Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tomáš Pertile (* 1933  †︎ 2019)

• narozen 2. září 1933 v Ostravě v rodině úředníka

• otec mu zemřel roku 1941 na tuberkulózu

• matka vážně onemocněla

• v letech 1942 až 1944 žil v sirotčinci sester Dominikánek v Liptále na Vsetínsku

• pamětník 2. světové války a osvobození Ostravy

• matka spolupracovala s jedním z průkopníků boje proti TBC Bohumilem Malým

• vyučil se zámečníkem a soustružníkem

• na vojnu byl povolán k PTP

• dálkově si udělal maturitu a poté studoval astronomii

• v letech 1963 až 1972 vedl lidovou hvězdárnu v Ostravě

• roku 2004 byla po něm pojmenována planetka

Rod Tomáše Pertileho má kořeny v severní Itálii. Jeho praprarodiče přišli do Ostravy v roce 1841 z Benátska. Království lombardské a benátské bylo tehdy součástí Rakouského císařství, které lákalo mladé lidi na práci do rozrůstajících se Vítkovických železáren. „Otec vzpomínal, že doma ještě mluvili italsky. Byl nejmladší ze čtyř sourozenců a poslední z rodiny, kdo ovládal italštinu. Mluvil samozřejmě také německy a česky,“ říká Tomáš Pertile.

Jeho dětství poznamenala 2. světová válka a také smrt otce. Pavel Tomáš Pertile zemřel v roce 1941 na tuberkulózu. Pamětníkova maminka se nervově zhroutila, když nedlouho po manželově smrti náhle zemřela také její matka. Nebyla schopna se postarat o dítě. Musela se léčit a Tomáš pak žil skoro do konce války v ústavech. Nejprve strávil několik měsíců v dětském domě v Přerově, v letech 1942 až 1944 žil v sirotčinci řádových sester Dominikánek v Liptále na Vsetínsku.

 

Dávali jsme Hitlerjugend najevo, že nejsou vítáni

„Po prázdninách roku 1942 zabrali hlavní budovu ústavu Němci. V duchu Hitlerjugend tam vychovávali německé chlapce. Nás přemístili do takzvaného útulku. Vnímali jsme je jako naše nepřátele a snažili jsme se jim dávat najevo, že nejsou vítáni,“ říká pamětník. Vzpomíná na akce, které proti německým vrstevníkům vymýšleli.

„Hitlerčíci chodili pravidelně do Vsetína. S partou kluků jsme toho využili, tajně jsme pronikli do světnic a udělali jim v nich hrozný nepořádek. Pamatuji si také na pranici. Němečtí kluci stříleli venku z luku na terč, šípy dopadaly i za živý plot. Stáli jsme tam a lámali je. Do rvačky, která z toho vznikla, se na naší straně zapojili i spolužáci z vesnice,“ popisuje liptálský dětský odboj. Jindy naházeli střepy pod splav, kde se malí Němci koupali. Za povedenou považuje akci, kdy jim nastražili na stožár starý hrnec plný smetí, které se jim vysypalo na hlavy.

„Byli jsme malí kluci a nedocházelo nám, co z toho mohlo být. Měli jsme velké štěstí, že nám to prošlo,“ říká. Na řádové sestry, které na ně dohlížely, má dobré vzpomínky. „Byly hodné a nikdy jsme u nich neměli hlad. Protože měly vlastní hospodářství se zvířaty i polem, nemusely prakticky kupovat nic v obchodě. Kdykoliv jsme si mohli ukrojit domácí chleba, který byl velmi dobrý,“ říká. Později se dozvěděl, že sestry posílaly po jednom starším chlapci jídlo i partyzánům, kteří se skrývali v okolních lesích.

 

Přelety bombardérů

Tomáš Pertile vzpomíná, jak nad Liptálem létaly svazy amerických letadel. Dobře si pamatuje na 29. srpen 1944, kdy stovky čtyřmotorových bombardérů 15. letecké armády mířily na Ostravu a Bohumín. „Okenní tabulky drnčely, s námi to vibrovalo. V domnění, že nás z té výšky uvidí, jsme jim mávali. Věděli jsme, že letí bombardovat a přáli jsme jim, aby se jim to povedlo,“ vzpomíná Tomáš. Jednalo se o první a největší nálet na Ostravu. Cílem bylo poškodit průmysl, železniční uzly a muniční sklady. Bomby dopadly i na centrum a městské části Zábřeh a Vítkovice. Zemřelo více než pět set civilistů.

Pamětník byl také svědkem toho, jak kousek za Liptálem jeden zasažený bombardér spadl. „Byl jsem venku, slyšel jsem velmi nezvyklý zvuk. Pak jsem viděl, jak se zpoza kopce vynořilo letadlo. Letělo nízko a padaly z něj černé tečky. Byli to členové posádky, kteří vyskakovali. Chvilku potom, co vyskočil poslední, letadlo ještě ve vzduchu explodovalo. Trosky dopadly do lesa za vesnici. Hořelo tam a vybuchovala nevystřílená munice,“ vypráví. Po válce se na místo dopadu trosek vrátil a našel tam různé drobné pozůstatky. Od té doby se zajímá o vojenskou historii, zvláště o bojová letadla.

Konec války Tomáš prožil už v Ostravě. Během roku 1944 onemocněl, dostal těžký zápal plic a musel být převezen do nemocnice ve Vsetíně. Tam si pro něho v listopadu přijela matka. Předtím vyráběl s chlapcem, který s ním ležel na pokoji, protiněmecké letáky. „Kreslili jsme, jak Němci dostávají na frak. Naše oddělení bylo ve druhém patře. Jednou, když bylo větrno, jsme ty papíry vyházeli oknem ven. Rodiče toho druhého chlapce pak jeden leták venku našli a nějak poznali, že je to dílo jejich syna. Dostal pořádný výprask. Mně se nic nestalo,“ vzpomíná.

 

Nálety a osvobození Ostravy

„Na denní nálety jsem si zvykl, ale nenáviděl jsem ty noční. Matka mě s sebou brala na návštěvu k tetě, která bydlela nedaleko Čapkovy sokolovny. U ní jsem to zažil dvakrát. Jednou spadla bomba docela blízko. Byli jsme s dalšími lidmi ve sklepě. Bylo serváno elektrické vedení, zhaslo světlo, děti křičely, ženy plakaly,“ vzpomíná Tomáš. Když byli v době poplachu doma, což bylo u seřaďovacího nádraží v Přívoze, schovávali se v krytu nedaleké hornické kolonie Jindřiška.

Vzpomíná si na špatnou kvalitu válečných bot, a hlavně potravin. „Dnes by to nejedl ani bezdomovec,“ míní. Pamatuje také na hlídky, které kontrolovaly zatemnění. V Ostravě se s maminkou šťastně dočkal osvobození. „Den předtím, 29. dubna, kdy se mi podařilo vyklouznout z domu. Slyšel jsem střelbu a nedaleko Polského domu jsem viděl explodovat granát. Na chodníku zůstalo něco ležet. Pak jsem se dozvěděl, že to byla žena s dítětem v kočárku,“ vypráví. Po městě byly rozházené letáky a výzvy obyvatelům v různých jazycích. Jeden vytáhl z louže a má ho dodnes schovaný.

Osvobozující vojska Rudé armády dorazila do Ostravy po těžkých bojích 30. dubna. „Houkal poplach, který nebyl nikdy odvolaný. Zůstali jsme s maminkou doma. Dívala se ven z okna. Nejprve viděla dva prchající německé vojáky, kteří něco vykřikovali. Za chvíli už kolem běželi dva Rusové s kulometem. Maminka je pozdravila. Pak se ke mně otočila a řekla: ‚Konečně máme svobodu.‘ Na to se nedá zapomenout.“

 

Maminka a doktor Bohumil Malý

Jeho matka Marie, která pocházela z Berouna, pracovala na konci 1. světové války v kuchyni vojenského lazaretu. Jeho velitelem byl tehdejší vojenský lékař a později uznávaný specialista na plicní choroby Bohumil Malý. Marie vystudovala v Praze vyšší školu sociálních pracovnic a po praxi byla poslána do Ostravy. Tam se s Malým opět potkala a stala se jeho spolupracovnicí.

Bohumil Malý založil po celém Ostravsku a také na Valašsku odbory a bezplatné poradny Masarykovy ligy proti tuberkulóze. Organizace vznikla po 1. světové válce s cílem bojovat proti této velmi rozšířené zhoubné nemoci. Malý se zaměřil hlavně na pomoc chudým pacientům z dělnických a hornických rodin. Mapoval nejohroženější místa s výskytem TBC, zakládal dětské zotavovny v Beskydech. „Maminka to u něho dotáhla na vedoucí ozdravných prázdninových táborů.“ U doktora Malého pracovala do jeho smrti v roce 1950. Podobnou práci pak dělala až důchodu.

 

Místo kasáren jsme se ocitli v lágru

Po základní škole se Tomáš vyučil zámečníkem a soustružníkem při podniku OKR. Kádrově byl začleněn mezi politicky nespolehlivé osoby, a tak musel roku 1952 narukovat k Pomocným technickým praporům. Jeho ročník patřil k posledním odvedencům k převýchovným pracovním útvarům. „Přijímač jsme měli v Novákách na Slovensku. Byl to původně sběrný tábor pro Židy. Odtud byli posíláni do Osvětimi. Po válce tam byli němečtí zajatci. Třímetrový plot z ostnatého drátu, strážní věže, nahoře reflektory, na věži hlídač se samopalem. Na světnici nás bylo čtyřiašedesát, latríny, slamníky jsme si museli sami nacpat. Mysleli jsme si, že budeme v kasárnách, ale ocitli jsme se v lágru,“ vzpomíná na začátek vojenské služby.

„Když se někdo ptal velitele, proč nás dali za dráty, dozvěděli jsme se, že nás chrání. Tamní obyvatelé nás prý nemají rádi a mohli by nám ublížit. Mohla to být i pravda, protože o nás šířili, že jsme zločinci,“ doplňuje. Po přijímači se dostal do Bánské Bystrice. „Půl dne jsme měli výcvik, půl dne jsme pracovali na stavbě. Měli jsme civilního mistra, který hodnotil naše výkony. Opušťák jsme si mohli teoreticky zasloužit prací, ale u nás to neexistovalo. Nebyl jsem doma ani jednou. Nepustili mě ani na dědečkův pohřeb.“

V druhém roce vojenské služby byl přeřazen k Technickým praporům. „Škrtli nám v průkazech jedno P, dali nám zbraně, ale jinak se nic nezměnilo,“ říká Tomáš. Část vojny strávil v Litoměřicích, kde stavěl sídliště u nádraží, službu zakončil v Lovosicích. „Myslel jsem si, že si do civilu přivezu aspoň nějaké peníze, ale všechno, co jsem vydělal, padlo na zaplacení ubytování a dalších věcí. Byl jsem také přes dvacet dnů ve vězení, a to jsem musel také uhradit. Armáda na nás slušně vydělávala. Bylo to všechno, jen ne normální vojna,“ shrnuje.

 

Vášeň pro astronomii

Po vojně si našel místo ve skladu firmy Pozemní stavby. Při zaměstnání vystudoval gymnázium. Začal se zajímat o astronomii, která se stala jeho největším koníčkem. Aktivně se zapojil do činnosti kroužku, který měl zázemí v již neexistující lidové hvězdárně v Českobratrské ulici v centru Ostravy. V polovině šedesátých let absolvoval pomaturitní studium astronomie ve Valašském Meziříčí. Po dva roky tam jezdil na víkendová soustředění. V letech 1963 až 1972 ostravskou lidovou hvězdárnu vedl.

„Pak mě vyhodili. Záminkou bylo to, že jsem veřejně promítal filmy o americkém vesmírném programu Apollo. Hvězdárna spadala pod Osvětovou besedu. Šéfkou byla zuřivá komunistka, která v tom spatřovala protisocialistickou činnost. Filmy, které byly velmi zajímavé, jsem si několik let půjčoval na americké ambasádě v Praze, kde byla přístupná filmotéka. Promítal jsem je nejen na hvězdárně, ale také ve školách i mimo Ostravu,“ vysvětluje Tomáš. V polovině devadesátých let začal spolupracovat s nově vybudovanou hvězdárnou a planetáriem v Ostravě-Porubě. Za dlouholetou popularizaci astronomie po něm byla v roce 2004 pojmenována planetka.

V těžkých časech mu pomáhala víra a přátelství s lidmi z evangelické Církve bratrské i katolíky. Patřil ke katolické mládeži, která se semkla kolem duchovního a básníka Josefa Hrdličky. V životě je podle něho nejdůležitější držet se za každé situace svého dobrého vychování. „Člověk se snadno může stát špatným. Záleží na výchově odmalička. Já jsem z ní čerpal celý život.“