Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Pochman (* 1970)

Každá generace má právo na svou revoltu

  • narozen 14. října 1970 v Praze

  • vystudoval obor řezbářství

  • na střední škole se účastnil protirežimních protestů

  • v lednu 1989 zažil demonstrace v Praze během tzv. Palachova týdne

  • zadržen na demonstraci proti devastaci parku Stromovka v létě roku 1989

  • během následného výslechu mu policisté zabavili cestovní pas

  • účastnil se demonstrace 17. listopadu na Albertově a Národní třídě

Jan Pochman se narodil 14. října 1970 v Praze, své dětství prožíval nejdříve na pražském Novém Městě a posléze v Holešovicích. Do školy chodil na Strossmayerově náměstí, rád sportoval a poslouchal rockovou hudbu. Jeho rodina, jak říká, sice nepatřila k disentu, ale také nikdo nebyl v komunistické straně, a Jan tak politiku vnímal spíše okrajově. To se změnilo na střední škole, na které studoval obor řezbářství. „Atmosféra tam byla celkově hodně volná, liberální. Kamarádů, co jsme chodili na demonstrace, nás bylo poměrně dost. Ve třeťáku, ve čtvrťáku už to bylo úplně běžné,“ vzpomíná Jan Pochman.

 

Palachův týden

O Janu Palachovi a jeho sebeupálení v lednu roku 1969 toho Jan až do ledna 1989 příliš nevěděl. Právě u příležitosti dvacátého výročí jeho smrti svolali nezávislé organizace pietní akt, který se proměnil v sérii několika demonstrací na Václavském náměstí. Policie je až na výjimky tvrdě potlačovala. Jan vzpomíná, že i díky tomu, že byl mladý, strach neměl. „Mě to vlastně bavilo v tom smyslu, že se něco děje a že může proběhnout nějaká změna. Strach jsem neměl, ale byl jsem opatrný, určitě jsem nebyl v první řadě.“ Na demonstrace vždycky chodil se svými spolužáky a kamarády. „Jednoho mého kamaráda tam zatkli. Byl dokonce i dvacet čtyři hodin zadržený. A potom přišlo na školu udání a žádost, aby byl tenhle student vyloučen. To se tam všeobecně vědělo, že má takovýhle problém a školská rada, která zasedla, se proti tomu ohradila, že nevidí důvod, proč by ho měli vylučovat. Zůstal na škole dál studovat. Tam ti profesoři byli rozumní a nemůžu říct, že by měli nějaký strach,“ líčí Jan.

Na demonstrace chodil bez transparentů, aby na sebe příliš neupozorňoval a v případě zadržení mohl říct, že šel jen náhodou kolem. Vodním dělům se ale nevyhnul. „Bylo tenkrát docela teplo, a když tam přijela vodní děla, tak to nebylo tak hrozné, když začala stříkat po lidech. Bylo tam poměrně dost lidí a nejvíc mě překvapilo, že další den byla druhá demonstrace a třetí a čtvrtá. A vždycky na konci si ti lidi řekli: ‚Zítra přijdeme znova.‘“

 

Proti tunelu ve Stromovce

V červnu 1989 se pak Jan zúčastnil demonstrace organizované hnutím České děti. „Byl jsem na jedné, která měla trošku i přesah do dnešní doby, protože to byla demonstrace proti tunelu Blanka, který ale měl vést trochu jinudy, než vede teď. Měl vést Stromovkou, částečně na povrchu a pak teprve zajet pod zem. To prostě komunistická strana nějak rozhodla. Nebo ne komunistická strana, ale ti plánovači nějak rozhodli, že to bude takhle a veřejnost se do toho procesu vůbec nezapojovala. A existovala jedna taková recesistická organizace, která se jmenovala České děti, a ta ve Stromovce pořádala demonstraci proti tomu, aby ten tunel vedl Stromovkou. Já jsem se o té demonstraci nějak dozvěděl a šel jsem tam. A protože nás bylo málo, bylo tam asi padesát lidí, tak pro policejní složky nebylo těžké zasáhnout, celou tuhle skupinu nějak obšancovat a všechny zatknout. Což se stalo i mně, že mě zatkli a byl jsem na výslechu. Co jsem tam dělal, proč jsem tam byl. Já jsem lhal, že jsem se tam byl náhodou projít v parku, nechtěl jsem mít nějaké problémy, takže jsem lhal. Oni samozřejmě věděli, že lžu. Takže na další výslech, na který si mě zavolali asi čtrnáct dní nato, mi napsali, ať si s sebou vezmu pas. Tak jsem si ho s sebou trochu naivně vzal a oni mi ho tam zabavili a řekli, že než se celá událost vyšetří a prošetří, tak mi zabavují pas, abych nemohl vycestovat z republiky. A od té doby jsem byl vlastně bez pasu.“

 

Na Albertov s prázdným transparentem

Po těchto zkušenostech pak v listopadu 1989 Jan vůbec neváhal a také se účastnil všech demonstrací a shromáždění. Vzpomíná, že atmosféra změny byla už ve vzduchu. „My jsme byli mladí, pro nás byly důležité rockové koncerty. Chodilo se na Chmelnici, kde byly undergroundové kapely, začínaly už nějaké festivaly, takže ta změna byla patrná už před listopadem. Ale samozřejmě ne tolik, bylo to vlastně takové pomalé rozmrzání.“

V roce 1989 Jan odmaturoval a v září nastoupil do práce jako řezbář. V té době také chodil s jednou studentkou medicíny, od které se dozvěděl o studentské vzpomínkové akci plánované na 17. listopad. A Jan se domluvil s kamarádem, že na ni půjdou.

„My jsme si s tím kamarádem udělali transparent a hrozně jsme řešili, co na ten transparent napíšeme. Z předchozích zkušeností, kdy všechny ty transparenty policisti hned strhali, jsme říkali: ‚Tak co tam napíšeme?‘ Něco se nám zdálo moc takové ostré, až moc radikální. Jiná ta hesla zas nám přišla moc měkká. A nakonec jsme se rozhodli, že tam nenapíšeme nic a uvidíme, jestli nám ten transparent strhnou, i když tam nebude žádný nápis. To byla trošku mylná představa, protože těch transparentů tam bylo plno a nikdo nic nestrhával. Takže jsme si tam klidně mohli napsat, co jsme chtěli.“

Na Albertově ho překvapilo množství lidí. „Vůbec jsme se vlastně nedostali na ten Vyšehrad, to už jsem viděl, že těch lidí je mraky. Pak se to rozpohybovalo a vrátili jsme se stejnou cestou. Pod Vyšehradem jsme došli na nábřeží a celou dobu byl klid, žádné policejní jednotky nás nekorigovaly. Myslím si, že by ani neměly šanci, protože těch lidí bylo hrozně moc. Potkal jsem jednoho kamaráda někde na nábřeží, který na mě volal: ‚Čau Honzo!‘ Říkám: ‚Ahoj Davide!‘ - ‚Teď jsem byl vepředu, čelo je u Národního divadla!‘ A my jsme byli na Výtoni, ten průvod byl opravdu dlouhý.“

Na Národní třídě pak zůstal Jan stát někde na úrovni Mikulandské ulice a čekal, co se bude dít dál. „Doba, kterou jsme tam čekali, byla docela dlouhá. Ten můj kamarád už viděl, že je trochu zle, ti policajti začali zezadu lidi odebírat a odhánět. Měl u sebe nějaké časopisy, vyndal to z batohu a zastrčil to za nástěnky u rockového klubu Vagonu, aby to u něj nenašli. Transparent jsme sbalili, dali jsme ho do průjezdu v Mikulandské ulici, že se pro něj taky vrátíme, a čekali jsme, co bude dál.“ Po nějaké době přijeli další policajti, „kteří byli trošku jiní než ostatní. Jiní byli v tom, že měli červené barety a na tu Národní třídu nastoupili přes takové staveniště. Už jsme viděli, že musíme zmizet co nejrychleji.“ Vydali se tedy zadními ulicemi pryč, Jan nasedl na tramvaj a odjel domů.

Asi za dvě hodiny mu zavolala jeho tehdejší přítelkyně, která se nakonec rozhodla na demonstraci také jít, s tím, „že tam dostala hrozně na hubu“. Jan se tedy za ní vydal na vysokoškolské koleje, kde bydlela. „Byla dost rozrušená, ale to tam byli všichni, bylo to tam jako v úle. Neustále tam někdo pobíhal a řešil, co se stalo. Teprve od nich jsem se dozvěděl, že studenti, kteří byli vpředu, dostali poměrně dost do huby.“

 

Mně bylo devatenáct, neměl jsem představu, jak má společnost fungovat dál

Jan se pak účastnil i dalších demonstrací. „I obyčejní lidi se naštvali, když státní moc, policie, zmlátila ty studenty. Snažili se to dotáhnout a jednou provždy se zbavit vlády KSČ.“ Cítil, že probíhá zlomová událost, ale zároveň nepřemýšlel nad tím, jak to celé může dopadnout. „Chtěl jsem, aby začaly vycházet svobodné noviny, aby skončila úloha KSČ jako hlavní síly ve státě. Ale mně bylo devatenáct let a neměl jsem představu, jak by měla ta společnost fungovat dál.“ Nevzpomíná si ani na to, že by se bál nějakých následků. Možná i proto, že si říkal, že „horší už to být nemůže. Nikdo netrpěl hladem nebo nějakou nouzí, ale to, co dělá život životem, chybělo.“

Dnešním mladým lidem Jan Pochman vzkazuje, že každá generace má právo na svoji revoltu. „Pokud tahle generace má pocit, že to s přírodou nevypadá dobře, tak má právo se proti tomu postavit a jít si v tomhle směru za svým. Nic není hotového, vždycky je možné nějak ten život zlepšit.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Terezie Vavroušková)