Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Podařilová (* 1936)

To musíš, to mě nejvíc štvalo

  • narozena 15. června 1936 v Havlíčkově (tehdy Německém) Brodě

  • v roce 1945 osídlili s rodiči statek po odsunutých Němcích v Dobré Vodě na Jindřichohradecku

  • absolvovala učební obor zedník omítkář

  • v letech 1953–1956 pracovala ve Vojenském projektovém ústavu v Karlových Varech

  • otec odmítl vstoupit do družstva

  • rodina se musela vystěhovat ze statku

  • v letech 1956 až 1958 byla pomocnicí pohraniční stráže

  • pracovala jako šička, dělnice v lese a v kravíně

  • v roce 2020 žila v pečovatelském domě v Nové Bystřici

Německojazyčná verze textu následuje po českojazyčné verzi:

Marie Podařilová se narodila 15. června 1936 ve statku Okrouhlička v Havlíčkově Brodě. Matka Alžběta, rozená Petržílková, pocházela z Prahy, otec Matěj byl původem z Horní Cerekve na Jihlavsku. Rodiče neměli žádný majetek a živili se službou u sedláků. Marie vyrůstala s o dva roky starším bratrem Františkem.

Německá škola a modřiny od rákosky

Konec druhé světové války prožila pamětnice v Počátkách na Vysočině. V šesti letech zde začala navštěvovat německou školu, neboť česká tehdy v okolí nebyla. Ve škole panoval přísný režim, děti musely učitele zdravit hajlováním, prohřešky žáků postihoval vyučující tvrdými fyzickými tresty. Především hoši dostávali rákoskou přes ruce, až se jim tvořily tmavé modřiny. Marie si dodnes pamatuje, jak ji bolela kolena z klečení na polínkách. Při rozhovoru vzpomínala i na nálety spojenců na jaře 1945, před kterými se utíkali schovat do sklepa. Během osvobození musel otec s povozem s koňmi vozit sovětské vojáky, odjel z domova a vrátil se až po pěti týdnech i s kradeným rádiem, jímž ho Sověti obdarovali.

V troubě zůstal pekáč s husou

Po skončení války se Matěj Podařil dozvěděl o možnosti osídlit hospodářství vyháněných Němců. Odjel vlakem do pohraničí a v jindřichohradeckém okrese si ve vsi Dobrá Voda vybral třináctihektarové hospodářství německé rodiny Pecháčkových. Marie si dobře vybavovala příjezd do Dobré Vody. Během dne, kdy jel otec pro manželku s dětmi do Počátek, byl grunt Pecháčkových vyrabován zloději. Ti v opuštěných staveních hledali ukryté cennosti. Rodina tak přišla do místností plných nepořádku, po zemi ležely rozházené věci, vše bylo pokryté peřím z rozpáraných peřin. Marii se ve vsi líbilo, na rybníku před udržovaným statkem plavaly husy, dům obklopovala zahrada, ve stáji řehtaly dva páry koní, ve chlévě stálo víc než deset kusů dobytka a několik prasat. Maminka se však při pohledu na spoušť v domě rozplakala a v cizím prostředí nechtěla zůstat. Podařilovi se pustili do úklidu, většinu rozbitých věcí museli vyhodit. Po původních obyvatelích objevili v troubě dokonce i pekáč s pečenou husou, na pohled vypadala v pořádku, raději ji však nejedli. Později na půdě ve výklenku za senem našel otec pětadvacetilitrovou konvici na mléko plnou sádla. „To tam museli ti Němci nechat, oni počítali, že se vrátí,“ vyprávěla pamětnice. Jediné hračky, které zbyly v domě po Němcích, představovaly dva kožené míče.

Krátce po nastěhování se ve vsi objevila sovětská armáda. Část vojska se ubytovala u Podařilových ve stodole. Vedli s sebou i německého zajatce. Drželi ho přivázaného na židli v kuchyni, k jídlu dostával jen červenou řepu. Po dvou dnech Sověti odešli. Odnesli si i kožené míče, otcovi vzali kapesní hodinky a vyměnili koně. Rádio dovezené z Počátek už vzít nemohli. Krátce po přistěhování ho totiž zabavili čeští četníci z Číměře.

Podařilovým se hospodaření na statku dařilo. Otec i matka se v zemědělství vyznali, hospodářství bylo moderně vybaveno stroji, stavení mělo zavedený i vodovod. Do domácnosti přibyla nejmladší sestra Ludmila. Kromě rodiny žila a pracovala do roku 1947 na statku se svými dvěma dětmi i pomocnice Mitzi, německá žena čekající na odsun. Dobrou Vodu tvořilo po válce zhruba čtyřicet chalup, naprostá většina původních německých obyvatel musela ves opustit a do jejich domovů se nastěhovali noví osídlenci, ponejvíce nemajetní lidé, kteří doposud pracovali v zemědělství a uměli hospodařit.

Otci – komunistovi – sebrali dobytek a koně

Pamětnice dokončila obecnou školu v Dobré Vodě a pokračovala ve školní docházce v Nové Bystřici. V posledním ročníku se při náborové akci s kamarádkou přihlásila na dvouletý obor zedník omítkář na učilišti v Českých Budějovicích. V krajském městě se pamětnici líbilo, pobyt na internátě i celodenní stravu dostávaly učnice zdarma, odpoledne zbýval čas na sport a zábavu. Po vyučení ji zařadili do Vojenského projektového ústavu v Karlových Varech. Nejprve rýsovala plány vojenských staveb, později přešla na místo písařky.

V roce 1956 podstoupila Mariina matka operaci a pamětnice se musela vrátit domů, aby se starala o domácnost a mladší sestru Ludmilu. V té době již v obci probíhala kolektivizace. Matěj Podařil sice po válce vstoupil do komunistické strany, své hospodářství dát do jednotného zemědělského družstva ale nechtěl. Poté, co mu násilím odebrali dobytek a koně, od komunistů odešel. Krátce nato se Podařilovi museli ze statku, k němuž neměli nikdy vlastnické právo, vystěhovat. Uvolnili tak místo přicházejícímu družstevnímu agronomovi. Dva roky bydleli v jiném domě v Dobré Vodě, neměli však prostředky na jeho zakoupení a po dvou letech dostali z domu výpověď. Přesídlili do nedalekých Hůrek, kde se otci podařilo získat práci u koní.

Pomocnicí pohraniční stráže

Dvacetiletá Marie se spolu s několika kamarádkami nechala naverbovat k pomocníkům pohraniční stráže. Prodělala vojenský výcvik, při kterém se učila i střelbě ze samopalu. Obdržela průkaz opravňující ji kohokoli legitimovat a po dva roky pak bezplatně a dobrovolně pomáhala střežit státní hranici. Pravidelně ve dvojicích držela hlídky v okolí vsi, všímala si cizích lidí a snažila se odhalit pašeráky, o nichž slýchávala od vojáků. „My jsme to brali jako povinnost, pro nás to byla čest. Jenže se nám nepoštěstilo nic takového, abychom někoho chytli. Ani náznakem. To nás mrzelo,“ komentovala pamětnice během natáčení své působení u pomocníků pohraničníků. Dívka zpracovaná komunistickou propagandou tehdy věřila, že pomáhá dobré věci.

Během cvičení s pohraniční stráží se Marie sblížila s vojákem základní služby a počala s ním dítě. Mladý muž měl však známost i ve svém bydlišti a rozhodl se rodinu založit raději doma. Syna Jaromíra narozeného roku 1958 tak začala Marie vychovávat sama. V roce 1961 znovu otěhotněla a narodila se jí dcera Miloslava. Otec druhého dítěte vyjádřil výhrady ke staršímu chlapci, a pamětnice se rozhodla ukončit i tento vztah. S podporou prarodičů se pak o své dvě děti starala sama. Po mateřské dovolené pracovala sedm let jako šička pracovních oděvů v podniku Otavan. Rok zastupovala administrativní pracovnici na místním národním výboru v Hůrkách. Nezbytnou podmínkou pro zaměstnání v orgánu socialistické samosprávy bylo členství v komunistické straně. „Musíš se dát do strany, je to nařízení,“ řekl jí tehdy předseda výboru Kocar. Přihlášku nakonec podepsala, ale po roce, když z výboru odcházela, legitimaci vrátila a ze strany odešla. „To musíš, to mě vždycky nejvíc štvalo. Oni [komunisté] měli všechno takové nucené. Nebylo to dobrovolné,“ popsala nám v rozhovoru.

Pamětnice věnovala svůj čas rodině a práci, o politiku se nestarala. Invaze spojeneckých vojsk v srpnu 1968 ji vyděsila, obávala se vypuknutí války. Jakmile se v zaměstnání dozvěděla o přijíždějících tancích, spěchala domů k dětem, nechtěla, aby si volně hrály venku. Z tanků, které později viděla na novobystřickém náměstí, měla velký strach.

V sedmdesátých letech pracovala Marie několik let v lese, poté byla až do odchodu do důchodu v roce 1991 zaměstnána ve velkokapacitním kravíně. Dalších dvacet osm let vypomáhala v penzionu s restaurací.

Do Rakouska se podívala jen jednou

Pamětnice dle vyprávění nepociťovala, že by se za komunismu měla špatně, přesto měla z pádu totalitního režimu v roce 1989 radost. Dnes by si nepřála, aby se minulá doba opakovala. Váží si možnosti svobodných voleb. „K volbám chodíme dnes celá rodina společně a je mi tam příjemně, protože si volím toho, koho jsem uznala za vhodného,“ řekla nám Marie během natáčení. Zavzpomínala i na návštěvy německých rodáků, kteří v devadesátých letech začali do Hůrek jezdit. Procházeli se po vsi a ukazovali svým potomkům, kde se narodili. Někdy je noví obyvatelé pozvali do jejich rodných statků na prohlídku.

Do nedalekého Rakouska se pamětnice podívala jen jednou, v roce 1990 zajeli se sestrou za hranice na zmrzlinu. Marie prožila na Novobystřicku 75 let. Za tu dobu se zdejší vesnice vylidnily. Staří umírali, mladí lidé nechtěli pracovat v zemědělství a odstěhovali se. Většina chalup dnes slouží jen pro víkendovou rekreaci. V obcích chybí služby, není zde pošta ani obchod.

V roce 2020 žila Marie Podařilová v pečovatelském domě v Nové Bystřici. „Važte si míru, zdraví i věcí, které máte,“ vzkázala mladým generacím ve svém poselství.

 

Německá verze:

Marie Podařilová wurde am 15. Juni 1936 auf dem Hof Okrouhlička in Havlíčkův Brod geboren. Ihre Mutter Alžběta, geborene Petržílková, kam aus Prag, ihr Vater Matěj war ursprünglich aus Horní Cerekve, Jihlava. Ihre Eltern hatten kein Eigentum und lebten vom Bauerndienst. Marie wuchs mit ihrem zwei Jahre älteren Bruder Frantíšek auf.

 

Deutsche Worte und blaue Flecke vom Rohrstock

Das Ende des zweiten Weltkrieges erlebte die Zeugin in Počátky in Vysočina. Als sie sechs Jahre alt war, begann sie hier eine deutsche Schule zu besuchen, da keine Tschechische in der Nähe war. In der Schule herrschte ein strenges Regime, die Kinder mussten die Lehrer mit dem Hitlergruß grüßen, Vergehen wurden mit harten körperlichen Strafen bestraft. Vor allem jungen bekamen oft mit dem Rohrstock über die Finger, bis sie davon blaue Flecken bekamen. Marie erinnert sich bis heute an ihre Knieschmerzen vom knien auf einem Stück Holz.  Beim Gespräch erinnert sie sich noch an die Luftangriffe der Alliierten im Jahr 1945, bei welchen sie in den Keller rannten, um sich zu verstecken.

Während der Befreiung musste der Vater mit einem Pferdegefährt sowjetische Soldaten fahren, er ist somit für von Zuhause weg, und kam erst nach 5 Wochen wieder aber mit einem geklauten Radio mit welchem ihn die Sowjeten beschenkt hatten.

 

Im Ofen blieb ein Blech mit einer Gans

Nach dem Ende des Krieges erfuhr Matěj Podařil, dass es möglich war Anwesen von vertriebenen Deutschen zu beziehen. Er ist mit dem Zug ins Dorf Dobrá Voda, Jindřichohradecko gefahren und suchte sich dort ein dreizehn Hektar großes Anwesen der deutschen Familie Pecháckovi aus. Marie malt sich die anreise nach Dobrá Voda noch genau aus. Tagsüber als der Vater für seine Frau und Kinder fuhr, wurde das Anwesen komplett ausgeraubt. Die Diebe suchten in den verlassenen Anwesen versteckte Wertsachen. Die Familie kam somit in ein verwüstetes Haus überall lagen Sachen rum und Daunen von zerstörten Decken und Kopfkissen. Maria gefiel es sehr im Dorf, auf dem Teich vor dem Haus schwommen Gänse, das Haus war von einem Garten umgeben, im Stall wieherten vier Pferde, im Kuhstall waren mehr als zehn Kühe und auch mehrere Schweine. Die Mutter verfiel in Tränen als sie die Unordnung im Haus sah, und wollte nicht in der fremden Umgebung bleiben.  Die Familie Podařil find mit dem aufräumen an, den Großteil der zerstörten Sachen mussten sie aber wegwerfen. Nach den ursprünglichen Besitzern war sogar noch eine Gans im Ofen, diese sah zwar noch zum verzerr aus, sie aßen sie aber nicht mehr. Später fand der Vater auf dem Dachboden eine fünfundzwanzig Liter Kanne voll mit Schmalz. „Das mussten die Deutschen hier lassen, da sie damit rechneten, dass sie zurückkehren.“, erzählte die Zeugin. Die einzigen Spielsachen welche dortgeblieben sind, waren zwei Lederbälle.

Kurz nach dem Einzug kam die Sowjetische Armee ins Dorf. Ein Teil der Armee war bei der Familie Podařil in der Scheune untergebracht. Sie hatten auch einen deutschen Gefangengen dabei. Sie hielten ihn gefesselt auf einem Stuhl in der Küche, zu essen bekam er nur Rote Beete. Nach zwei Tagen gingen die Sowjeten weg. Sie nahmen die Lederbälle mit, Vater entnahmen sie eine Taschenuhr und tauschten die Pferde aus. Das Radio, mitgebracht aus Počátky, konnten sie nicht mehr mitnehmen. Kurz nach dem Einzug hatten das nämlich die tschechischen Gendarmen aus Číměř beschlagnahmt.

Die Wirtschaft auf dem Anwesen gedieh mit der Familie Podařil. Vater und Mutter kannten sich beide gut mit der Landwirtschaft aus, es wurde modernisiert mit verschiedenen Maschinen, es hatte sogar eine Wasserleitung. In den Haushalt kam die jüngste Schwester hinzu. Außer der Familie lebte und arbeitete bis zum Jahr 1947 dort mit ihren zwei Kindern auch die Gehilfe Mitzi, eine deutsche die auf die Abschiebung wartete. Das Dorf Dobrá Voda war ungefähr von vierzig Häusern gestaltet. Der Großteil der deutschen Bevölkerung musste das Dorf verlassen und in ihre Häuser zogen Menschen, meist ohne Eigentum ein, welche bis dahin in der Landwirtschaft arbeiteten und sich damit auskannten.

 

Vater- Kommunist- ihm wurde Vieh und Pferde entnommen

Die Zeugin beendete die Grundschule in Dobrá Voda weiter ging sie in Nová Bystřice zur Schule. Im letzten Jahrgang meldete sie sich mit einer Freundin für die zweijährige Ausbildung zur Maler- und Stuckateurschule in České Budějovice an. Der Zeugin gefiel es in der Kreisstadt, die Unterkunft im Internat und ganztags Verpflegung hatten die Auszubildenden umsonst, nachmittags blieb Zeit für Sport und Spaß über. Nach der Ausbildung versetzten sie sie nach Karlsbad in das Institut für Militärprojekte. Erst einmal projektierte sie Pläne für Militärbauten, später wurde sie versetzt und war eine Schreibkraft.

Im Jahr 1956 wurde Marias Mutter operiert und so musste Maria nach Hause zurückkehren und sich um Haus und ihre kleine Schwester Ludmilla kümmern. Zu dieser Zeit kam es im Dorf schon zur Kollektivierung.  Matěj Podařil ist zwar nach dem Krieg bei der Kommunistischen Partei beigetreten, wollte aber sein Anwesen nicht in die Langwirtschaftliche Genossenschaft geben. Danach haben sie ihm Vieh und Pferde mit Gewalt entnommen. Er hat die Kommunistische Partei verlassen. Kurz darauf mussten sie aus ihrem Anwesen ausziehen, da sie nie die Eigentumsrechte hatten. So haben sie platz für den angehenden Genossenschaftagronom gemacht.  Zwei Jahre lang lebten sie in einem anderen Haus in Dobrá Voda, sie hatten aber keine Mittel dieses zu kaufen und so haben sie eine Kündigung erhalten. Sie zogen in das nahegelegende Hůrka, wo der Vater geschafft hat eine Arbeit mit Pferden zu erlangen.

 

Helfer der Grenzwächter

Die zwanzigjährige Maria hat sich gemeinsam mit einigen Freundinnen zur Helferin der Grenzwächter rekrutieren. Sie machte eine Militärausbildung, bei welcher sie auch lernten aus Gewehren zu schießen. Sie erhielt einen Ausweis der sie berechtigte jeden zu Legitimieren und so half sie zwei Jahre lang ohne Bezahlung freiwillig den Grenzwächtern. Sie haben regelmäßig zu zweit Wache in der Umgebung des Dorfes gehalten sie beobachtete fremde Menschen und wollte so Schmuggler aufdecken, wie sie es immer on den Soldaten hörte. „Wir sahen das als unsere Verpflichtung, es war uns eine Ehre. Leider ist es uns aber nicht gelungen jemals jemanden zu stellen. Nicht mal ansatzweise. Das tat uns leid.“, kommentierte die Zeugin bei den Aufnahmen über ihre Zeit als Helferin der Grenzwache. Das Mädchen, damals von der kommunistischen Propaganda überzeugt, dass sie in guter Sache half.

Bei den Übungen mit der Grenzwache näherte sie sich mit einem Soldaten an und zeugte ein Kind mit ihm. Der junge Herr hatte aber zuhause auch eine Familie und so entschied er sich lieber zuhause eine Familie zu zeugen. Ihren Sohn Jaromír, geboren im Jahr 1958 zog sie somit alleine auf. Im Jahr 1961 wurde sie erneut schwanger, ihre Tochter Miloslava wurde geboren. Der Vater des zweiten Kindes hatte anstände aufgrund ihres Sohnes und so hatte sich die Zeugin entschieden auch diese Beziehung zu beenden. Mit der Unterstützung ihrer Großeltern hat sich Maria allein um ihre Kinder gekümmert. Nach dem Mutterschutzurlaub arbeite sie sieben Jahre lang als Näherin in der Firma Otavan. Ein Jahr lang vertrat sie eine Büroangestellte im lokalen Nationalkomitee in Hůrka. Als notwendige Bedingung war allerdings das beitreten in die Kommunistische Partei zur Arbeit in der sozialistischen Verwaltung. „Du musst eintreten, das ist die Verordnung., sagte ihr damals der Vorsitzende Kocar. Die Anmeldung unterschrieb sie letztendlich, als sie aber ein Jahr später aus dem Komitee austrat gab sie die Legitimation zurück und trat aus. „Du musst das machen, dass störte mich am meisten. Sie (die Kommunisten) hatten alles so gezwungen. Nichts war freiwillig,“ erklärte sie uns im Gespräch.

Die Zeugin hat ihre Zeit der Familie und der Arbeit gewidmet, Politik war ihr egal. Die Invasion der vereinigten Armeen im August 1968 hatte ihr Schreck eingejagt, sie hatte Angst das ein Krieg ausbrechen sollte.  Als sie in der Arbeit erfuhr das die Tanks durchfuhren, eilte sie nach Hause zu ihren Kindern, sie wollte nicht, dass sie draußen spielten. Die Tanks, welche sie später auf dem Platz in Nová Bystřice sah, jagten ihr große Angst ein.

In den siebziger Jahren arbeitete Marie mehrere Jahre im Wald, danach arbeitete sie bis zur Rente 1991 in einem großen Kuhstall. Weitere 28 Jahre half sie in einer Pension mit Restaurant aus.

 

In Österreich war sie nur einmal.

Die Zeugin hat, nach Erzählungen her, nie erwähnt das es ihr in Zeiten des Kommunismus schlecht ging, trotz alldem hatte sie Freude als das totalitäre Regime im Jahre 1989 fiel. Heute würde sie es sich nicht mehr wünschen, dass sich diese Zeit wiederholen sollte. Sie erfreut sich an freien Wahlen. „Zu den Wahlen gehen wir bis heute gemeinsam mit der ganzen Familie, das mag ich, da ich wählen kann wen ich für angemessen halte.“, sagte uns Maria bei den Aufnahmen. Sie erinnert sich auch an die Deutschen Gebürtigen, welche in den neunziger Jahren anfingen zu Besuch nach Hůrka zu kommen. Sie spazierten im Dorf entlang und zeigten ihren Nachfahren wo sie geboren wurden. Manchmal luden sie auch die jetzigen Bewohner in ihre alten Häuser ein, um sich umzuschauen.

Ins nahegelegene Österreich fuhr die Zeugin nur einmal im Jahr 1990 mit ihrer Schwester um dort Eis zu essen. Marie hat 75 Jahre in Nová Bystřice verbracht. In der Zeit entvölkerten sich die umlegenden Dörfer. Die Alten starben die jungen wollten nicht in der Landwirtschaft abreiten und zogen davon. Die meisten Häuser dienen heut nur als Rekreationshäuser am Wochenende. Im Dorf fehlen Dienste es gibt dort weder eine Post noch einen Laden.

Im Jahr 2020 wohnte Maria im Pflegeheim in Nová Bystřice. „Lasst uns unseren Frieden schätzen, auch unserer Gesundheit und der Sachen die wir haben.“, gibt sie den jüngeren Generationen als Botschaft mit.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy česko-rakouského pohraničí KPF-01-210

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy česko-rakouského pohraničí KPF-01-210 (Eva Trnková)