Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Pils (* 1935)

• narodil se 30. března 1935 v Českém Krumlově

• jeho matka byla Němka, otec Čech

• na konci války zažil prchající Němce a příjezd americké armády

• živil se jako zubní technik

Český Krumlov za války

Jan Pils se narodil 30. března 1935 v Českém Krumlově, kde také stále žije. Jako malý bydlel s rodiči v pavlačovém domě, kde byl třeba jen jeden záchod pro několik rodin dohromady. Větším problémem ale byli někteří sousedé. „V tomto domě bydlela rodina nacistů. Bylo to obtížné, protože nás sledovali, a tak bylo obtížné mluvit česky. Přesto jsme česky mluvili, na to mí rodiče doplatili.“ Janova maminka byla totiž Němka a otec Čech, takže se rodiny samozřejmě dotkly národnostní problémy. „Krumlov měl osm tisíc obyvatel, šest tisíc obyvatel byli Němci, dva tisíce Češi.“ Když se v Českém Krumlově konaly demonstrace příznivců Hitlera, tak si někdo z účastníků všiml nápisu na domě „Jan Pils malíř a natěrač“ a do domu přilítlo několik kamenů a byt se stal neobyvatelným, protože z ulice bylo rázem vidět až do ložnice. „Otec zjistil, že v tom průvodu šel i jeho účetní, tak zavolal německy: ‚Hele, zítra nechoď do práce!‘“ Po podpisu Mnichovské dohody se čeští obyvatelé Krumlova stěhovali více do vnitrozemí a nejinak tomu bylo i u rodiny Pilsových. „Dostali jsme se až do středních Čech, do Březových Hor u Příbrami. Po určité době jsme se přestěhovali do Budějovic. Z útěku z Krumlova si toho moc nepamatuju, snad mi bylo tři a půl roku. Ale mám před sebou takový záběr, kdy sedí skupina lidí v podkrovní místnosti a k tomu jsem cítil zápach. Ten pach bych poznal i nyní, byla to nemytá těla. To je jediná vzpomínka.“ Po příchodu do Českých Budějovic pak bydleli v bytě společně s tetou, strýcem a bratranci.

V roce 1940 začal Jan chodit do školy. Nejdříve do české, ale v roce 1943, protože byla jeho maminka Němka, musel přejít do německé školy. „Bránit se proti tomu nedalo, Němci na to měli zákony.“ V Domoradicích poblíž Českého Krumlova, kde na konci války Jan s rodinou žil, bydleli Němci, Češi i smíšené rodiny. „Někteří Češi se dali přesvědčit, podepsali německou příslušnost a do tří týdnů rukovali.“

Obtíže se nevyhnuly ani Pilsovým. Jednoho dne u nich zastavilo auto, ze kterého vystoupili dva muži. „Když přijelo auto, utekli jsme k rybníku, kde maminka prala. Ti dva muži přišli za námi, pomohli nám od rybníka domů. Vyhrožovali, že půjdeme na převýchovu a že s otcem si to vyřídí. Doporučovali matce, aby se s otcem rozvedla. ‚My si vás pozveme do Budějovic.‘“ Pilsovi pak skutečně předvolání do Budějovic dostali, a tak se tam vypravila celá rodina. „Předvolali nás a postavili takhle před stůl. Otec říkal: ‚Hele, ty si stoupneš přede mě a až tě štípnu do zadku, tak začneš brečet.‘ Já už brečel málem před tím. Z počátku byl rozhovor takový normální poklidný – milostivá paní, vážený pane. No a pak se to hrotilo a otec mě štípnul. Jak přišli na takovou chytrou lest, to nevím. Tak jsem začal brečet, otec věděl, že se sestra přidá. No a pokračovat v přesvědčování nešlo. Mám k dispozici sedm výzev: ‚Dostavte se dne toho a toho do Budějovic.‘ A naši rodiče to dokázali vždycky nějakým způsobem ovlivnit, že jsme víckrát do Budějovic nejeli.“

Jinak se ale za války v Domoradicích žilo dobře. Většina obyvatel byli tzv. domkáři. „Takže co jíst za války bylo. V každém domku byly kozy, slepice, kachny, husy, králíci. Z téhle stránky to bylo dobré.“ A přestože v Domoradicích žili Češi a Němci vedle sebe, k žádnému udávání nedocházelo. Navíc Jan Kubín, český Němec, který zastával pozici Ortsleitera, byl slušný člověk. Obyvatele předem varoval, když se chystala přijít kontrola, a tak si lidé stihli schovat nějaká domácí zvířata, aby jim byly vypočítány nižší odvody.

Konec války

Začátkem roku 1945 začali sál v místní hospodě obsazovat utečenci z východního Pruska. Krumlovská Masarykova škola se pak přeměnila na vojenskou nemocnici. „Krumlov byl přecpaný lidmi – původně měl osm tisíc obyvatel, ale říká se, že v době útěků lidí z fronty měl až šestnáct tisíc obyvatel.“

Samotný konec války pak Jan podle svých slov prožil hodně intenzivně. „Po silnici Budějice-Krumlov utíkali lidé, strašné množství. A jednoho krásného dne někdo kdesi v dáli zakřičel: ‚Rusáci jdou!‘ A lidé, co utíkali, to byli vojáci, starci, stařeny s dětmi, ranění, auta, vozy i tanky a já nevím co všechno. A když  dorazilo to ‚Rusové jdou!‘, tak jsem byl u prarodičů. Bydleli na levé straně silnice, tatínek s maminkou a my jsme bydleli na pravé. A ti už tak vyčerpaní lidé ještě ze sebe vymáčkli to poslední. Byly to scény, které jsou trošičku napodobené někde v nějakém filmu. Bylo to dramatické. Pamatuju si na jeden trén – to byl vojenský vůz tažený koňmi s, kočím. ¨Koně byly ve formě a na vůz se chtěl pověsit jeden zajatec, který měl nohu v sádře. Kočí tlouk koně a toho nebožáka, který se chtěl přivěsit. Nepřicházelo v úvahu, abych se dostal do tmy přes silnici. Tak jsme se domlouvali, že budu spát u babičky. Dramatická scéna. Druhý den jsem se vzbudil, na silnici absolutní klid, nikde stopy po nějakém lidském tvorovi. Ale stoky byly plný.“

A pak si Jan pamatuje, jak od Krumlova zazněly motory. „Byli jsme v očekávání, kdo to je, a nakonec přijeli vojáci. Celou dobu jsme viděli strhaný, smutný lidi a tohle byli lidi s širokým úsměvem, radost se na ně podívat. Na nich bylo vidět: ‚My jsme přečkali válku.‘“ Američtí vojáci zůstali v Domoradicích dva měsíce a Jan se s nimi rád stýkal. Jeho maminka měla totiž v Americe příbuzné, a tak si připadal, že k nim má díky tomu blíž. Navíc doufal, že se za příbuznými někdy vydá, a tak se i začal učit anglicky.

Školu dokončil Jan v roce 1950 a stal se zubním technikem. Touto profesí se živil až do dubna roku 2019. Kromě své práce měl rád i sport, hlavně fotbal a hokej. V roce 1990 si pak udělal i průvodcovské zkoušky, aby mohl provázet turisty po Českém Krumlově.