Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Peringer (* 1955)

Zbytečná operace Krkonoše přinesla oběti

  • narozen 6. března 1955 v Novém Městě na Moravě

  • otec pracoval v uranových dolech v Dolní Rožínce

  • na základní škole čelil tlaku kvůli praktikované víře

  • Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy nedokončil kvůli prasklému svalu na ruce

  • odmaturoval na zdravotní škole

  • v roce 1979 narukoval na vojnu

  • na poddůstojnické škole získal odbornost zdravotní instruktor

  • u bojového útvaru v Klatovech pracoval na ošetřovně

  • během operace Krkonoše v prosinci 1980 byli František Peringer s lékařem Janem Denigerem na místě tragické nehody tanku

  • v 80. letech 20. století odmítl nabídku StB ke spolupráci

  • v roce 1989 začal podnikat ve spedici

  • roce 2021 žil v Brně

Poslali je v tancích, obrněných transportérech a nákladních autech na Polsko, aby tam potlačili snahu hnutí Solidarita o svržení totalitního režimu. Ale než do země za severní hranicí Československa dojeli, dostali vojáci z útvaru v Klatovech rozkaz vrátit se do kasáren. Při bojové operaci Krkonoše, do níž v prosinci 1980 vyrazili s ostrou municí, se nestřílelo. Stejně si však vyžádala oběti na životech.

Při havárii u Týna nad Vltavou zahynuli čtyři vojáci. Po pádu tanku do bahnité strouhy je nechali velitelé dlouhé hodiny bez pomoci, poněvadž nechtěli přerušit kvapný přesun útvaru k polským hranicím.

„Soudruzi generálové se snažili, aby se zmátl kapitalistický nepřítel, který všechno viděl,“ říká František Peringer, zdravotník z ošetřovny u klatovského útvaru, kterého velitelé nechali s MUDr. Janem Denigerem u převráceného tanku. „Aby to nevypadalo, že jedeme tvrdě na Polsko, tak jsme dostali rozkaz jet z Klatov na jih směrem na České Budějovice, kde jsme se měli otočit a skutečně jet na sever.“

Rozkaz k tažení na Polsko obdržely slánská a táborská tanková divize 6. prosince 1980. Spolu s tankisty vyrazily na sever rovněž motostřelecké jednotky v obrněných transportérech, dělostřelecké oddíly a další jednotky Československé lidové armády (ČSLA). Celkem se na Polsko rozjelo 17 309 vojáků, 541 tanků, 261 bojových vozidel pěchoty, 335 obrněných transportérů, 139 děl a dalších kusů dělostřelecké techniky a stovky nákladních a osobních automobilů. Patřili mezi ně i tankisté a příslušníci dalších jednotek z útvaru v západočeských Klatovech.

 

Na zledovatělých silnicích tankisté neuměli jezdit

„Povětrnostní podmínky byly šílené. Mrazy minus dvacet, ale i pětadvacet stupňů, sníh a zledovatělé silnice. U Týna nad Vltavou směrem na Bechyni je Židova strouha a nad ní mostek,“ vzpomíná František Peringer. „Tankisté uměli jakž takž jezdit v terénu. Ale tady byl asfalt. Jeden z tankistů to tam nezvládl a sklouzl, nebo usnul. Tank se zřítil dolů do strouhy a převrátil se na kapotu.“

Osádku tanku tvořili řidič Jiří Wolf, Josef Dudák, Oto Gogol, František Krpelán. Všichni zahynuli.

 

Velitel hnal dál tankisty, kteří chtěli pomoci kamarádům

„Tankisti, kteří jeli za nimi, viděli, co se stalo. Sjeli ke strouze a chtěli se zapojit jeden za druhým a tank vytáhnout,“ upozorňuje František Peringer. „Nicméně přijel velitel klatovských tankistů a rozkázal, ať jedou dál, že je bojová akce a nejde, aby tam zůstali. A řekl, že přijede vyprošťovací tank z Klatov. S doktorem Honzou Denigerem jsme jeli na konci kolony, abychom mohli řešit, když se něco stane. Nařídili nám, ať tam zůstaneme, abychom se postarali o vojáky, co zůstali v tanku. Na vyprošťovací tank jsme čekali víc než šest hodin, v tom mrazu. Úplně jsme nevěřili, že to dobře dopadne.“

V třeskutých mrazech ‚odcházela‘ při tažení na Polsko zastaralá a špatně udržovaná technika ČSLA. Kvůli nezkušenosti řidičů tanků a obrněných transportérů s jízdou po silnicích se množily havárie, a tak vyprošťovací tanky nestíhaly.

Vojáci ponechaní u převráceného klatovského tanku bouchali na pancíř, odpovědi se ale nedočkali. Když konečně přijel vyprošťovací tank z Klatov, pokusil se havarovaný tank ze strouhy vytáhnout. „Praskla mu ale kladka a letěla stovky metrů daleko,“ podotýká František Peringer. „Museli jsme čekat na další vyprošťovací tank, který přijel z Týna nad Vltavou.

 

Pane doktore, sundejte ten prstýnek

Převrácený tank se podařilo z Židovy strouhy vytáhnout, až když se spojily dva vyprošťovací tanky. Po otevření horního poklopu do tanku objevili záchranáři už jen čtyři zmrzlá těla. „MUDr. Deniger dělal ohledání mrtvých těl a vypisoval úmrtní listy, ale jen u Jiřího Wolfa měl podezření, že mohlo dojít ke smrti mechanickou cestou, že se mu přerazil vaz nebo něco takového,“ tvrdí František Peringer. „U všech ostatních bylo naprosto zřejmé, že se utopili a zemřeli udušením. Minimálně tři vojáci byli ještě živí, když se to stalo, což už je úplná tragédie. Z mého pohledu mohli žít, kdyby tankisty, co tam byli dole, neodvolali a tank vytáhli.“

Kromě zmrzlých těl museli záchranáři nejdříve z tanku vyndat ‚stovky‘ – tedy tankové náboje ráže 100 milimetrů. „Bylo to strašné. Pak tam přistál vrtulník s nějakým naším generálem, úplně neoplýval inteligencí. Mrtvý Jiří Wolf měl na ruce prstýnek. Generál řekl Honzovi Denigerovi: ‚Pane doktore, sundejte ten prstýnek, ať soudružka manželka má prstýnek.‘ Doktor odpověděl: ‚Ale to nejde, vidíte, že to nejde.‘ Generál mu rozkázal: ‚Tak ten prst ustřihněte, to přece není problém, vždyť je to mrtvé.‘ Doktor řekl: ‚To si udělejte sám, to já dělat nebudu.‘“

Když se doktor se zdravotníkem dostali k dokumentům mrtvých, zhrozili se. Uviděli, že Jiří Wolf měl u sebe fotky tří dětí smotané do ruličky. „V konečné fázi nebyly jeho, byly z rodiny, jak jsem ale zjistil až teď,“ poznamenává František Peringer. „Jiří Wolf a jeho manželka ovšem dítě čekali.“

 

Uran byl zlatý důl, ale i jízdenka na hřbitov

František Peringer se narodil 6. března 1955 v Novém Městě na Moravě jako nejmladší ze tří bratrů. Jeho rodina žila v Bystřici nad Perštejnem a tatínek Alois pracoval jako důlní elektrikář v uranových dolech Dolní Rožínka, maminka Františka se starala o domácnost.

„V Bystřici žilo kolem deseti tisíc lidí a skoro všichni otcové pracovali na uranu. Slyšeli jsme z Rožínky sirény, když se stala mimořádka, maminky běhaly ven, koho to zase zasypalo nebo spadl do komínové šachty,“ upozorňuje František Peringer. „Právě mezi komínáři bylo nejvíc obětí. Připravovali hlavní šachtu dolů, brali nepředstavitelné peníze, ale museli dělat i nepředstavitelné výkony, nepřivazovali se a stávalo se, že spadli dolů. Byly i závaly, nemoci z povolání. Veškerý uran šel zadarmo do Sovětského svazu. Kolik chlapů tam ztratilo zdraví a život, bylo to naprosto tragické.“

Podle Františka Peringera ale měli horníci na výběr, často však nedokázali odolat extrémně vysokým platům. Ani jejich ženy. „Jedna naše sousedka, Slovenka, říkala: ‚Jožko prinesol domou toľko peňazí, že som ich ani nezrátala.‘

 

Horníci výplaty propíjeli a prohrávali v kartách

„Soudruzi se uměli o horníky postarat. Když šel náš tatínek do dolů, dostal v roce 1961 přepychový byt s velkými pokoji, s ústředním topením a teplou vodou,“ upozorňuje František Peringer. „Problémem ale bylo, že horníci vzali po výplatě peníze, šli v Dolní Rožínce do hospody s názvem Mexiko, zahráli si plátýnko a mnoho z nich odešlo domů bez peněz. Jiní měli naopak dvojnásobky. Někomu pak skončila kudla v břiše.“

Pamětník dodává, že manželky si stěžovaly a prosadily, aby se před výplatou a po výplatě zavíraly v Dolní Rožínce a v Bystřici hospody. „Horníci dobře věděli, že jim práce v uranových dolech nepřispívá ke zdraví, tak pili, aby měli něco ze života,“ prohlašuje. „Náš tatínek patřil mezi slušné a nepil vůbec. Po letech přešel zezdola na práci na povrch, ale stejně umřel v šedesáti osmi letech na rakovinu.“

Mezi nejvýraznější dětské vzpomínky Františka Peringera patří vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968 a ponižování ve škole kvůli víře.„Soudružka učitelka Dobiášová byla jedno z nejhorších stvoření, jaké jsem kdy potkal. Brala děti, co chodily do kostela, jako tmáře,“ říká. „Moje rodina byla katolická. Stávalo se, že při vyučování chtěla, aby se postavily děti, které chodí do kostela. Když se pět nebo šest z nás po její výzvě přiznalo, ptala se, proč tam chodíme, proč jsme tmáři. Před celou třídou nás někdy v letech 1962 až 1963 deptala tak, že jsem i brečel.“

 

Z okupace neměl rozum, Sovětům nosil čaj

Během okupace v roce 1968 neměl František jako třináctiletý dost rozumu, aby chápal, co se odehrává. Unaveným a žíznivým sovětským vojákům dokonce nosil čaj. Možná i proto, že si sovětské vojáky představoval pod vlivem komunistické propagandy a válečných filmů jako hrdiny. O pět let starší bratr mu ale rychle vysvětlil, oč při invazi vojsk Varšavské smlouvy běží.

Po základní škole nastoupil František na gymnázium a po něm na Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Po dvou letech studia mu však praskl sval na ruce a vysokou školu nedokončil. K maturitě na gymnáziu však přidal maturitu na zdravotní škole. Protažená studia nicméně znamenala, že na vojnu šel až v roce 1979, tedy ve svých 24 letech. Po měsíčním přijímači prožil pět měsíců na poddůstojnické škole (takzvané péešce) v Uherském Hradišti, kde získal specializaci zdravotní instruktor, ve vojenském slangu byl ‚lapiduch‘.

Po poddůstojnické škole ho odveleli k bojovému vojenskému útvaru 1735 do Klatov ležících nedaleko od hranice s Německou spolkovou republikou. Za totality šlo o nepřátelský imperialistický stát.

 

Šikana nás neminula

Přelom sedmdesátých a osmdesátých let 20. století byl dobou, kdy dvouletá vojna byla pro většinu branců noční můrou. Armáda se zmítala v rozkladu a pokrytecké přetvářce, stejně jako celá socialistická společnost. V kasárnách se rozmáhala šikana, při níž ‚staří‘ vojáci druhého ročníku – mazáci a supermazáci, duševně i tělesně týrali ‚mladé‘ vojáky prvního ročníku – zobáky a půlročáky. Důstojnický sbor, ve své většině morálně zdevastovaný, krutou a neuvěřitelně rafinovanou šikanu až na výjimky připouštěl, aby si usnadnil práci.

„Věděli jsme, do čeho na vojnu jdeme. Věřili jsme, že nás to nějak mine, ale samozřejmě nás to neminulo,“ prozrazuje František Peringer. „Co se mě týká, nezažil jsem urážky, ponížení, šikanu, měl jsem výjimečné štěstí. Na péešce byl jenom jeden méně inteligentní a trošku podivný záklaďák, desátník, velitel čety. U Uherského Hradiště je kopec nazvaný Rochuz. Běhali jsme tam i v plynových maskách. Tento desátník se na mě díval a říkal: ‚Hele, ty seš ňákej dobrej, dobře běháš.‘ Odpověděl jsem mu, že to mám z civilu naběhané. Jednou odpoledne mě nechal běhat v plynové masce kolem kopečka. Pořád se mě ptal, jestli toho mám dost. Ale neřekl jsem mu to, neudělal jsem mu radost. Nakonec musel říct ‚dost‘ on sám.“

 

Propít se do civilu

Podle Františka Peringera nebylo žádnou výhrou dostat se na vojnu do Klatov, ale potkalo ho štěstí v neštěstí. „Lapiduchové supráci, kteří tam byli, nebyli typy, co by pomáhali obyčejným vojákům. Moc se o ně nestarali. Hned první den po mém příjezdu na útvar mě dali do služby a rozhodli se propít do civilu,“ tvrdí pamětník. „Dovezli si obrovské množství alkoholu a opili se. ‚Útvarový dévéťák‘, nadporučík Beránek, je neměl rád, počíhal si na ně a skončili v kriminále. My ‚mladí‘ vojáci jsme převzali ošetřovnu a tři měsíce jsem sloužil v kuse. Na svou rotu jsem ani nezašel. Kdybych tam přespával, asi bych taky zažil pokus o šikanování, ale asi bych se nenechal.“

František Peringer vysvětluje, že zdravotník byl na vojně vážená osoba s velkými pravomocemi a nikdo z velitelů ani z vojáků si na něj nedovolil. Náčelník ošetřovny v Klatovech, voják z povolání, inteligentní absolvent medicíny, chtěl mít klid. Když se o to jeho podřízení postarali, nechal je na pokoji. Kromě doktorů, vojáků z povolání a lapiduchů pracovali na ošetřovnách lékaři, absolventi civilních vysokých škol.

„S absolventy jsme se snažili, aby ošetřovna byla pro vojáky. Když přišel mladý voják s propálenými víčky nebo natrženým řitním otvorem a řekl nám, že ho šikanovali, do důsledku jsme to vyřešili a kdo mu ublížil, dostal trest,“ prohlašuje pamětník. „Ale na druhou stranu k nám devadesát devět procent šikanovaných nešlo, měli obrovský strach. My jsme šikanu nevyhledávali, na roty nechodili, museli jsme být na ošetřovně.“

 

Jeden voják se zastřelil, jiný skočil z okna

Podle Františka Peringera se na rotách občas objevovaly takzvané ‚mimořádky‘ – tragické události s vážnými zraněními nebo ‚smrťáky‘. „První nebo druhý den mé služby v Klatovech přiběhl tankista a křičel: ‚Doktore, pojď se podívat, nějaký voják se zastřelil!‘ Napadlo mě: ‚Proboha, kam jsem se to dostal?‘ Vojáci čistili samopaly a jeden se úmyslně zastřelil. Ležel na zemi, nebylo na něm nic vidět, ale když jsme ho nakládali do sanity, zjistili jsme, že neměl půlku zad, kudy vyšla kulka.“

Františkovi se vybavuje ještě jedna sebevražda. Jeden z vojáků, prostý chlapec, maloval pořád piktogramy a házel papíry s nimi na štábu útvaru do schránky. Bylo na nich okno, šipka dolů, jednoduchá postava a slova: ‚To jsem já‘. Nikdo ho ale nebral vážně. „Nakonec z toho okna skočil,“ tvrdí pamětník.

Během jeho služby na ošetřovně usilovaly desítky vojáků o propuštění z vojny do civilu, vesměs kvůli psychickým problémům. Chodili domů na přezkum. „Byli to i vzdělaní vojáci, měli doma manželky, kamarádky a nemohli snést vojnu,“ podotýká František Peringer. „My jim říkali: ‚Stejně vás vrátí zpátky, přijdete kvůli psychickým problémům o řidičák, a až se vrátíte, v kasárnách to nebudete mít s ostatními jednoduché.‘ Ale poslali jsme je do Plzně na psychiatrii do vojenské nemocnice, odtud šli domů, vojnu jim odložili tak na půl roku, pak je poslali znovu na přezkum a vraceli se na vojenský útvar. Nemyslím, že by jednoho jediného zprostili vojenské služby. Někteří se vrátili, když jsem šel domů. Říkal jsem jim: ‚Vidíte, já končím, vy přicházíte.‘ Pak se mi svěřili, že jim ta baba nestála za to.“

 

Když na ošetřovně udržíme klid, nic se nám nestane

Na ošetřovně v Klatovech řešili zdravotníci běžná poranění, tržné rány, ale také hodně panaricium (neošetřené malé poranění, z něhož vznikl infekční zánět konečného článku prstů). V zimě vojáky trápily hlavně chřipky a angíny. Občas se nějaký voják pokusil o sebevraždu tím, že si pořezal na ruce žíly. Někdo pro změnu přišel a řekl na rovinu, že už nemůže a musí si odpočinout.

„Tak jsme ho tam nechali a náčelníkovi ošetřovny jsme všechno vysvětlili. Neschopenky jsme psali i důstojníkům, kteří to už také nemohli vydržet. Chodil k nám na kontroly náčelník štábu, major Javůrek, byl to jeden z mála normálních důstojníků. Opakoval nám, že když na ošetřovně udržíme klid, nic se nám nestane,“ uvádí pamětník. „Sedl si s námi, pokecal. V roce 1968 mu zadrželi postup. Nechal zakopat tanky a chtěl střílet proti Rusům. Ale jinak byl v Klatovech každý druhý lampasák opilec.“

Františku Peringerovi se vybavují také dva klasičtí exoti, vojáci, co byli už před vojnou několikrát v kriminále. „Říkejme jim vojín S. a vojín K., oba topili ve vojenské base. Postavami obři, ale IQ u nich nepřevažovalo,“ vzpomíná. „Když se dostali ven na vycházky, nebo z kasáren utekli, opili se. Sebrala je lítačka [vojenská hlídka] a dovedla na ošetřovnu. Museli jsme určit, jestli jsou opilí. Nás měli rádi, když si potřebovali odfouknout, nechávali jsme je jako nemocné na ošetřovně. Jednou je zas přivedli a chodili po čáře, aby se poznalo, kolik toho vypili. Jeden poručík na ně dělal ramena a od jednoho dostal flákanec, že spadl na zem. Napadlo mě, jestli ten obr skočí i na mě. Ale klidně si sedl a řekl: ‚Ty seš kamoš.‘ Ale oba nakonec dopadli špatně. Zavřeli je do kriminálu, protože údajně na vycházce přepadli policisty, ukradli jim zbraně a stříleli po sobě v Klatovech na náměstí.“

 

Aby nemusel udávat kontrarozvědce, nasimuloval angínu

Zdravotníci vyjížděli s vojáky na velká cvičení a starali se o ně v polní ošetřovně. „Ostré střelby vždycky dobře dopadly. Ale jenom proto, že když se vojáci netrefili, stahovali na střelnici terče páčkami kluci z obsluhy,“ upozorňuje pamětník. „Na jednom cvičení se stalo neštěstí až potom, co skončilo. Důstojníci už pili na oslavu s nějakým generálem a najednou rána! Někdo vylézal z tanku, šlápl na nožní odpalování, když jiný voják dával na hlaveň krytku, a asfaltový náboj, který zůstal v hlavni, mu odpálil hlavu a ruku.“

V červnu 1980 si předvolali Františka příslušníci vojenské kontrarozvědky, kteří sídlili naproti ošetřovně. Věděli přesně, kdy se vrátil z vycházky nebo z ‚opušťáku‘ zpátky do kasáren. Říkali mu: „Tady jsi přišel pozdě a tady taky.“

V té době se konala spartakiáda, při níž se do Prahy přesunulo skoro 14 tisíc vojáků. „Kontráši mi řekli: ‚Víte co, my bychom potřebovali, abyste jel s cvičenci do Prahy a poslouchal, co vojáci říkají.‘ Když jsem odmítl, odpověděli mi, že neprosí, že to bude tak, jak řekli,“ tvrdí pamětník. „Poradil jsem si tak, že jsem si nechal od doktora napsat, že jsem dostal těžkou angínu a jsem infekční. Nikam jsem nejel a kontráši si museli najít někoho jiného.“

 

Polský generál se svěřil, že fandí Walesovi

Nejhorší zážitky u klatovského útvaru však potkaly Františka v prosinci 1980, kdy vojnu kroutil druhým rokem. Ještě před vydáním rozkazu k tažení na Polsko navštívil klatovská kasárna polský doktor. „Měl hodnost generála a přišel za námi na ošetřovnu. Sedl si tam s námi a povídali jsme si,“ tvrdí pamětník. „Vyprávěl, jak to v Polsku je, jak věří Solidaritě a Walesovi.“

Před prosincem 1980 stoupalo v klatovských kasárnách napětí. Děly se totiž neobvyklé věci. „Naši doktoři tušili, že něco bude, protože za nimi chodili vojáci, hlavně tankisti, a stěžovali si, že jsou přetažení,“ vzpomíná František Peringer. „Na vojnu nastoupili na začátku října 1980. Měsíc měli přijímač a potom je po přísaze nutili, aby i po denním zaměstnání sedli v noci do tanků a učili se je řídit, samozřejmě všecko na úkor spánku. Oni už nemohli, tak říkali: ‚My jsme strašně unavení, ráno buzerace, přes den buzerace, večer buzerace.‘ Doktoři začali tušit, že se něco děje, tohle nebylo úplně zvykem. Měli jsme kusé informace z Polska, věděli jsme, že se tam něco děje, že tam jsou reformní události. Ale netušili jsme, že se může opakovat, co bylo v osmašedesátém u nás. Že může přijít další okupace.“

 

Útvar boje neschopný

František Peringer dodává, že o odjezdu z klatovských kasáren se vojáci dozvěděli 5. prosince 1980, i když samotný rozkaz ministra Martina Dzúra vyšel až 6. prosince v 16 hodin. „Řekli nám, ať nastartujeme vozidla, že jedeme na cvičení,“ poznamenává. „Ale fasovala se ostrá munice. Všichni jsme na to koukali - bylo totiž zakázané vozit na cvičení munici, natož v tancích, kde byly náboje ráže sto milimetrů.“

Kolona vozidel z klatovského útvaru se lopotně posouvala na sever oklikou přes České Budějovice. Dorazila na letiště do Čáslavi, František Peringer s lékařem Janem Denigerem tam ovšem kvůli tragické nehodě tanku u Týna nad Vltavou přijeli s velkým zpožděním.

„Do Čáslavi se náš útvar dostal jako boje neschopný. Když jsme se pak vraceli do Klatov, cestou jsem viděl tanky spadlé v příkopech, pobořené stromy, ótéčka a jiná vozidla, která byla úplně rozbitá,“ prohlašuje pamětník. „Ukázalo se, že armáda nestojí za to, aby ji někdo živil. Její technika byla stará. V extrémních prosincových teplotách minus dvacet, dvacet pět stupňů. Jak vojáci v noci spali opření tělem o pancíře, tak jejich mundúry nasáklé naftou přimrzaly z jedné strany k pancířům a z druhé strany ke kůži. V Čáslavi jsme je od pancířů odřezávali. Slyšel jsem, že někteří pak přišli o prsty i o končetiny.“

V Čáslavi panovala mezi vojáky po smrti čtyř tankistů stísněná, chmurná atmosféra. Vyšetřovatelé zjišťovali, proč po havárii neopustili tank dolním výlezem. Horní výlez ve věži tanku byl totiž podle Františka Peringera zabořený do dna Židovy strouhy.

„Prý si kluci dali na spodní výlez velké polní a nemohli se přes ně dostat,“ upozorňuje. „Myslím, že ztratili orientaci. Po vytažení tanku ze strouhy je našli směrem k hornímu výlezu z tanku. Minimálně tři ze čtyř vojáků, ještě skoro děcka, umřeli jenom proto, že nějaký kreténský velitel nařídil ostatním osádkám tanků, ať jedou dál. V Čáslavi se vůbec neukázal venku, bál se, protože vojáci měli ostrou munici a od nás se dozvěděli, co se stalo. Měli kvůli mrtvým kamarádům na velitele tankistů obrovský vztek.“

 

Vyšetřovatelé svalili vinu za neštěstí na řidiče tanku

Pamětník si vybavuje, jak nevyspalí, utahaní a frustrovaní byli vojáci po návratu do kasáren v Klatovech. Ale zároveň také šťastní, že operaci Krkonoše přežili. „O havárii se hodně mluvilo a absolventi chtěli případ řešit prostřednictvím prokuratury. Jenže nakonec uznali, že to nemá význam a pro ně samotné by to mohlo mít nedozírné následky,“ připomíná František Peringer. „V závěrečné zprávě stálo, že všechno zavinil řidič Jiří Wolf, když nepřizpůsobil jízdu povětrnostním podmínkám. Příbuzní mrtvých tankistů dostali směšné odškodnění a manželka Jiřího Wolfa sirotčí důchod pár stovek korun měsíčně. A ještě snížený o dvacet procent, protože Jiří Wolf byl uznán vinným, že způsobil smrt ostatním vojákům.“

Podle pamětníka vyšetřovatele nezajímalo, že Jiří Wolf, stejně jako další řidiči tanků, neměl až do akce Krkonoše skoro žádné zkušenosti s jízdou po silnicích, natož zmrzlých. „Celá ta tragédie byla úplně zbytečná, protože v Čáslavi náš útvar prakticky neexistoval,“ tvrdí František Peringer. „Zpátky jsme už jeli pomalu. Velitel Západního vojenského okruhu František Veselý po smrtelné nehodě nařídil snížit rychlost u bojové jednotky na dvacet kilometrů za hodinu a po každých dvou hodinách přesunu čtvrthodinovou přestávku.“

Pamětník upozorňuje, že po návratu do kasáren pokračovala bojová pohotovost a na Vánoce se nikdo z vojáků nedostal domů na ‚opušťák‘ ani na dovolenou. „Velení armády asi taky chtělo, abychom vychladli a nevyprávěli doma, co jsme zažili. Až po Novém roce se začalo všechno uklidňovat,“ dodává.

 

Někdo se války bál, druhý se těšil na hon

Když zpětně přemýšlí o operaci Krkonoše, rozděluje František Peringer československé vojáky do dvou skupin. „Jedni se báli a rozumně si říkali, že Polák není Čech a nenechá si líbit, aby mu nějaký tankista jel dělat do Polska pořádek. Věděli, že Poláci budou svou zemi bránit a chtěli, aby všechno co nejrychleji skončilo bez střílení,“ prohlašuje. „Zase tam ale byli takoví naši vojáci, kteří si říkali: ‚Alespoň si zastřílíme.‘ Byli takoví, co by je to bavilo, a říkali si, že udělají hon na Poláky. Ale mohli jen dělat frajery, nejsem si jistý, že je každý druhý schopen střílet do lidí a navíc zbytečně.“

Po propuštění do civilu přemlouvala Františka Peringera Státní bezpečnost, aby pro ni pracoval jako agent. Chtěla ho využít při cestách do Rakouska, kam v roce 1979 emigroval jeho bratr. „Přišel za mnou jeden z tajných a řekl jsem mu: ‚Vy jste se snad zbláznili?‘ Odešel a nic se nedělo. Po roce 1989 jsem si říkal, jestli za mě nedal do spisu podpis. Soudruzi na mě opravdu spis mají. A ten tajný tam napsal, že pro ně nejsem správný člověk, že nic neřeknu,“ tvrdí. „Když jsem přijel od bratra z Rakouska, ptali se mě, s kým jsem se bavil. Odpověděl jsem, že s tím a tím a že jsme se bavili o turistice, nebo jsem jim řekl nějaké nesmysly.“

Ještě před rokem 1989 obstarával pamětník pro Jihomoravský krajský národní výbor vývoz dlažebních kostek do Rakouska, vlastnil stálou výjezdní doložku a bydlel u bratra. Krátce před sametovou revolucí, v únoru 1989, začal podnikat ve spedici, což dělá dodnes.

V listopadu 1989, kdy se zhroutil totalitní režim, František Peringer věřil přicházejícím změnám a podporoval je. Chodil demonstrovat proti totalitě na hlavní náměstí v Brně, kde žil. „Demokracie u nás ještě nevyhrála, ale Pánbůh zaplať za to, co tady máme, oproti tomu, co tady bylo,“ prohlašuje. 

 

Vojna za totality byla jedním slovem strašná

Vojnu považuje za jednu z nejhorších věcí, kterými totalitní režim kazil lidem životy. „Mně na ošetřovně vojna alespoň něco dala, pomáhal jsem mnoha vojákům. Ale pro ně byla vojna totální buzerace, jedním slovem strašná. Většinou se nenaučili skoro nic, ztratili dva roky života, absolventi rok,“ shrnuje František Peringer. „Vojáci z povolání se snažili, ani nevím o co. Málokdo z nich byl ve službě střízlivý, asi to jinak nešlo. Mnoho z nich vědělo, že jsou na vojně zbytečně a vojáci taky.“

Dlouho po vojně projížděl František Peringer kolem Týna nad Vltavou a zastavil se u Židovy strouhy, kde v prosinci 1980 vyhasly zbůhdarma životy čtyř mladých vojáků. „Josef Dudák, Jiří Wolf, Oto Gogol, František Krpelán tam mají křížek a cedulku. O pomníček se postarali příbuzní od Gogola, jediného Slováka osádky tanku, která při tragické události zahynula,“ podotýká.

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Miloslav Lubas)