře v sousedství domu Otty von Habsburg. Vzali se v roce 1967 a postupně se jim narodili tři synové. Čtvrté dítě, dcera, zemřelo v novorozeneckém věku. 

Invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa sledoval Jan Podstatzky-Lichtenstein s obavou o osud nové vlny československých emigrantů. „Tatínek byl trochu pesimista. Říkal, že Češi jsou chudáci, Západ jim znovu nepomůže.“ Ale obavy se tentokrát nenaplnily: „Čechy, kteří odešli v roce 1968, všude dobře přijali, to byla emigrace, která byla stoprocentně akceptovaná.“ 

Pro Ottu von Habsburg pracoval do roku 1972, posléze s manželkou přesídlili do Španělska, kde si založil realitní kancelář. Pomáhal s nákupem nemovitostí Němcům a Francouzům a využíval své znalosti španělštiny, kterou nabyl v Chile. 

Na zámku zase svítí světlo

Zprávy o pádu komunistického režimu v Československu na konci roku 1989 přijímal Jan Podstatzky-Lichtenstein zprvu s jistou dávkou nedůvěry: „Pořád jsme měli strach, že by se to mohlo otočit.“ Z toho důvodu se do Čech vydal poprvé až v září 1990. 

„Všechno bylo šedé a smutné. Všude lešení na domech, oprýskaná okna,“ popisuje své dojmy z první návštěvy. O to víc na něj zapůsobila proměna, kterou země v následujících letech prodělala. Rychlou proměnu k lepšímu připisuje návratu majetků do soukromých rukou: „Kdyby Češi neudělali restituce, tak nemají, co teď mají. To je stoprocentně jisté.“ 

Při oné první návštěvě, na kterou se s ním vypravila i jeho matka, ale ještě zdaleka nevěřili, že by bylo možné získat zpět rodinný majetek, zejména zámek ve Velkém Meziříčí. Zkusili nicméně zažádat o restituci prostřednictvím advokátky JUDr. Cilinkové. Později, v roce 1994, jim ředitel meziříčského muzea, umístěného v budově zámku, umožnil užívat byt v zámecké věži. 

V následujícím roce se splnilo to, co rodina celé předchozí půlstoletí považovala za nemožné: Podstatští-Lichtensteinové získali zpět zámek ve Velkém Meziřící. V následujících letech jim bylo vráceno i rybářství, lesy a polnosti.

Jan Podstatzky-Lichtenstein se svou rodinou přesídlil natrvalo do Velkého Meziříčí v březnu 1999. Jeho žena přesunula do zámku nábytek, který zdědila po svých francouzských předcích. Místní obyvatelé je přijali s vřelostí: „Hned první den, když jsme šli do města, nás na ulici zastavilo pět lidí, podávali nám ruku a děkovali nám, že na zámku zase svítí světlo.“ 

Pamětník v té době už téměř vůbec neuměl česky, začal se však češtinu znovu učit z magnetofonové kazety, kterou si pouštěl v autě. Česky dnes mluví i dva z jeho tří synů. 

S každou situací se dá něco dělat

Jan Podstatzky-Lichtenstein je přesvědčen, že levicové myšlenky rovnostářské společnosti v praxi nemohou fungovat: „Každý člověk je jiný, žádný není kopií druhého. Francouzi mají heslo ‚liberté, egalité, fraternité‘, ale egalité, rovnost, v životě neexistuje. Musí být rovnost před zákonem, ale jinak má každý právo na to svoje, každý život je jiný.“ 

Návrat do Čech a rekonstrukci zámku považuje za jeden z nejdůležitějších mezníků svého života a velkou satisfakci pro celou rodinu. „Důležitá je pro mě moje rodina a moje víra. Pořád se snažím být plus minus katolík,“ dodává. 

Jeho životní zkušenost z mnoha různých prostředí a zemí se promítá i do jeho životního motta: „Umět být spokojený v každé situaci. S každou situací, ve které se ocitnete, můžete něco udělat.“ 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV