Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Pištěk (* 1953)

• narozen 13. března 1953 v Praze

• v letech 1968-1972 studentem scénografie uměleckoprůmyslové školy

• v letech 1972-1974 zaměstnancem Československé televize

• v letech 1974-1990 zaměstnancem Filmového studia Barrandov

• od konce 70. let organizátorem nezávislých aktivit na faře ve Smolnici u Slaného

• v roce 1981 za své aktivity odsouzen ke čtrnácti měsícům nepodmíněného trestu

• v 80. letech scénografem a osvětlovačem skupiny Jasná Páka

• v roce 1987 spoluzakladatelem Linhartovy nadace podporu kulturně společenského dění

• v roce 1990 organizátorem akce Alternativa – Akce za otevření alternativních klubů

• nositel osvědčení Ministerstva obrany ČR za účast na odboji a odporu proti komunismu

Petr Pištěk je scénograf, který prožil mládí v době srpnové okupace a normalizačních represí. Po studiích na uměleckoprůmyslové škole působil na Barrandově, byl vězněn za organizaci neoficiálních kulturních akcí a po roce 1989 se zasloužil o obnovu pražské klubové scény.

Hodnotu otce si člověk uvědomí až po jeho smrti

Narodil se 13. března 1953 v Praze manželům Jaromíru Pišťkovi a Alexandře, rozené Valtrové. Otec byl technického zaměření a pracoval jako zvukař. Snad proto, že byl synem rakouské matky a ovládal skvělou němčinu, byl v poslední fázi války nasazen na práci do berlínského rozhlasu. Po jeho smrti pamětník v jeho pozůstalosti objevil osobní deník s pečlivými záznamy o přeletech letadel a místech bombardování. „Když jsem to objevil, byl to pro mě šok,“ říká. Více informací o deníku a tátově práci se mu však nepodařilo zjistit. „S otcem jsem měl vždy nějaké neshody. Hodnotu otce si člověk uvědomí až po jeho smrti,“ přiznává.

Pamětníkova matka byla sirotek a své dětství, o němž nikdy nemluvila, prožila v dětském domově. Vzdělání získala na obchodní škole v Reslovce, ale většinu svého života se věnovala péči o rodinu. Za války byla pracovně nasazena v pražské Waltrovce. Do protinacistického odboje se zapojil pamětníkův dědeček Franci Šimůnek. Zatčen byl za pomoc Sovětům při opravě vysílačky a vězněn na Pankráci a v Terezíně.

Jako děti jsme žily na ulici

Rodiče se vzali brzy po válce. Žili společně s prarodiči v bytě na pražském Smíchově, kde se také narodila jejich dcera a syn. Přestože rodina vedla skromný život, na své dětství pamětník vzpomíná rád: „Maminka se věnovala domácnosti a otec se štval, aby to utáhl. V 50. letech jsme jako děti žily na ulici, hrály jsme si venku, nikde nebyla žádná auta, užívaly jsme si volna. Rodiče nás, když potřebovali, zavolali a my jsme přiběhly z ulice. Nebyla televize, v rozhlase byly blbosti, takže byla pohoda. Venku seděly na židlích babky a bavily se, chlapi s fajfkami tam seděli kolem nich a řešili první světovou válku a mělo to krásnou atmosféru. Teď jsou lidé zalezlí u televize, nikdo nesedí před domem na židli, nikdo neřeší věci s lidmi okolo.“

Matka byla velkou Sokolkou a cvičit chodila až do svých 90 let. Zalíbení v pohybu našel i syn Petr, vystřídal mnoho sportů, ale nejvíce se věnoval kanoistice. V letech usilovného dobývání kosmu byl brzy očarován vším kosmickým: „Ta doba 50.–60. let byla zajímavá svým designem, všechno vypadalo jako raketa – nábytek, lustry…, všechno jako by letělo do kosmu.“ S rodiči pravidelně navštěvoval divadelní představení, a prostředí ho zaujalo natolik, že zatoužil dělat něco kolem divadla: „A nedovedl jsem si ani představit co.“ 

Společensky se rodiče nikdy příliš neangažovali a chudou rodinu zpočátku nepostihl ani komunistický puč v roce 1948. Až počátkem 60. let byla dědečkovi zabavena živnost na opravu rádií, což nesl velmi těžce a nikdy se s tím nesmířil. „Strašně ho to naštvalo a na komunisty nadával celý život, až to bylo otravné,“ vzpomíná Petr Pištěk.

Zasáhl mě ten syndrom 68. roku

Po ukončení základní školy se rozhodl studovat scénografii na umělecko-průmyslové škole (UMPRUM). Byly letní prázdniny roku 1968. Poslední den před odjezdem na chmelovou brigádu se vydal se svým kamarádem do vinárny na Betlémském náměstí, odkud se vrátil domů až nad ránem. Ráno ho probudila babiččina slova: „Přijeli Rusáci.“ Dům vibroval a tanky se sunuly jeden za druhým. „Na ten den nezapomenu, vůbec jsem nechápal proč,“ vzpomíná na těžké probuzení s kocovinou.

Ve vypjatých dnech po srpnové invazi otec pracoval na zajištění vysílání československého rozhlasu. „Oni našli nějakou trolejbusovou linku, která v ty dny přestala jezdit, a pustili signál do těch trolejí. To se vysílalo těma trolejema. To se nedá zaměřit těma radarama,“ vysvětluje pamětník.

Události, které v těch dnech prožil, hluboce poznamenaly jeho mysl. „V těch patnácti letech mě zasáhl syndrom toho 68., to znamená, že nenávidíte všechno, co je nějakým způsobem spojené s Ruskem. Bohužel to jde tak daleko, že člověk je pak schopen mít v opovržení i ruské klasiky a literaturu,“ konstatuje s odstupem let. V lednu 1969 se jako účastník pohřbu Jana Palacha dostal do situace, kde si poprvé uvědomil, co dovede dav a jak je nebezpečný: „A dostal jsem z toho klaustrofobii.“

Propad do světa beatníků

Atmosféra společnosti po roce 1968 vytvořila mezi studenty UMPRUM obrovskou pospolitost, která přetrvala až do současnosti, říká pamětník. Těch, kteří se vydali budovat kariéru přes rudou knížku, bylo velmi málo. Na období svých studií však vzpomíná především jako na čas, kdy propadl světu beatníků. Nezdravý život – žádné jídlo, popíjení, špatná životospráva – silně poznamenal jeho zdraví.

Jeho prvním zaměstnavatelem po ukončení školy byla Československá televize (ČST), kde během dvou let vystřídal dle svých slov snad všechny dělnické pozice. Přestože bylo brzy jasné, že na vysněnou pozici asistenta architekta jen tak nedosáhne, je za tuto skvělou průpravu vděčný.

V roce 1974 se oženil a nastoupil na místo asistenta architekta ve Filmovém studiu Barrandov, kde se jeho šéfem stal přesvědčený komunista a milicionář, ale po pracovní stránce nesmírně schopný, poctivý a pracovitý člověk. Nastoupenou kariéru však na dva roky přerušil povolávací rozkaz, dlouho odkládaný kvůli zdravotním komplikacím souvisejícím s vyoperovaným žlučníkem. Za velké štěstí pokládá, že právě v té době Armádní umělecký soubor (AUS) vyhlásil konkurz na scénografa. V konkurzu zvítězil a vojenskou službu tak prožil v poklidu propagačního oddělení AUS.

Tam jsme se bavili, jak jsme chtěli

Ve druhé polovině 70. let, v čase vrcholící normalizace, kdy už byly pozavírány nezávislé hudební a divadelní kluby a party se začaly scházet po bytech, chatách a chalupách, si s kamarády Martinem Kubátem a Jardou Rybářem pronajali ve Smolnici u Slaného opuštěnou faru. „Tam jsem se bavili, jak jsme chtěli - mejdany, koncerty a divadla. Chovali jsme se úplně normálně, to bylo to nejhorší - to se soudruhům nelíbilo, protože v tom viděli potenciální nepřátele.“ Společnost svobodných mladých lidí neunikla pozornosti státní bezpečnosti. „Nasadili tam na nás místní, kteří si zapisovali čísla aut, takže to začali kontrolovat, kdo tam jezdí, co to je za lidi, až tam jednoho rána roku 1981 udělali zátah.“ 

Státní bezpečnost vpadla do domu v šest hodin ráno. V šestsettřináctce dorazil prokurátor a s ním X policajtů. Zablokovali všechny silnice v celém okolí a začala důkladná kontrola. Zvláště je zajímaly dopisy, pohledy a podobné materiály, v nichž hledali jakékoli důkazní materiály. V ten den bylo na faře asi 80 lidí, neboť večer se mělo hrát ke 100. výročí představení Prodané nevěsty. „Taky se snažili nám dát znevažování kulturní památky,“ poznamenává - dnes již s úsměvem - pamětník.  Navzdory tomu, že domovní prohlídka byla velmi důkladná, pro StB byla asi velkým zklamáním, nic moc nenašla. 

„Nakonec to celý navlíkli na to, že se tam pěstuje tráva. Ale protože tam nebyli schopni nic najít, tak tam nahoře na půdě našli nějaký starý stvoly něčeho – možná ještě předválečný, dali to do pytlů a tvrdili, že jsou to stvoly trávy. Dokonce od toho udělali chemickej rozbor, který byl samozřejmě podvrženej.“

Projev policejní zvůle

Pamětník je přesvědčen, že celý zátah souvisel s tehdejšími událostmi v Polsku, a StB dostala za úkol všechny spolky a společnosti, které by potenciálně mohly vytvářet nějakou protistátní činnost, tak pozavírat. „Takže já, když jsem potom byl v Litoměřicích ve výkonu trestu, tak tam byli baptisti, jehovisti, chartisti, zkrátka všechno, co se nějakým způsobem projevovalo spolčováním, tak to pozavírali, naprosto bez pardonu, během čtrnácti dnů to ruplo v Polsku,“ vzpomíná pamětník.

V otřesných podmínkách litoměřické vazby strávil sedm měsíců. Celý proces, který provázelo neuvěřitelné množství výslechů, se táhl asi dva roky. O případu chtěla referovat Svobodná Evropa, ale na zásah manželky z toho sešlo, protože nebyla jistota, že zveřejnění případu by obžalovanému prospělo. Soud, jenž následně proběhl, byl podle slov pamětníka projevem velké policejní zvůle a dodnes nedokáže pochopit, jak je možné, že jeho protagonisté nešli po revoluci sedět. „A ti lidi jsou tady a podnikaj a my řešíme někoho, kdo byl donucenej policií někde něco podepsat, tak na toho se koukáme skrz prsty, a na ten aparát, na ty lidi, kteří to dělali, tu nomenklaturu – jsme schopni tolerovat… To nechápu!“

Ještě ho budou podezírat, že kvoká

Čtrnáctiměsíční nepodmíněný trest si odpykával nejprve ve věznici Oráčov při náročné práci na kolejích, odkud byl později převelen na Kladno. „Tam jsme dělali mezi normálníma chlapama. To bylo nádherný. Tam se dělaly civilní normy, tak to se dalo unýst.“ 

Těžkosti, kterým musel během svého věznění čelit, paradoxně nepřicházely od věznitelů, ale od muklů: „Úplně šílený bylo, že lidi, kteří byli agresivní, zlí a fyzicky vás napadali, byli muklové, kteří dostali nějakou funkci. Oni si tam vybírali lidi, kteří měli násilné trestné činy – rvačky, ublížení na zdraví – a těm dávali funkce. Už to, že jste byl trochu jinej, byl důvod vás napadat. Hrozný! To peklo tam dělali ti muklové,“ popisuje pamětník.

Po návratu z výkonu trestu si musel opět získat důvěru svého okolí: „Když jste takzvaně ‚zašitej‘, tak vás logicky všichni začnou podezřívat, že spolupracujete, a to je velmi nepříjemný. Těžce vysvětlíte někomu ze známých, že jste nepodlehl, že nespolupracujete. Ale za chvíli se to uklidnilo, i když jsem měl z toho strach. Říkal jsem si: ‚To je perfektní, člověk si tady odkroutí v příšerných podmínkách a ještě ho budou podezírat, že kvoká.‘“

Vzdorovitost ve mě ještě narostla

Za štěstí, že se svým „pošramoceným“ kádrovým profilem mohl pokračovat v barrandovském studiu, vděčí panu Bagárovi, jenž byl právě v tom čase na odchodu do penze. „Říkal, že mě klidně vezme, bylo mu už úplně jedno, že mám za sebou kriminál. To se málokomu podařilo, aby ho s takovým škraloupem vzali zpátky do původní práce,“ vysvětluje Petr Pištěk.

V 80. letech stál jako scénograf, osvětlovač, kostymér a „člověk pro všechno“ po boku rockové skupiny Jasná Páka, v níž zpívala jeho žena Zdena. Později byla kapela zakázána a vystupovala pod jinými jmény. „Má vzdorovitost ještě narostla,“ doplňuje pamětník.

Během sametové revoluce se podílel na organizaci legendárního Koncertu pro všechny slušné lidi na Václavském náměstí a později - jako člen Linhartovy nadace - stál u zrodu a obnovy klubů, které se staly symboly svobodné kultury – Bunkru, Roxy či Rock Café. „Všechno, co nám dřív systém zakazoval, jsme tehdy rozjeli naplno,“ vzpomíná.

V roce 2025 žil Petr Pištěk v Praze, kde se nadále věnoval své práci. „Filmová architektura je jedna z nejkrásnějších prací, co mohu lidem doporučit, je fantastická!“