Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Erna Podhorská (* 1930)

V Rusku je ožebračili bolševici, v Čechách po 30 letech komunisti

  • narodila se 3. května 1930 v Přelouči

  • po komunistickém převratu v roce 1948 přišli rodiče o obchod s textilem a činžovní dům v Praze

  • po studiu obchodní školy pokračovala na škole zdravotní

  • v roce 1951 se vdala za Vladimíra Podhorského

  • pracovala jako zdravotní sestra na dětském oddělení pardubické nemocnice

  • v roce 1966 se jim narodila dcera Vladimíra

  • po mateřské dovolené přestoupila do kojeneckého ústavu ve Vesce

  • od roku 1991 v penzi

  • v roce 2023 žila u své dcery v Pardubicích Rosicích

Erna dostala jméno po mamince a přeloučský farář ho do matriky zapsal prý jen velmi nerad. Rodina Dejmalova přijela do města z Podkarpatské Rusi teprve před rokem a maminka Erna, ač pocházela z české rodiny, měla stále slyšitelný východní přízvuk. Měli proto strach z Němců po celou dobu války i ze Sovětů, kteří přišli v květnu 1945. Ernina maminka se totiž narodila v ruském Porchově, v zámožné české rodině Josefa Koníčka, odkud ovšem museli po bolševické revoluci utéct. Přidali se k československým legionářům mířícím na východ, s nimi došli do Vladivostoku a poté se na lodích přes Terst dostali do Československa.

Ernina maminka se nakonec za jednoho z legionářů vdala a v roce 1929 si v Přelouči otevřeli obchod s textilem. „Rodičům se podnikání vedlo opravdu dobře. Tatínek měl přitom jedno velké přání, chtěl v Praze mít dům. Vzal si úvěr a za pomoci svých osmi sourozenců ho postavil ve Strašnicích,“ vzpomíná Erna Podhorská.

Když přišel komunistický převrat v únoru 1948, Dejmalovi se svou ruskou zkušeností už tušili, co bude následovat. A skutečně přišli o obchod, veškeré zboží a také o pražský činžovní dům. „Oni nám ho ale znárodnili až v roce 1964, když jsme doplatili hypotéku. A účet, na který chodily činže od nájemníků, byl prázdný,“ dodala Erna Podhorská. Částečného navrácení majetku se rodina dočkala až po roce 1989.

Rodina vedla pohádkový život v carském Rusku

Ernin dědeček Josef Koníček byl vyučený sládek, který si kolem roku 1870 přečetl v novinách inzerát, že v ruském Porchově nedaleko Pskova hledají sládka pro místní pivovar. Vytušil příležitost a do carského Ruska odjel i s manželkou Antonií. V pivovaru se jim dařilo natolik, že ho po deseti letech koupil a spolu s ním i místní cukrovar, mlýn a pozemky kolem. Narodily se jim tři děti – Marie, Alois a nejmladší Erna. V bohaté rodině se dětem dostalo skvělého vzdělání, Erna díky tomu hovořila čtyřmi světovými jazyky, prázdniny trávili v Paříži, do Petrohradu jezdili na plesy a do divadel.

Pod Porchovem tekla řeka, ke které se celá rodina Koníčkova chodila koupat, a proto všechny tři jejich děti výborně plavaly. „Tam stály takové domečky, Rusové se v nich svlékli a do vody šli nazí. Tak to tam bylo zvykem. A jednou, když do Porchova přijela teta z Čech a šla se s nimi koupat, oblékla si plavky. Všichni u vody se na ni soucitně dívali, protože si mysleli, že je nemocná, když jde do vody oblečená,“ směje se maminčiným vzpomínkám Erna Podhorská.

Josef Koníček měl v kraji dobrou pověst, zasloužil se o to, aby se do čtyřicet kilometrů vzdáleného Pskova vybudovala silnice, tam byly všechny školy, úřady i nemocnice. „Dědečka všichni obdivovali a uznávali, pomalu jako pana starostu, všem uměl poradit. Ale když potom přišla ta revoluce, nebylo to nic platné. Najednou bylo všechno špatně. Maminka vyprávěla, že když utíkali, tak ještě viděla lidi, kteří u nich dřív pracovali a se kterými dobře jednali, jak z oken jejich ložnic vyhazují polštáře a deky, všechno na dvůr, a jako by se radovali, že je teď všechno jejich. Maminka s rodiči utíkala a všichni se báli, že je ubijou.  Maminka nerada vzpomínala na Rusko, protože to pro ně bylo hrozné, jak je z jejich majetku vyštvali,“ vypráví Erna Podhorská.

Ochrnutou maminku táhli dva dny na vozíku

Manželé Koníčkovi s dvaadvacetiletou dcerou Ernou utíkali z venkova do Petrohradu, dražší osobní věci nechali naložit na vůz a poslali ho napřed. Uspořené peníze a většinu rodinných cenností uzavřel Josef Koníček do trezoru a zakopal ho na zahradě. Vůz do Petrohradu nedojel a Koníčkovi byli nakonec rádi, že si zachránili holé životy.

Z Petrohradu museli prchat dál na východ, nejprve vlakem a později pěšky, cestou se přidali k československým legiím a postupovali s nimi k Uralu. Maminka Antonie zvládala cestování jen s velkými obtížemi. Na jaře roku 1918 dostala pravděpodobně mozkovou mrtvici, manžel s dcerou ji naložili na vozík a dva dny táhli do nejbližšího města. „Babička Antonie, rozená Vítová, byla dcerou posledního zemana na Náchodsku. Do Čech se už nikdy nevrátila, zemřela v Orenburgu, kde ji  děda s maminkou pohřbili. Muselo to být strašné, nemohli jí nijak pomoci, proto maminka na Rusko tak nerada vzpomínala,“ dodává Erna Podhorská.

Erna Koníčková pokračovala dál už jen s tatínkem a československými legionáři až do Vladivostoku, tam se nalodili spolu s vojáky a přes Terst se vrátili do Československa. Ernina sestra Marie měla už rodinu v Praze a bratr Alois podnikal v Mukačevě. „Jeli tenkrát za Álíčkem na Podkarpatskou Rus, která byla za první republiky součástí Československa. A tam se maminka seznámila se svým budoucím mužem, mým tátou, legionářem Karlem Dejmalem, který pocházel z Vysočiny z Havlíčkovy Borové,“ vzpomíná Erna Podhorská.

V roce 1927 se Dejmalovým ještě v Mukačevě narodil první syn Karel. Děda Josef Koníček jim pomáhal s podnikáním i hlídáním. Bývalý sládek, majitel pivovaru a cukrovaru, přišel o všechno jmění, které vydělal v Rusku. A v roce 1933 v Mukačevě zemřel. Nikdy se tak nedozvěděl, co se stalo s trezorem, který v roce 1918 zakopal na zahradě svého porchovského pivovaru. „Bratr Karel celý život sledoval i to málo, co se k nám po válce ze Sovětského svazu dostalo. A tak zachytil v sedmdesátých letech zprávu, že když v Porchově stavěli sídliště, vykopali náš trezor. Nevíme, co s ním udělali, ale určitě nám z něj nic nevrátili,“ říká Erna Podhorská.

V Přelouči si otevřeli obchod s textilem

Mladé manžele Dejmalovy to ale táhlo do Čech, a tak si už v roce 1929 pronajali dům ve východočeském městě Přelouč, ve kterém si otevřeli obchod s textilem a galanterií. O rok později se jim narodilo druhé dítě – dcera Erna – a po třech letech ještě dcera Dagmar.

„Rodičům se skutečně dařilo. Měli jsme tři výlohy a maminka je vždycky naaranžovala nějakým novým zbožím. A tatínek, aby se podpořil obchod, tak založil tradici podzimních trhů, takzvaný Bílý týden, kdy se na náměstí kromě jiného zboží prodávaly hlavně ručníky, osušky a látky na polštáře a deky,“ vzpomíná na idylickou předválečnou dobu Erna Podhorská.

Karlu Dejmalovi se podnikání opravdu dařilo, a tak si splnil svůj životní sen – postavit v Praze činžovní dům. V roce 1934 koupil ve Strašnicích pozemek a po pěti letech dům stál. Na stavbu padly všechny rodinné úspory a Karel Dejmal si musel vzít úvěr. Hypotéku splácel z nájmů, neboť rodina zůstala bydlet v Přelouči, a mohl tedy všechny byty pronajímat. „V březnu 1939 přišli Němci. Naši se celou válku strašně báli, aby Němci nezjistili, že přišli oba z Ruska,“ popisuje Erna Podhorská. Karel i Erna Dejmalovi mluvili dobře rusky i německy. „Když si chtěli naši něco říct a neměli jsme to slyšet, tak přešli buď do ruštiny, nebo němčiny,“ směje se při vzpomínkách na rodiče Erna Podhorská. Rodina nakonec válku přečkala v klidu, horší léta je teprve čekala.

Komunisti nám odvezli i výbavu ze skříní

Dejmalovi provozovali obchod s textilem a galanterii stejně úspěšně i po válce. Ovšem jen do roku 1948, kdy se k moci v Československu dostali komunisté. „Komunismus se na nás pěkně vyřádil. Mysleli jsme, že jsme dobří obyvatelé, dobrá rodina. Já nevím, jak se to mohlo stát. Jestli se někdo v Přelouči na nás zlobil. Ale všechno nám sebrali. Vůbec nevím proč.  Myslela jsem, že z toho tatínka raní mrtvice. Představte si, že přijelo velké auto a všechno zboží, co bylo v obchodě v regálech, tak všechno vybrali. Dokonce si dovolili přejít do pokoje a vybrat nám ze skříní, co nám maminka schraňovala do výbavy. My jsme na narozeniny nebo Vánoce dostávali místo dárků osušky, ručníky nebo pěkné utěrky a maminka říkala, že to máme do výbavy. A oni si dovolili vniknout i do našeho bytu, otevřít skříně a vybrat nám naši výbavu,“ vzpomíná i po více než sedmdesáti letech stále rozhořčeně Erna Podhorská.

V Přelouči tenkrát byly tři obchody s textilem, ve výkladní skříni jednoho z nich komunisté všechno zabavené zboží vystavili s textem, že tohle schovávají přeloučští živnostníci. „Do rána jim někdo na tu výlohu napsal: ‚To moje dcera má lepší výbavu!‘ Dodnes nevím, co se s tím zbožím pak stalo,“ krčí rameny Erna Podhorská. Vykradením obchodu i domácnosti ale celá událost pro rodinu Dejmalovu nekončila. Karla Dejmala zavřeli do vězení na přeloučském náměstí, kde ho bez nějakého rozhodnutí drželi asi týden. „Strážný byl ale také legionář a hrozně ho rozhořčilo, že tam tátu zavřeli bez jakéhokoliv soudu. A tak ho aspoň na noc bral k sobě domů,“ vypráví Erna Podhorská.

Dejmalovi se po zkušenostech v Přelouči rozhodli k přestěhování do Prahy. Přeloučský byt a obchod si pouze pronajímali, ten jim komunisté zabavit nemohli, zálusk si ale dělali na Dejmalův činžovní dům ve Strašnicích. Dejmalovi se chtěli přestěhovat do jednoho z bytů, ale žádný z nájemníků nebyl ochoten jim byt postoupit. Manželé si museli najít jiný podnájem a dál pracovali v obchodech s textilem. Měli tak dobré výsledky, že k nim posílali na praxi budoucí prodavačky. Poněvadž zchudli, málo vydělávali a ještě spláceli hypotéku, museli pracovat do velmi vysokého věku, kromě práce v obchodu chodili ještě uklízet, aby měli na splátky, přitom Ernina maminka trpěla silnou artrózou.

Platili hypotéku na dům, který neměli

Činžovní dům ve Strašnicích komunisté neznárodnili v první vlně. Dejmalovi totiž neměli splacenou hypotéku. Komunistické úřady proto na dům uvalily nucenou správu, rodina sice nesměla disponovat s byty ani s nájmy, ale povinnost hypotečních splátek jim zůstala. „Táta si nás děti zavolal, že se musíme poradit. A přitom jsme se my tři děti dohodly, že pomůžeme hypotéku splácet,“ vzpomíná Erna Podhorská, která už tou dobou pracovala jako zdravotní sestra v pardubické nemocnici, starší bratr Karel vystudoval práva a mladší sestra Dagmar chemickou školu. Poslední splátku hypotéky uhradili až v roce 1964. „A pak teprve nám dům znárodnili,“ dodává Erna Podhorská.

Ernin starší bratr Karel nechtěl být právníkem, chtěl učit, a studoval proto pedagogickou školu. Po dvou semestrech mu ale komunistické úřady další studium zakázaly, kupodivu mu však povolily přestup na právnickou fakultu. Ovšem s omezením, že po škole nastoupí jako podnikový právník. Umístěnku dostal do vojenských staveb a tam zůstal až do penze.

Když na počátku devadesátých let dostali Dejmalovi zabavený dům v restitucích zpátky, sešli se všichni tři sourozenci v Praze. „Karel volal, ať přijedeme do Prahy, že to oslavíme. A šli jsme spolu na Hrad a v kavárně to oslavili,“ vypráví Erna Podhorská. Tatínek Karel Dejmal se bohužel navrácení svého činžovního domu nedočkal, zemřel v roce 1971.

Erna ovdověla velmi brzy

Erna po válce studovala ekonomickou školu, protože měla po tatínkovi převzít obchod. Po roce 1948 už nebylo co přebírat, a tak si udělala zdravotnický kurz a nastoupila do pardubické nemocnice. Pracovala na dětském oddělení a v roce 1966 si ji vyžádalo vedení kojeneckého ústavu v obci Veská, kde pracovala až do roku 1991. „Nastoupila jsem jako vrchní sestra. To byla krásná práce s malými dětmi. Pořád se tam ráda vracím, s holkama se pravidelně každý měsíc scházíme,“ vzpomíná Erna Podhorská, která se v roce 1951 vdala za Vladimíra Podhorského.

Jednadvacetiletá Erna Podhorská se ocitla v rodině, která byla za války silně perzekvována nacistickým režimem. Vladimírův otec Josef Podhorský prožil téměř celou válku v nacistických věznicích. Gestapo si pro něho přišlo už v září roku 1939 a po krutých výsleších putoval přes Pankrác do Drážďan. Po soudu, u kterého dostal deset let, putoval do Waldheimu a na Mírov, kde se dočkal konce války. „Po válce dělal tchán správce východočeských hradů a zámků a skutečně těžce nesl jejich plundrování. Když třeba komunisti chtěli roztavit kašnu ze slatiňanského zámku, odvezl ji a schoval na psím cvičišti pod vinicí. Tam byla určitě do sedmdesátých let, dneska už je zase na nádvoří ve Slatiňanech. A za to, že na pardubickém zámku jsou pávi, může babička Marie Podhorská, jak jezdila s dědou po těch zámcích a líbili se jí pávi v Opočně. Tak je v roce 1948 koupili i pro Pardubice,“ vzpomíná na rodinu svého muže Erna Podhorská.

Erně a Vladimírovi Podhorským se po patnáctiletém manželství narodila dcera Vladimíra. Manžel se bohužel při běžné operaci nakazil hepatitidou typu B a zemřel na selhání jater v 53 letech. Erna Podhorská ovdověla ve 43 letech a už se víckrát nevdala. Věnovala se výchově malé dcerky, kterou často brala do sokolovny, protože cvičila děvčata předškolního věku.

Ten komunismus nás pěkně okradl

Příchod bolševiků v Rusku a po třiceti letech i komunistů v Československu znamenal v obou případech tragický zvrat v osudech rodiny Erny Podhorské. I proto změnu režimu po roce 1989 vítala pamětnice s radostí. Rodinné jmění v Rusku bylo nenávratně ztracené, ale činžovní dům ve Strašnicích dostala rodina v restitucích zpět. Podle slov Erny Podhorské to však nebylo to hlavní.

„Já na majetku nikdy zase tak nelpěla. Důležité je, aby se lidé nebáli práce, aby se dobře chovali, měli v úctě minulost svého rodu, táhli za jeden provaz a vážili si života,“ uzavírá své vyprávění Erna Podhorská.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Královehradecký kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj (Šárka Kuchtová)