Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Pluhař (* 1959)

• narozen 18. srpna 1959 v katolické rodině v Přerově

• od pěti let vyrůstal v Ostravě

• chodil do náboženství, ministroval v kostele

• vyučil se provozním elektromontérem při Vítkovických železárnách

• při práci v železárnách si udělal maturitu

• v letech 1982–1987 studoval bohosloveckou fakultu v Litoměřicích

• v roce 1985 pomáhal na pouti ve Velehradě a ministroval při hlavní mši

• viděl do zákulisí pouti, která přerostla v protirežimní manifestaci

• působil jako kaplan v Kroměříži a v Olomouci

• po roce 1989 byl farářem v Jeseníku nad Odrou

• v roce 2000 převzal farnost v Polance nad Odrou, kde žil i v roce 2021

Zdeněk Pluhař se v červenci 1985 ocitl jako student bohoslovecké fakulty v centru velké národní slavnosti, jejíž nečekaný průběh nadchl a povzbudil odpůrce komunistického režimu v celém Československu. V době pouti na Velehradě, která přerostla v do té doby největší protivládní manifestaci, byl zrovna v tamní farnosti na prázdninové praxi.

„Dělal jsem poskoka, hlídal jsem třeba kalichy na tribuně. A při hlavní mši svaté jsem ministroval, četl jsem a zpíval žalm,“ říká Zdeněk Pluhař, který měl v té době po třetím ročníku semináře v Litoměřicích. „Od ministra kultury Klusáka jsem stál dva metry, když lidé skandovali, že chtějí náboženskou svobodu. Odpověděl: ‚Kdybyste ji neměli, tak byste tady nebyli.‘ To mi připadalo sprosté. Lidé také pískali a řvali: ‚Ty svině!‘ Normálně na něho křičeli, že je svině. Bylo to drsné. Viděl jsem, jak zuří,“ vypráví.

Tato velehradská pouť, které se tehdy zúčastnilo sto až dvě stě padesát tisíc věřících, byla podle historiků určitým bodem zlomu ve vztahu církve a státu v normalizovaném Československu. A mnozí pamětníci později vnímali masové vyjádření odporu vůči zástupcům totalitní moci jako jakousi předzvěst sametové revoluce.

Občanská nauka byla hodinou rouhání

Zdeněk Pluhař se narodil 18. srpna 1959 v Přerově. Rodiče Zdeněk a Marie byli věřící katolíci a víra pro ně znamenala víc než pohodlný život v režimu, se kterým nesouhlasili. Nevstoupili do komunistické strany, nechodili na schůze ani prvomájové průvody. Při výročí Velké říjnové socialistické revoluce nedávali do oken sovětské praporky. Otec pracoval na dráze jako posunovač a pak jako signalizátor. Matka dělala mimo jiné uklízečku.

Zdeněk nechodil do Pionýra, ale do náboženství. Jedenáct let ministroval v kostele v Ostravě-Třebovicích. Ve škole na porubském sídlišti to měl těžké. Jediný ze třídy byl věřící a navíc patřil k nejmladším, nejmenším a nejslabším. Někteří spolužáci ho šikanovali. „Kolikrát jsem chodil domů s modřinami. Třeba když jsem nechtěl spolužáka pozdravit ‚Dobrý den, pane továrníku‘, hned jsem to schytal zprava zleva. Tenkrát to nikdo neřešil a já si nestěžoval,“ říká.

Jako dospívající školák nesnášel občanskou nauku a v hodinách počítal vteřiny do zvonění. „Učitelka vyprávěla třeba o reakční úloze náboženství ve společnosti a ukazovala nám různé směšné obrázky, například muže se třemi hlavami, který měl představovat trojjediného Boha. Měla i obrázek lidí, kteří tyčkou bouchají do nebe,“ vzpomíná. „Byla to hodina rouhání. Opravdu jsem trpěl,“ říká.

Doma byl spokojený a těšíval se na prázdniny ve Vrchlabí v Krkonoších. Žil tam jeho strýc, tajně vysvěcený kněz Stanislav Skalský, který, stejně jako pamětníkův otec, zažil vojnu u Pomocných technických praporů pro politicky nespolehlivé. Od strýce slyšel o pronásledování kněží a s některými se jeho prostřednictvím seznámil. S vrstevníky Zdeněk moc nekamarádil. Kolektiv, ve kterém se cítil dobře, byl skautský oddíl v Ostravě-Porubě, kam chodil od roku 1968. „Po sovětské okupaci to skončilo. V létě 1970 jsme přijeli z tábora a už nás ani nepustili do klubovny,“ vypráví.

Jen co jsem podal přihlášku, pozvala si mě StB

Tenkrát začínala normalizace. Vedení komunistické strany likvidovalo všechny výdobytky takzvaného pražského jara, kdy v Československu nakrátko platily některé svobody. Po okupaci vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 komunisté postupně zavedli režim, ve kterém se museli bát všichni, kteří s ním nesouhlasili a nebyli ochotni podepsat, že vpád cizích vojsk byl žádoucí bratrskou pomocí.

Zdeněk Pluhař měl špatný kádrový posudek kvůli náboženství, které se režim snažil vymýtit. Po základní škole se ani nepokoušel přihlásit na střední školu. Vyučil se elektromontérem v podniku Vítkovické železárny Klementa Gottwalda. Po nástupu do provozu se přihlásil na večerní školu pro pracující. „Tehdy jsem už začal pošilhávat po Litoměřicích a potřeboval jsem maturitu,“ vysvětluje.

Pro studium teologie se definitivně rozhodl o Velikonocích v roce 1980. „Na Velký pátek jsem před oltářem zažil jasné volání ke kněžské službě,“ říká. Nedlouho poté, co si podal přihlášku, dostal předvolání z StB (komunistická tajná policie) k pohovoru. „Ptali se mě, proč chci být knězem a jestli mě k tomu někdo nenutí. Chtěli, abych s nimi spolupracoval, což jsem odmítl,“ popisuje.

Zvláště tehdy si uvědomoval, že jako kněz bude v režimu, který si dal za úkol maximálně oslabit a zdiskreditovat církev, občanem druhé kategorie. „Počítal jsem i s pronásledováním. Kdybych neměl víru, nešel bych do toho,“ dodává.

Do semináře v Litoměřicích nastoupil v roce 1982. Ve třídě jich bylo asi třicet. Zpočátku byl opět osamělý. „Vládla tam nedůvěra k novým lidem, protože se vědělo, se jsou tam cíleně přijímání i spolupracovníci StB. I vzhledem k tomu, že můj farář z Ostravy-Hrabůvky zrovna nastupoval na fakultu jako vícerektor, mě spolužáci zpočátku podezřívali, že jsem špion,“ říká. Zároveň prý nikdo nevěděl, kdo z nich je tajný řeholník. „Řeholníci nesměli být přijímáni ke studiu, ale byli tam a měli i své tajné vedení,“ dodává.

Vítejte na mírové manifestaci

Každý bohoslovec měl povinnost strávit minimálně tři týdny o prázdninách na některé faře, kterou mu určil biskup. Zdeněk Pluhař byl už v létě 1984 na farnosti ve Velehradě. „Tamní kněz se znal s mým otcem, důvěřoval mi a příští rok si mě vyžádal znovu,“ vysvětluje, jak se dostal na Velehrad v červenci 1985.

Tenkrát uplynulo 1100 let od úmrtí svatého Metoděje. Komunistický režim se této jubilejní pouti předem obával. Tehdejší pražský arcibiskup a kardinál František Tomášek na ni pozval papeže Jana Pavla II., do kterého věřící z Československa vkládali veliké naděje. Komunisté návštěvu zakázali, ale svolili, aby přijel papežský legát, kardinál Agostino Casaroli.

Při takto významné události nechtěla komunistická strana stát stranou a snažila se pouť prezentovat jako mírové shromáždění. Vyslala na ni mimo jiné ministry kultury české a slovenské republiky Milana Klusáka a Miroslava Válka. „Den před mší svatou se u cesty před Velehradem objevil transparent, že nás vítají na mírové manifestaci,“ vzpomíná Zdeněk Pluhař.

Přesto se komunisté snažili všemi možnými opatřeními a obstrukcemi omezit počet účastníků. Rušili například zájezdy cestovních kanceláří, odkláněli autobusové linky, dělali problémy řidičům osobních aut. Samotný Velehrad se hemžil estébáky. V záloze měli milicionáře se psy i vodní děla. „Jedno vodní dělo bylo schované u školy. Bylo to vidět z věže kostela,“ říká pamětník.

Viděl jsem, že Klusák má vypito

Na řečnické tribuně, kde se 5. července 1985 vše odehrálo, měl Zdeněk Pluhař práci od rána až do večera. „Musel jsem hlídat kalichy, připravit knížky a takové věci. A byl jsem tam také jako poskok, který měl zavolat lékaře nachystané v zákulisí, kdyby se někomu udělalo špatně,“ vysvětluje.

Před slavnostní mší, kvůli které do Velehradu přijeli věřící z celé republiky, vystoupili zástupci komunistické moci. Prvním řečníkem byl předseda Okresního národního výboru v Uherském Hradišti Zdeněk Lapčík. „Jakmile začal mluvit o mírové manifestaci, lidé začali pískat. Nejprve vítal všechny soudruhy, teprve poté nejvýznamnějšího hosta z Vatikánu. Ministrům skoro nikdo nezatleskal, ale kardinála Casaroliho lidé vítali nadšeným aplausem,“ vzpomíná.

Po Lapčíkovi, který hovořil mimo jiné o skvělých úspěších jednotných zemědělských družstev, což dav ocenil pískotem, vystoupil ministr Klusák. „Měl připravený projev na papíře, ale když viděl, co se děje, začal mluvit z paměti. Když řekl Cyril a Metoděj, lidé ho opravovali: ‚Svatý Cyril a Metoděj!‘ Pak začali skandovat, že chtějí náboženskou svobodu, a že chtějí papeže. Nezvládl to. Byl sprostý a také jsem viděl, že má vypito,“ vypráví Zdeněk Pluhař.

Pak byla mše svatá, kterou celebroval za účasti kardinála Františka Tomáška a biskupa Josefa Vrany kardinál Casaroli. „Papaláši tam seděli jako sochy. Když bylo na konci ‚pozdravení pokoje‘, šli jsme jako bohoslovci i za ministrem Klusákem, ale ruku nám nepodal,“ vzpomíná. Na pouti natáčela československá i rakouská televize. „Rakouští zpravodajové hned po mši spěchali k hranici. Měli strach, aby jim naši estébáci materiál nezabavili. Večer to odvysílali a viděli to i lidé z pohraničí, kteří chytali signál rakouské televize,“ říká.

Pod pódiem se tajně točil magnetofon

Zvukový záznam mše i předchozích projevů si tajně pořídili také bohoslovci. „Na pódiu byl zesilovač, ze kterého šel škvírou menší drátek dolů pod tribunu. Tam se na židličce po celou dobu nenápadně točil kotoučový magnetofon. V noci se pak nahrávka přetáčela na kazety,“ popisuje pamětník. Nevzpomíná si, komu patřil magnetofon, ani čí to byl nápad slavnost natočit. „Vím jen, že o tom kromě mě věděli jen dva nebo tři lidé. Kdyby Klusák tušil, že jsme ho natočili, kdo ví, co by z toho bylo,“ říká Zdeněk Pluhař, který si kopii nahrávky z Velehradu odvezl do Ostravy.

„Měl jsem to schované doma až do konce totality. Nevěděli o tom ani rodiče. Pustil jsem to jen pár lidem, kterým jsem zcela věřil,“ říká Zdeněk Pluhař, který v roce 2021 poskytl nahrávku z Velehradu Paměti národa. V archivu Paměti národa je uložená ve složce pamětníka pod názvem Dodatečné materiály.

Státní moc vyvodila z akce, která se jim vymkla z rukou, řadu důsledků a opatření, mimo jiné pro konání dalších poutí. Zahájila také rozsáhlé represe, hlavně vůči lidem z okruhu katolického disentu. Zdeněk Pluhař dokončil bohoslovecký seminář bez problémů. Primiční mši měl v létě roku 1987 v Ostravě-Hrabůvce.

Krycí jméno Emil

Asi rok působil jako kaplan v Kroměříži, poté ho biskup poslal do farnosti svatého Mořice v Olomouci. Na jaře 1989 ho zřejmě začala sledovat Státní bezpečnost. Z archivu bezpečnostních složek totiž vyplývá, že v té době si ho StB zaevidovala jako prověřovanou osobu s krycím jménem Emil. „Tušil jsem, že jsem sledován. U výslechu jsem ale nebyl. Po revoluci jsem si zažádal o složku, kterou na mě vedli, ale dostal jsem odpověď, že byla skartována,“ vysvětluje.

Pád komunistického režimu radostně prožil v Olomouci. Ve svobodných poměrech se dočkal první samostatné farnosti. Biskup ho jmenoval farářem v Jeseníku nad Odrou. V roce 2000 převzal farnost v Polance nad Odrou. Je přesvědčen, že katolická církev v totalitním režimu obstála. „Někteří byli trošku zbabělí, jiní trošku prospěchářští, ale většina kněží se zachovala dobře. Mnozí byli stateční a mnozí trpěli. Máme řadu mučedníků, kteří by si zasloužili povýšit na oltář,“ říká Zdeněk Pluhař.