Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Picková (* 1941)

Sebrali nám v životě všechno, zůstaly nám ruce

  • narozena 12. března 1941 v Horním Bousově

  • dědeček byl legionář v Rusku, po návratu založil hospodářství

  • tatínek František Jírovec pomáhal za války partyzánům

  • po válce si tatínek pronajal další pole a koupil stroje, které mu komunisté zkonfiskovali

  • v roce 1953 byl tatínek zatčen a odsouzen ke dvanácti letům, pracoval v uranových dolech v Jáchymově a Příbrami

  • pamětnice vyrůstala s maminkou, společně spravovaly hospodářství

  • v roce 1960 byl tatínek propuštěn na amnestii

  • Jaroslava Picková se v roce 1961 vdala, narodila se jí dcera a syn

  • pracovala v mladoboleslavské Škodovce

  • po sametové revoluci se zasadila o tatínkovu rehabilitaci a restituci majetku

Jaroslava Picková se narodila 12. března 1941 v Horním Bousově (okres Mladá Boleslav) rodičům Julii a Františkovi Jírovcovým. Její dědeček působil během první světové války v ruských legiích, se kterými došel po mnoha útrapách až do Vladivostoku. Po návratu domů koncem roku 1919 se s celou rodinou stal členem nově založené Církve československé husitské a v roce 1923 byl zvolen starostou obce Horní Bousov. V rámci pozemkové reformy si vyčlenil malou parcelu, na které se svojí ženou začal budovat hospodářství. Avšak již v září 1929 předčasně zemřel. Hospodářství tak zdědil jeho desetiletý syn František a zde také později pamětnice vyrostla.

Druhá světová válka

Protože hospodářství bylo od počátku zatíženo dluhy, tatínek také obchodoval s koňmi. Podle Jaroslavy Pickové měl mnohem lepší zkušenosti s německými než s českými zákazníky. Za války se nicméně zapojil do odboje, například zdarma poskytoval jídlo partyzánům nebo vozil doktorku za uprchlými ruskými vězni. Ke konci války stavěl zátarasy v přilehlých lesích. 8. května 1945 ráno byl na hlídce na křižovatce Pyrám a jeho spolubojovníci se rozhodli převzít iniciativu a odzbrojovat německá vozidla. Brzy poté se k vesnici začala stahovat vojska: „Maminka si nejdřív myslela, že Rusové už jsou tady. Pak ale začala křičet, že to jsou Němci,“ vzpomíná Jaroslava Picková. Motivací Němců byl nejspíše co možná nejrychlejší přesun do americké okupační zóny. Čtyřletá Jaroslava po celou dobu stála v okně, a viděla tak na vlastní oči, jak němečtí vojáci i se dvěma tanky napadli a zabili osm členů hlídky. Její tatínek František naštěstí vyvázl bez zranění. 

Tatínkovo zatčení

V roce 1947 si tatínek pronajal další pole a koupil na dluh potřebné stroje a vybavení včetně mlátičky a sečky. Roku 1951 mu však komunisté z místního družstva mlátičku v hodnotě tehdejších 80 000 Kčs vzali bez náhrady. O rok později si František proto přitáhl mlátičku z družstevního pole zpátky domů a v roce 1953 na ní vymlátil své obilí. Zároveň pomáhal komunisty stíhaným lidem, například s přechodem hranic na Západ. 

15. října 1953 ráno byl tatínek před celou rodinou zatčen. „Dva měsíce předtím mi řekl: ‚Prosím tě, kdyby se se mnou něco stalo, buďte s mámou a uč se.‘“ Jaroslavu Pickovou poslali estébáci do školy, třídní učitel jí však řekl, že se má vrátit domů. V tu chvíli už byl tatínek pryč a dcera jej poté neviděla více než rok. Byl odvezen do Liberce, kde byl zbit a sedm měsíců vězněn na samotce. František Jírovec byl konfrontován s vynucenými výpověďmi svých spolupracovníků a bylo mu přiřčeno údajné zastřelení komunistického agenta. Hospodářství Jírovcových mezitím několikrát prohledala policie. Ta nakonec našla revolver zahozený v močůvce, který zde dříve ukryl rodinný známý. StB v tentýž den oznámila jejich sousedovi, že jej přijde následující den zatknout, a ten raději spáchal sebevraždu.

Odsouzení

Tatínek Jaroslavy Pickové trval na balistické expertize, která prokázala, že nalezená zbraň nikdy nebyla použita. Přesto byl odsouzen za ty nejtěžší zločiny, jako je velezrada, špionáž a rozvracení republiky, ke dvanácti letům vězení. Protože ale prokurátorovi připadal trest příliš nízký, byl případ převelen k vrchnímu soudu a František Jírovec byl převezen na Pankrác. Jeho spoluvězněm zde byl sedmnáctiletý učeň, který shodou okolností pocházel z Markvartic, rodiště maminky pamětnice, a který se provinil tím, že Stalinově soše na Letné urazil kamenem ucho.

2. září 1954 se konal soud s tatínkem na Pankráci. Nezletilou Jaroslavu Pickovou nechtěl vrátný pustit na přelíčení, ale po maminčině naléhání přece jen svolil. „Posadili nás nahoru na galerii. Vtom se otevřely dveře a tam stáli dva ozbrojení bachaři a mezi nimi náš táta – hubený, bílý člověk v takových vězeňských hadrech.“ Celkem zde bylo souzeno šestnáct obviněných, mezi kterými byly i dvě ženy. Jedna z bachařek si ostřížím zrakem všimla Jaroslavy Pickové a zajistila její vyvedení ze sálu.

Jáchymov a Příbram

Tatínek František byl posléze poslán na těžbu uranu do Jáchymova. „Dali mu značku ‚L‘ – to znamenalo likvidační tábor. Nikdo z nich se neměl vrátit.“ Zde drtil rudu a rovnal stotřicetikilové krabice do štosu. Jednou, když se ohýbal pro další krabici, zdálo se mu, že slyší výkřik svojí maminky. Postavil se proto a v tu chvíli se na něj celý štos sesul. „Kdyby zůstal ohnutý, zlomilo by mu to vaz,“ říká Jaroslava Picková.

První, asi čtvrthodinová návštěva tatínka byla rodině povolena o rok později, kdy byl převelen do tábora Vojna na Příbramsku. Návštěvy se konaly v prkenné boudě, kam byli vězni převáženi autobusy. Zde bylo několik řad úzkých přepážek, v každé z nich vězeň a vedle něj bachař. „Každý chtěl honem mluvit, a neslyšeli jste vlastního slova.“ Při příští návštěvě o čtvrt roku později už na místě bývalé boudy stála velká zděná myslivna, neboť původní objekt i se srocením lidí někdo vyfotografoval z vlaku a poslal do Svobodné Evropy.

Vyrůstání bez tatínka

Jaroslava Picková vyrůstala s maminkou a babičkou. Vzpomíná si, že většina učitelů i spolužáků se k ní chovala korektně a tatínkův osud jí nepředhazovala. Avšak lidé ve vesnici se Jírovcovy zpočátku báli byť jen potkat. Ve škole dobře prospívala, ačkoliv na učení neměla čas, protože po škole musela pomáhat mamince s hospodářstvím. „Dřely jsme od rána do večera, ale při práci nám bylo dobře.“ Kvůli špatnému kádrovému profilu nepřipadalo v úvahu, že by šla po základní škole kamkoliv dále studovat. V roce 1957 došlo k masivnímu zakládání Jednotných zemědělských družstev. Agitátoři po půl roku každý den přesvědčovali obyvatele Horního Bousova. Po roce a půl byli ke vstupu do JZD donuceni i Jírovcovi.

Propuštění na amnestii

V druhé polovině padesátých let mohl tatínek požádat o propuštění za dobré chování. „On řekl – ne, žádné žádání nebude! Buď mě pustí, nebo ne,“ vzpomíná Jaroslava Picková. V květnu 1960 přišla velká amnestie a většina politických vězňů včetně Františka Jírovce byla propuštěna. Po návratu nechtěl o svých zkušenostech a zážitcích vůbec mluvit. Začal pracovat v blízké cihelně a později přešel do kotelny ve Škodovce. „Řekli mu, že nedostane důchod, takže musel odpracovat alespoň dvacet let. Do svých pětasedmdesáti let chodil do práce.“ Ve službě byl i v noci na 21. srpna 1968, kdy zažil invazi vojsk Varšavské smlouvy.

Seznámení s manželem, rehabilitace a restituce

V roce 1957 se při shánění strojařů, kteří by Jírovcovým posekali pole, pamětnice seznámila se svým budoucím manželem. Vzali se ale až po tatínkově návratu z vězení v roce 1961. Brzy se jim narodila dcera, o dva roky později také syn. V roce 1963 Jaroslava Picková nastoupila do lakovny v mladoboleslavské Škodovce. Zde po půl roce dostala ekzém, a přešla proto na montážní linku.

Po sametové revoluci se zasadila o rehabilitaci svého tatínka a také o restituci rodinného majetku. „Nabídli mu jednorázovou náhradu 15 000 Kčs. Já jsem mu řekla: ‚To si za žádnou cenu nevezmeš!‘“ Nakonec se František Jírovec dožil plné rehabilitace. Zemřel ve svých sedmadevadesáti letech v roce 2007. V roce 2011 byl přijat zákon o třetím odboji a na jeho základě byl tatínek posmrtně vyznamenán. Této události se dožila alespoň jeho žena Julie.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí) (Tomáš Jungwirth)