Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jitka Pešová (* 1927  )

Děkuji Bohu za dobré věci, které mě potkaly, nic od něho nečekám

  • narodila se 22. září 1927 v Brně, dívčím jménem Tobyášová
  • vzpomínky na tatínka – Jaroslav Tobyáš, specialista na pěstování a zpracování lnu, ředitel Výzkumné stanice lnářské v Domanínku, vrchní ministerský rada
  • život v Domanínku
  • zatýkání v obci v období heydrichiády – zatčeni a zavražděni Alice Fainová, Bohumír Běhula, manželé Nedělovi
  • zážitky z konce války v Bystřici nad Pernštejnem
  • studium na Vysoké škole zemědělské v Brně, vyhození ze školy kvůli „buržoaznímu původu“
  • vychovatelkou v mateřské školce, pedagogické působení

Dětství v Domanínku

Jitka Pešová, dívčím jménem Tobyášová, se narodila 22. září 1927 v Brně. S rodiči a o tři roky mladší sestrou prožila své dětství v Domanínku u Bystřice nad Pernštejnem. Maminka Marie, za svobodna Matějková, pocházela z Věcova. Vyučovala v Jimramově a po svatbě se věnovala rodině. Tatínek Jaroslav Tobyáš pocházel z Německého, dnešním názvem Sněžného. Měl výborné studijní výsledky a po maturitě odešel na vysokou školu zemědělskou ve Vídni. Po kázeňském přestupku, snad projevu českého vlastenectví nebo kritice monarchie a jejího válečného angažmá, mu studium přerušili a za trest ho odeslali na frontu. Sloužil jako zásobovací důstojník. Studia dokončil až po konci války. Stal se předním československým odborníkem na pěstování a zpracování lnu. Zastával úřad vrchního ministerského rady pro problematiku lnářství. Založil a vedl Výzkumnou stanici lnářskou v Domanínku. Polnosti stanice původně náležely zbytkovému statku zabavenému spolu se zámečkem hraběti Mitrovskému po roce 1918. Tobyášovi bydleli v jednom z bytů domanínského zámečku.

Pamětnice vypráví o idylickém dětství v krásném prostředí zámeckého parku a okolní přírody, ovocných sadech, zelinářské zahradě i dílnách výzkumné stanice. S dětmi si hrály na schovávanou a honěnou, dělaly ohníčky, chodily na houby a bukvice. Jitku bavilo pomáhat s prací na poli a hlídat kozy na pastvě. Chodila spolu s dětmi z Domanínka pěšky do školy v Bystřici. Když napadlo sněhu tak, že by pěšky neprošly, vezly se ve slámě na saních. S kamarády lyžovala, a když zamrzly zatopené louky, dalo se jet na bruslích až k Bystřici.

Obec v obklíčení

Během mobilizace v roce 1938 Josefa Tobyáše povolali na ministerstvo zemědělství. Jitka vzpomíná na strach, který o něj doma měli. I přes okupaci život v Domanínku celkem nerušeně plynul až do přelomu let 1940 a 1941. V té době se v obci objevilo židovské děvče Alice Fainová, snoubenka pomocného úředníka na státním statku Bohumíra Běhuly. Všichni v okolí o jejím ilegálním nehlášeném pobytu věděli a neřeklo se jí jinak než Brahdiová, podle jména jediného Žida v okolí. V roce 1941 se Jitka s rodinou odstěhovala do Bystřice nad Pernštejnem. Tatínek dál pracoval v Domanínku, kam dojížděl na kole.

Německé úřady se dozvěděly o úkrytu židovské dívky z anonymního udání. Obec obklíčili vojáci. Zatkli Alici Fainovou i manžele Nedělovy, u kterých ji zadrželi. Odvedli i Bohumíra Běhulu. Josef Tobyáš, který díky své dokonalé němčině zprostředkovával kontakt mezi domanínskými a gestapem, se snažil zajistit, aby nedošlo k dalšímu zatýkání. Pamětnice vypráví: „Všechny odvezli kromě pana Hájka, který pro ni organizoval pomoc potravinami. Ten nebyl prozrazen, ale měl veliký strach z toho, že bude stejně dopaden. A tak se ze zoufalství, a aby ochránil svoji rodinu, v dolní stodole oběsil.“

Nehajluj levou!

Jitka vzpomíná na výuku za protektorátu: „Oni se pořád snažili nás něco naučit. Byl to ten typ starých kantorů, kteří mysleli, že ta jejich latina je nejdůležitější na světě. Naším vyučovacím jazykem byla němčina. Měli jsme zakázánu výuku české literatury. Neměli jsme žádné učebnice, všechno se psalo. Zeměpis jsme neměli, to jsme stále papouškovali něco o Německé říši. Potom jsme také vypočítávali vzdálenosti hvězd, dodneška o tom nic nevím. Také k nám přišel na hospitaci německý nacistický inspektor a museli jsme všichni hajlovat. Jeden můj spolužák František byl levák, a tak zahajloval levou rukou. To byl veliký přečin. Byl za to volán do ředitelny, kde se musel omlouvat a vysvětlovat, že je levák, že se spletl.“

Střelba v Bystřici

Konec války Jitka prožila v Bystřici nad Pernštejnem. Po nezdařeném útoku partyzánů na německý lazaret zřízený v místní škole si jeho velitel vyžádal vojenskou pomoc. Pamětnice vypráví: „Zavolal vlak esesáků, který měl přijet z Rožné do Bystřice. My jsme se koukali z našeho domku. Dívali jsme se z okna, najednou něco vyskočilo, bylo vidět plamen a zase to poskočilo dál. Chvilku jsem to pozorovala, a když se to přiblížilo, poznala jsem, že to jsou vojáci a střílejí z pušek. Rychle jsme utekli z obýváku do sklepa a tam jsme se zdrželi asi hodinu, dokud střelba neutichla. Šli jsme se podívat do našeho obýváku. Rozstřílená okna, prostřílené dveře a vypadnul i kus zdi.“ Velitel lazaretu vzal několik předních občanů Bystřice, mezi nimi i Josefa Tobyáše, jako rukojmí. Hrozil jejich popravou v případě dalšího napadení jemu svěřených vojáků. Naštěstí byly prý partyzánské skupiny v okolí informovány a zdržely se dalších útoků. Tatínek se šťastně vrátil domů. Osvobození prý proběhlo klidně. Vítali vojáky Rudé armády, prý převážně rumunské národnosti, s květinami. Osvobození i pozdější soužití s vojáky probíhalo podle vzpomínek Jitky přátelsky a bez problémů.

Čistka ve škole

V roce 1946 Jitka odmaturovala na gymnáziu v Tišnově. Udělala přijímací zkoušky na zemědělskou univerzitu v Brně. Před nástupem museli studenti absolvovat tři měsíce praxe v zemědělství, které si Jitka splnila prací na stanici a statku v Domanínku. Studium ji bavilo a děvčata, která byla na zemědělském oboru v menšině, byla hýčkána a obdivována spolužáky. 25. února 1948 ležela Jitka doma v posteli s angínou. Když se z rádia dozvěděli o uchvácení moci komunisty, celá rodina plakala. Všem bylo jasné, že přicházejí temné časy. Komunisté záhy vyhodili Jitku pro její buržoazní původ z vysoké školy. Odcházela prý beze slova, vyhozeno bylo mnoho studentů, všichni její známí prý museli odejít také.

Životní poslání

Našla si práci v potravinách. V roce 1950 se vdala za svého spolužáka ze studií. Dlouho prý bydleli odděleně – ona v Bystřici, on v Brně, bytů bylo málo a neměli peníze. Jednoho dne zůstala maminka Marie doma s horečkou a Jitka šla místo ní hlídat do družiny. Ihned se jí práce s dětmi zalíbila. Stala se družinářkou. S nadšením se dala do samostudia a podařilo se jí doplnit i vysokoškolské vzdělání se specializací český a německý jazyk. Odpromovala v roce 1968 a začala učit na druhém stupni. Své zaměstnání brala jako poslání. Učila ráda, přestože s sebou práce přinášela i dohled a nutné úlitby režimu. Vypráví: „Nikdy jsem ve straně nebyla, ale muselo se čárkovat. Jestli jsme připravili někoho, kdo umí básničku na schůzi KSČ. Jestli jsme byli na Prvního máje. Jestli jsme byli na schůzi. Kolik jsme udělali brigád, všecko... Pořád tam viselo lejstro, kdo kde byl a čeho se zúčastnil. Jednou týdně jsme museli předkládat přípravy. Výchovné a vyučovací cíle – Jak byla Rudá armáda úspěšná nebo Co se povedlo komunistické straně. Shoda podmětu s přísudkem. Jednou za týden nebo čtrnáct dní jsme měli školení. Museli jsme z toho dělat zkoušky a u té zkoušky byl přítomný soudruh ředitel, soudruh předseda KSČ a zástupce města. Právě tím jsme byli donuceni, že jsme se museli všechno naučit, abychom neudělali blamáž před těmi představiteli.“

Časem se s manželem přestěhovali do Brna, kde si postavili řadový domek. V devadesátých letech Jitka ovdověla. Domek prodala a odstěhovala se do Prahy, aby byla nablízku synovi a jeho rodině. Do Domanínku se od svého mládí již nevypravila a vracet se nechce. Slyšela zvěsti o zpustošení zámeckého parku a okolí a nechce si kazit krásné vzpomínky z dětství.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: 10 pamětníků Prahy 10