Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

docent PhDr. Igor Pleskot (* 1930  †︎ 2017)

Někdo to udělat musí

  • narozen 23. 11. 1930 v rodině právníka Jiřího Pleskota

  • otec Jan Pleskot obstarával potravinové lístky a doklady parašutistům z Anglie

  • oba rodiče Jiří Pleskot a Eliška Pleskotová zatčeni gestapem a popraveni 24. 10. 1942 v Mauthausenu

  • Igor Pleskot převezen v září 1942 na Jenerálku

  • v dubnu 1944 převezen do tábora ve Svatobořicích

  • po válce studium VŠPS a působení na fakultě architektury

  • po srpnu 1968 vyhozen z univerzity a až do revoluce pracuje v neakademických profesích

  • v listopadu 1989 člen OF (předseda stávkových výborů)

Igor Pleskot se narodil 23. listopadu 1930 v Praze. Jeho otcem byl právník a člen Československé strany sociálně demokratické JUDr. Jiří Pleskot, který byl silně politicky aktivní a scházel se s mnohými důležitými osobnostmi tehdejšího politického života. Matka Igora Pleskota Eliška byla také politicky angažovaná, vedla socialistické nakladatelství. Před obsazením země Němci a vytvořením „Protektorátu Böhmen und Mähren“ dostal Jiří Pleskot výzvu k emigraci. – „Táta ovšem nabídku odmítl s tím, že někdo tu musí zůstat.“ - A tak se Igorův otec okamžitě po obsazení Československa německou armádou zapojil do odboje. Pracoval v síti napojené na londýnskou emigraci, reprezentovanou Edvardem Benešem. Vedle informačního servisu o situaci v Protektorátu apod., spolupracoval i na organizaci ilegálních odchodů vojáků do zahraničí. - „Tohle jsem já samozřejmě vůbec nevěděl jako kluk, protože rodičové si dávali pozor, abych se nic nedozvěděl. Střežili nás. Fakt je ten, že jsme (se sestrou) dost často bývali doma poměrně sami.“

Jiří Pleskot se přes Český červený kříž a Masarykovu ligu proti tuberkulóze dostal do spojení se sokolským odbojem, který ukrýval parašutisty vyslané z Anglie. Pro potřeby parašutistů obstarával léky, (možná i potravinové lístky a také doklady). Podle dokumentů Gestapa provizorně ošetřil Janu Kubišovi zraněné oko a dovedl ho k oční lékařce. Po atentátu ovšem gestapo postupně rozkrylo síť spolupracovníků parašutistů a v pátek 3.7.1942 byl Jiří Pleskot zatčen přímo ve svém bytě v Praze Na Bateriích. - „Táta se se mnou loučil, chtěl mi dát své zlaté hodinky. To mu zakázali, protože říkali, že za dva tři dny se jistě vrátí.Tak mi táta řekl , abych se teda staral o svou sestru. To byla jeho poslední slova.“

Maminku Igora Pleskota Elišku gestapo zatklo o několik dní později, takže měla čas uklidit některé věci. O prázdninách byl tedy malý Igor Pleskot se sestrou v péči babičky. Před začátkem školního roku si ale přijelo gestapo i pro ně. Igor Pleskot si vzpomíná, že je naložili do auta a rozjeli se směrem na sever. Obával se, že nejspíše skončí v Německu, ale místo toho je odvezli na Prahu 6 poblíž Šáreckého údolí. Auto zabočilo do velkých vrat a Igor Pleskot spatřil rozlehlý dvůr a zámeček. To byla tzv. Jenerálka, původně zámeček, za první republiky přeměněný na domov invalidních čsl. legionářů. Po okupaci Sudet a vytvoření tzv. 2. republiky byli legionáři nahrazeni českými invalidy rakouské armády z 1. světové války. Po atentátu na Heydricha udělali Němci z Jenerálky sběrný tábor pro mladší děti z rodin, které přímo pomáhaly parašutistům, a jejichž rodinní příslušníci starší 16ti let byli popraveni.

Když se zde ocitl Igor Pleskot, žilo zde již několik desítek dětí a vedle toho také německo-český personál. Táboru velela sudetská Němka Gala. „Tady vždycky upozorňuju na jednu věc, nelze si myslet, že toto byl tábor typu koncentráku, on to byl jakýsi Kinderheim – přechodné zařízení před rozhodnutím o našem osudu, zřízené z příkazu Heinricha Himmlera, který si vymínil že o těchto dětech rozhodne on. Šlo o to kdo do plynu a kdo na germanizaci. K našemu štěstí mu na rozhodnutí nezbyl čas.“ Byl to dětský domov, který ale Němci nezařídili proto, aby zde vězněným dětem nahradili rodinu. Proto byly také zakázány jakékoliv návštěvy, příbuzní neměli vědět, kde děti jsou. Zpočátku děti nemohly dostávat ani balíky s potravinami nebo oblečením. Zakázáno bylo jakékoliv vyučování a zpočátku i čtení jakékoli písemnosti. Denní režim byl přesně daný, ale děti neměly žádný zvláštní program, kterým by se mohly zabavit. Čas tak trávily hrami bez hraček, zpíváním písniček, hlídanou procházkou „ve štrudlu“, vyprávěním, kuchyňskými pracemi či prací na zahradě .“Balíčky z domova byly událostí, Gala je nám vydávala podle svého rozhodnutí a zřejmě je i ‚podrobovala revizi‘. Hladoví jsme občas byli, zvláště jak válka pokračovala a zásobování se zhoršilo“.

Později velení tábora povolilo i harmoniku, knihy a dokonce i hraní divadla. Němka Gala se totiž nudila. Určitou pomoc dětem poskytovali někteří čeští policisté, kteří pomáhali zprostředkovávat informace o stavu dětí a v ojedinělých případech i styk s venkovním světem. Tak příbuzní mohli alespoň na procházkách vidět děti. Když se to provalilo, byl omezen přístup do části šárecké cesty kam Kinderheim v doprovodu policajtů a Němky chodil na procházky. Věkové složení dětí na Jenerálce bylo různé, od nejmenších tříletých dětí až po čtrnácti-patnáctileté. Děti do dvou let byly děti umísťovány do krčského dětského domova. „V našem Kinderheimu bylo zajímavé rozvrstvení, to mě později zaujalo i jako sociologa. Malí kluci a malý holky, střední kluci a střední holky a velký kluci a velký holky. Hranice u těch malejch byla tak do pěti-šesti let, u těch středních od těch šesti až do deseti, jedenácti nebo dvanácti. Pak byli velký kluci od dvanácti do čtrnácti. Byli tam asi tři nebo dva šestnáctiletí. Jejich prožitky a vzpomínky se lišily. Mezi těma nejstaršíma byl také jediný člen rodiny Kubišů, který přežil, nejmladší Franta Kubiš. Toho už vytáhli z Terezína, on byl v té várce, která byla potom odvezená do Mauthausenu k popravě.“

V dubnu 1944 bylo osazenstvo Jenerálky převezeno na Moravu do rozsáhlejšího tábora ve Svatobořicích, neboť na Jenerálce byli nově soustředěni prominentní vězni z řad českých politiků. Svatobořický tábor byl určený pro příbuzné vojáků zahraničních armád a byl daleko větší. Měl zvláštní oddělení pro mužské a ženské osazenstvo a také ghetto pro zbylé židovské vězeňkyně. Děti z Jenerálky byly umístěny do mužské části, přičemž část dívek byla umístěna do ženské části. Podmínky zde byly jinak dobré. „Tam jsme měli štěstí v tom, že nějakou dobu před tím, než jsme přijeli, vyměnili vedení tábora, které přešlo z gestapa do správy polního četnictva. Původní náčelník byl původně Čech, poněmčenej, který se vydával za Němce, a byla to svině, podle toho, co jsme se pak dověděli. Když jsme tam přijeli,internovaní věděli o nás, co jsme zač, takže jsme byli v péči celého lágru. Krom toho bylo ještě štěstí, že novým velitelem toho lágru byl polní četník,původně za republiky nadporučík československého četnictva, Sudeťák Šuster, starej pán a tomu nás bylo strašně líto – v podstatě to byl slušnej chlap.“

Igor Pleskot si vzpomíná, jak židovské ghetto postupně zmizelo, a i když se nesměli navzájem stýkat, jednou mu židovská vězeňkyně darovala jablko. „V noci někdo zaklepal na okno a podával mi jablko. Ty ženský taky měly děti…“ Denní program ve Svatobořicích byl bohatší než na Jenerálce. „Lágr nám zajistil podmínky pro zábavy – houpačku, kopací míč, klouzačku a vzal nás jako diváky do značně rozvinutých kulturních aktivit internovaných. Velitel tábora uvolnil několik internovaných žen, které se o nás staraly – paní profesorku Markovou, paní učitelku Mikuláštíkovou a „tetu“ Šperlů. Ty vychovávaly a i vyučovaly především děvčata a malé. Někteří kluci, já mezi nimi, chodili tajně na matematiku. Nejbizarnější byla výuka jazyků. Všichni kluci , krom snad malých, (nepamatuji se zda taky děvčata) se účastnili oficiálně výuky němčiny – jenže pod tímto krytím jsme se ve skutečnosti učili ruštinu!“

S postupem Rudé armády se situace se začala měnit – bylo cítit blížící se konec. Kolem lágru najednou procházelo množství německých uprchlíků z východu. Vysoko na nebi bylo vidět celé svazy spojeneckých bombardérů, nízko nad zemí i nálety stíhačů na nákladní vlaky. Změny na frontě a nedostatek pracovních sil se promítl i do režimu v lágru, neboť i děti musely pracovat. Ty starší z nich pracovaly dokonce v dílně na výrobu nášlapných min. S postupem fronty se ale ilegální vedení tábora obávalo, že by děti mohly přijít k úhoně, a tak vyzvalo velitele lágru, aby přesunul děti do školy v Kyjově, kde byl sklepní kryt. Avšak v situaci, kdy na protějších stráních se ukázaly ruské tanky, přijelo Gestapu a rychle evakuovalo tábor – vybralo zhruba dvě sta významnějších vězňů včetně dětí a těsně před frontou je převezlo do Brna na vlak a pak do Čech. Ostatní vězni – tábor čítal několik tisíc internovaných – byli ponecháni svému osudu.

Na převoz vlakem a vyklizení tábora Igor Pleskot rád vzpomíná, protože lidé se jim všemožně snažili pomáhat: „Na každé stanici stál dav lidí a oknem nám vhazoval pečené kachny, husy, bochníky chleba, salámy. Gestapák přišel a řval, ať zavřeme okna, ale profesorka mu řekla: ‚Když zajistíte pro ty děti jídlo, tak já ty okna zavřu. Nic jste nezajistili, tak je nezavřu.‘ A ten gestapák zalez.“ Dojeli do Plané nad Lužnicí do malého a špinavého tábora. Děti už předpokládaly, že bude brzy konec, a přestávaly poslouchat, opouštěly tábor, zpívaly vlastenecké písně. Ráno 5. května rozhlas vyhlásil konec války, četnická stráž odzbrojila gestapáka, zdejšího velitele tábora a děti byly volné. Igor Pleskot se dostal do města Tábora a zde zažil Rudou armádu. Uměl trochu rusky a fungoval jako překladatel: „Já jsem uměl něco ruských slov, takže jsem byl na ulicích Tábora předmětem veřejného zájmu, neboť jsem překládal, a pamatuju si, jak takové tři buclaté staršinky říkaly: ‚Pajdi s náma, budeš polkovníkom, generálom, generalisimom.‘ A já musel vysvětlovat, že u mně bábuška a sestřička a tak dále, že nemůžu odjet. Tvrdilo se, že asi tři kluci, Jarda Trojan, Fanda Dub a Zdeněk Boček jeli na tancích na Prahu s Rusama.“

Ředitel z táborské nemocenské pojišťovny, kteří pro Igora a jeho sestru přijeli, je pak za několik dnů dovezl do Prahy. Válka pro ně skončila. Oba pak žili u babičky, otcovy matky. Po její smrti se Igor stal poručníkem své sestry. Po válce začali opět chodit do školy, Lída přešla z obecné školy na zdravotní a do svého onemocnění pracovala jako zdravotní sestra. Bohužel se koncem padesátých let psychicky zhroutila. Igor chtěl studovat a zvolil si sociologii. Přihlásil se proto na Vysokou školu politických a hospodářských věd. Než však začal ročník sociologie byla prohlášena za „buržoazní pavědu“ a Pleskot se musel zaměřit na současnou historii. Ačkoli byl přijat za kandidáta a později člena KSČ dostal se do kádrových potíží pro své členství v Klubu mládeže „Věrni zůstaneme“.

Po určité anabázi se mu však podařilo po skončení obhajob dostat se na katedru marxismu-leninismu na ČVUT a tak se vyhnout vojně. Na přelomu padesátých a šedesátých let jakmile to bylo možné, spolupracoval na katedře při vytvoření sociologických základů a vyučoval kurzy sociologie práce a řízení a sociologii bydlení na stavební fakultě ČVUT. Jako politický úkol dostal „péči o ČSM“ na fakultě. „On totiž nikdo nechtěl nést odpovědnost za studenty a mne naopak účast a obhajoba jejich průšvihů, Majálesů, MEchecheh aj. bavila a tak jsem to absolvoval s nimi“. V tomto duchu se aktivně exponoval v „Pražském jaru“. Invaze v srpnu 1968 pro něj představovala další zlom. Z vysokoškolského sekretariátu KSČ organizoval distribuci materiálů XIV. Sjezdu pro Prahu a Středočeský kraj, studenti ho zvolili za člena stávkového výboru. Důsledkem bylo vyloučení z KSČ, vyhazov ze školy a tzv. „Arbeitsverbot“, tj. zákaz práce ve školství, vědě a výzkumu. Nikde ho ovšem nechtěli přijmout – prošel a dotazoval se na zhruba 60ti pracovištích.

Nakonec přes intervenci kamarádů nastoupil do stavebního družstva INSTAV, největšího v republice. Mělo zhruba kolem 7 tisíc členů. Jeho zvláštnost tkvěla v tom že celkem 10 procent zaměstnanců z celkového počtu cca 700 zde pracovalo z politických důvodů. Po určité době však vyšší orgány KSČ takové seskupení nechtěly trpět. Proto opět hledal nové místo a nastoupil pak v Kancelářských strojích jako lektor programátorských a analytických kurzů . Zde ho zastihl osmadevadesátý rok, kdy se stal jedním ze tří vedoucích mluvčí „Sdružení stávkových výborů“, které koordinovalo Generální stávku v listopadu a po té prosadilo transformaci ROH v Československou konfederaci odborových svazů. V následujícím roce se stal předsedou Odborového svazu KOVO a po té celé konfederace. Po odstoupení z těchto funkcí několik let ještě pracoval v odborech. Od poloviny devadesátých let dělal sociologické výzkumy a učil sociologii a aplikované kurzy na univerzitě v Ústí nad Labem do odchodu do důchodu.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí) (Tereza Vlasáková)