Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anděla Plačková (* 1929)

• narozena 8. května 1929 v Ostravě

• dcera policisty s německými kořeny Petra Neulingera

• v dětství s rodinou opustila Sudety

• válku prožila v Brně

• viděla převoz mrtvol i popravu v Kounicových kolejích

• vystudovala pedagogickou školu

• v roce 1951 se vdala za Jaromíra Plačka

• v šedesátých letech vstoupila do KSČ, aby se mohla stát ředitelkou školy

• byla členkou komise, která zabavovala majetek sedlákům

• v roce 2022 žila ve Zlíně

Anděla Plačková se narodila 8. května 1929 manželům Petrovi a Anděle Neulingerovým v Ostravě. Rodina se během druhé světové války několikrát stěhovala, nejdříve do Znojma, pak do Bánova a nakonec do Brna, kde žila až do osvobození. V Brně zažívala mladá Anděla každodennosti války, ale i tragické události, například když byla svědkyní popravy. Po osvobození vystudovala pedagogickou školu a stala se učitelkou, později i ředitelkou školy. Kvůli své práci musela vstoupit do Komunistické strany Československa (KSČ), a i když se o politiku jako takovou nikdy nezajímala, působila v komisi pro zabavování majetku sedlákům. V roce 1951 se vdala za Jaromíra Plačka a společně vychovali dvě děti. Dodnes žije pamětnice ve Zlíně. 

I přes svůj německý původ opustili Sudety

Když bylo Anděle pět let, rodina opustila Ostravu a přestěhovala se do Znojma. Zde v nově postaveném domku ale mohli Neulingerovi strávit pouhé čtyři měsíce. Petr Neulinger se i přes svůj německý původ hlásil k českému občanství, a proto po podpisu mnichovské dohody musela rodina Sudety, a tedy i Znojmo, opustit. Díky svému rodokmenu si sice mohli vybrat, že zůstanou, pamětnice by ale musela nastoupit do německé školy a její otec by se musel přidat k německé policii. „Tatínek dostal z Německa velikánský namalovaný strom, náš rodokmen. Hned jej vzal, roztrhal a hodil do koše. Říkal o sobě, že on není potomkem nějakých Němců,“ přibližuje pamětnice. Přestěhovali se proto nejprve k příbuzným do Bánova, později pak do Brna. 

Za války sušili chlebové kůrky a schovávali cennosti

Otec i matka pamětnice dbali na to, aby před svou dcerou nikdy nemluvili o válce ani o politice. A i když Anděla sama říká, že válku rodina prožila v Brně relativně v klidu, řada opatření a událostí se nevyhnula ani jim. Její rodiče například sušili chlebové kůrky, aby měli co jíst nejen v úkrytu ve sklepě. Aby nepřišli během války a osvobozování o cennosti, zahrabávala Anděla s matkou ve sklepě do uhlí rodinné zlato. Na svých pochůzkách ve městě si pak všímala přítomných vojáků i různých perzekucí Židů. „Na nástupišti bylo napsáno: Jude. Nesměli tam jít Židé. Museli nastupovat do zadní plošiny,“ popisuje pamětnice cesty tramvají. 

Anděla uměla v mládí dobře německy, což bylo její výhodou při přijímacích zkouškách a později i studiu na pedagogické škole. Na tu se přihlásila ve svých patnácti letech a musela splnit řadu náročných fyzických i psychických testů zaměřených na tělesnou zdatnost, ale i například paměť. Škola totiž přijímala pouze osmdesát uchazečů z celkem šesti set zájemců. Na všechno dohlížela německá inspektorka a vojáci, přítomný byl ale i český profesor. „Stál tam, jako že nám dělá záchranu. Velmi dobře si pamatuju, jak nám říkal: ‚Neboj se, ty to dovedeš. Neboj se, neboj se. Vykroč a proběhni to.‘ Takhle nás povzbuzoval,“ popisuje Anděla Plačková průběh zkoušek.

Viděla převoz mrtvol i popravu v Kounicových kolejích

Na válku má ale i pár tragických vzpomínek. Kolem domu, ve kterém byl byt Neulingerových, často jezdila auta s nahými mrtvými těly, která mířila do krematoria. Poprvé je Anděla viděla v pouhých deseti letech. Nedaleko od domova Neulingerových žil v Brně v Gogolově ulici i Andělin strýček, ke kterému chodila rodina často na návštěvu. Jednou zvolili cestu kolem Kounicových kolejí, které sloužily jako věznice a kde se stali svědky popravy. „Bylo to drastické. Stálo nás tam asi deset lidí a všichni jsme viděli popravu jednoho pána. Byl přivázaný pod obrazem svatého Václava a najednou ho zastřelili,“ vzpomíná pamětnice. Dodává: „Nikdy nezapomenu na slova jedné Němky, která tam stála, ale mluvila česky: ‚Tak teď půjdu domů, bude mi dobře chutnat oběd.‘“

Během osvobozování se před Sověty schovávala

Na konci prvního ročníku Andělina studia přišlo osvobození Brna Rudou armádou. „Na jedné straně byli Němci, na druhé Rusové. Když se ožrali Rusové, zvítězili Němci. Pak chodili mezi nás a prohlíželi legitimace a tak dále. A když se zase ožrali Němci, zvítězili Rusové. Prostě se to tak střídalo.“ Dívčin otec byl v době osvobození několik dnů vězněn Sověty kvůli svému zaměstnání coby policista. Po asi třech dnech, když si vojáci ověřili, že nepatří k Němcům, byl ale propuštěn. Anděla se svou matkou první chvíle osvobozování strávily ukryté ve sklepě, později se ale přesunuly zpět do svého bytu, který byl shodou okolností naproti německému velitelství, jež nyní okupovali Sověti.

Tehdy šestnáctiletou mladou dívku Andělu tak oknem bytu zahlédl sovětský důstojník, který se za ní okamžitě vydal, bušil silně na dveře a pokřikoval na ni. S matkou jen taktak zabránily tomu, aby k nim domů pronikl. „Měli jsme takový široký zámek, ten se posunoval. Dveře sebou lomcovaly. Maminka a já jsme z toho byly úplně bledé. Měly jsme strach, aby ty dveře neprolomil, držely jsme je zády,“ vzpomíná pamětnice. „Bušil na nás dlouho, možná takových deset minut,“ dodává.

Takové štěstí, aby se sovětským vojákům ubránila, ale neměla Andělina známá. Nejprve seděla v kroji na sovětském tanku, všem mávala a smála se. Později ji Anděla viděla jít s pláčem ulicí. Postupně ji znásilnilo asi pět vojáků. Sama pamětnice neví, co se s asi dvacetiletou dívkou stalo, po válce se nejspíš odstěhovala pryč. 

Omlouvala se sedlákům, kterým zabavovali majetek

Nástup komunistů k moci se mladé Anděly nijak nedotkl, po studiu začala učit na škole v Tečovicích a později v Mysločovicích. V roce 1951 se nejprve na úřadě a pak i v kostele vdala za Jaromíra Plačka a přestěhovala se zpět do Znojma. Kvůli zdravotnímu stavu staršího syna Libora, který trpěl dýchacími problémy, chtěla získat zaměstnání poblíž Luhačovic. V roce 1960 se tak stala čekatelkou pro vstup do KSČ, v roce 1961 pak přímo členkou. Ve stejném roce také získala místo ředitelky školy v Dobrkovicích, nábožensky založené vesnici, kde ji ale i přes členství ve straně vřele přijali. „Bylo to krásné období, na které nikdy nezapomenu. Lidé byli vstřícní,“ přibližuje pamětnice. „Legrace byla, že já jediná jsem byla ve straně. A můj syn Libor chodil zvonit do kostela,“ doplňuje se smíchem.

I když ji politika vůbec nezajímala, kvůli svému zaměstnání a členství v KSČ byla Anděla Plačková jednou ze členů komise, která zabavovala majetek sedlákům. „Jako ředitelka školy a stranička jsem musela být všude,“ popisuje Anděla Plačková. Podle svých slov všechny, kterým byl zabaven majetek, později večer navštívila a omluvila se jim za to. „Neřekli to na mě. Šla jsem se jim omluvit za to, že jsem tam musela sedět, a říct jim, že s tím nesouhlasím. A nikdo to na mě neřekl. Všichni mě podporovali,“ doplňuje pamětnice. 

Rok 1968 a vpád vojsk Varšavské smlouvy se jí nijak výrazněji nedotkl. Když ale čeští obyvatelé nechtěli dát překvapeným okupantům vodu, vysvětlovala Anděla velitelům, že tím lidé dávají najevo svůj nesouhlas se vpádem. Kvůli tomuto prohlášení pak musela předstoupit i před místního nejvyššího zástupce strany, na jehož jméno si už nevzpomíná, ten ji ale pochopil a ihned ji propustil. 

Za komunistů bylo pamětnici lépe

V období normalizace Anděla Plačková nadále působila jako ředitelka školy. Se směřováním státu během roku 1989 a po sametové revoluci nesouhlasí. Na období vlády komunistů vzpomíná jako na lepší a klidnější časy. „Teď se lidé hádají o všechny možné posty a křesla. Pořád stojí v řadě a něco řeší. Takže si myslím, že za komunistů to bylo lepší. A nemám ten názor jenom já,“ vysvětluje.

Za nejdůležitější v životě ale považuje rodinu. „Důležité je, aby dva lidé spolu vycházeli a žili v pohodě. A hlavně aby dobře vychovali děti.“