Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Pešta (* 1929  )

Zažil jsem tři zákazy Sokola: jednou nacisty a dvakrát komunisty

  • narodil se 3. července 1929 v Týně nad Vltavou do sokolské rodiny

  • Miroslav se zúčastnil Všesokolského sletu na Strahově v letech 1938 a 1948

  • v roce 1948 absolvoval střední průmyslovou školu

  • pracoval jako konstruktér v Křižíkových závodech a v Tesle

  • v roce 1955 se oženil s Vlastou Klasovou, též sokolkou

  • cvičil děti v sokolském duchu pod hlavičkou ZRTV (základní a rekreační tělesná výchova)

  • v letech 1967–1972 jezdil jako vedoucí na dětské tábory do Ledče nad Sázavou

  • v letech 1999–2014 byl náčelníkem T.J. Sokol Královské Vinohrady

  • ještě v roce 2019 cvičil mladší žactvo

Miroslav Pešta se narodil 3. července 1929 v Týně nad Vltavou tamním rodákům Marii a Leopoldovi Peštovým. Miroslav měl o dva roky staršího bratra Jiřího. Otec pracoval jako vedoucí městského elektrického podniku v Týně nad Vltavou, maminka byla v domácnosti.

 

Sokolská rodina z Týna nad Vltavou

Peštovi byli sokolská rodina, a tak byl Miroslav odmalička veden ke sportu. „V Týně byla sokolovna, kterou postavili z vlastních zdrojů lidé, kteří pro to měli pochopení. Někteří dali peníze, jiní si to odpracovali na stavbě. V té sokolovně se pak vyřádilo hodně dětí a dospělých,“ říká Miroslav. Kromě sportovního vyžití mu ale Sokol dával ještě něco navíc. „Dával nám jednak myšlení o naší republice a hlavně nás učil poctivosti a pravosti,“ říká.

Kromě organizovaných sokolských aktivit trávil s bratrem a ostatními kluky nejvíce volného času u Vltavy, kde si hráli nejčastěji. Do školy šel Miroslav v roce 1935, a jak říká, učil se na jedničky a škola ho bavila.

 

Všesokolský slet v roce 1938 oslavoval vlastenectví

 

V roce 1938 se v Praze na Strahově konal X. všesokolský slet. Miroslavovi bylo tehdy devět let. „Byl to první slet, kterého jsem se v Praze zúčastnil, a to díky strýci Ignácovi Plaňanskému, který cvičil v Sokole v Praze-Dejvicích. Prý jestli chci cvičit na Strahově, mám přijet do Prahy a že mě mezi ty kluky zařadí. Když jsme pak nastupovali na obrovskou plochu stadionu, byl to zážitek, který si pamatuji dodnes,“ vypráví pamětník. Dotkla se ho i tehdejší atmosféra, neboť Všesokolský slet v roce 1938 se stal mírovou vlasteneckou manifestací. „Bylo to v takovém tom stylu, že jsme národ vlastní a že jsme Češi. To bylo krásné. Křičeli jsme: ‚Byli jsme a budem, za Benešem pudem.‘ To byl Edvard Beneš, prezident,“ vzpomíná Miroslav.

O několik měsíců později, na jaře 1939, když do Československa vtrhli Němci a Hitler ustanovil Protektorát Čechy a Morava, chodil pamětník do čtvrté třídy. Do Týna přijela početná německá posádka. „Němci zabrali české kasárny a ve škole nám najednou řekli, abychom si dávali pozor a chovali se klidně. Měli jsme obavy, ale naši učitelé byli dobří. Byli vlastenci a pořád nás nabádali, abychom se chovali klidně, nikde nic nevykřikovali a neupozorňovali na sebe,“ vzpomíná Miroslav.

 

Sokol v Týně nad Vltavou za války

Za protektorátu nacisté vlastenecky zaměřený Sokol zakázali a na významnější představitele se zaměřilo gestapo. Mnoho členů Sokola se zapojilo do odboje, byli vězněni a popravováni. „Sokol přestal existovat. Učitelé, kteří byli sokolové a v Sokole nás cvičili, tak ti také nesměli vystupovat a nic dělat. Scházeli jsme se v menších skupinkách a hráli jsme třeba něco s míčem, ale nesmělo se tomu říkat sokolská činnost,“ vzpomíná Miroslav, který věděl i o nebezpečí, kterému jsou sokolové-odbojáři vystavováni, avšak nic konkrétního. „Vědělo se o tom, ale s dětmi se o tom nemluvilo. Byli jsme malí kluci, tak abychom to někde neřekli. Jenom jsem třeba slyšel od táty: ‚Prosím tě, tohoto pána nechte a neříkejte o něm nic,‘“ vypráví pamětník, jehož otec byl podle vzpomínek také součástí skupiny, která pomáhala rodinám postiženým nacismem.

Peštovi měli za války výhodu, že otec pracoval jako elektrikář, a měl proto hodně známých, kteří mu občas platili výslužkou. V době, kdy bylo všechno na příděl a potravinové lístky k obživě sotva stačily, to bylo velké přilepšení. „Byli jsme šťastní, když táta dostal například pět vajíček, hrnek mléka nebo chleba s máslem,“ vzpomíná Miroslav.

 

Obnova Sokola po válce

Po válce sokolové slavili nově nabytou svobodu a pustili se znovu do práce. „To bylo pěkné. Tu sokolovnu, kterou postavili naši dědové, ti staří sokolové obnovili. Ti, kteří Sokol vedli před válkou, už byli staří a my už jsme nebyli malí, byli jsme mladí, nová krev. Do Sokola jsme začali chodit pravidelně a přibyly nové děti. Do půl roku se Sokol zase rozběhl. Nejenže se tam cvičilo, ale hrálo se například i divadlo, ta činnost byla po válce rozšířená,“ vzpomíná Miroslav, který se chtěl věnovat sportu i profesně, ale tatínek ho přesvědčil, aby šel v jeho šlépějích a vystudoval elektrotechniku. Po válce tedy nastoupil na Střední průmyslovou školu v Písku a poté přestoupil do Českých Budějovic. Školu dokončil v roce 1948.

 

Všesokolský slet v roce 1948 pod taktovkou komunistů

V roce 1948 Miroslav cvičil na XI. všesokolském sletu, který se stal pro změnu manifestací protikomunistickou. Po únoru 1948, kdy komunisté převzali moc, sjednotili všechny tělovýchovné organizace pod hlavičku Sokola, násilně změnili jeho vedení a Všesokolský slet už se konal pod komunistickým vedením. Pamětník cvičil na Strahově již jako devatenáctiletý muž. „Ten protest vypadal tak, že když jsme pochodovali kolem tribuny, na které nám kynula tehdejší politická reprezentace, odvrátili jsme od nich hlavy, abychom jim dali najevo, že je nemáme rádi,“ vypráví Miroslav.

 

Zákaz Sokola podruhé

Po Všesokolském sletu komunisté zahájili represe, až Sokol zrušili zcela. „To bylo postupné, od roku 1948, 1949 a v padesátém to už bylo ostrý. Některým sokolům zakázali činnost v Sokole a nesměli tam být. My jsme ale chodili pořád ještě cvičit. Hlavně rodiče na tom malém městě měli pořád zájem, aby jejich děti cvičily a pohybovaly se. Takže je k nám dávali a my jsme říkali, že jsme někdo jiný, ale cvičíme jako v Sokole,“ vypráví Miroslav.

V roce 1950 sloužil na vojně v Plzni jako elektrotechnik u spojovací jednotky. Byl zaměstnán jako konstruktér v Křižíkových závodech a poté v Tesle. V roce 1953 se seznámil se svou budoucí ženou Vlastou, též sokolkou, v roce 1955 se vzali a v letech 1956 a 1959 se jim narodila dcera a syn.

V roce 1966 pamětník začal cvičit s mladšími žáky na Vinohradech. Sokol tehdy fungoval pod hlavičkou ZRTV (základní a rekreační tělesná výchova). „I když byl zrušený, používali jsme systémy toho tělovýchovného cvičení, které jsme znali ze Sokola. S dětmi jsme zacházeli stále stejně a stále jsme je učili tomu, aby byly čestné a poctivé. Jenom jsme nesměli používat název Sokol,“ vysvětluje Miroslav.

Peštovi se o politiku příliš nestarali, žili rodinným životem a také prací s dětmi v tělocvičně na Vinohradech. V létě vedli dětské sportovní tábory v Ledči nad Sázavou, a to v sokolském duchu. V roce 1968, krátce poté, co se v pražském kongresovém paláci konala ustavující schůze pro obnovu Sokola, byli právě v Ledči na táboře. „Okupace Sověty v srpnu toho roku byla ohromným zklamáním. Sokol byl opět zakázán,“ vzpomíná Miroslav.

 

S dětmi pracujeme zadarmo, jen pro radost

Miroslav Pešta měl ve vinohradské sokolovně na starost mladší žactvo. Až do obnovy Sokola v roce 1990 tam působil pod hlavičkou ZRTV (základní a rekreační tělesná výchova). V letech 1999–2014 byl náčelníkem T.J. Sokol Královské Vinohrady. Se sokolovnou se rozloučil až v roce 2019 oslavou svých devadesátých narozenin. Do té doby cvičil mladší žactvo.

„Člověk má radost, když se k vám přihlásí rodič s malým dítětem a řekne: ‚Já jsem k vám taky chodil cvičit.‘ Děti v Sokole nejen cvičí, ale dává jim to hodně i pro normální život. To je také důvod, proč jsem takovou práci dělal. A to přesto, že když se rodiče ptali, jaký máme plat, a já jim na to říkal, že to dělám zadarmo, nechtěli tomu uvěřit. My jsme to ale opravdu dělali jenom pro radost těm dětem a neměli jsme za to žádné platy,“ říká Miroslav Pešta.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa: příběhy z Prahy 2

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť národa: příběhy z Prahy 2 (Petra Verzichová)