Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Pižlová (* 1928)

• narozena v Nekmíři 8. 5. 1928

• v září 1941 byl na sousedovo udání zatčen její otec

• otec byl vězněn v koncentračních táborech Terezín a Flossenbürg, po osvobození vstoupil do KSČ

• již od dětských let musela rodině pomáhat se zajištěním obživy

• roku 1947 se vdala, s manželem pak dostala zařízenou prodejnu po odsunutých Němcích v Přimdě

• 63 let pracovala jako vyučená prodavačka

Zdeňka Pižlová (nar. v Nekmíři 8. 5. 1928) prožívala ničím nerušené dětství na západočeském venkově až do doby okupace, kdy jí na sousedovo udání zatkli otce. Podle slov pamětnice přitom nechybělo mnoho a v září 1941 si německá tajná policie mohla odvést celou rodinu: „Když u nás gestapo dělalo prohlídku, zrovna jsem šla ze školy, ženské byly na poli dobývat brambory a řekly mi: ,Nechvátej, u vás je gestapo.‘ Našli u nás letáky. Jeden Němec leták vzal a strčil ho mamince zezadu do ruky, aby ho schovala. Tím zachránil celou rodinu, protože kdyby u nás bývali leták našli, sebrali by i děti.“

Otec, který doposud zastával úřad starosty, byl až do konce války vězněn. Nejdříve strávil rok v Terezíně, kde s rodinou udržoval alespoň omezenou korespondenci. „Mohli jsme psát jen korespondenční lístky, sedm řádek německy – aby si to Němci mohli přečíst, jakmile to přijde. Balíčky se nesměly posílat. Mezi německými bachaři byli taky hodní lidé, přes jednoho jsme posílali a dostávali dopisy. Takže tatínek měl zprávy o tom, jak to u nás vypadá, jak děti rostou, o všem,“ popisuje Zdeňka Pižlová. V roce 1942 jej rodina dokonce mohla navštívit, na toto setkání si jeho dcera dodnes přesně vzpomíná: „Byla to malá místnost, mříže v polovině, z jedné strany Němci a z druhé strany my. Celé to trvalo jen patnáct minut. Otec otevřel pusu, začal plakat a my taky. Jenom mi řekl: ,Musíš mamince pomáhat, vždyť bude za rok po válce a pak půjdeš do školy.‘ Jenže válka za rok neskončila, bohužel.“

Následně byl otec převezen do Flossenburgu. Zdeňka Pižlová se domýšlí, že osvobození se dočkal možná díky tomu, že se před válkou dal vyučit kovářem, což byla v koncentračních táborech poměrně ceněná kvalifikace.

Kvůli otcově zatčení se rodina ocitla prakticky bez prostředků, Zdeňka tak musela již v dětských letech chodit s maminkou pracovat na statek, v zimě drala peří a pletla, v létě zase sbírala a prodávala houby i lesní plody. Na samém konci války zažila nálet na ves, poté do obce přitáhla Rudá armáda a zůstala zde tři dny.

Přibližně tehdy otec prošel pochodem smrti, naštěstí jej však přežil a krátce nato se vrátil domů. Koncentráčnická zkušenost pro něj znamenala takový životní otřes, že se zřekl náboženské víry a vstoupil do KSČ. „Po celou válku jsme byli všichni věřící a chodili jsme přes dvě vesnice do kostela – to byl před válkou svátek! Když se po válce otec vrátil, jen co přišel domů, ještě než nás přivítal, začal shazovat svaté obrázky a házet je do kamen. Povídal: ,Kdyby nahoře něco bylo, Bůh by pomohl těm dětem, které braly mámám a házely do plynu.‘ To viděl na vlastní oči. A bylo po náboženství,“ vypráví Zdeňka Pižlová.

Jestliže za války Zdeňka nemohla studovat, po jejím konci již na studia neměla ani pomyšlení. Byla zaměstnaná jako prodavačka, roku 1947 se vdala a spolu s manželem pak dostala zařízenou prodejnu po odsunutých Němcích v Přimdě. Stejné zaměstnání jí pak vydrželo až do důchodu – v obchodě pracovala celkem třiašedesát let.