Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

ak. malíř Libuše Pilařová-Kverková (* 1928  †︎ 2021)

Snažím se žít a malovat tak, abych se mohla pod vše i zpětně podepsat

  • 8. července 1928 narozena v Praze

  • 1934–1939 navštěvuje Obecnou školu ve Vinařské (dnes Křižíkově) ulici, Praha 7 – Letná

  • 1939–1941 navštěvuje Dívčí gymnázium tamtéž (škola r. 1941 uzavřena)

  • 1941–1943 studentkou Reálného gymnázia, Praha 19

  • 1943–1946 navštěvuje Obchodní školu v Resslově ulici, Praha 2

  • 1944–1945 totálně nasazena v Zeměměřickém úřadu ve Veletržním paláci, Praha 7

  • 1946–1950 Státní grafická škola (přejmenovaná na Vyšší školu uměleckého průmyslu) u prof. R. Beneše a Z. Balaše

  • 1950–1956 studuje na Akademii výtvarných umění v Praze, ateliér prof. Vlastimila Rady

  • 1961–1962 dálkové studium pedagogiky a psychologie

  • 2005, 2009, 2014 velké samostatné výstavy, Clam-Gallasův palác, Praha 1

  • zemřela 7. června 2021

Talent: malování a radost z květin ve váze

Sledování rodinných peripetií a pátrání po základech toho, čím jsme dnes a co z minulosti nás utvářelo, nám často odhalí zajímavé souvislosti. Mobilita a časté stěhování za prací stejně jako zajímavé příležitosti, kompetitivnost, multikulturalita a dostatek příležitostí pro schopné a podnikavé jsou rysy, které charakterizují mnohonárodnostní celek, v němž žily generace našich předků, Rakousko-Uhersko. V rodině akademické malířky Libuše Pilařové-Kverkové se po generace objevují zahradníci s výraznou zálibou v pěstování a šlechtění květin, jmenovitě její tatínek. Ten odešel na vyučenou až do Berlína. Už její pradědeček byl zahradníkem, a jelikož to byla doba Rakouska-Uherska, u Fürstenbergů. Někdy v roce 1866 odešel do dnešního Polska, kde se oženil s Polkou s půvabným jménem Viktorie Vladislava z Badoušků. Když o mnoho let později, za protektorátu, otec pamětnice musel obstarat doklady o svém árijském původu, „tato polská babička nebyla k dohledání, protože byla válka a všechno se vyřizovalo přes Červený kříž“. Dědeček Libuše Pilařové-Kverkové pokračoval v rodinné tradici a také zahradničil, pro změnu v Schönbrunnu, babička zase byla vychovatelkou v rodině Pálffyů. V rámci rakousko-uherské říše se podnikavým a schopným Čechům, kteří byli ochotni se často za prací stěhovat, otevíraly dveře. Dědeček posléze s rodinou přesídlil do Oděsy, kde pracoval v zahradě místního šlechtice, ale také v městské botanické zahradě Gosudarstvennyj botaničeskij sad. Po čtyřech letech se rodina vrátila do Polska (tehdy rozděleného mezi Prusko, Rusko a Rakousko-Uhersko) a dědeček zahradničil u barona Konopky v Glogočově a posléze v Kosově, v sanatoriu dr. Tarnowského. Měl tam pronajatý dvůr a dělal i šlechtitelské práce. „Pouštěl se do lecčeho. Byl to prostě podnikavý člověk. Dokonce podal nějaký patent do Vídně, který mu samozřejmě neuznali, neboť už to vymyslel někdo jiný.“

Tatínkova rodina

Tatínek Libuše Pilařové-Kverkové vyrůstal v rodině, kde bylo devět dětí, což nebývalo v té době neobvyklé, ale všechny se dožily dospělého věku, a to se nestávalo často. Jeho otec ve dvaačtyřiceti letech nečekaně zemřel, matce bylo pouhých čtyřicet let, otci pamětnice šestnáct a nejmladšímu z dětí pouhé dva roky. Rodina se rozhodla přestěhovat do Prahy za příbuznými. Našli si byt ve Strojnické ulici v Praze 7 a otec pamětnice začal svoji kariéru zahradníka jako pomocník na Olšanech. Potom odjel na vyučenou do Berlína, vrátil se těsně před vypuknutím první světové války, ve dvaceti letech narukoval a z války se vrátil, když mu bylo šestadvacet let. Jelikož jeho maminka v roce 1917 zemřela, nejstarší sestra se musela o zbývající děti, tehdy ještě nezletilé, postarat. Z té doby se zachoval doklad, „že Česká zemská komise dává příkaz Chudinskému ředitelství, aby jí poskytovalo měsíčně 5 Kč na každé dítě. A musela se zavázat, že bude pilně s dohledem posílat děti do školy, že o ně bude pečovat atd., na což bude dohlížet nějaký vrchní opatrovník“.

Tatínek ruským legionářem

Tatínkův mladší bratr padl na frontě, ale tatínek Libuše Pilařové-Kverkové padl do ruského zajetí. Pamětnice neví, kdy padl do zajetí a kdy vstoupil do legií, ale ví, že začátek revoluce prožil v Rostově na Donu. Byl dvakrát zraněn do nohy, a jen proto, že z nemocnice v Rostově utekl, nebyl zastřelen. „Rudí přišli druhý den do nemocnice, postříleli všechny Čechy a všechny carské důstojníky a mimo toho postříleli v Rostově na Donu taky kadetku.“ Legie představovaly dobře vycvičenou a vyzbrojenou armádu šedesáti tisíc Čechů. Po složitých peripetiích se jim nakonec podařilo z Vladivostoku odplout a do Čech legionáři dorazili až roku 1920. Během svého pobytu v legiích se tatínek pamětnice seznámil s vrchním komisařem Radolou Gajdou. Díky Gajdovi zůstaly legie v bojeschopném tvaru. Gajda se dostal do konfliktu s Jaroslavem Haškem a vydal na něj zatykač kvůli Haškovu spojení s bolševiky. „Můj otec se s Gajdou pravděpodobně stýkal i po válce, protože existuje fotografie mého bratra jako malého chlapečka s jeho třemi syny, kteří jsou starší než on. Ve Stromovce je fotografovali. Ještě je u nich pes.“ Po návratu z legií byl otec pamětnice silně zasažen několikanásobnou smrtí v nejbližší rodině. Rozhodl se vystoupit z církve a ani svoje děti nenechal pokřtít.

Maminka

Maminčina rodina pochází z obce Břve u Hostivic u Prahy, maminka měla také osm sourozenců. Její otec pracoval na místním velkostatku. Maminka Libuše Pilařové-Kverkové se vyučila v pekařství a prodávala v ulici U Řečických v centru Prahy, kde se seznámila se svým budoucím mužem. Rodina postupně vlastnila několik malých obchodů, z nichž ten poslední, na Letné v Heřmanově ulici, prosperoval nejlíp. Maminka se přátelila s paní Pokornou, sousedkou ze stejného domu. Její manžel byl židovského původu a za protektorátu byl i se svou starou matkou zavražděn v koncentračním táboře. Jejich syn Karel chodil s bratrem pamětnice do skautského oddílu a byli spolužáci. Karel i jeho maminka – nežidovka – byli nenadále zatčeni a v Berlíně popraveni. Důvod není dodnes jasný – zřejmě je udala paní domácí, které vadilo, že Karel po schodech dupal, když je bral po dvou, nebo podezření, že někoho v bytě skrývají.

Letná

Letná před druhou světovou válkou, to byla krajina dětství Libuše Pilařové-Kverkové. Rodina v té době bydlela v Heřmanově ulici naproti Veletržnímu paláci a pamětnice si vybavuje rozlehlost Letenské pláně, na které bylo velké fotbalové hřiště Slavie, neuvěřitelných šestatřicet tenisových kurtů, které se v zimě polévaly a na nichž se pak bruslilo. „Slavia potom vyhořela. Za bolševika se Letenská pláň zplanýrovala, aby se tam mohly předvádět vojenské přehlídky.“ Rozhraní Letné a Holešovic je ovšem spojeno s tragédií židovských občanů Československa. Libuše Pilařová-Kverková byla nejprve očitým svědkem smutných osudů mnoha svých kamarádek-spolužaček z obecné školy, z nichž jen nemnohé se po válce vrátily. Později viděla soustřeďování židovských spoluobčanů s ranci a kufříky na tehdejším Radiotrhu. Celkem 40 tisíc lidí. Po dvou až třech dnech šli průvodem okolo domu, kde bydlela, směrem na bubenské nádraží a potom byli odvezeni vlaky dál do Lodže nebo Terezína. Asi 800 lidí z pochodu (příbuzní zahraničních vojáků) bylo odvezeno do Kounicových kolejí v Brně a do konce války byli vězněni v táboře ve Svatobořicích. Během květnového povstání na Radiotrhu hořelo. Shořelo několik dřevěných pavilonů a Libuše Pilařová-Kverková si vzpomíná, jak z místa požáru během ostřelování vynášeli rance s prádlem a ložním prádlem a jiné věci, které tam po židovských transportech zbyly. Dvě barikády, které pamětnice a její bratr pomáhali stavět v ulicích Heřmanova a Janovského a poblíž Veletržního paláce, do bojů nijak nezasáhly. „Stavěly se z dlažby a různých věcí, co se hned hodily, ovšem myslím, že nebyly tyto dvě barikády vůbec k ničemu.“

Zato na Letenském náměstí došlo k tuhým bojům s ustupujícími Němci. Na Letenské pláni byla umístěna protiletadlová baterie. Vůz s municí na náměstí vybuchl a zabil asi třicet Němců a několik Čechů. Raněné nosili do školy na Strossmayerově náměstí a mrtvé do kostela sv. Antonína. V posledním roce války byla Libuše Pilařová-Kverková totálně nasazena. Na rozdíl od svého bratra nebo pozdějšího muže však měla velké štěstí. „Já jsem náhodou měla totální nasazení dost slušný, protože jsem pracovala v zeměměřickém úřadě, kde nás přeškolovali na kresličky. Totální nasazení koncem války vlastně zažila celá Evropa. Celá Evropa pracovala pro wehrmacht.“ Jako kreslička měla zakreslovat souřadnice, podle kterých měl wehrmacht postupovat Polskem. Rudá armáda však postupovala rychleji, než stačili kresliči zakreslovat – práci samozřejmě všemožně zdržovali.

Po válce

Libuše Pilařová-Kverková vzpomíná, že těsně po válce byli všichni nadšení z budování a obnovy země. Lidé byli ochotni pracovat a chodit na brigády zadarmo. „Svaz mládeže ještě nebyl zprofanovaný. Nebyla to špatná společnost, těsně po válce.“ Pro 28. a 29. ročník platila pracovní povinnost zajistit sklizeň. Pamětnice byla poslána do severozápadních Čech, do vesnice plné velkostatků, kde se pěstovala cukrovka. Říká, že ve vesnici byla plná obsazenost, sklízelo se z polí, a její vzpomínky se liší od mediálního obrazu „zdivočelé země“. V době, kdy nic nebylo, kdy byly 2 dkg másla a 1/16 l odstředěného mléka na týden, vzpomíná na lukulské hody na statku, kde bydlela. Česká hospodyně brigádníkům vyvařovala, pekla bažanty, smažila koblihy a pekla koláče. „Měli jsme se mimořádně.“ Ve vesnici se spřátelila s dívkou ze smíšené rodiny, která unikla odsunu. „Německy jsme moc neuměli, ač jsme se to celý protektorát učili.“

V inkriminovaných 50. letech už Libuše Pilařová-Kverková studovala na Akademii výtvarných umění. Ateliéru prof. Vlastimila Rady se ideové boje o podobu socialistického umění vyhnuly – specializoval se na krajinomalbu a „krajiny se líbily vždycky“. Během druhého ročníku v roce 1953 se vdala, za rok se jí narodil syn a v posledním ročníku, v roce 1956, dcera. 50. léta na akademii tak prožívala v úplně jiné atmosféře a s jinými starostmi a radostmi než její spolužáci. Libuše Pilařová-Kverková o té době říká: „V roce 1948 kdo už byl tak starý jako já – dvacet let – mohl vidět, o co vlastně jde. A kdo vstupoval (do KSČ), evidentně že z prospěchu. Když nechtěl, nemusel, tak nevstoupil.“ 

Bydlení

Po válce rodiče vlastnili dům ve Vokovicích. Bydlel s nimi i bratr pamětnice a po svatbě i její manžel. Všichni v jednom bytě. Když se v domě nějaký byt uvolnil, bytová správa okamžitě přidělila byt jinému nájemníkovi. Otázka samostatného, slušného bydlení mladé rodiny se dvěma dětmi byla pro Libuši Pilařovou-Kverkovou klíčová. Proto také věnuje značnou část svého vyprávění popisu anabáze za lepší, větší a sušší byt. Později začala zase malovat, „mohla jsem si dělat svoji práci“. Měla štěstí. Od dětství jezdila s rodinou do Jarošova nad Nežárkou v jižních Čechách na letní byt. Později se jí podařilo získat možnost pobývat na místní faře. Vybudovala si tam základnu, emoční i faktické zázemí pro své malování. Do Jarošova jezdila třiadvacet let. Bohužel po roce 1989 jí někdo ukradl čtyřiadvacet kusů starožitného nábytku, který s velkým citem shromažďovala po mnoho let, a navíc musela faru opustit. Dodnes však ve svém ateliéru pod střechou vokovického domu maluje krajinu jižních Čech, pražské motivy a kytice květin ve vázách.