Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Pišl (* 1948)

• narodil se 29. června 1948 v Malé Zubovštině na Ukrajině

• Václavovi předci osídlili Volyň v 60. a 70. letech 19. století

• otec i strýcové bojovali ve druhé světové válce pod generálem Ludvíkem Svobodou

• strýcové se rozhodli zůstat v Československu, otec se vrátil do vesnice a založil rodinu

• Václav v roce 1968 sloužil na vojně

• okupaci Československa vnímal negativně

• v 70. a 80. letech navštěvoval příbuzné v Bratislavě a Sokolově

• dva roky po výbuchu Černobylu se Zubovštinští dozvěděli, že žijí v kontaminované oblasti

• v roce 1991 se navrátili do Čech

• Václav s rodinou do severočeské Krupky

• v Česku se úspěšně začlenili do společenského i pracovního života

• po přestěhování udržovali komunitu volyňských Čechů

• v roce 2021 žil v Krupce

Velká část volyňských Čechů, kteří v 19. století osídlili západní Ukrajinu, se vrátila do své původní vlasti po druhé světové válce. Další vlnu příchodů do Česka zapříčinil až výbuch černobylské jaderné elektrárny koncem 80. let. Jedním z takzvaných černobylských krajanů, kterým tehdy česká vláda pomohla opustit zamořenou oblast a nalézt nový domov, byl i Václav Pišl.  

Se svojí rodinou přesídlil do severočeské Krupky, nalezl práci v teplických keramických závodech. Jeho rodiče, tvrdě pracující zemědělci, získali důstojný důchod. Jeho dcery v Česku nalezly také uplatnění a založily své rodiny. Ještě dnes Václav zůstává udivený nad tím, jak rychle se všechno tenkrát seběhlo a jak dobře to pro něj i pro jeho blízké dopadlo.

Českým vesnicím ostatní obce záviděly

Václav Pišl se narodil 29. června 1948 v obci Malá Zubovština na Ukrajině. Ve vesnici čítající přibližně 250 domů žili z drtivé většiny volyňští Češi. Jejich předci ve druhé polovině 19. století odešli z Čech a osídlili zemědělské oblasti carského Ruska. Kolem roku 1871 a 1872 do tehdejší kolonie Zubovština doputovala z Královéhradecka také rodina Pišlova.

Noví obyvatelé z poměrně malé a chudé vesnice v následujících dekádách i navzdory těžkým válečným obdobím vybudovali prosperující sídlo. „Naše vesnice byla celkem bohatá a byl tam nejlepší kolchoz v okrese (sovětská obdoba JZD). Když se jezdilo na trh prodávat ovoce nebo vajíčka, ostatní lidé čekali na naše, až přijedou,“ popisuje Václav Pišl.

Sám si na své dětství nemohl stěžovat. Václavovi rodiče pracovali v zemědělství, matka přes den dělala ve chlévě a večer často docházela ještě na brigádu dojit krávy, otec prováděl různé zemědělské práce. „Měli jsme všechno. V té době to nebyla vůbec samozřejmost. Rodiče byli dříči a starali se o nás. Některým lidem ve vesnici se vedlo hůř, ale jednalo se většinou o rodiny, kde například zemřel otec.“

Kromě příznivé hospodářské situace panovaly v Malé Zubovštině také dobré vztahy. Jinak už to bylo
s nedalekými ukrajinskými vesnicemi. „Lidé z okolních vesnic nám nerozuměli, říkali nám Maďaři a všelijak. Našli se i takoví, kteří nás neměli rádi. Záviděli nám,“ říká pamětník. 

U Pišlů i u ostatních rodin se doma mluvilo česky. Jazyk se předával pouze tímto způsobem, protože výuka češtiny na škole skončila v roce 1935. V zubovštinské mateřské škole se ovšem převážně česky mluvilo, a tak děti, které posléze nastoupily na základní školu, prakticky neuměly ukrajinsky. „Ukrajinštinu jsme se učili až z knížek, takže jsme ji nakonec uměli líp než někteří Ukrajinci. Nechci říct, že Ukrajinci byli špatní lidi. Někteří nám hodně záviděli, byly rvačky, když třeba nějací lotři vtrhli na svatbu a chtěli se prát. Ale kamarády jsme si mezi nimi také nacházeli.“

Bratři se vraceli z války stejným vlakem

Malá Zubovština tehdy patřila k několika posledním místům na Ukrajině, kde ještě volyňští Češi žili. Velká část, kolem 40 000 osob, odešla do Československa v roce 1947 díky dohodě mezi Edvardem Benešem a Stalinem. Zubovštinských se repatriace ovšem netýkala.

„Naše vesnice byla bohatá, nechtěli z ní lidi pustit. Našel se někdo, kdo napsal seznam občanů i falešné podpisy, že se odmítají stěhovat. Proto naše vesnice zůstala,“ vysvětluje Václav a jedním dechem dodává: „Na druhou stranu, já bych možná nikdy nebyl na světě.“

Václavův otec narukoval během druhé světové války a bojoval v československé armádě pod generálem Ludvíkem Svobodou. Na konci války přišlo oznámení, že zahynul v boji. Když se Václavův strýc, který také bojoval pod Svobodou, vracel nákladním vlakem domů, přesvědčený o smrti svého bratra, netušil, že se živý a zdravý vrací tím stejným vlakem. Václavův otec nezahynul, ale padl do německého zajetí a podařilo se mu utéct.

Bratři se po výstupu šťastně a nečekaně shledali. Brzy se jejich cesty ale zase rozdělily. Zatímco Václavův otec zůstal v Malé Zubovštině a založil zde rodinu, strýc využil nabídku pro vojáky a odešel do osvobozeného Československa.

Podobný osud měl i Václavův druhý strýc Josef Orst. Před válkou v dobách velkého sovětského hladomoru, při němž na Ukrajině zahynulo několik milionů lidí, jezdil do Leningradu a sháněl obživu pro rodinu. V Leningradu se nakonec usídlil, oženil a počal syna. Během německé blokády města však manželka i syn zemřeli, a tak i Josef Orst odešel po válce do vlasti svých předků.

Václav Pišl měl tak oba strýce v Československu, jednoho v Sokolově, druhého v Bratislavě. Kontakty s rodinou v Malé Zubovštině na čas utichly, ale poté se obnovily. Václav své strýce v Československu navštěvoval a oni zase jeho na Ukrajině.

„Strejda měl v Bratislavě byt 4+1 a manželka mu zemřela, tak mi říkal, ať se tam nastěhuju, že mi byt přenechá. Říkal, že tam můžu dělat řidiče stejně jako jsem ho dělal doma. Já jsem se tomu tak zasmál. Ne že bych měl něco proti Československu, ale mně v tu dobu na Ukrajině nic nechybělo. Nebylo mi zle.“

Předci přijeli povozem, oni odjeli kamionem

26. dubna 1986 se Václav Pišl účastnil v Kyjevě svatby dcery svého bratrance. Po veselce se vracel domů do Malé Zubovštiny a narážel na samé uzavírky a objížďky. Až doma z rádia se doslechl, že došlo k výbuchu jaderné elektrárny Černobyl, která se nacházela zhruba 50 kilometrů od jeho zápraží. Podle oficiálních představitelů SSSR se ovšem obyvatelé Malé Zubovštiny nemuseli tehdy ničeho obávat. Kontaminovaná zóna se počítala pouze v okruhu 30 kilometrů od elektrárny.

„Asi za dva roky nám řekli, že teda taky spadáme do kontaminované zóny. Nevěděli jsme celou dobu, co se dělo,“ vzpomíná Václav. On tehdy pracoval v autoservisu, kde neměli myčku a na opravu tam jezdila auta z celého okolí. Většina obyvatel vesnice také v radiací zamořené oblasti pěstovala a konzumovala vlastní potraviny. „Těžko se mi to říká, ale hodně mých kamarádů už je pryč, moc hodně. A je to také spojené s černobylskou katastrofou.“

Když se dozvěděli o následcích katastrofy, zatoužili volyňští Češi z černobylské oblasti odejít do vlasti svých předků. Zpočátku neměli příliš možností a šanci na úspěch. Záhy však přišla sametová revoluce a hned zkraje následujícího roku 1990 se prezident Václav Havel chystal navštívit Sovětský svaz. „Můj kamarád tehdy udělal prakticky všechno pro to, aby se naše vesnice přestěhovala. Jezdili neustále na český konzulát do Kyjeva, aby jim zařídili setkání s Havlem v Moskvě. A v únoru 1990 se s ním opravdu setkali. Brzy poté přijela do vesnice delegace zjistit, co se vůbec stalo. Tím to celé začalo,“ popisuje Václav.

Začaly administrativní i materiální přípravy na přesun. Česká vláda do kontaminované oblasti posílala potravinové a materiální sbírky, ale i učitele češtiny, kteří měli Volyňáky doučovat jazyk pro lepší adaptaci, zejména děti. „Nebál jsem se jet do Čech. Věděl jsem, že to bude v pořádku. Někteří si ale nebyli jistí, například lidé ze smíšených ukrajinsko-českých rodin měli strach, že se tam neuchytí, přestože měli vystudované vysoké školy. Ale většina lidí se uchytila.“

Malou Zubovštinu tedy v roce 1991 – přesně 120 let od chvíle, kdy do ní přijeli na koňských povozech jejich předci – volyňští Češi z velké části opustili, tentokrát v naložených kamionech a autobusech. Následkem černobylské katastrofy přesídlili do bývalé vlasti také obyvatelé ze vsi Malinovka a z dalších částí Žitomyrského kraje.

Žigulík prodaný za dolary

Vláda pro volyňské Čechy připravila byty, využila opuštěné budovy po sovětských vojácích a opravila je. Velká část černobylských krajanů odešla například do Milovic na Nymbursku, jinak směřovali především do severních Čech. Václav Pišl s rodinou nalezli nový domov v Krupce u Teplic.

„Šli jsme s manželkou a dvěma dcerami – starší bylo devatenáct let a mladší šestnáct. Dostali jsme byt dva plus jedna, moc velký nebyl, ale pomaličku jsme to dali do kupy a našli své místo,“ říká Václav. Začátky podle něj byly náročnější hlavně finančně. Ukrajinské úřady od odcházejících lidí odkoupily opuštěné statky a domy za mizerné částky, za které si v nové domovině mohli koupit leda barevný televizor. Václavovi se alespoň povedlo prodat na Ukrajině svého žigulíka za dolary, které měly mnohem vyšší hodnotu, než jak se po celou dobu v Sovětském svazu tvrdilo. 

Zaměstnání získal pamětník v teplických keramických závodech. „Dělal jsem tam různé práce, jezdil jsem s ještěrkou, brousil nerovné produkty. Dělal jsem tam devatenáct let až do důchodu a se mnou i ostatní Černobylci. Firma nám hodně pomohla.“ Kvůli nelehké finanční situaci Václav první čtyři roky pracoval i na silnicích s asfaltem navzdory svému pokročilému věku.

Pamětníkovu rodinu pomohly zaopatřit také instituce. Václavovým rodičům vláda přiznala důchod stejný jako pobírali lidé v Česku, Václavův otec jakožto válečný veterán navíc v roce 1994 dostal odměnu 200 000 korun. Starší dcera jako vyučená cukrářka nastoupila v cukrářství a dva roky po příchodu se vdala. Mladší dcera se vdala v roce 1997, vystudovala vysokou školu a pracuje na cizinecké policii v Ústí nad Labem.

Václav Pišl dle svých slov zažil pouze jeden případ, kdy ho v Česku vnímali ostatní nedůvěřivě jako cizince. „V keramičce se jednou ztratilo nějaké zboží. A mysleli si hned, že jsme to udělali my. Zkontrolovali nám všechny skříňky a pak se zjistilo, že to udělal někdo jiný. Šel jsem za šéfem a ptal se ho, jestli si myslí, že jsme sem přijeli krást. Od té doby už nás brali normálně. A když jsem nabízel, aby některé mé známé přijali do firmy, tak chodili hned jeden za druhým. Nás Volyňáky tam brali.“

Rodnou ves podporují i nadále

Krajané z oblasti kolem Černobylu mezi sebou podle pamětníka udržovali nadále blízké vztahy a také se často vraceli do Malé Zubovštiny, ačkoliv se ves po odchodu českých obyvatel dramaticky proměnila.

„Vozil jsem tam rodiče, ale byl to hrozný pohled. Baráky zpustly a nastěhovali se tam veškerý lidi… nenormální lidi. Ploty se spálily a jednou tam třeba našli mrtvého a zakopaného člověka na zahradě. V devadesátých letech se děly hrozné věci. K autům přicházeli lidi se zbraní a vyhrožovali, že zabijou, pokud nedostanou peníze. Když jsme tam žili my, vycházelo se z baráku a ani se nezamykalo,“ líčí Václav.

Stav vesnice se ale postupně trochu zlepšil. Její někdejší obyvatelé se o ni totiž i na dálku stále starají, a když je potřeba opravit hřbitov nebo vyvěsit pamětní desku na kulturním domě, složí peníze. Vztah ke své vesnici pěstují i u mladších generací, které se už narodily v Česku. „Snažíme se i těm mladším připomínat, odkud pocházíme. Jezdili se na Ukrajinu podívat, nejenom z mé rodiny. Víc jich ví, odkud jsou a co se stalo. Naštěstí i mladší k tomu mají vztah.“

Přestože opustil svůj rodný kraj a svoji rodnou ves, je Václav Pišl podobně jako jeho blízcí a známí s životem v České republice spokojený. „My se tomu divíme ještě dneska. Že to takhle celé dopadlo, že se o nás Václav Havel a vláda takhle postarali. Jsme vděční,“ říká pamětník s neskrývaným dojetím. „Buďme hlavně zdraví, a ať se všem vede – ať je to Volyňák, nebo nevolyňák.“