Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Jiří Podivínský (* 1938)

Válka mi na čas vzala oba rodiče

  • narozen 9. května 1938 v Olomouci

  • otec Josef Podivínský provozoval řeznictví, o živnost přišel v padesátých letech

  • otec za války vězněn v Postoloprtech, odmítal se rozvést s židovskou manželkou

  • matka Dora, rozená Repperová, byla vězněna za války v Terezíně

  • po válce chodil do Sokola, aktivní účast na XI. Všesokolském sletu v Praze

  • vystudoval střední zdravotnickou školu v Olomouci, později Lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci

  • otec v roce 1960 odsouzen za údajné členství ve skupině, chystající se poškozovat valutové hospodářství státu +r oku 1988 se stal ředitelem OLÚ Moravský Beroun, v roce 1992 zakládal oddělení CMP, kde byl primářem

  • z prvního manželství s manželkou Pavlou, rozenou Mikuleckou, má dvě dcery

Jiří Podivínský se jako malý chlapec musel vyrovnat s odlukou od rodičů, kteří byli za války uvězněni. Matka kvůli svému židovskému původu, otec proto, že se nechtěl rozvést. Matku i část její rodiny zařadili do transportů s cílovou stanicí Terezín. Jiří měl v té době šest let...

Jiří Podivínský se narodil 9. května 1938 v Olomouci, do rodiny Josefa Podivínského, živnostníka, provozujícího řeznictví a uzenářství a Dory Podivínské, roz. Repperové. která se vyučila prodavačkou knih. Po svatbě prodávala v rodinném obchodě. Maminka byla Židovka. „Otec měl delší vojnu, protože sloužil jak císaři pánu, tak prezidentu Masarykovi. Sloužil sedm let, jednak v Opavě jako rakousko-uherský voják, v Černé Hoře, a také na území dnešního Polska. Určitě sloužil jako československý voják v Olomouci,“ vypráví Jiří Podivínský. Otec, přesvědčený Masarykovec, patřil k členům Sokola.

Matka musela do transportu, stejně jako většina její rodiny

Přišel rok 1939 a s ním začátek druhé světové války. Postupně přibývalo protižidovských opatření. Na Čechy, žijící ve smíšených manželstvích, byl vyvíjen tlak, aby se rozvedli, což Jiřího otec odmítal.

V roce 1942 odjeli transportem do Terezína dva matčini bratři, Edmund a Jakub, s rodinami. Další bratr, Richard, byl tohoto osudu ušetřen, už před válkou pracoval v Americe jako vedoucí Baťovy filiálky. V Praze měl ženu a děti, které chtěl odvézt s sebou do Ameriky. Když se pro ně vypravil, do Československa už se mu dostat nepodařilo. Dochovaný záznam v databázi terezínských vězňů uvádí, že jeho ženu Elišku se syny Arnoštem a Janem zařadili do transportu Au 1, č. 393 (15. 05. 1942, Praha -> Terezín) a posléze do transportu Transport Ay, č. 393 (17. 05. 1942, Terezín -> Lublin, z celkového počtu 1000 osob, které transportem cestovali, zahynulo 999 osob).

Protože se Jiřího otec odmítl rozvést, na podzim roku 1944 jej uvěznili v pracovním táboře v Postoloprtech. Němci zřízený koncentrační tábor v místní bažantnici vyhradili v roce 1943 pro mužské židovské míšence a manžele Židovek z celého protektorátu. Tábor fungoval až do dubna 1945, kdy řada vězňů začala utíkat. Mezi nimi i Jiřího otec, který se dostal domů v dubnu 1945.

V polovině ledna 1945 rozhodl Hlavní úřad říšské bezpečnosti, že do Terezína budou posláni k „uzavřenému pracovnímu nasazení“ členové smíšených manželství (židovsko-árijských) z Německa, Rakouska a Protektorátu Čechy a Morava. Z protektorátu sem byli deportováni také tzv. židovští míšenci. V Terezíně měli nahradit úbytek pracovních sil způsobený podzimními transporty. První z transportů s těmito vězni přijel z Prahy 31. ledna 1945. Byla do něj zařazena i matka Jiřího Podivínského, která nejprve prošla pražským shromaždištěm Hagibor na Vinohradech. V areálu Hagiboru vznikl tábor s deseti baráky (tři pracovní, sedm obytných), ve kterých nacisté internovali právě partnery ze smíšených manželství z celého protektorátu. V lednu až březnu 1945 je v několika transportech deportovali do Terezína.

Kluk na nádraží

Matčini bratři Jakub a Edmund přijeli do Terezína už roku 1942, pracovali v krematoriu, na jehož stavbě se předtím podíleli. Díky tomu měli mnohé výhody. Jiří Podivínský se domnívá, že mohli zařídit, aby se nikdo z příbuzných nedostal do transportů odjíždějících na Východ nebo ovlivnit jejich pracovní zařazení. Matka dostala práci ve slídárně, díky níž byly podmínky v ghettu snesitelnější.

Šestiletý Jiří se po odjezdu rodičů ocitl u prarodičů Josefy a Františka Podivínských, s nimiž žili ve stejném domě v Olomouci. Aby ho babička ušetřila reality, řekla mu, že rodiče odjeli za prací do Čech. Každý den je potají chodil vyhlížet. „Chodil jsem své rodiče denně čekat na hlavní nádraží. Když se vycházelo od vlaku nahoru, po každé straně schodů byla ohrádka, soudek se židlí, ve které seděl náš četník a ve druhé německý voják. Protože jsem tam chodil pořád, pamatovali si mě, takže jsem měl asi jako první dítě v Olomouci pomeranč. Nebo jsem dostal třeba čokoládu. Říkal jsem, že jdu čekat tátu.“

Koncem dubna 1945 vypukla v Terezíně epidemie skvrnitého tyfu. Matce se podařilo z ghetta odejít a vyhnout se karanténě. Domů se dostala 12. května 1945. Jiří se toho dne probudil a matka seděla na jeho posteli. Později vyprávěla, jak kvůli návštěvě K. H. Franka drhli s dalšími vězni terezínské nádvoří kartáčem, popisovala také hektické přípravy na návštěvu Mezinárodního Červeného kříže 6. dubna 1945. Otci se podařilo z Postoloprt utéct koncem dubna 1945, do konce války se pak skrýval doma.

Obloha nad Olomoucí byla posetá letadly

Roku 1944 začal Jiří chodit do obecné školy na Hálkově ulici v Olomouci. Výuka byla na jaře 1945 přesunuta do sborovny evangelického kostela. Nad Olomoucí přelétávali hloubkoví letci a rodiče se báli pouštět děti do školy. Jiří Podivínský vzpomíná, jak stáli v polovině dubna na ulici s panem učitelem Losíkem, který se s nimi loučil slovy: „Uvidíme se po válce“. V tu chvíli netušili, zda a kdy se zase shledají.

8. května 1945 zasáhla vedlejší dům na Smetanově ulici, kde bydleli, bomba. Se sousedy pomáhali hasit. „Pamatuji si, že v poledne jsme stáli na chodbě toho domu a dívali se na oblohu posetou letadly. Připomínaly stříbrné hvězdičky, byly to angloamerické bombardovací svazy,“ vzpomíná Jiří Podivínský. 9. května 1945 přišli do města první sovětští vojáci. „Přijeli s koňmi zapřaženými do vozíků, jako z filmu z 19. století, koně měli dřevěné chomouty nad krkem. Otec se strýcem hasili baráky nahoře v ulici, měli německé přilby. Vojáky samozřejmě nenapadlo nic jiného, než že jsou Němci. Nakonec se to nějak domluvilo,“ vybavuje si.

Po válce se vše pomalu vracelo do starých kolejí. Rodiče se věnovali své živnosti, Jiří pokračoval ve školní docházce a začal chodit do znovuobnoveného Sokola. Roku 1946 proběhly první svobodné volby, na dlouhou dobu také poslední. Podivínští volili národní socialisty. Jako Sokol se Jiří účastnil vítání prezidenta Beneše při jeho návštěvách Olomouce nebo znovuotevření olomoucké univerzity.

Když otce odsoudili, odešel jsem z vysoké školy

V roce 1948 se k moci dostali komunisté. Ve stejném roce, krátce po demisi prezidenta Beneše, se Jiří s otcem zúčastnili s hodolanskou župou Smrčkova XI. všesokolského sletu v Praze. Pamatuje si, jak stál s otcem u Melantrichu na Václavském náměstí a pozoroval dění. Když měli Sokolové projít kolem hlavní tribuny na Staroměstském náměstí, kde seděl prezident Gottwald, ostentativně odvrátili zrak. Na Můstku už začalo zatýkání. Mezi zatčenými se ocitlo i několik otcových známých. Koncem roku 1948 byla župa zrušena.

Netrvalo dlouho a začalo znárodňování živností, které se nevyhnulo ani rodině Podivínských. Roku 1950 přišli o řeznictví, kde sice otec zůstal jako zaměstnanec, oficiálně již ale patřilo pod podnik Masna. Matka později začala pracovat v jiném řeznictví, otec v trafice.

Jiří přešel z obecné školy do měšťanky, kterou končil roku 1953. V tomto roce zemřel Josif Vissarionovič Stalin a nedlouho po něm také Klement Gottwald. Stalinova smrt měla odezvu i ve škole. Jiřího spolužáci z vedlejší třídy vzali o velké přestávce prkno, na které položili jednoho žáka jako nebožtíka a za tlumeného brumenda na melodii Pochodu padlých revolucionářů, se zapálenou svící, jej nosili po chodbě. Byl z toho poprask, naštěstí se vše řešilo jen na půdě školy. V červnu pak proběhla měnová reforma, která připravila většinu lidí o úspory.

Po skončení měšťanky chtěl Jiří studovat jedenáctiletku, otec živnostník ale nebyl nejlepším kádrovým doporučením. Se spolužačkou, která měla otce za první republiky štábním kapitánem, dostali na výběr dvě školy, střední zdravotnickou a střední chemickou. Jiří si vybral střední zdravotnickou školu v Olomouci, kterou ukončil roku 1956 jako biochemický laborant maturitou.

Následovala dvouletá vojenská služba. Jiří Podivínský absolvoval poddůstojnickou školu v Ružomberoku, poté dostal doporučení ke studiu medicíny a začal studovat Lékařskou fakultu v Olomouci. Studia napoprvé nedokončil, v roce 1960 zatkli jeho otce za údajnou příslušnost ke skupině, která měla mít v plánu poškodit devizové hospodářství státu. V rámci domovní prohlídky otci zabavili našetřené peníze, našli sokolský kroj a portréty Masaryka a Beneše. Byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve výši 3,5 roku, který si odpykal v Ilavě. Jiří Podivínský šel tehdy rovnou na studijní oddělení a požádal o ukončení vysokoškolského studia. Pracoval pak v Odborném léčebném ústavu v Moravském Berouně jako laborant na Klinice nukleární medicíny. Roku 1961 se poprvé oženil, vzal si zdravotní sestru Pavlu Mikuleckou, postupně se jim narodily dcery Eva a Pavla. V roce 1964 se Jiřímu Podivínskému podařilo znovu složit zkoušky na medicínu, promoval roku 1971.

Jako lékař ošetřoval i sovětské vojáky

Srpen roku 1968 zastihl Jiřího Podivínského na dovolené u Litomyšle, kde byl se starší dcerou. O invazi vojsk Varšavské smlouvy se dozvěděl až o den později, když šel nakoupit do místního obchodu. Všude byli zmatení polští vojáci, místní jim odmítali prodat potraviny. Okamžitě volal domů ženě, která měla jako zdravotní sestra službu v nemocnici. Potvrdila mu, že v Olomouci jsou tanky. Socialismu s lidskou tváří už nikdo nevěřil.

Na období normalizace vzpomíná jako na dobu, kdy panoval všudypřítomný strach vyjádřit nahlas vlastní názor, všude byla spousta udavačů. V letech 1971 – 1974 působil Jiří Podivínský jako sekundář v OLÚ Moravský Beroun. Díky blízkosti vojenského újezdu Libavá si se sovětskými vojáky zažil své. Vzpomíná, jak vyléčil dceři sovětského důstojníka hnisavou angínu. Pro některé se díky tomu stal prokomunistickým doktorem. „My jsme to soužití zažili v Berouně dost intenzivně, Libavá byla kousek, věčně průšvihy, havárky, ošetřování postřelených Rusů,“ Jednou je z nemocnice přivolali k autonehodě, kde byli vážně ranění sovětští vojáci. Když sanitka přijížděla na místo, vojáci ji dál nepustili, silnice byla uklizena. Spousta událostí se údajně zametala pod koberec a nevyšetřovala se.

Roku 1974 odešel z Berouna na Neurologickou kliniku do Olomouce, kde působil do roku 1988. V letech 1988 – 2008 byl ředitelem OLÚ Moravský Beroun, roku 1992 zde zakládal oddělení CMP, jehož byl primářem. Roku 1984 mu zemřela žena Pavla, později se ještě třikrát oženil.

Přišel rok 1989 a s ním sametová revoluce. Jiří Podivínský se účastnil demonstrací v Olomouci, Promluvil zde například Mgr. Milan Hořínek, pozdější primátor Olomouce, cinkalo se klíči a euforie byla všudypřítomná.

V rámci porevolučních restitucí žádal o navrácení poloviny domu, který dřív patřil jeho otci a strýci. Jeho žádost zamítli s odůvodněním, že otce v 60. letech odsoudili za majetkovou trestnou činnost. Uspěl pouze bratranec, kterému byla polovina domu vrácena.

V roce 2004 zakládal občanské sdružení Pamatováček v Olomouci, které pomáhá lidem s Alzheimerovou chorobou a jejich rodinám. V roce 2022, v době natáčení, žil v Olomouci.

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (Hana Langová)